Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku


Kázání 20. září 2009

Večeře Páně
Introit:
Ž 118,22–24
Čtení:
Sk 4,1–31
Text:
1Kr 19,1–9b
Poslání:
Ef 6,18
Písně:
118, 642, 391, 671, (VP: 461, 308, 320)

Milí bratři a sestry,

to dnešní kázání bude o síle. O něčem, co dokáže člověka zvednout ze země, když už by jeden čekal, že to dál nepůjde. A to něco budeme dnes hledat s prorokem Elijášem a biblickým příběhem, který mi obzvlášť přirostl k srdci – protože je to příběh člověka Elijáše. Už ne tak moc proroka Elijáše a už vůbec ne toho „frajera“ Elijáše. Je to příběh člověka Elijáše, který se po mocných činech a zjevných zázracích najednou ocitl na dně. Elijáš! Ten velký, slavný, úspěšný a obdivovaný Elijáš – a najednou něco, co až příliš připomíná syndrom vyhoření. Elijáš, který před králem a před celým Izraelem prokázal, že jen Hospodin je Bohem a ve jménu tohoto Boha vybil ze středu Božího lidu pohanské proroky, tak jen o den dva později sedí někde u cesty a přeje si sám umřít. „Skonči to, Hospodine! Tohle nemá cenu, vsadil jsi na špatného koně. Já už nemohu udělat ani krok. A – Hospodine – já už nechci udělat ani krok.“

A nebe mlčí. To nebe, které na Elijášovo slovo posílalo tu sucho, tu déšť, tu oheň – jak jen Elijáš řekl – tak toto nebe na Elijášovy prosby neodpovídá. A tak si vyčerpaný a zdeptaný Elijáš lehl pod keř a usnul. Spánek, takový malý bratříček smrti. Spánek, který nechá na chvíli zapomenout. Spánek, který nic neřeší, ale alespoň oddálí nutnost zase se s něčím rvát.

A najednou je vedle Elijáše – anděl. Taková zdravotní sestra na rehabilitačním, co nutí jednoho, aby se hýbal, i když to bolí. První andělský pokus ale, zdá se, nechává Elijáše chladným. Snědl a vypil, co mu kdosi podal, a pak opět ulehl. Spánek číslo dvě. Tenhle spánek je jiný. Elijáš se trochu prospal, trochu najedl a vedle něj sedí ten anděl. Ejhle, on je tenhle Elijáš vlastně taky člověk. Potřeboval se vyspat, najíst a nebýt v tom sám. Všem třem věcem rozumíme – o hladu a žízni se toho moc neudělá a táhnout tu káru života úplně sám prostě donekonečna nejde. On Elijáš nikdy nebyl týmový hráč. Je příznačné, že když šlo do tuhého, tak toho svého jediného fámuluse poslal domů. Ano jistě – Hospodin Elijáše vedl a Elijáš ho poslouchal, ale člověk potřebuje „pomoc sobě rovnou“, jak poznal i Adam v ráji a najděte mi někoho, kdo by měl s Pánem Bohem bližší kontakt, než Adam v ráji. Elijáš spí, ale už není sám. Je tu ten anděl. Takový „sparing partner“. Tahoun v posilovně nebo na běžecké dráze, který dokáže motivovat, dovést člověka, aby přeci jen ještě trochu zabral. Jako Dana Zátopková, co říkala, že tajemství jejího sportovního úspěchu je ve větě: „Nemůžeš? Tak přidej!“ A přesně jako ta sestra na rehabilitačním, tak ani anděl nedá Elijášovi pokoj. Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu! Na konci té cesty čeká na Elijáše Slovo Hospodinovo. Na konci! Ne na začátku jako posila! Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu! Dlouhou cestu až k Boží hoře Chorébu a až tam se Elijáš dozví, že na nějaký konec není ta pravá chvíle. O ten rozhovor mi ale nejde. Jde mi o podpopelný chléb, pečený na žhavých kamenech, a láhev vody, které Elijáš nalezl u hlavy.

To není obyčejné jídlo, protože obyčejné jídlo tohle nedokáže – dát jednomu sílu na čtyřicetidenní cestu. To je něco speciálního. To je posila od Boha. A tady je zakopaný pes toho dnešního příběhu! Tady dávejte pozor, protože tohle je jádro vyloupnuté ze skořápky. „Trýček“ není v tom milovat Boha na plné pecky, ale nechat se Bohem milovat. Ten anděl – to je víc, než „sparing partner“, který dokázal Elijáše pošťouchnout, aby zabral, aby byl chlap, aby „zabejčil“ a aby v sobě našel ještě trochu síly. Tohle přeci není Elijášův problém, že by toho pro Pána Boha udělal málo. Elijáš dokázal dělat pro Pána Boha strašně moc. Udělal v Izraeli duchovní revoluci, bojoval proti modloslužbě, jako dlouho nikdo před ním ani po něm. Nachodil spoustu kilometrů, chodil z místa na místo, tak jak ho vedl Bůh, to všechno v neustálém ohrožení, protože kolem něj bylo mnoho těch, kdo mu ukládali o život. Miloval Boha a sloužil mu ze všech sil. Teď je potřeba, aby se naučil také Boží lásku přijímat. Asi to nešlo jinak, než tak, že si hrábl na dno těch svých, lidských sil a až když zjistil, že už žádné nemá, tak v Boží síle může pomazat nového krále nad Aramem i nového krále nad Izraelem. Že dostane pomocníka, ne sluhu jako měl doposud, ale pomazaného proroka Elíšu. A že za ním bude stát sedm tisíc těch, o kterých neměl ani tušení, když tak hudral, že je na všechno sám. A pak ho čeká ohnivý vůz, nebeský kočár, který ho odveze tam, kde už si nikdo nemyslí, že by lidské síly hrály nějakou roli. Ale předtím se i Elijáš musel naučit, že tady na zemi to není o moc jiné.

V prvním čtení jsme slyšeli příběh, který ukazuje stejným směrem. Zase půjde o sílu, která není z nás, ale je-li v nás, pak se dějí věci, nad kterými zůstává rozum stát. To takhle Petr a Jan zašli do kostela, jak už tak do kostela pravidelně chodili, potkali tam nějakého od dětství ochrnutého a uzdravili ho. Tedy – uzdravili – Petr dost jasně řekl, že to neudělali oni, ale Bůh. Moc Ježíšova mu dala sílu a zdraví… ne apoštolové svojí zbožností či vírou. Je nám jasné, že uzdravený se z toho radoval, víme z Bible, že se z toho radovali i lidé okolo. Byl z toho docela „mazec“, když se všichni ti lidičkové seběhli okolo uzdraveného a zjistili, co se vlastně stalo.

Jenže zdaleka ne všichni z toho byli tak na větvi radostí, jako ti nejobyčejnější. Skrumáž přilákala pozornost chrámové stráže. Jakékoliv shromáždění lidu bylo okamžitě sledováno bdělým okem mnoha lidí, protože v Jeruzalémě stále ještě sídlí Pilát a toho není radno dráždit. Spolu s Pilátem je tu totiž římská vojenská posádka s velmi ostrými meči a špičatými kopími a Pilát je v tomto ohledu dost nervní. Můžeme ho pochopit – Palestina je sud střelného prachu, který kdykoliv může vybuchnout. Tolik vojáků, jako v Palestině, není v žádné jiné zemi římského impéria, protože v žádné jiné zemi se každou chvíli neobjeví nějaký mesiáš a s ním lidé, co jsou ochotni za něj jít bojovat proti Římanům! Chápeme, že Pilát potlačuje každé povstání v samém začátku. Chápeme jeho nervozitu – tuhle Pilátovu nervozitu už odneslo životem mnoho tisíc nevinných lidí, když Pilát něco považoval za povstání a ono to žádné povstání nebylo…

Proto se okolo skrumáže v chrámu velice rychle objeví chrámová stráž, kněží a hlavně saduceové, pro které je chrám a bohoslužba jádro života každého žida. Problémy v chrámu znamenaly problémy pro ně. Velice záhy zjistili, že tady nějaká násilnost nehrozí, což ovšem neznamená, že je všechno v pořádku. Právě saduceové, kteří nevěří ve vzkříšení z mrtvých, mají teď našpicované uši, protože tady jde někdo proti tomuto tak podstatnému článku jejich víry. Dokud do nich rýpali farizeové, zůstávalo to na úrovni akademické debaty. Tohle židé milují – dohadovat se, přemýšlet, snášet jeden argument na druhý, vymýšlet protiargumenty a opět se dohadovat a dohadovat. Ne nadarmo se říká, že je někde randál jak v židovské škole!

Tohle je ale něco jiného. Tady nejde o nějakou byť sebevzrušenější akademickou diskusi, protože tu běhá a poskakuje člověk, který byl čtyřicet let ochrnutý a to prostě není samo sebou. Nikdo ovšem ani netvrdí, že to samo sebou je, právě naopak. Petr a Jan jasně a srozumitelně svědčí o Boží moci, která na tento svět přišla skrze Ježíše Nazaretského. Boží moci silnější než smrt, protože ukřižovaný vstal z mrtvých a silnější, než nemoc, protože ochrnutý je uzdraven.

Ne, tohle skutečně není samo sebou. Tady se naplňují dávná proroctví. Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným. Stalo se tak skrze Hospodina, tento div se udál před našimi zraky. A tenhle kámen, to je Ježíš, kterého vy jste ukřižovali, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých. Mocí jeho jména stojí tento člověk před vámi zdráv. Tohle byl dost těžký kalibr. Takhle od boku vystřelit odpověď na otázku jakou mocí a v jakém jménu to učinili, to nikdo nečekal. Od takové rybářské hnidy, co se nejspíš ještě včera probírala těmi svými mřenkami!

Jenže jak si tak páni soudci prohlíží ty dva, co se tak ohánějí Ježíšovým jménem, dochází jim věc, která stojí za připomenutí a připomínání: poznávali, že jsou to ti, kteří bývali s Ježíšem. Tohle přeci jsou křesťané. Jen se na ně podívejte a musí vám to být jasné. Takhle by nemluvil nikdo jiný. Takhle by nežil nikdo jiný. A takovéhle věci by se okolo nikoho jiného neděly. Takhle to vypadá v jednom jediném případě, totiž když se dostanete mezi ty, kteří bývali s Ježíšem. To jednoho změní, když býval s Ježíšem. A právě tak nenechá chladným nikoho, kdo s Ježíšem nebýval, když se potká s tím, kdo s Ježíšem býval.

Jeruzalémští představitelé židů, starší a znalci zákona, velekněz Annáš, Kaifáš, Jan a Alexandr a ostatní z velekněžského rodu mají problém. Tady se dějí věci, které se vymykají jejich moci a z tohoto problému jsou jen dvě cesty – buď se před tou mocí sklonit, nebo ji zkusit porazit ještě větší mocí. Buď sklonit hlavu a přijmout poučení, nebo ten nepohodlný hlas umlčet. Jeruzalémští představitelé židů, starší a znalci zákona, velekněz Annáš, Kaifáš, Jan a Alexandr a ostatní z velekněžského rodu se vydali tou druhou cestou. My – na rozdíl od nich – víme, že tahle cesta je slepá. Takhle to prostě nefunguje, tedy když jsou tu ti, kteří bývali s Ježíšem. Tohle na ně neplatí, protože v nich je síla, která není k přemožení – síla Ducha svatého, který naplnil nejprve Petra a pak dokonce i všechny kolem něj.

Elijáš, Petr, Jan, apoštolové, učedníci – a nakonec i my. Všichni jsme na jedné lodi, všichni máme jeden a ten samý problém: uvědomit si, že v zápasech tohoto světa nesmíme bojovat z vlastních sil. Když se necháme zmocnit Božím Duchem, když se jím necháme vést, tak to půjde. Když se budeme spoléhat na vlastní síly, dříve nebo později dopadneme jako Elijáš, tedy budeme totálně vyhořelí. V touze zabalit to, vykašlat se na všechno, protože ani my nejsme lepší než naši otcové.

No – nejsme. Nikdo netvrdí, že jsme. Ale to ještě není důvod, proč to zabalit. Nejsme lepší, ale můžeme se poučit z toho, co dělali dobře a co dělali špatně. Ty dnešní dva příběhy – Elijášův a Petrův a Janův nás poučují dostatečně zřetelně. Jde o to otevřít se Božímu působení. Hledat Boží vůli a prosit o Boží pomoc. Čtení Písma, modlitba, život s církví a v církvi. Nic lepšího nemáme a jen těžko mít budeme – ale na stranu druhou – tohle přeci není tak těžký způsob života, aby ho nezvládl kdokoliv z nás.

Amen.

← Zpět na seznam kázání