Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
když Petr tato slova Pánu Ježíši říkal, tak spolu s ním stála okolo jejich Mistra jen hrstečka věrných. V té době Ježíše opustila řada učedníků. Ježíš totiž začal mluvit o Božím vyvolení. O tom, že to nejsou naše síly, co nás přivádí k Bohu, ale právě naopak. Že je to Bůh, kdo nás z toho světa povolává. A tehdy mnozí lidé od Ježíše odešli. Mnozí z těch, kteří se k němu třeba i po dlouhou dobu hlásili, tak najednou ztratili chuť v tomto následování pokračovat. A já jim docela rozumím. Čekali, že je Ježíš bude chválit za to, kolik toho pro něj udělali. Kolik pro něj obětovali. Jak opustili všechno, co měli a šli za ním – a on Ježíš teď řekne: „…nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“ Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. Na místo pochvaly taková studená sprcha. Jako by Ježíš řekl: „To ne vy jste se rozhodli jít za mnou, ale to Vás povolal Bůh. Nemáte se čím chlubit, nemáte proč být na sebe pyšní. Můžete jen s vděčností děkovat Bohu, který vás obdaroval a pro toto obdarování teď jdete za mnou.“ A tehdy si mnozí řekli, že vlastně necítí v srdci žádnou vděčnost a že se jim nechce děkovat Bohu – a udělali čelem vzad a šli domů.
Tehdy se Ježíš obrátil na své nejbližší. A zase – ne s pochvalou, ne s oceněním, že oni vytrvali. Vždyť ani oni na tom nejsou jinak, než všichni ostatní. Obrátil se na ně s otázkou, jestli i oni to chtějí zabalit. Jestli i oni se zvednou a půjdou pryč. A tehdy Šimon Petr odpověděl za všechny: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ Petr skutečně mluvil za všechny, kteří zůstali! Jedním z těch, kdo vytrvali v kruhu okolo Ježíše, byl i apoštol Jan, který mnohem později napsal v jednom ze svých dopisů: „V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“ (1J 4,10) Proto věřím, že apoštol Petr tenkrát mluvil i za něj. Právě tak jako Jan, i on rozpoznal, že to není jeho zásluha – to, že zůstal s Ježíšem. Je to jen a jen nezasloužená a nezasloužitelná Boží milost, se kterou se k němu sklonil Boží Syn a povolal ho od rybářských sítí ke službě evangeliu. A do té chvíle, kdy Ježíš Petra, Jana a další apoštoly povolal, tehdy se stali Božím vlastnictvím. Vždyť Bůh je vykoupil, povolal jejich jménem a od té chvíle jsou jeho.
Takto to pokračuje až po naše časy. Vždyť pro každého platí Kristova oběť, nezasloužený a nezasloužitelný dar vykoupení. Odpuštění všech našich hříchů, které nikdo z nás není s to odčinit. Každého z nás tedy Bůh vykoupil. A každého z nás teď volá naším jménem. Ke každému z nás se obrací a ptá se nás, jestli od něj přijmeme tento dar odpuštění vin, anebo se otočíme a půjdeme domů. Ve všech dobách a ve všech národech si Bůh nachází své služebníky a služebnice a říká každému z nás: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj.“ Takto to bylo od věčnosti určeno. Ne pro nějaké naše zásluhy, ale ze své nekonečné milosti se k nám Bůh sklonil, odpustil nám naše viny a volá každého z nás k sobě. To není pohodlná zvěst. Vždyť tolik lidí od Ježíše odešlo, když neocenil jejich zásluhy, nepochválil je za jejich dobré skutky, nevyzdvihl jejich přednosti. Když je označil za hříšníky, kteří mají jedinou šanci – přijmout Boží milost, přijmout odpuštění vin. Mnozí tehdy odešli. Ale ne všichni. Je tu Šimon Petr, Jan a další, kteří zůstali. „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ „Pane, vždyť ty máš pravdu. Tvé slovo bylo první. Ty jsi nás zavolal. A my nemáme nic, co bychom ti mohli nabídnout. Jsme jen žebráci, kteří s prázdnýma rukama přichází za tebou, protože jsme slyšeli tvůj hlas. Jsme jen pomíjivé stvoření, prach, který se navrátí v prach. Ale ty máš slova věčného života. Ty budeš stát i nad naším prachem, protože ty se v prach neobrátíš. Ty jsi ten Svatý Boží. V Tebe jsme uvěřili…“
Tehdy ti, kteří byli vykoupeni a povoláni jménem do Božího vlastnictví také ztratili všechen strach z toho, co je čeká či může čekat. A tento strach byl pryč pokaždé, když se drželi svého vyznání. Kdykoliv věřili, že Ježíš je ten Svatý Boží, tak s odvahou hlásali jeho jméno tváří v tvář zástupům, tváří v tvář soudcům, tváří v tvář panovníkům. Ale také tváří v tvář pronásledování, nemoci, smrti…
A kdykoliv na toto vyznání zapomněli, tak propadali lidskému strachu a beznaději.
Písmo je plné historek popisujících jednu i druhou situaci. Popisujících statečné učedníky jdoucí do vězení i na smrt s vyznáním Ježíše jako Pána a Spasitele. A také historek o tom, jak se třásli strachy z toho, co bude, jak s obavami hleděli do budoucnosti. Takoví už jsme my lidé. Vykoupení a povolaní jménem do Božího vlastnictví a přeci stále jen lidé, stále jen pomíjivé stvoření, prach, který se navrátí v prach. Ale z milosti Boží jsme Božím vlastnictvím a Bůh dílo svých rukou neopouští.
Jeden takový příběh jsem slyšeli v prvním čtení. Příběh, který ilustruje tu první variantu. Ne v tak razantní podobě, že by snad Petrovi šlo o život – ale ono je někdy těžší obstát v těch malých zkouškách, než v těch velkých. Tváří v tvář velké „ráně osudu“ se člověk třeba i vzchopí, zatne síly – protože vidí, že je zle. Ale v těch drobných zkouškách a pokušeních pak podlehne. Někdy nám nedochází, že zlo je tím nebezpečnější, čím méně se zlu podobá. V Semaforu možná ještě dávají hru Pokušení svatého Antonína, příběh poustevníka ze 4. století a přeci příběh nad jiné současný. Příběh člověka, který levou zadní obstál v zápase s démony a takřka prohrál v zápase s pokušením vlastní pýchy. Ono se stává, že jeden je hrdinou víry, když má o ní svědčit před rozzuřeným davem nevěřících, ale tak nějak mu unikne, že by neměl přestat být křesťanem i s rodinou u snídaně, za stolem s kolegou v práci či v hospodě večer.
Tohle mohlo potkat Petra a Jana. Ježíšovy učedníky, kteří měli dar uzdravování nemocných a tak toto uzdravení chromého pro ně nebylo něco zas tak výjimečného. Mohli se postavit do středu a udělat ze sebe hrdiny víry. Petr ve svém proslovu tak snadno mohl krásně odít do pentliček zbožných slov – sám sebe. Horováním pro Pána Ježíše vyzdvihnout svoji víru. Oslavou moci Ducha svatého by posluchačům jemně naznačil, že on ho má!
Petr, chvála Bohu, obstál v této zkoušce. „Muži izraelští, proč nad tím žasnete a proč hledíte na nás, jako bychom svou vlastní mocí nebo zbožností způsobili, že tento člověk chodí? Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Bůh našich otců oslavil svého služebníka Ježíše, … vzkřísil ho z mrtvých a … protože tento člověk, kterého tu vidíte a poznáváte, uvěřil v jeho jméno, moc Ježíšova mu dala sílu a zdraví – a víra, kterou jméno Ježíšovo v něm vzbudilo, úplně ho uzdravila před vašima očima.“
Nemáme nic ve svých rukou, protože stojíme a padáme s Boží milostí, která nás posiluje. Jsme jakési potrubí, který do tohoto světa přichází Boží milost, naplňuje nás a skrze nás pak proudí dál. Snad nejzřetelněji to vidím na závěr každých bohoslužeb při požehnání – to je právě ten okamžik, kdy se k nám obrací Bůh se svojí usměvavou tváří a vstupuje do našich životů, a na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě, jak píše Pavel do Korinta (2Kor 3,18). Tenhle odlesk Božího úsměvu, který prozářil naše životy, pak skrze naše úsměvy prozařuje životy lidí kolem nás. Je to jako svíčka, která zapálila jinou svíčku. Neztratila nic ze své síly a přeci něco poslala dál a to „něco“ se pak může šířit ještě dál a ještě dál.
Je to z nás – a není to z nás. Nebýt na počátku ono Boží vyvolení, žádný plamínek by tu nikdy nehořel. A přeci hoříme my, v nás je ten plamen ducha, který nemáme zhášet, ale naopak jím (jako světlem postaveným na svícen) osvěcovat tento svět. Tak, jak to udělali v Jeruzalémě Petr a Jan. Řekli tehdy lidem kolem sebe slova, která se týkají každého z nás: „Vás se týkají zaslíbení proroků i smlouva, kterou Bůh uzavřel s vašimi otci, když řekl Abrahamovi: ‚V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy na zemi.‘ Především pro vás povolal svého služebníka Ježíše a poslal ho k vám, aby vám přinesl požehnání a odvrátil každého od jeho hříchů.“
Je to všechno Ježíšovo dílo – a přeci je to v tuhle chvíli Petr, kdo mluví, kdo tam stojí. Tuhle otázku asi do detailu nikdy nerozřešíme, ale to podstatné už zaznělo a je potřeba si to pamatovat: tenhle svět a jeho spása, evangelium, radost, pokoj – to nestojí a nepadá s námi, ale s Boží milostí, která se k tomuto světu sklání. Jestli chceme na této spáse, na evangeliu, radosti a pokoji mít nějaký podíl, pak se musíme obrátit k tomu, který má slova věčného života: Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj! … Ke komu jinému bychom šli…
Do našeho zmateného bloudění mezi nejistotami tohoto světa zní i v tomto světě hlas dobrého pastýře jehož péče občerstvuje tělo i duši. Občerstvuje tělo, protože své ovce vodí na zelené pastviny a k vodám tichým. Občerstvuje duši, protože vodí po stezkách spravedlnosti. Ba i tím údolím stínu smrti dokáže provést a my se ani v tu chvíli nemusíme bát zlého. Známe přeci 23. žalm! Tento dobrý pastýř je s námi stále a neopouští nás. A tam, kde už my sami nemůžeme jít, kde končí lidská moudrost, lékařské znalosti i slova potěšení, tam, kde už nemají žádný smysl lidské síly, tam kde už nedokážeme udělat jediný krok, tehdy nás tento dobrý pastýř bere do své náruče a odnáší do svého ovčince.
A proč to ten dobrý pastýř dělá? Že bychom snad byly tak dobré ovce? Poslušné, skvělé a úžasné? Že by snad konečně někdo ocenil naše kvality?! Ale kdež… „Hospodin jest můj pastýř, nebudu míti nedostatku. Na pastvách zelených pase mne, k vodám tichým mne přivodí. Duši mou očerstvuje, vodí mne po stezkách spravedlnosti pro jméno své…“ Ne pro naše zásluhy, ale ze svého neskonalého milosrdenství. Pro jméno své… tedy proto, že je takový, jaký je. Protože je to Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův a v Ježíši Kristu náš milostivý Otec, který nás vykoupil a povolal jménem do svého vlastnictví.
Toto jsou slova věčného života. Přiznání, že nemáme nic, co bychom mohli Bohu nabídnout – ale on od nás také neočekává nic jiného, než právě toto přiznání. A s tímto přiznáním člověk vstupuje do svobody Božích dětí. Svobody těch, kteří poznali nejen to, že nic nemohou dělat, ale že už také nic dělat nemusí, protože všechno už bylo uděláno dávno před tím, než jsme se narodili. Bůh na nás myslil dřív, než povstal tento svět, než vůbec něco bylo, než mohli jsme ho velebit a konat dobré dílo… tuhle píseň přeci také známe! Už tehdy nás měl Pán rád, už tehdy pro nás připravil svoji spásu. Ne tedy pro jakékoliv lidské kvality, ale pro neskonalé Boží milosrdenství můžeme s nadějí hledět do příštích dní, protože jsme Boží stvoření (jak si připomínáme na biblických hodinách) a Bůh dílo svých rukou neopouští.
Amen.