Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
Pavlův list Koloským obsahuje řadu témat; pro nás bude dnes zajímavé téma zvyků a obyčejů, které tamní křesťané zachovávali, či naopak byli kaceřováni za to, že je nezachovávají. Stravovací předpisy, svátky, slavnosti, ale také jakýsi akt zasvěcení či snad sebezasvěcení, který byl spojen se sebepokořováním. Kdo ví, jak to vypadalo…
Nám dnes nepůjde o rozbor ani těch konkrétních náboženských projevů, které zmiňuje apoštol Pavel, ani toho, jak se konkrétně projevuje náboženství dnes mezi námi. Či přesněji – o tohle půjde až v jakési pomyslné „druhé řadě“. Spolu s Pavlem totiž musíme vyzdvihnout to, co těmto projevům předchází. Proti těmto lidským pokusům, proti těmto sebelépe míněným projevům naší náboženskosti, proti tomu Pavel postavil v tomto listu Krista, který je nejen hlavou církve, ale který je také Pánem vesmíru, Pánem stvoření. Tento Pán se k nám sklonil a jedinou lidskou aktivitou, o které Pavel hovoří, je tu křest a víra. „S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých.“ Křest jako znamení smrti, pohřbu, konce – a víra jako znamení vzkříšení, nového začátku.
Stále ale Pavel zdůrazňuje, že i toto je Boží dílo. Že tu nejde o to, že my jsme se nechali pokřtít a my jsme uvěřili. Nemůžeme Pánu Bohu předhazovat ani svůj křest ani svoji víru s tím, že jsme splnili všechno potřebné a Bohu už nezbývá, než nás se vší parádou přivést do nebe. Ne proto, že by snad na našem křtu či naší víře bylo něco špatně. Bůh se totiž o to, abychom se dostali do nebe, postaral dávno před naším křtem a před naší vírou. Ještě jsme „byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni“, když se k nám sklonil v Ježíši Kristu a když „nás probudil k životu spolu s Kristem a všechny viny nám odpustil“. K tomu došlo na Golgatě nějaké dva tisíce let před naším narozením. Nemáme tedy vůbec nic, co bychom mohli Pánu Bohu nabídnout jako svoji zásluhu.
Jsme stále u samého jádra Pavlovy zvěsti o spasení z Boží milosti. V prvních křesťanských sborech, právě tak jako dnes, je potřeba tuto zvěst připomínat. Lidé se skutečně nemění a pokus o „náboženský handl“ se vrací znovu a znovu. Sále se vrací představa Pána Boha jakožto obchodníka, který zvažuje naše hříchy a naše zásluhy a podle toho tu posílá lidi do nebe a tu do pekla. A tím se také stále vrací hlubokomyslné rozbory toho, co se smí a co se nesmí, abychom byli správní křesťané. Zase se nám tu vrací nějaké moderní obdoby těch 613 příkazů a zákazů Tóry, jak je spočetla a rozpracovala rabínská teologie. Seznamy věcí povolených a nepovolených, přikázaných a zakázaných, doporučovaných a zavrhovaných. A někde na pozadí dřímá právě ta kupecká představa, že nás podle toho bude jednou Pán Bůh soudit. Přijdeme na poslední soud a Pán Bůh vezme předlouhý seznam všeho toho, co viděl v našem životě, vezme pero a začne srovnávat plusy a mínusy. Bdělým okem nestranného soudce porovná a proškrtá to, co se na obou stranách pomyslné osy kladných a záporných hodnot vyvažuje a obojí škrtne. Nevrátil (–) knížku do knihovny, ale (+) přispíval na Brněnskou tiskovou misii. Srovnáno. (–) Jako kluk střelil prakem sousedova psa, ale (+) dával sýkorkám lůj! Srovnáno. A ať zůstaneme na rovině zřetelněji náboženské: Tahal (–) se po hospodách, ale (+) chodil v neděli do kostela a ve středu na biblickou. Srovnáno. (–) Byl pyšný, ale (+) věděl to o sobě, uložil si dokonce speciální půst a nikdy to nikomu neřekl. Srovnáno. (–) Spal s holkou před svatbou, ale (+) nepřestal jí milovat, zůstal jí věrný a ruku v ruce spolu vychovali svoje děti. Srovnáno. Jednou mě (+) brala na stopa jakási paní a když zjistila, že jsem farář, tak si pochvalovala, že stopaře bere běžně, takže to celkem nic není, ale tím, že vzala mě, tak to určitě smazala, že se (–) ráno pohádala se svou mámou…
Na konci tohoto morálně – matematického procesu se pak ukáže, čeho bylo na začátku víc. Pánu Bohu zbude v ruce buď papír se seznamem skutků dobrých, nebo papír se seznamem skutků zlých. Jinak řečeno – buď mu zůstane v ruce naše vstupenka do ráje anebo dlužní úpis, jehož ustanovení svědčí proti nám a na základě tohoto dokumentu nás pošle do pekla. Jenže první, co mě a nejspíš i vás v této souvislosti napadne je, že toho zlého v našem životě je dost a dost. Nejspíš víc, než toho dobrého. A že se to mizerně poměřuje i podle našich lidských měřítek. Nažraná sýkorka a kňučící pes… dohadujte se, jestli je to srovnatelné.
Skutečně nedělní kostel a středeční biblická smázne opilecké flámování ve zbytku týdne? Zrovna já tam jdu do práce, ale tak jako tak – pro mne i pro kohokoliv dalšího platí, že chodíme do kostela kvůli sobě, kvůli vlastnímu duchovnímu růstu, kvůli společenství křesťanů. Má naše chození do kostela nějaký význam pro Pána Boha? To, že tu jsme, to by mělo být jaksi normální, protože to sami potřebujeme. Jsme tedy na té pomyslné ose tak říkajíc „na nule“. Dělat z toho nějakou zásluhu? Proč by to mělo být „plusové“? Co má Pán Bůh z toho, že tu jsme. To má nějaké kladné bodíky na kosmickém mistrovství veškerenstva? Támhle někde nahoře bohové různých náboženství soupeří, kdo má víc lidí v tom svém kostele?! Buddha sedí na lotosu a chechtá se, protože má v Rožnově pod Radhoštěm nové buddhistické centrum a Hospodin tam udržel pořád jen tu kazatelskou stanici, co tam jezdí ze Stříteže Vlado Kopecký?! My máme co nabídnout Pánu Bohu? Nebe i země jsou díla jeho rukou a máme-li v tomto světě nějakou moc, pak jen proto, že on nám ji dává! Vládneme v tomto světě, protože nám Pán Bůh svěřil vládu nad tím, co je jeho, nad dílem svých rukou – slyšeli jsme to a zpívali na začátku v osmém žalmu.
Výsledkem kupeckého vynulovávání našich zásluh a dluhů nemůže být nic jiného, než těžká převaha záporných bodů. Nic jiného, než ten dlužní úpis, co svědčí proti nám. Proto je v pravdě evangelium, tedy „radostná zvěst“, Pavlovo rozpoznání, že Pán Bůh s námi tímto způsobem nejedná. Nekšeftuje s našimi hříchy a dobrými skutky. Ví, že tudy cesta nevede. Na to nás zná moc dobře. My známe Pána Boha někdo pět let, někdo deset, někdo padesát, šedesát… Nás Pán Bůh zná již od stvoření světa. Nic mu není tajno, ba dříve, než pomyslíme slovo na jazyk vzíti a než co začneme konat, již on to ráčí míti ve své povědomosti (píseň 164, také jsme ji zpívali). Kdysi před potopou Bůh litoval, že učinil člověka, protože lidská zlovůle se rozmnožila a „každý výtvor lidské mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý“ (Gn 6,5–6). Ale po potopě se rozhodl, že touto formou se lidstvo ke zlepšení nedostane. Zlikvidovat všechno, co je zlé, to je řešení rychlé a jednoduché. Pán Bůh takové řešení propříště zavrhl – a řekl bych, že to je jeden z hlavních důvodů, proč tenhle příběh v Bibli máme. Abychom věděli, že Pán Bůh s námi chce mít trpělivost a že s námi to chce zkoušet po dobrém. Tak Pán Bůh vzal ten dlužní úpis, který svědčil proti nám a na základě kterého by měla přijít zase jen další potopa světa a zničil ho. Zrušil jeho platnost.
„Zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž.“ Všechny mocnosti tohoto světa tak byly poraženy. Prazvláštní věty… Určitě je za nimi představa Mojžíšova Zákona, protože to je nejzřetelnější vyjádření toho, že si zasloužíme trest. To je ten nejsrozumitelnější „dlužní úpis“, tedy seznam toho, co jsme měli konat a nekonali a za co by nás měla čekat smrt, kterou ale na sebe vzal Ježíš Nazaretský. Tresty za nedodržování Mojžíšových předpisů nám tedy nehrozí, tento trest na sebe vzal Pán Ježíš.
Je toho ale víc v tomto světě, co si nárokuje naši poslušnost a hrozí přísnými tresty. „Mocnosti a síly“, o kterých Pavel mluví – to jsou pro nás všemožná další nařízení a řády, kterými spoutáváme křesťanskou svobodu. Jistě v dobrém úmyslu! Jde přece o to dostat se do nebe! Je potřeba zachovávat určitá pravidla, podmínky, zásady a řády abychom se do toho nebe dostali! Ne. Nic takového podmínka naší spásy není. Tenhle a jakýkoliv další seznam „musíš a nesmíš“ končí na Golgatě. Tohle všechno jsou mocnosti a síly, které byly na Golgatě poraženy a odzbrojeny. Tak jako před námi neotvírají bránu do nebe dobré skutky, ale ruka Pána Ježíše, tak tuhle bránu, kterou Pán Ježíš otevřel, tak špatné skutky nezavřou.
Nemají sílu zavřít před námi bránu do nebe. Nikdo nemá právo nás odsuzovat za to, co konáme či nekonáme, protože naše konání je jen stínem budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus.
Stín. Co je to stín? Stín není nějaké zdání. Stín není nějaký klam. Něco co ve skutečnosti vůbec není. Stín je vrhán nějakým skutečným tělem. Stín je pravdivým a platným poukazem na existenci tohoto těla. Jistě, že pravou hodnotu má tělo, ne stín. Jde-li nám o to jít k samému jádru, k tomu podstatnému a skutečnému, nemá smysl se držet stínu, ale toho, co stín vrhá, tedy samotného Krista. „S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých.“ Křest jako znamení smrti, pohřbu, konce – a víra jako znamení vzkříšení, nového začátku. To, že jsme byli pokřtěni, to, že věříme v Ježíše Nazaretského jako svého Spasitele, to nás drží při tom jediném podstatném a skutečném, totiž při Kristu samotném. Od této naší blízkosti se pak odvozuje všechno ostatní.
Tak, jako je stín v blízkosti předmětu, který stín vrhá, ostrý a má jasné hrany a postupně dál a dál je nejasnější, rozplizlejší, tak je to i s těmi lidskými předpisy. Budeme-li blízko Kristu, pak i naše náboženské projevy budou o Kristu dobře a jasně vypovídat. Zase jsem u té reklamy na Boha, co o ní byla řeč minule. Na našem životě se bude zřetelně a viditelně ukazovat stín samotného Krista a tak budeme ke Kristu ukazovat a o Kristu svědčit.
Čím dál se vzdalujeme od Krista, tím nezřetelněji bude Kristův stín rozpoznatelný, pochopitelný, srozumitelný. Třetí píseň, kterou jsme zpívali (607): „Od Krista se vzdalujeme, jeho pravdu nechcem znát, …tak se nám ztrácí cíl,“ – to je přesně ono! Kristus je cíl, ke kterému je třeba dojít a ten stín by nás k němu dovést mohl a měl. Jenže když se od Krista vzdalujeme, když nechceme znát jeho pravdu, tak mám k dispozici jen krajíčky stínu. Mihotavé záchvěvy šedi a světla, ze kterých už není možné rozpoznat, kde je Kristus a jak se k němu dostat. Stali jsme se špatnou reklamou, která ukazuje, kdo ví co, ale rozhodně ne na to, na co by měla ukazovat. Do Božího království nevstoupíme. Ne proto, že by nás tam Pán Ježíš nechtěl, ale protože tu otevřenou bránu do Ráje prostě vůbec nenajdeme.
Musíme se snažit být co neblíže Kristu. Kdosi řekl, že křesťanství má blíž k mystice, než k etice. Křesťanství má blíž k jakémusi tajemnému prožitku, než k seznamu toho, co se má a co se nemá dělat. To je správný postřeh! V křesťanství jde o vztah k Bohu, o život v Boží blízkosti. Jak se to projeví v praxi je věc zajímavá, ale až druhotná.
Co se stane, když ji dáme na první místo? Když místo hledání Boha a jeho vůle, místo modliteb a meditací, místo četby Bible začneme řešit, jak má vypadat křesťanský život, co se smí a co se nesmí? To se nám sem jen zadními vrátky vloudilo už zmiňované farizejské zákonictví. Oni to ti farizejové nemysleli špatně! Vždyť všechno to vnější náboženské jednání koneckonců ukazuje (jako ten stín) k samotnému Bohu. Dějiny ale ukázaly, že tohle je slepá cesta. Že to nekonečné zaobírání se „stínem“ nakonec vede k zapomenutí na toho, kdo ten stín vrhá. Namísto živého Boha zůstane mrtvá litera. Z víry, z živého vztahu k živému Bohu se stane mrtvý seznam příkazů a zákazů, který víc ublíží, než prospěje.
Zkusme si představit, jak by to dopadlo, kdyby se apoštol Petr držel takové litery. Pravidel, ve kterých byl vychován. Vracím se k prvnímu čtení. Bůh oddělil svůj lid od ostatních národů. Oddělení židů a pohanů bylo svědectvím o Boží svatosti. Bůh nechce mít nic společného s modlami, proto jeho lid nebude mít nic společného s modláři. Žid, který si odsedne od stolu, kde sedí pohan, žid, který nevstoupí do domu neobřezaného – to je prst, který ukazuje k samotnému Hospodinu. A nebo jinak řečeno – je to stín, který na tento svět vrhá záře Boží svatosti.
Petr by stál před Kornéliovými dveřmi a tím, že by nevstoupil, tak by symbolicky, ale srozumitelně říkal: „Bůh je třikrát svatý, Kornélie! A ty jsi jen neobřezaný pohan. Hodný člověk, slušný chlap – osobně proti tobě nemám vůbec nic. Můžeme být přátelé. V mnohém svém jednání mne – obřezaného Petra – možná zahanbuješ! Ale Boží svatost je víc, než naše lidské jednání. Já jako žid, jako příslušník vyvoleného Božího lidu, mám podíl na této Boží svatosti. Nesmím k Tobě vstoupit, protože bych sice ocenil Tvoje slušné chování, ale urazil Boží svatost. Je třeba poslouchat Boha, ne lidi, Kornélie. Lidské soudy velí ocenit Tvé zásluhy, ale Boží slovo říká, že Bůh musí být na prvním místě.“
Zní to zbožně a pravověrně a zbožné a pravověrné to je. Ještě, že se Petr neřídil zbožnými a pravověrnými pravidly, ale byl v blízkosti samotného Krista. Odhalil, že toto oddělení je jen stín budoucích věcí, a že v Kristu už Bůh nikomu nestraní. Že Boží svatost nebude snížena, ale naopak povýšena, protože první neobřezaní budou pokřtěni a tak přijati do Božího lidu. Boží svatost se rozšíří na mnohem více lidí, nejen na Izrael podle těla.
A aby toho nebylo málo, tak dokonce ještě před křtem na tyhle neobřezance sestoupil Duch svatý! „Ještě když Petr mluvil, sestoupil Duch svatý na všechny, kteří tu řeč slyšeli. Bratří židovského původu, kteří přišli s Petrem, žasli, že i pohanům byl dán dar Ducha svatého. Vždyť je slyšeli mluvit ve vytržení mysli a velebit Boha. Tu Petr prohlásil: ‚Kdo může zabránit, aby byli vodou pokřtěni ti, kteří přijali Ducha svatého jako my?‘“ (Sk 10,44n)
Najednou se ukázalo, že nejen obřízka, ale i křest je jen stínem budoucích věcí, že jen ukazuje k čemusi mnohem vznešenějšímu, totiž k samotnému Bohu a k jeho moci, která se nenechá omezovat naším lidským rozumem a pochopením. Hledejme tedy samotného Boha. Hledejme, jak on sám působí v tomto světě a nalezneme všechno, co potřebujeme k dobrému životu. Zkoumejme, jak on v tomto světě vládne, kraluje a v poslušnosti jeho vládě pak budeme žít tak, jak si on přeje. Možná podivně a nepochopitelně lidem kolem nás. Možná provokativně, protože svobodný život vždycky provokuje. Ale budeme žít podle Boží vůle. Takovému životu Bůh žehná.
Amen.