Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Žalmy byly vlastně duchovními písněmi Izraele. Zároveň však byly i určitou formou jak osobní, tak společné modlitby. A modlitba je ve svém jádru vlastně rozhovorem duše s Bohem. V rozhovoru typu dialogu – a modlitba je takovým dialogem s velkým „Ty“ – se obracíme na toho, kdo nám naslouchá, a říkáme mu, co bychom obvykle nikomu jinému, nežli nejbližšímu příteli neřekli. Podívejme se, co v tomto 27. žalmu říká jeho autor.
Hospodin světlo mé a spasení mé, koho se budu bát? Hospodin síla života mého, koho se budu strašiti?
Jsou zde tři podstatná jména: světlo, spasení, síla. Žalmista jimi vyjadřuje to nejpodstatnější o své životní orientaci.
Ve světle vidíme vše jinak nežli ve tmě. Ve světle vidíme lépe cestu, po které bychom mohli bezpečně jít, ale i překážku, o kterou bychom mohli zakopnout. A žalmista zde vyznává, že v Božím světle vidí tento svět – a vidí ho jinak – nadějněji. Mizí z něj vše, co by mohlo mít podobu nočních přízraků, děsů a nejistot. Na jiném místě žalmista vyznává: „Ve světle tvém světlo vidíme,“ – nejsme slepí ani k radostem, ani k starostem života.
Česky „záchrana“– např. v bouřích žití, v povodních a přívalech vod pevná půda pod nohama. Tím je žalmistovi Hospodin. Vytáhl jej, když se topil a postavil jej na pevné zemi. Nejen to. Hospodin mu stojí na blízku. Na jiném místě vyznává doslova: „Stojí mi po pravici, a když je mi po pravici, nikoliv se nepohnu.“
Síla je opak slabosti, bezmoci a malátnosti. Uprostřed všeho, co nám bere energii, co nás vyčerpává, co nás tíží a bere nám chuť do života, stojí zde žalmisto ujištění., že v Hospodinu je síla. Na jiném místě to vyjadřuje žalmista slovy: „Síla má a písnička ty jsi – Hospodine,“ a dodává: „na slovo tvé očekávám.“ Tak to slyšel i Antonín Dvořák, když tato slova žalmu zhudebňoval v jedné z nejkrásnějších biblických písní.
V úvodním verši 27. žalmu nejsou jen tři slova vyznání. Jsou zde i dvě slovesa: báti se a strašiti. I ta nám dávají nahlédnout do žalmistovy duše. Ukazují nám, že nám je v mnohém podobný a že mu je tak, jak je někdy i nám. I my se někdy bojíme a strachujeme. Čeho se bojíme a z čeho máme strach? Jsou zde bázně a obavy ryze osobní – každý máme své. Děti se bojí zkoušek ať závěrečných, tak přijímacích. Děvčata se bojí, zda se dobře vdají a chlapci mají strach, aby se špatně neoženili. Mladí se bojí, zda neztratí práci, zda budou stačit na soutěživé podmínky soudobého tržního světa. Děti se bojí rodičů či o rodiče a rodiče se bojí o děti. Někdo se bojí, že onemocní nebo že se jeho nemoc bude zhoršovat a stane se neovladatelnou. Všichni se bojíme, že zestárneme – i když u někoho je to výraznější a někdo si to ani tak moc nepřipouští. Avšak platí pro nás pro všechny, že každým dnem je přece jen každý z nás o den starší. A právě do hlasů všech těchto a mnoha dalších osobních i společných obav zní žalmistovo vyznání, kterým sebe i nás ujišťuje, že Hospodin je ten, kdo nám dává vidět svět a jeho problémy v pravém světle a že je pevnou půdou pod nohama a je zdrojem síly nutné k životu.
Když žalmista vyjádřil svou vlastní víru a naději, vyznává jedním dechem, že Hospodina hledá. Nejvýrazněji je to vyjádřeno ve verši „Tváři Tvé – Hospodine – hledati budu.“ Zní to však i ve verši 4: „Jedné věci jsem žádal od Hospodina a té vždy hledati budu: abych přebýval v domě Hospodinově po všechny dny života svého, spatřoval okrasu Hospodinovu a zpytoval – meditoval v jeho chrámě.“ Přitom si je žalmista vědom toho, že toto hledání Hospodina je správné, že je vlastním přáním Hospodina (viz o tom v 8. verši: „O Tobě přemýšlí srdce mé, že velíš řka: hledejte tváří mé.“). Žalmista neskrývá, že jeho aktivita je někdy nesnadná. Ve verši č. 9 to vyjadřuje slovy: „Neskrývej tváře své přede mnou, aniž zamítej v hněvu služebníka svého.“ Vyjadřuje tak i to, co je naší vlastní životní zkušeností. I v našem životě jsou chvíle, díky kterým se nám zdá, že brány nebes jsou zavřeny a my marně na ně tlučeme. I my jsme si vědomi toho, že Pán Bůh má mnoho důvodů se na nás hněvat – i když bychom třeba nikomu z lidí nesdělili důvody, o nichž víme, že je právem proti nám má.
Žalmista se však ve svém hledání Hospodina nevzdává. Pomocí a povzbuzením v tomto hledání je mu vzpomínka na to, že i Hospodin býval jeho silou a pomocí. Vyjadřuje to ve v. 9: „Vzpomožení mé jsi, Hospodine, býval…“ Z této životní zkušenosti pramení i žalmistova důvěra vyjádřená veršem č. 10: „Věřím, že Hospodin mne k sobě přivine.“
Když žalmista vyznal svou víru a naznačil svou vlastní aktivitu v hledání Boží cesty, přistupuje k třetí části své modlitby a písně – k prosbám. Krok za krokem formuluje to, o co Hospodina prosí. A za co prosí?
Rozhovor je dialog – není to monolog, tj. mluvení jednoho člověka do prázdna. Dialog je rozhovorem dvou partnerů. Chvíli v něm hovoří jeden a chvíli druhý. I v tomto žalmu slyšíme nejen hlas žalmisty, ale i odpověď s druhé strany. Je jí verš č. 14. Zní z něj tentýž hlas, který kdysi říkal Mojžíšovi: „Szuj obuv svou neboť místo, na kterém stojíš, místo svaté je.“ Zní zde hlas, který v Izajášovi říkal Izraelovi: „Neboj se, neboť můj jsi ty a já s tebou jsem.“ Je to hlas, který o Pánu Ježíši Kristu říkal: „Tento je ten syn můj milý…“ A co říká tento hlas žalmistovi? Ve verši č. 14 to slyšíme: „Očekávaje na Hospodina,“ – nedej se ničím odradit, neměň své životní zaměření, nepropadej bezradnosti, když nedostává okamžitě odpověď na své prosby, nevzdávej se při hledání Boží cesty. Čekej. Tento důraz je zde pro jistotu opakován dvakrát. A jako konkretizace je uvedeno: „Posilň se a Hospodin posilní tvé srdce.“
Na toto Boží oslovení si žalmista jakoby sám pro sebe, ale ve skutečnosti i pro nás jako povzbuzení říká: „Kdybych nevěřil Hospodinu a jeho slovu, v životě bych neobstál.“
Amen.
Jaro Křivohlavý