Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry, vážení přátelé!
Tohle dnešní „slovo pro děti“ bude trochu jiné, než obvykle. Bude slovem pro malého Davida, který bude za chviličku pokřtěn. Současně s tím bude slovem pro jeho rodiče, kmotry a pochopitelně pro nás všechny, protože už tím, že jsme tady, tak se staneme svědky Davídkova křtu. Něco vidět, něco vědět, to zavazuje. Rodiče a kmotry v první řadě, ale současně i pro nás ostatní vzniká závazek se za Davídka modlit a vůbec dělat všechno proto, aby se on sám jednou k tomuto křtu přiznal.
Nechci ale mluvit o tom, co bude jednou, ale o tom, co se bude dít teď. Tady se totiž bude otevírat jedna cesta ke svobodě Božího dítěte a křest, to je jakýsi pomyslný první krok, kterým se po té cestě jde. Krok směrem k Bohu, který každého na tuto cestu volá. Je to ale zvláštní cesta a ten příběh, který jsme právě slyšeli, tuto zvláštnost velmi dobře ilustruje. Petr vlastně do poslední chvíle nevěděl, jestli se mu to všechno nezdá. To, co prožíval, bylo tak zvláštní a nepochopitelné, že mu až připadalo, že to nemůže být pravda. A pak, až když byl venku z vězení, venku za branou, když byl zcela svobodný, teprve tehdy mu došlo, že to nebyl sen, ale mocné Boží dílo.
S Davídkem a vůbec s děním okolo křtu je to velmi podobné! Křest je dění, ve kterém působí Bůh. Ve kterém otevírá bránu do nebe. Ve kterém očišťuje od hříchu. To všechno nám může připadat jako sen. Možná krásný, lákavý – ale pořád jen sen. Ale tak jako u apoštola Petra to byla pravda pravdoucí a on byl skutečně osvobozen, tak právě tak je pravda pravdoucí, že za Davídka položil Pán Ježíš svůj život a tak, jako voda bude stékat po jeho těle, tak právě tak Ježíšova krev tekla, aby Davídka očistila od každého hříchu a připravila ho tak pro Boží království.
Vždycky je to tajemství. I při křtu dospělého, který sám za sebe vyznává svoji víru, ale o to zřetelněji při křtu miminka vidíme, jak se dotýkáme něčeho nepochopitelného, že se dotýkáme Božího díla, které se vymyká našemu lidskému rozumu. My budeme lít vodu a říkat slova, která nás pro tuto příležitost naučil Pán Ježíš – ale samotný Bůh tady bude konat své dílo spásy.
Tak to bude i v dalších letech. My budeme malému a stále většímu Davídkovi svědčit o vlastní víře v Boha. Svými myšlenkami, slovy a skutky mu budeme svědčit o Bohu. Budeme se s ním a za něj modlit, budeme mu vyprávět o Bohu, budeme před jeho očima jako křesťané žít. A to všechno v naději, že on sám se jednou k Pánu Bohu přizná. Že tak, jako apoštol Petr až zpětně viděl, že Bůh s ním vykonal zázrak, tak že Davídek jednou pozná, že v tento den mu bylo z milosti Boží křtem zpečetěno, že je dítětem Božím a že i pro něj je brána do Božího království otevřena dokořán.
Proto se Vás – rodiče, kmotři – ptám: chcete, aby byl David pokřtěn ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a jste připraveni pomáhat mu modlitbami, radou, i příkladem na dobré cestě spolu s námi? Jestliže tomu tak je, odpovězte: Ano.
Modleme se: Svatý Bože, milosrdný Otče. Do Tvých rukou vkládáme Davida. V důvěře ve Tvoji milost se ho odvažujeme křtít. Dej, ať mu znamení křtu dnes a navždy pečetí život a odpuštění. Amen.
Davide, křtím tě ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. Amen
Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj.“ (Iz 43,1) Amen.
Svoji chválu za velké Boží činy nyní vyjádříme písní číslo 681: Buď Bohu sláva, dík a čest.
Milí bratři a sestry,
mám tento text apoštola Pavla velmi rád. Myslím, že dobře postihuje to napětí, ve kterém křesťan žije. Nechává jedním dechem zaznít jak fakt, že Pavel běží, aby něco získal, tak fakt, že to podstatné už dávno Pán Ježíš udělal za něj. Fakt, že Pavla Ježíš kdysi povolal, je zároveň i cílem Pavlova snažení. To, že kdesi kdysi se něco stalo a to tak zásadně Pavla ovlivnilo, že z toho do teď žije. A nejen, že z toho žije, tedy že sedí někde ve fotélu a užívá si blaženého lenošení (protože všechno bylo vykonáno!), ale právě naopak. Fakt, že se mě zmocnil Ježíš, je tím nejsilnějším impulsem k tomu, abych napřel všechny síly a něco dělal. Abych Pánu Ježíši odpověděl na jeho oslovení. Abych vlastními skutky nějak reagoval na jeho skutek. Aby Ježíšova akce vyvolala patřičnou reakci.
Sežeňte si někde útlý Lutherův spiseček „O dobrých skutcích“ sepsaný někdy v březnu 1520, čili dost krátce (dva a půl roku) po Lutherově veřejném vystoupení. V pravdě kámen úhelný pro pochopení Lutherova postoje k dobrým skutkům a k etice vůbec. Bůh se svobodně zjevil svému lidu. Udělal první krok. Vyvolil si tento lid. Tomuto lidu pak přikazuje konat dobré skutky, na prvním místě přikazuje ten nejvyšší dobrý skutek – totiž naši víru. Proto první přikázání Desatera mluví o Boží jedinečnosti a o tom, že věřící člověk nemá žádného jiného boha mimo Hospodina. Všechno ostatní vychází pak z této víry, a pokud to z ní nevychází, je to špatné, je to hřích. Vyvolený člověk, tedy člověk, který uvěřil, ten potom zcela přirozeně pokračuje dál v dalších skutcích, které Bůh přikazuje, protože kdyby to nedělal, tak opustil i ten první skutek, totiž svoji víru. Nalezl by si jiného boha mimo Hospodina – peníze, kariéru, rodinu, cokoliv…, ale víru by ztratil. Pohrdl by tím Božím vyvolením, pohrdl by očištěním od hříchu, které mu Bůh na začátku dal.
Na začátku byl Boží krok. Na začátku se nás zmocnil Kristus Ježíš. Všechen náš běh je jen odpovědí na to, že se nás kdysi zmocnil Kristus Ježíš. Ospravedlněni jsme pouhou Boží milostí, volá Luther. A dodává, že toto je článek, se kterým stojí a padá církev. V roce 1999, v den reformace,31. října, tedy v den, kdy Luther na vrata chrámu přitloukl svých 95 tezí; v městě Augsburgu, tedy v samém srdci reformace, kde se to stalo a kde bylo později vydáno základní luterské vyznání víry – tak tehdy a tam jistý kardinál Joseph Ratzinger (co se mu dneska spíš říká Benedikt XVI.) řekl k tomuto učení své „Amen“. Slavnostním prohlášením tehdy ztvrdil, že v tomto bodě panuje mezi katolíky a luterány naprostá jednota. V dokumentu při této příležitosti vydaném se dvanáctkrát opakuje věta: „Je naší společnou vírou…!“, aby nikdo nebyl na pochybách, že víra, ospravedlnění, očištění od hříchu – to všechno je nezasloužený a nezasloužitelný Boží dar, je to projev toho, že se nás zmocnil Kristus. A proto běžíme v pravém slova smyslu jak o život, protože o život tady skutečně jde – o život věčný. Zní to jako paradox a je to paradox – ale myslím, že právě v tomto paradoxním vyjádření se musíme učit žít.
Právě proto, že to je život v paradoxu, v napětí mezi dvěma póly, které celý život vyvažujeme, tak je o to těžší hledat nějakou univerzální šablonu, podle které by se měli křesťané chovat. V té které situaci našeho života musíme vyvažovat tu víc na jednu a tu víc na druhou stranu, abychom neustrnuli ani v záslužnickém farizejství, ani ve flákárně těch, kteří opovážlivě spoléhají na Boží milost.
Zároveň jsem přesvědčen, že tak nás i Bůh vede po těch našich závodních drahách každého trochu jinak, protože nás každého vybavil jinou výbavou duchovní, duševní i tělesnou. Tak trochu to ilustruje i dnešní první čtení, kde jsem se zatím věnoval jen tomu Petrovi, ale v prvních verších byla zmínka i o dalším apoštolu – Jakubovi.
Jen pro bližší pochopení pár dobových souvislostí. Král Herodes veliký, co ho známe z vánočního příběhu, byl poněkud fascinován vlastním jménem a tak se to mezi jeho potomky dalšími Herody a Herodiadami jen hemží. Vyznat se v nich není úplně jednoduché. Zde je řeč o vnukovi tohoto Heroda Velikého – Herodu řečeném Agrippa, toho jména první. Tento Herodes Agrippa získal královský titul od císaře Kaliguly a mezi lety 41 a 44 kraloval v Judsku a Samařsku. Leč za svého pobytu v Římě si osvojil řadu pohanských zvyků a zároveň žil poněkud rozmařile a zpohanštěle, což u vládce bydlícího v Jeruzalémě bylo příliš na očích. Potud tedy nebyl mezi židy oblíben ani trochu a tuto svoji nepopularitu potřeboval vylepšit. Jen pro zajímavost – sestrou tohoto Heroda byla Herodias (jak jinak), která přeběhla od strýce Heroda Filipa k druhému strýci Herodu Antipovi a kritika tohoto nového svazku vynesla smrt Janu Křtiteli. Netřeba se trápit tím, že v tom máte možná zmatek. Pro porozumění situaci si stačí zapamatovat, že v Jeruzalémě sedí na trůně židovský král, jenže tohoto krále židovské obyvatelstvo nemá rádo. Na trůn se dostal díky přátelství s pohanským císařem, osobně je to člověk špatných mravů i špatného náboženského profilu a z mizerné rodiny. Jediný, kdo v ní byl slušný, byla babička, protože byla z velekněžské rodiny, ale ta nestihla do výchovy zasáhnout, protože ji dědeček nechal popravit.
Herodes Agrippa se ale snažil židům alespoň nějak zalíbit. Na jeho přímluvu císař Kaligula nenechal postavit svoji sochu v Jeruzalémě a víme, že Kaligula byl šílenec, kterému nebylo radno odporovat. Samotná poprava Jakuba Zebedeovce byl politický akt, kterým Herodes sloužil Římu. Poprava mečem totiž jasně ukazuje na něco, co se týkalo římského soudnictví. V rámci židovství by byl Jakub ukamenován. O co šlo, to netušíme. Je pravda, že Jakub „bouřlivák“, jak ho i s jeho bratrem pojmenoval Pán Ježíš, byl asi skutečně pruďas. Když se dokázal dohadovat o prvenství za života Ježíšova, je možné, že ho tyto touhy neopustily ani v církvi. Mohl by se ledasčím chlubit – Jakub byl nejen jedním ze členů nejbližší Ježíšovy komunity, ale i v rámci „dvanáctky“ měl docela výjimečné postavení. Byl jedním z prvních povolaných apoštolů. S Petrem a Janem byl přítomen některým událostem v Ježíšově životě, které byly ostatním apoštolům odepřeny – vzkříšení dcery Jairovy, proměnění na hoře… Dokážu si snadno představit, že i chtěl vydobýt nějaké místo na Slunci a zvnějšku to vypadalo jako politický boj – a Jakub si vybojoval svůj primát. Stal se prvním mučedníkem mezi samotnými apoštoly.
Herodes po Jakubově popravě s překvapením zjistil, že zásahy proti té (z jeho pohledu) nezajímavé židovské sektě jsou židovskou většinou vnímány velmi přejně a tak se rozhodl nahrabat si nějaké politické bodíky. Křesťané jako celek rozhodně nebyli společensky nebezpeční a ještě sto let byli vnímáni jako podivíni, kteří by měli být za svou podivnost trestáni – vždyť neuctívají římské bohy, jsou to ateisté – ale nebezpeční nejsou. Z pohledu židovství ale bylo křesťanství vnímáno jako ohrožující. Bylo to kacířské hnutí hlásající falešného Mesiáše. Herodovi to osobně asi bylo úplně jedno, ale aby si jeruzalémské židy naklonil ještě víc, tak zatkl Petra a lze očekávat, že by ho čekal osud stejný nebo velmi podobný. Zmanipulovaný proces s předem daným výsledkem. To, že se nekonal, bylo způsobeno jen tím zázrakem s andělem.
Máme tu tedy dva příběhy – Jakubův a Petrův. Začínají stejně – zatčením, vězením – ale Jakub končí na popravišti a Petr na svobodě. Že by tedy byl Jakub větší hříšník, než Petr? A proto Petrovi Pán Bůh pomohl a Jakubovi ne. Jakub si anděla nezasloužil… Asi sami cítíte, že takto se přemýšlet nedá, že na takovémto myšlenkovém pochodu je něco v nepořádku. Že život neběží podle takto jednoduchého scénáře, ale že je mnohem složitější. Utrpení dopadá na nevinné a darebáci si užívají klidu. Někdy. Někdy také ne. Jakékoliv poměřování života jednoho člověka životem jiného člověka je ošidné a na pováženou. Jakkoliv to zní na první poslech sobecky, tak bychom se měli starat sami o sebe. O svůj běh, který byl Božím povoláním nastartován a k Božímu povolání také směřuje.
Vrací nás to k Pavlovi a jeho oblíbenému obrazu závodníka. Zvláštní obraz, kdy ještě před startovním výstřelem dostává závodník na krk zlatou medaili, je mu pogratulováno k vítězství a až teprve poté zaklekne do startovních bloků a vybíhá na trať…! V okamžiku, kdy si uvědomí vlastní slabost, vlastní bídu, vlastní hřích – tak si může sáhnout na krk a ucítí tu zlatou medaili. A v okamžiku, kdy by podléhal pokušení sednout si někam vedle trati a lenošit, tak vidí, že cíl je teprve před ním a je potřeba zabrat, aby tam doběhl. Obojí platí zároveň a jen podle té které situace toho kterého běžce je možné zdůraznit jedno nebo druhé.
Možná, že Jakub už splnil všechno, co splnit mohl. Tradice popisuje, že ve Španělsku bylo výsledkem jeho misijního působení osm pohanů obrácených na křesťanství. Osm lidí přivedených ke Kristu jako výsledek celoživotního misijního působení Jakuba Bouřliváka… Není to málo?! Pozor, abychom zase nezačali poměřovat! Už přece víme, že to je ošidné a na pováženou. Jakub běžel svůj běh, Petr běžel svůj běh. Jen Bůh ví, kolik toho udělat mohli a nakolik splnili to, co od nich Pán Bůh na tomto světě očekával. My musíme běžet ten svůj běh. Každý svůj. Když se budeme v tomto ohledu starat sami o sebe, je jen to až kam práce na celý život.
Amen.