Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Jsme dlužníci. Dnes je moderní žít na dluh. Ekonomové nám říkají, že dluhy jsou normální součástí dynamického, aktivního podnikání. A stejně tak to platí i pro jednotlivce – půjčky a hypotéky jsou docela všední záležitostí. Na tom ještě není nic špatného. A nebylo na tom nic špatného ani v době apoštola Pavla. Čtenáři jeho listu dobře tomu výrazu rozuměli, však také žili v Římě – v samotném centru impéria, světového obchodního střediska.
Problémy začínají tehdy, když člověk nestíhá splátky, když se mírná zadluženost začne zvětšovat, a hlavně, když člověk narazí na věřitele, který je neúprosný. V antickém světě takový nešťastník ztratil postupně všechno, a nakonec i vlastní svobodu – musel se stát otrokem, aby si po zbytek života svůj dluh odpracovával.
Být dlužníkem – to bylo pro leckoho, stejně jako dnes, něco jako černá můra, obraz blížící se katastrofy. A právě takový obraz si Pavel vybírá, když se v listu Římanům zamýšlí nad situací každého člověka. Samozřejmě tu nejde o finance, ale o celkovou životní situaci – o stav stresu, tísně, spoutanosti a nesvobody, v němž se nachází každý člověk bez výjimky. Stav selhání všeho druhu – v životě, v mezilidských vztazích. Stav, o němž Pavel jinde mluví jako o hříchu: Všichni zhřešili, židé i pohané, všichni jsou pod mocí hříchu (Ř 3,9).
Pavlovi posluchači v Římě dobře rozuměli tomuto obrazu – nejen v jeho základním, prostém významu, ale i v tom rozšířeném. Tak jako lidé všech dob, i oni se zamýšleli – někdo více, někdo méně – nad obecnou otázkou lidské existence: jak uniknout situaci tísně a nesvobody, jak se vyrovnat se skutečnostmi nemocí, stáří a smrti? Jak se zachránit z toho smutného koloběhu, jak vyváznout ze smrtícího času? Filosofové hledali a nacházeli různé odpovědi, některé byly útěšné, jiné spíše jenom úsměvné. Stoikové nabádali snášet všechno s vyrovnanou myslí a neodporovat osudu – jako když pes je přivázaný k jedoucímu vozu: dokud kluše poslušně za ním, je všechno v pořádku, ale jakmile se začne zdráhat a vzpouzet, ničeho nedosáhne, a ještě se začne škrtit. A jiní zase soudili, že je lepší nestarat se příliš o budoucnost a raději si užívat, dokud se dá, neodpírat si žádné potěšení.
Společným jmenovatelem těchto úvah je umístění jejich perspektivy, jejich zorného pole do středu jedince, do bodu vlastního Já. Já sám jsem hlavním bodem celého vesmíru. Můj život patří jenom mně, a všechny radosti a požitky z něj jsou jako splátky, kterých užívám ve svůj okamžitý prospěch. Jistě, je tu také zlovolný osud, nebo bohové, nebo náhoda, jsou tu všelijaké síly zla a neštěstí, které působí, že se mi život ztrácí, až se nakonec vytratí docela, a s tím se musím tak či onak vyrovnat. Ale přes všechny rozdíly, ať už se to řekne jakkoli ušlechtile, jsem to já sám, kdo sedí na hlavní pozorovatelně, já sám, jediný pán a právoplatný vlastník svého života.
Bohužel, nebo Bohu dík, tahle krásná helénistická harmonie, ve které ušlechtilí filosofové dokázali celkem slušně a nerušeně prožívat své životy, byla narušena jedním podivným národem. Tím národem byli Židé – nejenže v římské říši platili za věčné nespokojence a vzbouřence, ale především v intelektuálním ohledu to byla naprostá katastrofa – ano doslova „převrácení“, revoluce. Tvrdili, že život jednotlivce nepatří jemu samému, ale jeho Tvůrci, Bohu stvořiteli, ale hlavně, a to bylo zvlášť pohoršlivé, měli tu „drzost“ tvrdit, že právě jejich národ, židovský národ, byl tímto Bohem vyvolen, aby v lidských dějinách sehrál docela zvláštní úlohu. Místo obecně platných a přijatelných zákonů přírody, osudu či olympských bohů se věrně drželi jediného Zákona, kterým jim zprostředkoval jejich prorok Mojžíš, a pro tento zákon – včetně podrobností, které helénistickým vladařům připadaly směšné nebo nechutné (šabat, obřízka) – neváhali nasadit vlastní životy (např. v makabejských válkách). Věděli totiž, že jejich život nepatří jim samotným, ale jejich Bohu!
A uprostřed tohohle podivného národa, který byl ostatním trnem v oku, jako živá provokace, vyrostl po Mojžíšovi další podivný prorok, který šel ještě dál: Ježíš Kristus, to znamená Mesiáš, ten, který byl v židovském národě po staletí očekáván, a nakonec tragicky nepoznán a nepochopen.
Ježíš šel ještě dále v oddanosti Bohu Izraele, protože kvůli němu dokázal dát do závorky i celý Zákon. Ne že by ho chtěl zrušit, ale dokázal rozeznat, kdy se Zákon – či spíše zákonictví – stalo překážkou na cestě mezi Bohem a člověkem. Ježíš řekl – hlasitěji než Mojžíš a další proroci – že Bůh chce být Otcem všech svých dětí, a že nikdo a nic jim nesmí bránit v přístupu k Němu – ani zákon, ani chrám, ani vlastní tradice. Ukázal, že chrám není trvalou hodnotou a může být zbořen, a naopak, že i z kamenů si Bůh dokáže vzbudit nový národ a věnovat mu svou lásku. Zatímco jeho protivníci mluvili o Zákonu a spoustě pravidel, on mluvil o vrcholu Zákona, o tom, co je v Zákoně nejdůležitější – dvojí přikázání lásky – „miluj Boha a miluj bližního jako sebe samého“ (Mt 22,34–40). Mluvil o tom, že „Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mk 10,45). „Kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej“ (Mk 8,35).
To, co Ježíš říkal, také potvrdil vlastním životem, a jeho žáci rozpoznali v jeho vzkříšení, že on sám byl oním Synem člověka a současně Synem Božím. Rozpoznali také, že jeho smrt měla zástupný význam: on sám zaplatil za všechny naše dluhy a hříchy, aby už nic nestálo v cestě naší adopci – našemu přijetí za syny. Takhle to později vyjádřil apoštol Pavel, který byl současně Židem i křesťanem, a který hluboce rozuměl smyslu židovského Zákona, i křesťanské zvěsti o Božím milosrdenství.
Byli jsme dlužníci vlastního těla, či lépe řečeno, dlužníci vlastních tělesných i duševních tužeb, otroci vlastního sobectví – to je hlubší význam onoho řeckého slova (sarx), které sice může znamenat také „tělo“, ale v Pavlově úzu je to kombinace všeho, co oddaluje člověka od Boha – a proto je velice nesnadné při překladu toto slovíčko správně tlumočit (stačí se podívat do ČEPu a dalších překladů).
Byli jsme tedy dlužníci sebe samých, zahleděni sami do sebe, ale nyní jsme poznali, že nepatříme sami sobě. Poznali jsme to z Boží milosti, protože sami, vlastními silami bychom se ze zajetí hříchu nikdy nedokázali vymanit; ze zajetí těch, kdo jsou literou zákona odsouzeni k otroctví a pomalé smrti. Tak jako zkrachovalý otrok již nikdy nemůže vykoupit sám sebe a tonoucí v močálu se nemůže vytáhnout za vlasy.
Ale teď se z nás z Boží milosti stali dědicové, spoludědicové Kristovi – společníci jeho utrpení i jeho slávy. Samozřejmě že ten obraz „dědictví“ nelze brát se vším všudy doslova. Mezi lidmi je to tak, že dědictví člověk dostává až poté, co jiný člověk zemře – ale tady jsme již dědicové a nemusíme na nic čekat. A za druhé, obyčejné dědictví se zmenšuje, když se dělí mezi více lidí – ale tady se nic nezmenšuje. Dědictví Boží, spoludědictví Kristovo je nezmenšené a dokonalé, bez ohledu na to, kolik milionů křesťanů už ho dosáhlo a ještě dosáhne.
Nyní už nám nevládne duch otroctví, už se nemusíme bát Zákona, ale můžeme v Duchu svatém volat k Bohu – nejen jako k Všemohoucímu, nebo k Stvořiteli, ale jako k Otci. Někteří mohou volat aramejsky „abba“, a jiní zase řecky, a ještě mnoha jinými jazyky, neboť Duch vane kam chce a všem dává poznat tohoto jediného Boha, Boha Izraele, jakožto Boha, který chce být Otcem všech.
Amen.
Jan A. Dus