Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
jistě chápeme Pavlovo rozhořčení, když vidí na jedné straně oprávněnou hrdost židů na to, že jim byl svěřen Boží Zákon a na druhé straně fakt, že podle tohoto zákona nežijí. „Jméno Boží je vaší vinou v posměchu mezi národy,“ vytýká Božímu lidu už prorok Ezechiel a Pavel tuto výtku opakuje, protože je nadčasová. Vrací se to znovu, znovu a znovu, že Boží lid je spíš na překážku nevěřícím v cestě k Bohu, než aby jim v této cestě nějak pomáhal svědectvím vlastní víry a vlastního života.
Toto rozpoznání je nám srozumitelné. Ono totiž velice dobře souzní i s naším rozpoznáním v dnešní době a v souvislosti s křesťanstvím. Bylo by mnohdy snazší vysvětlovat lidem, jak je dobrá křesťanská zvěst, kdyby tu nebyly ty dva tisíce let křesťanské církve, které svět prožil. Narážím na to při každé diskusi o restitucích církevního majetku. Dříve nebo později (ale spíše dříve než později) se objeví argument, že to jen zloděj křičí, chyťte zloděje: „Co byste chtěli?! Všechno jste za ty tisíce let nakradli! Jsou to krvavé peníze vydřené z čarodějnických procesů, obchodů s odpustky, křižáckých válek a vynucených desátků…“ Jistě – spousta toho je jen pokřivený obraz. Poctivé studium historie ukáže, že dějiny církve nejsou zdaleka tak šílené, jak se nám snaží vnutit Jiráskovy romány a bolševická propaganda. S trochou snahy dotyčný pochopí, že to s církví nebylo tak strašné.
Tím ovšem diskuse samozřejmě nekončí. Ono není potřeba vracet se o desetiletí či staletí do minulosti. I současná církev má své temné stíny. Jakákoliv kauza s morálním deliktem duchovního té či oné církve jen přilije olej do ohně. A i kdyby se krásně církev snažila, seč může, tak se vždycky objeví nějaký křesťan v politice u nás, v Polsku, v Americe – a hned je zase oheň na střeše. A žel často právem, protože jak začne lidem rvát do hlavy sebelepší křesťanské principy násilím, tak to dobře skončit nemůže. Když se objeví v tisku nebo v televizi nějaká zpráva ze života církve, můžete na to dát jed, že to nic dobrého a chvályhodného nebude. V souvislosti s návštěvou papeže bylo hlavním tématem „kolik to bude stát“ a „jak dlouho bude zavřená dálnice u Brna“. Nějakou potěšující zprávu ze života církve jsem v běžných novinách nečetl ani nepamatuji. Nu – opět je možné v diskusi uvést, že v naší zemi působí přes 4 tisíce duchovních a tak těch několik maličko případů, které se objevily v tisku, to je skutečně mizivé procento a že většina duchovních dělá svoji práci dobře a poctivě.
Jenže aby toho nebylo málo, tak i když pomineme historii, která se stala dávno a i když pomineme současnost, která se stala daleko, tak tu stále ještě je situace, která je tady a teď, či minulost, která je stále ještě živá. Kdo z nás by sám neznal ze svého okolí nějakého člověka, který se sice ke křesťanství hlásil či dokonce stále hlásí, ale zrovna příkladným křesťanským životem nežije či nežil. Jako bych to slyšel: „Tak tohle jste vy, křesťani?!“ a to s odkazem na někoho, kdo skutečně příkladně nežije. Můžeme se stokrát snažit žít slušně a spořádaně, ale to stále ještě nestačí. Nejenom, že i my mnohokrát hřešíme, ale i kdybychom byli čistí jak nebeští andělé, tak to stále ještě nestačí na to, abychom v očích nevěřících křesťanství očistili.
Jsme na tom stejně, jako apoštol Pavel. My máme prachšpatnou zkušenost se současnými křesťany, apoštol Pavel má prachšpatnou zkušenost se židy. Křesťané jsou pokřtěni ve jméno Kristovo, patří Kristu, ale o nějaké poslušnosti Kristu nemůže být řeč. Židé jsou obřezáni a obřízka ukazuje k poslušnosti Mojžíšova Zákona – jenže o nějaké poslušnosti Mojžíšova Zákona nemůže být řeč právě tak. Proto Pavel postaví proti obřízce těla obřízku srdce. Je to opět 36. kapitola z proroka Ezechiele, jehož slova v tuto chvíli proznívají v tom, co Pavel píše do Říma. Nejprve to bylo rozpoznání, že „jméno Boží je vinou [židů] v posměchu mezi národy,“ a nyní to, že židy nezachrání formální poslušnost Mojžíšova Zákona.
Nad židy, kteří byli obřezáni na těle, staví Pavel pohany obřezané v srdci. Pozor – tady už nejde o jakékoliv pohany. Pavel nemá o pohanské mravnosti žádné iluze. Ezechielovská slova o obřezaném srdci už ukazují velmi konkrétně na rodící se křesťanskou církev. Tady není řeč o pohanech, kteří obětují modlám, ale o pohanech, kteří se obrátili k živému Bohu. Tady je řeč o křesťanech z pohanů. Ti mají obřezané srdce, ti přijali Boží Zákon do svého nitra. Nejde o pohany, kteří by nějakým přirozeným soudem svého svědomí došli k poznání, co je dobré a co je zlé a k tomu navíc žili příkladným životem, ale o pohany, kteří uvěřili v Ježíše Nazaretského jako Pána a Spasitele a to potom proměnilo jejich životy. V těchto křesťanech dochází židovství svého naplnění. Pravými a skutečnými židy jsou ti, kteří nejen poznali Boží nárok, ale také se podle něj zařídili ve svém životě.
Tady ovšem naše možnost srovnávání se s Pavlovou situací končí. Až doposud bylo možno hledat obdobu mezi obřezanými židy a pokřtěnými křesťany, ale v tuto chvíli už to možné není. V kritice zbožnosti, která je jen na oko, tam obdobu mezi obřezanými židy, kteří nežijí podle Mojžíšova Zákona a pokřtěnými křesťany, kteří nežijí podle Zákona Kristova, hledat můžeme. Pavlovo řešení nám ale nepomůže. Pavel nad viditelné znamení – obřízku těla – staví znamení neviditelné – obřízku srdce. Můžeme si za toto slovo dosadit třeba slovo „víra“ nebo „obrácení“. Každopádně to ale pokaždé budou věci, které máme neoddělitelně spojené se křtem. Víra je podmínkou křtu. Nemáme žádný další „vyšší stupeň“, o kterém bychom mohli říct, že to jsou ti „praví křesťané“. My totiž víme, že křest nedělá z člověka křesťana, že je potřeba osobní rozhodnutí. Že je potřeba nejen vědět, co je dobré a co je špatné, ale také podle tohoto poznání žít. Jinak bude opět „jméno Boží v posměchu mezi pronárody“, ale bude to naší vinou, nás, křesťanů.
Jedinou možností je tedy náprava křesťanů. Jejich návrat ke Kristovu Zákonu. Jenže – jak najít nějaké srozumitelné měřítko, co je dobré a co je zlé? Jak rozpoznat, co dělat, aby naší vinou Boží jméno v posměchu mezi pronárody nebylo? V této souvislosti nám Pavel jednu radu dává, nebo alespoň ukazuje směr, kterým by se měly naše myšlenky ubírat: „Pravý žid je ten, kdo je jím uvnitř, s obřízkou srdce, která je působena Duchem, nikoli literou zákona. Ten dojde chvály ne od lidí, nýbrž od Boha.“
Tím prvním, co je zmíněno, je důraz na působení Ducha svatého oproti spoléhání na literu. Křesťanská tradice, zvláště evangelická tradice, klade velký důraz na čtení Bible. Na znalost Písma. Ta je sice velmi prospěšná, ale není všemocná. V historii křesťanské církve se objevila řada pokusů vytvořit dokonalé společenství, které se řídí výhradně slovy Bible. To zní na první poslech moc hezky a tak se podívejme, jak to dopadlo v praxi. Jeden příklad za všechny – Amišové. Americká církev, která odmítla veškerý vědecký pokrok moderní doby. Nejezdí auty, nepoužívají elektřinu. V Bibli se o tom přeci nepíše. Oblečení připomíná Švýcarsko 16. století, odkud kdysi do Ameriky přišli. Většina z nich stále ještě mluví zvláštní středověkou němčinou. Zásadně odmítají vojenskou službu, aby nepodporovali válku, tak neplatí ani daně. Právě tak ale odmítají jakékoliv důchody či sociální dávky od státu, a tak je americká vláda nechává být. Žijí jako prostí soběstační zemědělci. Každá žena má jen čtvery šaty: na praní, na běžné nošení, na bohoslužby a jedny jsou rezervní. A to všechno proto, že se důsledně snaží držet Bible. A žijí takto již pět století.
Je tohle cesta, jak žít? Popravdě řečeno, pochybuji o tom. Snad někomu takováto cesta vyhovuje, ale myslím, že to není způsob života, jaký by mělo křesťanství nabízet – uzavřít se před světem. Udělat se sami pro sebe. Myslím, že takhle dříve nebo později vznikne sekta – a ono to s těmi Amiši asi nebude zas tak růžové. Většina z nich má jen místní základní školu. O kontakt s vnějším světem nestojí a s těmi, co odešli nebo byli vyloučeni, se stýkat nesmějí. Ne – tudy cesta ke křesťanskému životu nevede, i když je to dost možná život, který naprosto odpovídá takovému životu, o jakém čteme v Bibli. Je to život podle litery – jen toho Ducha v tom nějak nevidím. Nechat se vést Duchem – to podle mne neznamená jeden obecně platný návod, jak má každý člověk žít. Je to život v hledání Boží vůle v té které životní situaci. A toto rozpoznání vede víc k modlitbě, než ke studiu Písma.
Ono s těmi „písmoznalci“ to nebývá vždycky výhra, jak poznal jáhen Štěpán. To se takhle srazily dva světy a oba se odvolávaly na Bibli a oba tu Bibli dobře znaly. Štěpán odvyprávěl příběhy o Abrahamovi, Izákovi, Jákobovi, Mojžíšovi, Áronovi, Davidovi, Šalomounovi… Ne že by to jeho soudci neznali! Jasně, že to znali – tohle znaly malé děti, natož farizejové, velekněz, Sanhedrin! Jeden znalec Písma se tady dohaduje s jinými znalci Písma. Obě strany jsou přesvědčeny o své pravdě, protože ji mají z Bible!
Jáhen Štěpán z Mojžíše i proroků rozpoznal, že Ježíš je Mesiáš. Z pohledu těch slušných, pravověrných a v Písmu kovaných představitelů Božího lidu se ale Štěpán dopustil jasného a nezpochybnitelného trestného činu rouhání a byl tedy po zásluze odsouzen k přiměřenému trestu, jak ho Mojžíš jasně a jednoznačně stanovil. Všechno je to právně čisté, všechno je naprosto přesně podle Bible. A je to špatně, naprosto špatně, zcela špatně. Tohle se prostě nemělo stát. Ale stalo se to a je to vina, která leží ne na pohanech, ale na Božím lidu. Na těch, kteří se honosili obřízkou, ale – jak jim vytkl Štěpán – jejich uši a srdce zůstaly neobřezané. Četli Bibli, znali ji – ale neslyšeli, co jim chce říct a v srdcích si nechali jen sami sebe a tak tam pro Boží hlas už nezbylo místo. To jsou ty dva světy, které se srazily – svět těch, kteří znali Bibli a svět těch, kteří Bibli nejen znali, ale ke kterým z ní také promluvil živý Bůh.
Když někdo řekne, že si chce celý život zařídit podle Bible, jsem zdrženlivý k takovému svatému nadšení. Bible je taková vnější věc, která sama o sobě stále ještě nic nezaručuje. Je potřeba odvrátit se od světa ne k Bibli, ale k živému Bohu a až teprve potom k Bibli. Nechat se vést Bohem, aby k nám Bible promluvila. Pořád se nám tu vrací modlitba jako základ pro život podle Boží vůle. Základ, který je někde uvnitř, někde v srdci, a až teprve podle toho, když se změní vnitřek, tak má smysl a hodnotu to, co se projevuje navenek.
Již Štěpánovi soudci to měli vědět, protože k něčemu takovému ukazoval už několikrát zmiňovaný prorok Ezechiel. Mluví o obřezaném srdci jako podmínce pro vstup do chrámu, tedy podmínce pro službu Hospodinu. Prorok vidí, že Boží lid znesvěcuje Hospodinovo jméno, kamkoliv přijde. Vidí, že Hospodin je pro skutky svého lidu pro smích pohanským pronárodům. A jako prorok ale vidí dál. Vidí, že Bůh zasáhne – ale ne kvůli Izraelcům. To nové srdce, obřezané srdce, srdce masité místo srdce kamenného, to Izraelci dostanou proto, aby nebylo znesvěcováno Boží jméno. Dostanou ho proto, aby se pohané přestali posmívat a mohli v Hospodinu poznat jediného Boha. Bůh to udělá sám pro sebe.
„Pravý žid je ten, kdo je jím uvnitř, s obřízkou srdce, která je působena Duchem, nikoli literou zákona. Ten dojde chvály ne od lidí, nýbrž od Boha.“ Chvály od Boha dojde ten, komu Bůh obřeže srdce. Je to pořád apoštol Pavel, který říká, že: „Spravedlivý z víry bude živ!“ Vlastními skutky si nic nevysloužíme. Byť by to byly skutky „spravedlivého“ a tím se tehdy myslelo právě dodržování Mojžíšova Zákona, poctivé studium Písma, návštěva chrámu – stále to není něco, co by přineslo věčný život.
Je potřeba věřit Bohu a teprve z této víry se pak odvíjí všechno ostatní. Z téhle změny ve vnitřním životě se odvíjí všechno ostatní. Je jedno, jak tuto vnitřní změnu nazveme – obrácení, uvěření, obřízka srdce… Pořád je to něco, co v nás působí Bůh a co nás potom obrací k Bohu. Co mění náš život, takže už neděláme Pánu Bohu v tomhle světě ostudu.
Je možné, že budeme dělat věci, za které nás svět chválit nebude. Vracím se v myšlenkách k těm americkým Amišům a jejich zvláštnímu chápání křesťanství. Třeba to není špatná cesta, kterou zvolili, i když nám připadá přinejmenším zvláštní, mnoha lidem připadá směšná a mnohým připadá naprosto zcestná a bláznivá. Na tom našem lidském soudu zas tak nezáleží, důležité je, jak naše jednání hodnotí Bůh. Není na nás, abychom tento soud nějak předjímali. Na nás je, abychom se sami nějak vypořádali se svým vztahem k Bohu, sami se každý den, každým okamžikem nějak zařizovali podle své víry.
A to je pro každého z nás práce – na celý život.
Amen.