Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
několik nedělí jsme z kázání slyšeli důraz na Boží milost, na Boží vedení. Je to důraz po mém soudu správný, protože nechat se vést Bohem je naprosto zásadní. Je nutno učit se slyšet ten hlas tichý a jemný, kterým Bůh v tomto světě promlouvá. Je potřeba pročišťovat svoje duchovní uši, kultivovat svoje svědomí, abychom přímo rozpoznávali Boží vůli pro nás a pro naše životy.
Teď je potřeba nepřestřelit na druhou stranu. Neodhodit ve jménu vedení Duchem svatým Bibli. Nezatratit církev v celé její historii s tím, že my přeci máme přímé spojení s Bohem. Neopustit církev v její současnosti, nevzdat se hodnoty společenství bratří a sester s tím, že nám přeci z principu nemůže dát nic lepšího, než nám dává Bůh přímo. Chci se tedy dnes věnovat tomu, jak k nám také může Bůh promluvit a jak promlouvá. Ba dokonce bych řekl, že tímto způsobem promlouvá mnohem častěji, než nějakým přímým vnuknutím – totiž skrze druhé lidi.
Za příklad a poučení si chci vzít proroky, protože jim se „stalo slovo Hospodinovo“, jak čteme na desítkách míst Starého zákona, že „se stalo slovo Hospodinovo“ k Samuelovi, k Šalomounovi, k Elijášovi, k Jeremjášovi, k Jonášovi, k Ageovi, k Zacharjášovi… kolik bylo jen proroků v Božím lidu, byli to ti, ke kterým se STALO SLOVO HOSPODINOVO, a oni šli a podle tohoto slova mysleli, mluvili či jednali. Ale pořád bylo mnohem víc těch, kteří neměli prorocký dar, nebo se alespoň nijak neřeší, jestli ho mají či nemají. Byly tu zástupy těch, kteří měli rozpoznat Slovo Hospodinovo, které zní z lidských úst. Vůli Boží, kterou se dozvídají od jiného člověka.
V tomto hledání oněch „mnohých způsobů“, kterými mnohokrát mluvil Bůh k otcům ústy proroků, chci mít na paměti právě to, že Bůh mluvil ústy PROROKŮ. Že nepromlouval s každým Izraelcem zvlášť. Stálo tedy zato nejen hledat Boží tvář, ale také poslouchat to, co říkají lidé kolem, protože kdo ví, koho z nich si zrovna v tu chvíli povolal Bůh za proroka. A je docela dobře možné, že mnohý prorocký hlas zůstal v té které době nepochopen! Čteme ve Skutcích apoštolských v Petrově kázání o králi Davidovi, že byl prorok (Sk 2,25n) – ale je to až apoštol Petr, kdo porozuměl slovům 16. žalmu: „…neboť mě nezanecháš v říši smrti a nedopustíš, aby se tvůj Svatý rozpadl v prach,“ že zde David mluví v prorockém výhledu o Pánu Ježíši. Vždyť David zemřel a v prach se rozpadl, ale Ježíš ne. Jenže do té doby nikdo nad těmi Davidovými slovy takto nepřemýšlel. Nikde ve Starém Zákoně nečteme, že by král David byl prorok – a přeci je to tak, že David jen nebyl ve své době jako prorok pochopen, ale my dnes díky Petrovi vidíme, že skrze Davidova ústa mluvil Hospodin o velkém díle spasení, která připravil pro svůj lid v Ježíši Kristu. Vidíme, že prorockým slovem nám posloužil člověk, který za proroka vůbec nebyl považován a nejspíš ani on sám o svém prorockém daru nevěděl.
Potud si myslím, že se doba příliš nezměnila. K tomu, aby k nám Bůh promluvil, tak stále používá ústa těch druhých. Ale pozor, nejde zdaleka jen o ústa. „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků…“ Jistě, že Pán Bůh stále promlouvá v tomto světě. A stále si povolává proroky. Je to ale jako za toho krále Davida. Těch proroků, kteří vědí o svém daru a aktivně ho používají, těch je malinko a mnohdy není žádný. A přeci Bůh promlouvá – to jen my nerozumíme tomu, že promlouvá, protože promlouvá skrze „obyčejné“ lidi kolem nás. Skrze to, co říkají, skrze to, co dělají, skrze to, co prožívají – skrze to všechno můžeme i my lépe pochopit Boží vůli. Na mnohdy prapodivných osudech lidí kolem nás, na tom, jak se se svými osudy vyrovnávají, jak je přijímají či odmítají, jak jim rozumí – na tom všem můžeme hledat, jestli skrze tyto osudy lidí kolem nás Bůh třeba také nepromlouvá k nám samým.
To není žádná novota! Tak to bylo už ve Starém Zákoně, že lidé tím, že pozorovali a poslouchali proroky, tak se měli nějak poučit, měli na jejich osudech a na tom, jak se proroci s těmi svými osudy vyrovnávali, poznávat Boží vůli pro ně samé. Na biblické hodině jsme začali vykládat postupně jednotlivé knihy tak zvaných „malých proroků“. Malých ne významem, ale rozsahem toho, co se nám z jejich prorocké práce zachovalo. Mnohdy je to jen pár stránek textu, několik málo výroků do té které situace v dějinách Božího lidu. To, co jsme viděli hned na tom prvním – Ozeášovi – ukázalo, jak se prorok chová podle Božího pokynu, vyrovnává se se svým osudem. To ovšem nebylo samoúčelné – právě na tomto příkladu se měli lidé poučit. Z Ozeášova jednání měli pochopit něco z Boží vůle.
Ozeáš měl svědčit o Boží lásce, která dokáže odpustit i zpronevěřilému lidu. O tom se moc hezky mluví. Pán Bůh nás má rád. Pán Bůh nám odpouští naše hříchy… Jak když člověk luskne prsty – lusk – a je to tu. Jsme čistí, jako lilium. Jenže Pro Ozeáše toto Hospodinovo slovo o odpuštění vin znamenalo vzít si za manželku ženu lehkých mravů, která mu do manželství přináší jedno dítě za druhým, leč ani jedno není Ozeášovo. Jistě, že normální by bylo ji vyhnat. Tak to jasně a srozumitelně říká i Mojžíšův zákon a po pravdě řečeno, nevěru uvádí jako jediný legitimní důvod rozvodu i Pán Ježíš. Ta žena se ale dala na pokání a vrátila se k Ozeášovi – a on ji přijal. Ozeáš své ženě odpustil, protože ji měl rád.
V tom, že Ozeáš tu ženu nakonec přijal nazpátek do svého domu, v tom je obraz Boží lásky, ve které Bůh odpouští svému lidu i to, že od Boha odpadal k modlám. Zní to moc hezky, když nám to tak prošumí hlavou jako podobenství o Boží lásce – jenže nezapomeňme, že ten Ozeáš si to natvrdo prožil! On to nevypráví jako pohádku dětem na dobrou noc nebo jako pěkný mravoučný příběh v neděli z kazatelny. On s tou ženou žil a její děti vychovával! On s pověstí paroháče v tom Samaří či kde skutečně žil a docela zřetelně si dokážu představit, co si asi o něm mysleli lidé, kteří bydleli v okolních domech a velmi dobře znali jeho rodinnou situaci. Ale když si spojili svědectví Ozeášova života na straně jedné a jeho prorocká slova na straně druhé, řekl bych, že pro ně najednou ta slova znamenala víc, protože za nimi byl i ten život. Kdyby si Ozeáš prostě jednou takhle stoupl na náměstí a začal ta samá slova slavnostně deklamovat, neznamenalo by to nic – ale takhle je za tím i svědectví jeho života. Z toho, co Ozeáš prožil a jak se s tím vyrovnával, z toho mohli lidé něco poznat o Bohu.
Ozeáš na vlastní kůži a ve vlastní rodině prožil, co to znamená, když se do vztahu dostane hřích, když jeden partner odpadá od druhého. A najednou bylo mnohem zřetelnější, že když Ozeáš mluvil o hříších lidu, o tom, že odpadají do Hospodina k mamonu. Od spoléhání na Boží pomoc, na obchodování v politicky příznivé době. Od hledání vztahu k Bohu, k formální zbožnosti, k pravidelné leč bezduché obětní liturgii. Ozeášovo svědectví bylo najednou svědectvím člověka, který ví, o čem je život a tudíž má jeho slovo nějakou váhu a lidem tím spíš dojde, že to všechno je pravda. Že takhle to s nimi doopravdy bylo a je. Protože to je prorocký úkol – odhalovat, jak je to doopravdy. Jaká je realita. Jak nás, naši minulost, přítomnost a budoucnost vidí Bůh. Proto je prorok prorokem, „vidoucím“, protože na rozdíl od nás všech tento „vidoucí“ vidí, co se v tomto světě skutečně dělo, děje a dít bude.
Vyzdvihuji všechny tři časové roviny, ve kterých se pohybuje naše myšlení, protože do všech třech může prorocké slovo promluvit. Ani jedna z nich není důležitější, než kterákoliv z těch zbývajících. Jak často sami sobě lžeme o své minulosti. Kolik kostlivců se skrývá někde v našich skříních a my je tak dlouho a úspěšně tajili, až jsme na ně sami zapomněli. A do této situace pak může a má přijít prorocké slovo, které nám připomene, že Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Že semelou obilí tohoto světa do posledního zrníčka. Že není nic skryto, co nebude jednou zjeveno – v dobrém i zlém. Že dříve nebo později dojde ocenění každá dobrá myšlenka, každé dobré slovo i každý dobrý skutek, kterými kdy kdo přispěl k dobru v tomto světě. A právě tak i všechno zlé, co se kdy v našich životech objevilo a my či kdo jiný to dovedně skryl očím tohoto světa, to všechno jedno vypluje na povrch. Ve chvíli, kdy toto na osudech někoho druhého vidíme, tak jsme se setkali s proroctvím. Bůh nám dal poznat své jednání s tímto světem. Dal nám ho poznat ne vnuknutím či snem, ale skrze svědectví někoho druhého. Skrze jeho život, skrze to, co ten druhý prožíval a jak se s tím vyrovnával. My se skrze toto svědectví pak můžeme lépe srovnat s tím, co se událo v našem životě, co se v něm děje anebo co očekáváme, že se bude dít. Tím, že vidíme, jak Bůh jednal v dějinách, jak jedná s lidmi kolem nás, tak můžeme usuzovat, jak bude jednat s námi. Svědectví jejich života se pro nás stane proroctvím. Jasným svědectvím o Boží vůli, o tom, čemu Bůh žehná a co trestá.
Připomínám ještě jednou, že ten který člověk si třeba vůbec neuvědomí, že ho Bůh v tu kterou chvíli jeho života povolal za proroka. Už víme, že v králi Davidovi jeho současníci proroka nerozpoznali a slovům jeho proroctví neporozuměli. Viděli jen svého krále a slyšeli, jak se modlí a jeho modlitby máme v knize Žalmů. Zdaleka ne vždy je to tak, že člověk se podívá na něčí život, někoho si poslechne či si přečte pár řádek a hned ví co a jak! Ona ta proroctví jsou někdy poněkud tajemná a nesrozumitelná. Představte si třeba takovou situaci, že sedíte někde ve vlaku či nějakém dopravním prostředku, nemáte co dělat, tak si otevřete Bibli a čtete: „Jako ovce vedená na porážku, jako beránek němý, když ho stříhají, ani on neotevřel ústa. Ponížil se, a proto byl soud nad ním zrušen; kdo bude moci vypravovat o jeho potomcích? Vždyť jeho život na této zemi byl ukončen.“ Kdo by z toho byl moudrý? Jeden takový etiopský dvořan tedy rozhodně ne a tak poznal, jak je dobré míti Filipa. Poznal, jak je dobré mít vedle sebe někoho, kdo chápe, kdo rozumí… Kdo dokáže říct pravé slovo v pravý čas. Kdo dokáže unést a naplnit prorocký úkol – i když v textu není Filip označen jako prorok. Ono o králi Davidovi se také nikde nepíše, že byl prorok a až ten Petr to po tisíci letech odhalil!
To, co Filip udělal, to ale byla v pravdě prorocká služba. Do nejasností tohoto světa vnesl světlo Božího pohledu na věc a tato Filipova služba pak přivedla dalšího člověka ke křtu. Jistě, že jeho prorocké konání mohlo zůstat nepochopeno, nepřijato, ale chvála Bohu tentokrát to klaplo tak, jak to klapnout mělo, a pokřtěný dvořan v radosti pokračoval do rodné Etiopie. Filip pokračoval ve své misijní práci a snad stojí za zmínku, že o jeho čtyřech dcerách je výslovně uvedeno, že měly prorocký dar (Sk 21,9).
Co už tedy víme? Víme, že prorocký dar je z darů Ducha svatého jedním z nejdůležitějších. Není divu, vždyť prorocký dar znamená poznat, jak se věci mají doopravdy. Dokázat se na svět podívat z Božího úhlu pohledu a pak podle tohoto úhlu pohled myslet, mluvit, jednat, aby i druzí z toho mohli mít užitek. Nenechat si své poznání pro sebe, ale hasit tam, kde to pálí zloba a hřích a naopak rozdmýchávat tam, kde plane plamen Ducha svatého. Unést ty chvíle, kdy člověk musí druhým říct něco nepříjemného anebo se chovat tak, že se to těm druhým nelíbí, ale člověk musí, protože jinak by se sám styděl před Bohem i sám před sebou. To všechno jsou okamžiky, kdy Bůh skrze někoho vstoupil do tohoto světa. Kdy si Bůh někoho povolal za proroka a ten někdo tento prorocký úkol přijal a naplnil. Těch způsobů a situací skutečně může být až nepřeberné množství. „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh … v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu…“
Na Ježíši Nazaretském se musíme učit, co to znamená být prorokem. Ježíš Nazaretský, který byl „prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem“ (Lk 24,19), jak o něm vyznávali jeho učedníci jdoucí do Emaus. Už víme, že prorok je ten, kdo říká to, co chce Bůh, aby bylo řečeno. O tom, co jsme udělali, co děláme, nebo co budeme dělat. Bůh ví nejlépe, co potřebujeme slyšet a proto posílá proroky, aby nám to vyřídili. Tento úkol naplnil Pán Ježíš beze zbytku. A zase na něm vidíme všechny ty jednotlivosti člověka, který přijal prorocký úkol. Vhod či nevhod zvěstuje Boží vůli. Někde je vítán, ale mnohými je pohrdán a mnohými je nenáviděn. Dělá věci, nad kterými jednomu zůstává rozum stát. A přeci právě skrze něj do toho světa tím nejčistším způsobem přicházelo Boží Slovo. Evangelista Jan si pohraje s filosofickými termíny své doby a řekne, že Ježíš je přímo ztělesněné Boží Slovo. Je Božím Slovem, které se „stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ Na Ježíši Kristu, na tom, co říkal a co dělal – na tom všem můžeme poznávat Boží vůli. I k nám Bůh „promluvil ve svém Synu.“ Ne vnuknutím, které se mihne mozkovými závity. Ne snem, který se objeví někdy kolem třetí hodiny ranní, a když zazvoní budík okolo sedmé, tak už víme houby, co se nám zdálo. Ne hnutím našeho svědomí, o kterém netušíme, nakolik už jsme si ho dávno nepřekroutili z obrazu Božího (ke kterému jsme byli stvořeni), k obrazu starého hříšného Adama, který dřímá v každém z nás. Bůh „promluvil ve svém Synu“ dobře viditelným a srozumitelným životním příběhem Ježíše Nazaretského. Tím, co Pán Ježíš prožíval a jak se s tím vyrovnával – to jsou Boží slova k nám. Prorocká služba, kterou máme přijmout ke svému poučení a prospěchu.
„Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků … pak k nám promluvil ve svém Synu …“ a teď by chtěl promluvit nejen k nám, ale i skrze nás. Není divu, že apoštol Pavel píše (1Kor 14,5): „Chtěl bych, abyste všichni mluvili jazyky, ale ještě více, abyste měli prorocký dar.“ Je krásné mít svědectví o dávných proroctvích. Je úžasné, že máme prorocké svědectví životem Pána Ježíše. Teď jsme ale na řadě my. „Budou-li všichni mluvit prorocky,“ pokračuje Pavel „a přijde tam člověk nevěřící nebo nezasvěcený, bude vším, co slyší, souzen a usvědčován, vyjdou najevo věci skryté v jeho srdci, takže padne na kolena, pokoří se před Bohem a vyzná: ‚Vskutku je mezi vámi Bůh!‘“
Aby všichni z nás prorokovali, věřím, že to není nedostižný ideál. Že stojí zato se k němu alespoň snažit přiblížit. Vidět ve svém životě a v životě lidí kolem nás prorockou službu tomuto světu. Bedlivě sledovat osudy církve a osudy lidí kolem nás a hledat v nich, jak se skrze ně snaží Bůh promluvit k nám. A zároveň žít jako proroci, tedy jako ti, skrze jejichž myšlenky, slova a skutky chce Bůh promluvit a skutečně také promlouvá – k bratřím i sestrám v církvi, k celému světu.
Amen.