Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé děti, milí bratři a sestry,
Vyprávíme si teď postupně každou neděli nějaký příběh ze života církve. Ne jen tak ledasjaké církve, ale té úplně „nejprvnější“ a nejstarší církve, co kdy jen byla. V době, o které si vyprávíme, uplynulo jen pár měsíců od Ježíšovy smrti, vzkříšení a nanebevstoupení. Od Svatodušních svátků, kdy vlastně církev vznikla, uplynulo dokonce jen pár dní či týdnů.
Církev je i tak ale už pěkně veliká. I když po Letnicích mnoho pokřtěných odjelo domů, protože byli v Jeruzalémě jen na svátky, tak se jeruzalémští křesťané počítají stále přinejmenším na stovky. A těchto pár set křesťanů se pravidelně schází – ale slyšíme něco mnohem víc, než jen to, že se jen tak scházejí. Oni dokonce společně žijí! Žijí tak, že mají všechno společné!
Starat se o tak velkou skupinu lidí není nic jednoduchého. Aby měli co jíst, tak vždycky někdo prodal svůj majetek a peníze daroval apoštolům. Když se pak ten dobrý člověk sám potřeboval najíst, zašel si za nimi a oni mu dali tolik, kolik potřeboval. Za takové prodané pole nebo dům je peněz mnohem víc, než potřebuje k životu jeden jediný člověk. Tak je dost pro každého, aby každý měl co jíst a nikdo se netrápil hlady. Díky oněm dobrodincům, kteří církvi věnovali peníze, tak mohou za apoštoly přijít i lidé, kteří neměli nic a přece ani oni neodešli s prázdnou. Všichni jsou spokojení a Pán Bůh jim žehná.
Až si člověk říká, že to v té církvi vypadá jako v ráji. Lidé si žijí šťastně, nic jim nechybí, nic je netrápí. Jako ten Adam s Evou, co také žili šťastně, co jim také nic nechybělo a nic je netrápilo. Jenže my víme, že pak se v tom ráji objevilo něco, co jim značně popletlo hlavy. Tedy spíš někdo, než něco. To se takhle jednou v ráji objevil had.
Tady je ale první zádrhel, který by mohl vést k nepochopení onoho příběhu z ráje. Jakže se tam ten had „objevil“? Kdo ho tam prskl?! To tam spadl z nebe či vylezl z podzemí? Přistěhoval se? Had tam přeci bydlel celou dobu! Kdo ví, kde a proč do té doby nevystrčil hlavu. Až bych řekl, že prostě jen tak čekal a pozoroval, jak se situace vyvine. Čekal na svou příležitost. „Ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had nejzchytralejší.“ Had není žádné „béčko“! To je profesionální chytrák, který si stanoví cíl a pak bude dělat krůček po krůčku, až dosáhne svého. Je nejzchytralejší – toho nepřechytračíš.
Když potom viděl, že ta jeho příležitost přišla, tak se do toho pustil, co to jen šlo. Určitě si vzpomenete na jeho rozhovor s Evou. Had mluvil jak prodavač na tržišti, že to sluší a že dá slevu – no vymámil by z jalové krávy tele, jen aby bylo po jeho, tedy aby Adam s Evou ochutnali to zakázané ovoce. Had lhal a vymýšlel si, jen aby ho poslechli – a Adam s Evou skutečně poslechli. Místo, aby poslali hada hned na začátku do háje s tím, že se s ním prostě bavit nebudou, tak se s ním vybavují. Dali hadovi šanci. Udělali mu místo ve svém životě. No a nakonec ho poslechli a dopadlo to špatně.
Dnešní příběh ze Skutků apoštolských také mluví o jedněch manželích – tihle dva se jmenují Ananiáš a Safira. S Ananiášem a Safirou je to vlastně hodně podobné, jako to bylo s Adamem a Evou, proto jsem ten příběh připomněl. První křesťané žijí v církvi a my už víme, že to tam je skoro jako v tom v ráji. Žili šťastně, také jim nic nechybělo a nic je netrápilo. Jenže pak se v tom ráji církve objevilo něco, co jim značně popletlo hlavy. Tedy spíš někdo, než něco. To se takhle jednou zase objevil had. Tedy objevil – je to jako v tom ráji. Had tam bydlel celou dobu. Kdo ví, kde a proč do té doby nevystrčil hlavu. Je to vlastně pořád stejné. Je tu, čeká a pozoruje, jak se situace vyvine. Čeká na svou příležitost. A když přišla, tak se do toho pustí, co to jen jde. Vzpomeňte si, co Petr řekl Ananiášovi: „Ananiáši, proč satan ovládl tvé srdce, že jsi lhal Duchu svatému a dal stranou část peněz za to pole?“
Je to jako s tou Evou – pěkně se pomaloučku polehoučku vemlouvá Ananiášovi do hlavy. Jen se na to podívej Ananiáši! Jmenuješ se Ananiáš. (To jméno je hebrejské, a kdybychom si ho přeložili, tak je v něm řeč o milosti. O milosrdenství.) Jen se podívej kolem sebe, Ananiáši! Jak jsou všichni milosrdní. Jak dávají všechno, co mají. Zrovna včera Barnabáš z Kypru prodal své pole a peníze dal Petrovi. To bylo radosti a oslav. Jistě, všichni chválili Boha, že dokáže takto pohnout lidským srdcem, ale i tak to Barnabášovo jméno šlo od úst k ústům. Barnabáš (jeho jméno znamená „syn útěchy“) – všichni si říkali, jak teď „syn útěchy“ utěšil spoustu ztrápených. Pamatuješ si to, Ananiáši? Já vím, že pamatuješ… Moc se Ti to líbilo. To by bylo pěkné, kdyby se takhle mluvilo i o Ananiášovi. Ananiáš – Hospodin je milostivý – a teď by se říkalo: podívejte se na toho Ananiáše, jak krásně skrze něj ta Hospodinova milost přišla mezi nás, když nám dal všechny své peníze…
Zatím to vypadá dobře – jenže hadovi nejde o to Ananiášovi pomoci. Dost dlouho stál bokem a pozoroval, jak se situace vyvine. Čekal na svou příležitost – a teď ji nalezl. Ananiáš má totiž své peníze rád. Má rád své malé jisté. To není žádné tajemství! Každý jsme nějaký a Ananiáše lidé znali. Znali i jeho ženu Safiru – ta nebyla jiná. Nebyla zlá, nebyla hádavá a vlastně ani lakomá nebyla. Jen se stejně jako její muž dostala mezi dva mlýnské kameny, mezi dva vlivy, každý z jedné strany. Na straně jedné by také ráda vypadala jako ten Barnabáš z Kypru a další, co se o nich tak pěkně mluví. Ale dát všechno co mají, tak jak to Barnabáš udělal, to se ani jí nechce. A ďábel na ni útočí podobně jako na Ananiáše. „Podívej Safiro, Tvoje jméno znamená ‚krásná‘ a to je pro každou ženu důležité. Ale jde o to být krásná nejen vnějšně, ale i uvnitř!“ A zase ten Barnabáš z Kypru a další, kteří ukázali svoji vnitřní krásu tím, že prodali majetek a peníze odevzdali. A jak se to všem líbilo, jak to všichni chválili.
Už je má had přesně tam, kde je chce mít. Našel místečko, kde se může chytit. Našel místečko, kde Ananiáš a Safira nevydali své životy Bohu – snahu být něco, co nejsem. Hrát si na lepšího, zbožnějšího než jsem, aby mě lidé obdivovali. Tohle malé místečko ďáblu stačí, aby se v jejich životě chytil drápkem. Proti Pánu Ježíši nezmohl nic (J 14,30), protože Pán Ježíš sloužil Bohu od rána do večera a od večera do rána. Pán Ježíš nedal ďáblu šanci. Na každém z nás ale někde něco najde. Ďábel obchází jako lev řvoucí a kouká, koho by sežral. Obchází. Kouká. Neútočí hned. Okukuje, kde je nějaké naše slabé místo. Ale když ho najde, tak vyrazí, tak zaútočí. A víme, že had není žádné „béčko“! Je nejzchytralejší – toho nepřechytračíš.
Ještě jednou ten Ananiáš a Safira a to, kde se stala chyba. Tihle dva si mysleli, že stačí Pánu Bohu patřit skoro celí – ale kousek, že si mohou nechat pro sebe a do toho Pánu Bohu nic není. Apoštol Pavel píše v listě do Efezu: „Nedopřejte místa ďáblu!“ (Ef 4,27) Nenechte mu ani kousek ve svém životě, protože je to jako byste mu řekli, že na tomhle kousku vašeho života může dělat on co chce. Místo aby Ananiáš a Safira se svojí závistí zašli za prvním člověkem v církvi, svěřili se mu a společně se modlili, aby jim Bůh pomohl, tak tu závist nechali, aby v nich rostla a pak je svedla k tomu švindlu s ukrytými penězi.
Aby nebyla nějaká mýlka – hřích nebyla krádež, zpronevěra či co takového – hřích bylo hraní si na něco, co nejsou. Snaha ošidit lidi v církvi. Tady nešlo o ty peníze. Kdyby pole neprodali, bylo by to jedno. Kdyby ho prodali a peníze dali doma do skříně, zase by se nic nestalo. V církvi nikdo nikoho nenutil ani prodávat majetek, ani dávat peníze apoštolům. Dokonce, i kdyby pole prodali, zašli za Petrem a řekli, že tady má kus a zbytek že si nechají pro vlastní potřebu, taky by bylo stále všechno v pořádku. Ale oni chtějí být jako ten Barnabáš z Kypru. Závist, obyčejná závist se skryla v jejich srdcích a oni je nevyznali ani před církví ani před Bohem. Mysleli si, že se dá závist v srdci skrývat. Před lidmi ano, na chvilku určitě. Před Bohem ani náhodou. Proto jim Petr řekl: „Nelhal jsi lidem, ale Bohu!“ Hraješ tady, že tě vede láska k Bohu a přitom Tě vede obyčejná závist. Jenže až se to provalí – a lež se vždycky provalí – tak by zrovna tahle lež mohla ublížit víře spousty dalších lidí. Proto se zrovna takovéto hraní si na něco, co nejsem, Pánu Bohu nikdy nelíbí a v církvi, ve sboru – tam už vůbec ne. V kostele mezi lidmi musí být čisté vztahy. Když si i v církvi budeme před sebou hrát na něco, co nejsme, tak lžeme hlavně Pánu Bohu, protože on je Pánem církve. Proto Pán Bůh vedl Petra a tak Petr hned věděl, která bije. Pána Boha nelze ošidit.
Takže ještě jednou, nešlo o peníze. Jen na těch penězích je všechno takové zřetelnější, protože peníze se velice snadno poměřují. Když jeden dá hodně a druhý méně, tak je to na první pohled vidět. Jenže dar církvi – to nemusí být peníze. Kolik toho tady ve sboru lidé dělají pro druhé ve svém volném čase a zadarmo – to kdyby se mělo přepočítat na pracovní dobu a mzdu, tak by to taky pěkně zahýbalo s našimi představami, jak moc že toho kdo z nás dává sboru, když my jsme svoje myšlenky nechali otáčet jen okolo toho, jak tak jdeme v neděli při vycházení z kostela okolo kasičky či nad seznamem salárníků.
Abychom se ale neomezovali jen na ty finance – ono ani zdaleka nemusí jít jen o peníze, které Barnabáš daroval církvi a oni dva ne. O tu obětavost pro chudé, které byl z Boží milosti Barnabáš schopen a kterou mu Ananiáš a Safira záviděli. Závidět se dá druhým spousta věcí. Pán Bůh dává různým lidem různé dary a každý z nás se může dostat do pokušení hrát si na něco, co není. V prvním „levlu“, na té nejnižší možné úrovni – abychom zapadali, abychom nevybočovali z řady, abychom byli jako druzí, aby nás nepomluvili… Pak nastupuje vyšší „levl“, další úroveň, to už chceme nejen, abychom byli jako všichni ostatní, ale abychom patřili mezi ty lepší. Abychom třeba měli nějaký ten obzvláštnější duchovní dar. Třeba zase jako ten Barnabáš, co měl dar obzvlášť milosrdného srdce. Závidíme druhým, místo, abychom se radovali, že Pán Bůh dává v našem společenství různé dary – ten je štědrý, ten umí dobře poradit, támhleten se víc než jiní modlí za celý sbor, další zase navštěvuje nemocné a dokáže je povzbudit, jiný umí potěšit smutné, ten umí rozepsat noty pro orchestr a další podle nich umí hrát, ten umí připravit výlet pro děti někdo jiný sborovou dovolenou, někdo umí pěkně kreslit a je pěkné se na jeho obrázky dívat, jiný zase dobře zpívá a je potěšení ho poslouchat, další umí hrát divadlo a přináší tak lidem radost… Je tolik věcí, které nám Pán Bůh dal a my jimi můžeme pomáhat druhým!
Když si najdeme to, v čem jsme dobří my a v té třebas jedné jediné věci se budeme stále snažit se zlepšovat, abychom byli víc štědří, uměli ještě lépe poradit, více a možná nějak jinak se modlili, ochotněji navštěvovali nemocné, potěšovali smutné, psali lepší noty a lépe hráli, zpívali, kreslili, připravovali ještě lepší akce – prostě zlepšovali to, co už nám Pán Bůh dal, tak uděláme mnohem víc, než když budeme napodobovat někoho druhého v těch jeho darech.
Amen.