Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
vybral jsem tento text, abych navázal na kázání z neděle. Mluvili jsme o modlitbě. Na různých obrazech jsme si ukazovali, že modlitba je jen jiné slovo označující všemožné způsoby, jakými vyplňujeme prostor mezi námi a Bohem. Tedy přesněji – způsoby, jakými se projevuje naše rozpoznání, že tu s námi je Bůh. Modlitba je něco, co vyplňuje 24 hodin života křesťana, protože ať spí či bdí, ať jí, pije, pracuje, odpočívá, směje se, pláče, raduje se, obává se, teší se, prožívá radost i smutek, štěstí i žal, v kterémkoliv okamžiku svého života zůstává před Boží tváří. A co především – s vědomím toho, že zůstává před Boží tváří! Toto vědomí pak ovlivňuje jeho myšlenky, slova i skutky. Mění je. Najednou se naše myšlenky obrací k Bohu, přemýšlíme, proč to či ono dělá či dopouští, aby se dělalo. Nebo se radujeme a jsme veselí, protože rozpoznáváme Boží pomoc a požehnání. Jindy se Boha ptáme, stěžujeme si, prosíme ho o pomoc a nebo ho chválíme a oslavujeme ze cokoliv krásného, co můžeme prožívat. A nebo třeba jako křesťané také jdeme a pomáháme trpícím a pláčeme s plačícími či se radujeme s radujícími, prostě sdílíme s druhými to, co oni prožívají, bdíme a něco děláme či spíme a nabíráme nové síly. Myšlenky, slova i skutky – to všechno se stává modlitbou, to všechno se stává projevem našeho rozpoznání, že tu s námi je Bůh. Stává se to naší reakcí, naší odpovědí…
A jsem u dnešního hlavního tématu. Slovo „reakce“ v sobě skrývá ono „re“. Je to „re–akce“. Byla tu nejprve nějaká akce. Slovo „odpověď“ v sobě skrývá něco v tom smyslu, že někdo něco pověděl a já na to odpovídám. Tím dnešním tématem tedy bude: Mluví k nám Bůh? Mluví k nám vůbec nějak Bůh? Není snad naše modlitba, ten vytrvalý čtyřiadvacetihodinový proud myšlenek, slov a skutků, jen poněkud zoufalý monolog k mlčícímu nebi?
Nu, důkazy nenabídnu. Nic takového nemám. Mám jen osobní svědectví o své vlastní víře a o svém rozpoznání běhu tohoto světa. Na prvním místě pak budu mluvit zcela vánočně a to s odkazem na texty z Bible, které jsme už dnes slyšeli. „Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh),“ slyšeli jsme z proroka Izajáše a pak ještě v prvním čtení ohlas tohoto proroctví v Matoušově evangeliu. Dávno předtím, než se kdokoliv z nás narodil, tak tu byl „s námi Bůh“. Je to hlavně východní pravoslavná tradice, kdo už ve Vánocích nalézá svátky lidského vykoupení. Vždyť když Boží Syn přišel na tento svět, pak už je v jeho příchodu jako v pomyslném „semínku“ skryt celý jeho životní příběh – až po Velikonoce a Letnice. Ten, který se o Vánocích narodil, ten dovede „zavrhnout zlé a volit dobré“, a proto naplní úkol kvůli kterému „nám, nám narodil se“. Betlémské nemluvně je nejen znamením Boží moci, ale je to v pravdě Immanuel, je to sama ztělesněná Boží moc, která přišla na tento svět, aby přinesla pokoj a tento svůj úkol pak také dokonale splnila. Hle, jaký vánoční dar jsme dostali „od Otce nebeských světel.“ Daroval se nám on sám jako v pravdě „dobrý dar a …dokonalé obdarování.“
Potud už budeme vlastně celý život jen odpovídat. Nikdo z nás si nemůže osobovat možnost, že to byl on, kdo jako první oslovil Boha a že teprve poté mu Bůh odpověděl a povolal ho. Všem našim myšlenkám, slovům i skutkům předchází to, že Bůh nejprve přišel k nám, aby byl Immanuel, tedy aby byl Bohem, který je s námi. Teprve pak se ke slovu dostáváme my. V rozpoznání toho, že tu s námi je Bůh, teď nějak myslíme, něco říkáme a konáme nějaké lidské dílo.
I potud by ale naše životy mohly být jedním dlouhým monologem. Jistě – už to není tak hrozné, že bychom volali k mlčícímu nebi, ale ono mluvit k nebi, které sice řeklo jasné slovo, ale pak se před dvěma tisíci let jaksi „odmlčelo“, není o nic moc radostnější. Je to jen trochu vyšperkovaný „deismus“, kdy Boha vidíme jako někoho, kdo na začátku stanovil řády tohoto světa a pak se vzdálil a nechává nás ať si tu s tím poradíme jak umíme a uznáme za vhodné. Lidé s touto představou byli v každé době, jak jsme si připomínali při biblické hodině nad prorokem Sofonjášem. Už on se potkával právě s těmi lidmi, kteří si říkali, že se vlastně nic neděje a ani dít nebude. „V té době prohledám Jeruzalém se svítilnami, ztrestám muže, kteří jsou jako zkyslé víno nad svým kalem, kteří si v srdci říkají: Hospodin neudělá nic dobrého ani zlého.“ Nějakých 600 let po Sofonjášovi se se stejnými lidmi potkává apoštol Petr a píše ve svém listě, „že ke konci dnů přijdou posměvači, kteří žijí, jak se jim zachce, a budou se posmívat: ‚Kde je ten jeho zaslíbený příchod?‘“ Rozumíme tomu, protože právě tak i dnes je živá myšlenka, že Pán Bůh je vysoko a o to naše lidské hemžení se vlastně vůbec nezajímá. Ať si to tu děláme dobře nebo špatně, on nám do toho nemluví a mluvit nebude, ať se tu třeba zblázníme.
Odpověď na tuto námitku zní, že „‚každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování‘ je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel“. Skrze každé dobro, se kterým se setkáme v tomto světě, promlouvá Bůh. Jsem rád, že Martin Luther se přes všechny své námitky neodvážil zasáhnout do biblického kánonu a nějaké zuřivé luterány tak nenapadá tuto Jakubovu epištolu z Bible vytrhnout a zahodit. O tento verš bych totiž nerad přišel. „‚Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování‘ je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel“. Ta generalizace je úchvatná. Není v tomto světě dobro, které by tak či onak nepocházelo od Boha. Když se setkáte v tomto světě s dobrem, potkali jste se s Božím dílem.
To je nadmíru důležité. Životně důležité či smrtelně důležité. Vzpomeňte si na jedinou scénu z evangelií, kde Ježíš mluví o neodpuštění hříchů – je to ve chvíli, kdy někdo právě to dobré Boží dílo v tomto světě označuje za projev ďábelské moci. „On nevyhání démony jinak, než ve jménu Belzebula, knížete démonů.“ (Mt 12,24)
„‚Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování‘ je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel.“ Jestliže za jakýmkoliv dobrem v tomto světě začneme hned tušit nějakou křivárnu, jestliže za pochvalou hned tušíme pochlebování, za dárkem úplatkaření, za obdivem podlézání, za pomocí snahu druhého si nějak zavázat a v řadě neposlední, když vidíme za uzdravením ďábla (a to byl přesně ten Ježíšův případ!) – vězme, že s tímto šťouravým pohledem upřeným na lidi, kteří se snaží o dobro v tomto světě, pochybovačným pohledem na lidi kteří druhé chválí, potěšují, pomáhají jim, s tím příslovečným vztyčeným ukazováčkem nad lidmi, kteří dokonce přináší tělesné uzdravení, tak tím vším si zahráváme s hříchem proti Duchu svatému.
„‚Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování‘ je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel.“ Bůh do tohoto světa přichází v každém dobru a je naším úkolem ho tam hledat, nacházet a oslavovat. Dokonce bych řekl, že tam, kde budeme v takových chvílích co nejusilovněji chválit Boha za dobré dílo v tomto světě, tak tím tak říkajíc „odfiltrujeme“ i tu člověčinu, které je v našem světě pochopitelná spousta. Bůh přeci toto dobré dílo koná skrze člověka, tak jak by tomu mohlo být jinak?! Na nás je, abychom v tom dobrém díle, které se skrze lidi děje, rozpoznali „Otce nebeských světel“, který je sice kdesi nahoře, ale shůry od něj sestupuje „každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování“. Abychom to brali jako Boží odpověď na naše prosby. Jako součást toho velkého rozhovoru mezi námi a Bohem, kdy Bůh nejen poslouchá, co říkáme, ale také odpovídá. A tak, jako na naší straně je jen část rozhovoru vedena slovy, tak i Bůh odpovídá častěji tím, že prostě něco udělá.
Je toho ale víc. Zkuste si představit nějaký takový rozhovor. S někým kolem vás. Něco se vám honí hlavou, tak s tím přijdete za někým druhým, zeptáte se ho – a tím, jak formulujete otázku, tak vám najednou v hlavě naskočí odpověď. Řekl bych, že tohle je velmi častý způsob, jakým s námi mluví Bůh. A že to je jeden z významných, ne-li nejvýznamnější z důvodů, proč bychom se měli modlit slovně. Když se totiž modlíme slovy, tak právě tak má Bůh možnost slovy promluvit do našeho nitra. On ví, co potřebujeme. Modlitba není nezbytná podmínka pro to, aby se Pán Bůh dozvěděl, co potřebujeme. To přeci ví! Není to podmínka proto, aby se dozvěděl, co chceme! To také ví. Je vševědoucí, tak aby to také nevěděl! To my ve slovní modlitbě dostáváme prostor k tomu, abychom od sebe odlišili to, co potřebujeme a to co chceme. Někdy se to překrývá. Často ale ne a slovní modlitba je prostor, kdy k nám může Bůh promluvit a vyjasnit nám, co chceme, ale nepotřebujeme, ba dokonce by nám to třeba uškodilo. A také co potřebujeme a nechceme to, ba ani by nás nenapadlo to chtít. Okamžiky, kdy se modlíme slovy, to je příležitost, kdy nám Bůh pomáhá ujasnit si, co je dobré a co je zlé. Může nám vložit do naší mysli myšlenky, které by nás vůbec nenapadly a otevřít výhledy ve směrech, kam by nás ani ve snu nenapadlo se podívat.
Vedle hlavy máme i srdce. Nechme toto tradiční rozdělení rozumu a citu, protože nám odliší další možnost, jakou s námi Bůh jedná. Moudrý Šalomoun píše, že Bůh lidem vložil do srdce „touhu po věčnosti“ (Kaz 3,11), „jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná.“ Jsou věci rozumem nepostihnutelné a nevystihnutelné a přeci ovlivňují naše jednání. Naše naděje a touhy, naše sympatie i antipatie, naše představy a sny, očekávání, ale i obavy, nejistoty – vždyť tohle všechno jsou právě ty nitky, které hýbají víc naším podvědomím, než něčím, co běžně vyjadřujeme slovy. Kolikrát jste si řekli, že někoho máte rádi a někoho ne. Ve chvíli, kdy to člověk vysloví, kdy to z podvědomí přesune do normálních myšlenek, musí začít přemýšlet nad nějakými argumenty. Ale dokud to zůstane na úrovni pocitů, tak to naše jednání ovlivňuje, aniž by třeba tato naše sympatie či antipatie měla jakýkoliv smysluplný základ. Někomu od pohledu důvěřujeme a jinému od pohledu ne. A mezi lidmi od pohledu sympatickými právě tak světci, jako sňatkoví podvodníci a obdobně je tomu i u lidí od pohledu nesympatických.
I v oblasti našich pocitů má Pán Bůh dost prostoru k tomu, aby k nám promlouval. Aby do našeho života vnášel neklid, když se začneme zabydlovat v tomto světě a přestaneme vyhlížet Boží království. Aby do našeho života vnášel pokoj, když s obavami hledíme vstříc příštím dním. Nebo jeden z nejsilnějších způsobů – když nechá v naší mysli vynořit dávno zasuté vzpomínky na to, co už jsme s ním prožili. Vzpomínka na nějaký ten „dobrý dar“ či „dokonalé obdarování“, protože každé dobro, co ho jen v tomto světě je, přichází od Boha.
Naše modlitby, to není monolog. Bůh s námi mluví – jde o to učit se mu naslouchat, učit se rozumět tomu, co říká. Na to, co říká, zase odpovídat. Prostě žít to, čemu se říká „křesťanský život“.
Amen.