Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
tato slova řekl Pán Ježíš apoštolům poté, co jich vyvolil dvanáct a poslal je kázat po Izraeli. Tehdy řekl Petrovi, Ondřejovi, Jakubovi, Janovi a dalším. „Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské.“
Ví, že to nebude jednoduché. „Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky…“ V té desáté kapitole Matoušova evangelia bychom pak četli i další slova o problémech, které je čekají. Na stranu druhou ale Pán Ježíš své učedníky zároveň s tím vybavuje i nebývalou pravomocí. „Kdo vás přijímá, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal.“ Samo slovo „apoštol“ znamená „vyslanec“ či „posel“. Dvanáct apoštolů v tuto chvíli dostojí tomuto svému označení. Apoštolové se stávají v pravém slova smyslu Božími vyslanci. Nejdou už tímto světem sami za sebe, ale jejich úkolem mezi lidmi je reprezentovat Boha.
No, a protože si myslím, že to je úkol obecně křesťanský, budu se mu dnes věnovat. Tato Ježíšova slova totiž nelze vztáhnout jen na dvanáct apoštolů a stop. To je úkol, který se týká i nás. I my jsme vysláni do tohoto světa jako Boží vyslanci, i my máme v tomto světě reprezentovat Boha, i na nás se vztahují Ježíšova slova „Kdo vás přijímá, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal.“
Co to tedy pro nás znamená? Vnímám dvě roviny tohoto úkolu – na straně jedné je to pro nás nebývalé vyznamenání, na straně druhé je to ale také nebývalý závazek. Obojího si musíme být trvale vědomi. Pokud pomineme, že to je čest, pak nedoceníme vlastní hodnotu, kterou pro Pána Boha máme a budeme se mořit tím, že jsme na tomto světě zbyteční. Pokud pomineme fakt, že jde o závazek, pak nedoceníme tento úkol jako takový a budeme ho plnit špatně.
„Kdo vás přijímá, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal.“ Začněme tedy výkladem tohoto verše jakožto pocty, kterou nás Bůh obdařil. Stali jsme se vyslanci Božími v tomto světě. Ve světě lidí. Jaká je hodnota lidského života? „Člověk, to zní hrdě!“ zní slavný citát od Maxima Gorkého. Ale proč by to u všech všudy mělo znít hrdě? Je na nás lidech něco skutečně tak úžasného, krásného a dokonalého, že si zbytek stvoření musí s prominutím kecnout na zadek úžasem, jací pašáci se to tu prohání po tváři země? V čem by to u všech všudy mohlo být? I polní lilie je krásnější než Šalomoun v celé své nádheře! Obávám se, že v člověku samém toho moc nenajdeme.
Biblická zvěst hledá lidskou hodnotu nás lidí ne v člověku samém, ale na prvním místě v Bohu, který člověka stvořil a teprve z toho pak odvozuje hodnotu člověka. Člověk sám o sobě je „prach země“. Známe ta slova z první knihy Mojžíšovy o stvoření člověka – tam se právě toto sousloví objevuje. Člověk je prach země. Nejde tam o označení výrobního materiálu, ale o označení kvality. Člověk je prach země, tedy patří do jedné řady s ostatním stvořením. Nebyl vytvořen z nějakých speciálních substancí, z měsíčního světla, záře duhy a ševelení andělských křídel. Nic takového. Jsme „hliňáci“, protože ve slově Adam proznívá právě hebrejské slovíčko pro ten zemský prach, pro hlínu, zemi, půdu.
Zároveň ale o člověku čteme, že byl stvořen „k obrazu Božímu“. Zase tu nejde o nějaké materiální, vnější hodnocení! Že by snad tedy Pán Bůh měl dvě ruce, dvě nohy, případně vlasy jako já. Opět jde o vystižení kvality a hodnoty lidského života. Je to vyjádření smyslu naší existence. Jsme tu proto, abychom zobrazovali Boha. Jsme tu proto, aby bylo vidět, jaký je Bůh. K tomu přeci slouží obraz – aby bylo vidět, jak vypadá ten, kdo je na obraze zobrazen, i když není v tu chvíli sám přítomen. Je tu ale jeho obraz a podívá-li se kdo na ten obraz, tak vidí, jak ten zobrazený vypadá. To je přesně to, co měl člověk dělat – ukazovat celému stvoření, jaký je Bůh.
Tak byl člověk postaven do Ráje jako pán nad stvořením, jako správce veškerenstva, poslušný toliko Bohu. Nu, nějak to nevyšlo a po pravdě řečeno dodnes nevychází… Člověk namísto zodpovědné vlády nad světem jen kořistí a ždímá Zemi jako dojnou krávu. Kdosi spočetl, že na to, aby se průměrný Číňan dostal na životní úroveň průměrného Nora, už nestačí prostředky této planety. S tím naším správcováním Země to tedy není valné a o nějaké horoucí poslušnosti Bohu taky může být řeč jen velice těžko. Tady lidstvo přehodilo pomyslnou výhybku hned na samém začátku. Hřích na sebe ale nabaluje další hřích a z toho vlaku, který na začátku snad jen trochu míjel vytýčenou trať, se lidstvo záhy stalo vlakem, který se ocitl zcela mimo koleje.
Jednotlivé prorocké pokusy přivést alespoň vyvolený lid k původnímu určení se ale v konečném součtu stále míjely účinkem a tak Bůh sám přišel, aby to dal do pořádku. Ježíšův příběh je projevem Boží snahy vrátit tenhle vykolejený vlak nazpátek na trať. Vrátit vše do starých dobrých kolejí, ze kterých lidské pokolení kdysi vyjelo a teď horko těžko hledá nějaký smysl života. Ať hledá, jak hledá, pořád nachází jen hliňáka Adama, neochlupenou opici, co sama sebe nazvala dvojnásob rozumnou, ale když se tak ohlédne za dějinami svého vlastního biologického rodu, tak tam toho rozumu moc není.
Tak do tohoto hledání Bůh opět vstoupil. Přišel na tento svět v Ježíši Nazaretském a začal zase od začátku. Vzal si pár těch hliňáků Adamů, co se jmenovali Petr, Ondřej, Jakub, Jan a další a svěřil jim úkol, který mělo lidstvo od začátku, ale opustilo ho – ukazovat tomuto světu, jaký je Bůh. Petr, Ondřej, Jakub, Jan a další se do toho pustili a ejhle, ono to jde. Ten starý Adam v nás mizí a „kdo je v Kristu, je nové stvoření“ (píše apoštol Pavel do Korintu – 1. K 5,17). Jako lidstvo jsme dostali šanci a my, jako Kristovi učedníci, jako ti, kteří jsou „v Kristu“, jsme předvoj, vlajkonoši, heroldové této nové šance.
Náš život má smysl. My jsme byli vyvoleni proto, aby svět viděl, jak vypadá Bůh. Kristem jsme byli očištěni a obnoveni a dál očišťováni a obnovováni, abychom byli stále Bohu podobnější. „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně…“ píše Pavel v druhém listě Korintským (2. K 3,18). Tak, jak rosteme v poznávání Boží vůle, jak nás proměňuje život s Kristem, tak jsme stále zřetelnějším a srozumitelnějším obrazem Božím.
Z panáků hliňáků, ze starých Adamů a Ev, se stalo nové stvoření stvořené k obrazu Božímu a mocí Ducha svatého stále víc proměňované, aby bylo den ode dne lepším obrazem Božím. To je čest – a také úkol.
Tyhle dvě věci jsou dvěma stranami jedné mince a jak už bylo řečeno, není možné je od sebe dost dobře oddělit. Ve všem spolehnutí na moc Ducha svatého od nás Pán Bůh očekává, že budeme něco dělat. Však ta slova dnešního hlavního čtení – „kdo vás přijímá, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal“ – Pán Ježíš neřekl jen tak, mezi řečí, třeba u oběda, ale v okamžiku, kdy své učedníky vysílal do světa. V okamžiku, kdy se učedníci vydávali na cestu, aby dům od domu, město od města a vesnic od vesnice zvěstovali přicházející Boží království.
Pán Ježíš na to také učedníky patřičně vybavil. „Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte…“ a třeba také: „…když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit; neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit. Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce.“ Nejde mi teď o rozbor těch kterých konkrétních darů, ale o to, že celý tento dlouhý proslov a předání těch kterých duchovních darů Pán Ježíš zakončil právě tím: „Kdo vás přijímá, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal.“ To jsou dost silná slova, která nám Pán Ježíš říká: „Tím, co budete na tomhle světě dělat, tím tady reprezentujete mě a tím reprezentujete Pána Boha. Tam, kam jdete vy, tam pomáhá samotný Bůh. To je váš úkol – konat tam, kam přijdete, Boží dílo.“Být Božím obrazem, tedy žít tak, aby na nás lidé mohli poznat, jaký je Bůh. Stát se jakousi „Boží prezentací“, živoucí reklamou. Jakkoliv to může znít hrozně – jsme reklamou na Boha – tak z tohoto vyjádření můžeme vyhmátnout něco moc důležitého. Jak se pozná dobrá reklama? Zanechá ve vás dobrý dojem ne ze sebe samé („To byla pěkná reklama!“) ale z výrobku, který propaguje („Ten jogurt si vážně musím koupit!“). Kolik už jsem slyšel ohlasů na „bóbika“, byla to vtipná reklama, jak paní omylem upečou k obědu jejího psa. Tu reklamu zná spousta lidí – ale na co ta reklama byla? Co chtěla propagovat? Aha…?
Máme být reklamou na Boha. A už začíná být jasné, že v lidech by mělo zůstat cosi z rozpoznání, jaký je Bůh – ne vzpomínka na nás. Vzpomeňme si na první čtení, na Petra a vzkříšení Tabity. Petr měl dar, který asi my nemáme, ale o to tu teď nejde. Byl to dar, ne Petrova kvalita. Pán Bůh ho vybavil velkou mocí, není divu, že ji Petr používal a hlavně – netřeba za to nějak obdivovat Petra. Když byla Tabita vzkříšena, tak „zpráva o tom se rozšířila po celém Joppe a mnoho lidí uvěřilo v Pána.“ V Pána! Ne v Petra, ne v jeho zázračnou moc, ne v to, že tenhle Petr je fakt bezva chlapík a že to, co dělá, je úžasné! „Mnoho lidí uvěřilo v Pána.“ A už vidíme základní znak toho, když konáme v tomto světě Boží dílo, tedy když naplňujeme poslání, ke kterému jsme byli stvořeni a povoláni Kristem – protože konáme Boží dílo, tak za něj lidé vzdávají chválu Bohu a k Bohu se obrací. Petr se stal bezvadnou reklamou na Boha. Lidé v Joppe tuto reklamu přijali přesně tak, jak měli – neřešili, co udělal či neudělal nějaký Petr, ale uvěřili v Krista, protože to byl on, kdo skrze Petra v Joppe tenkrát jednal.
Já vím, že to je těžké. Že přes všechny duchovní dary je to někdy dřina konat to Boží dílo ve světě. A když se pak skutečně začne dařit, když lidé díky našim myšlenkám, slovům a skutkům začnou nalézat radost, pokoj, smíření, tak v tu chvíli jsme my ve velkém pokušení zapomenout na Pána Boha. Zapomenout na původce veškeré radosti a všeho pokoje a smíření. Poznáme to vlastně docela rychle – když lidé okolo nás nechválí Boha.
To neznamená, že jsme začali konat špatné dílo! Vůbec to neznamená, že jsme na slepé cestě hříchu! Že někomu ubližujeme! Dobré dílo zůstává dobrým dílem. To jsme jen přestali využívat veškerý potenciál tohoto dobrého díla. Někdo od nás přijímá radost, pokoj a smíření, přijímá ho od Krista a tím od samotného Boha – ale nedozví se to. Nedáme mu šanci kromě radosti, pokoje, smíření, uzdravení těla, duše či ducha a já nevím jaké jiné dobré věci ten který člověk ještě skrze nás přijme – tak mimo to mohl sám začít čerpat ze „studně nepřevážné“ tedy nevyčerpatelné studnice všeho dobrého. Mohl se sám napojit na Boha, na zdroj, ze kterého může i on čerpat pro sebe a pro své okolí. Mohl se sám zapojit do onoho řetězce, který Pán Ježíš vyjádřil slovy dnešního hlavního čtení: „Kdo vás přijímá, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal.“
Být Božím obrazem, ukazovat svým životem na Boha, to je tedy něco, co se týká i nás. Skrývá se v tom veliká čest – být obrazem Božím – ale zároveň i úkol – tím Božím obrazem skutečně být.
Amen.