Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
obcházel jsem po léta před Vánocemi mateřské školy a vyprávěli jsme si tento příběh starý dva tisíce let, příběh, který jsme slyšeli z Písma. Bylo vidět, jak velké množství prvků tohoto příběhu je pro děti vlastně normální a přirozenou součástí života. A snad i v tomto bychom mohli být „jako děti“, abych připomněl Ježíšovu výzvu, kterou, pravda, řekl v jiné souvislosti, ale v tom samém slova smyslu. Pro děti je spousta věcí naprosto přirozených. Svět nadpozemských bytostí a svět našich obyčejných lidských problémů se v jejich hlavičkách naprosto přirozeně mísí a tak je nijak nepřekvapí, že se obyčejným pastýřům zjeví anděl či mudrcům na východě hvězda, která je nakonec dovede až do Betléma. Ve svém stále ještě nezaujatém pohledu na nadpřirozené bytosti a jevy jsou odchovány pohádkami, kde se tyto dva světy také naprosto přirozeně prolínají.
Na druhé straně mají už dostatečně jasné povědomí o starostech tohoto světa. Těhotná Marie, kterou rozhodně nebaví vléci se s velikým břichem přes půlku země, to je pro ně docela srozumitelná situace. Překvapilo mne to, ale zároveň potěšilo, že ve všech školkách děti velice jasně věděly a rozuměly tomu, že maminka, která má v bříšku miminko, si zaslouží zvýšenou péči a ne několikadenní pěší túru. Mají radost z toho, že jí Josef shání oslíka a jasně rozpoznávají, že je to rozhodně správná věc, když se táta stará o svoji manželku a nenarozené dítě. Rozumí i tomu, co to znamená, když někdo nemá kde spát a rozumí tomu, že dát dítě do krmelce pro dobytek není žádná čest a sláva, ale projev velké chudoby. Rozumí i (učeně řečeno) sociálním rozdílům a proto dokáží pochopit, že to není úplně normální, když se u jeslí setkávají chudí pastýři, kteří (jak se zpívá ve známé koledě) jsou tak nuzní, že nemají, čím by narozeného Ježíše uctili a tak mu alespoň pro radost zpívají a tito chudáci se setkávají s Kašparem, Melicharem a Baltazarem, tedy v tradičním podání s králi, kteří přijedou ve vznešených oděvech a se slavným doprovodem. Rozumí tomu, že někdo je bohatý a někdo chudý a vědí, že rozdíly v majetku lidi rozdělují – a právě proto také rozumí tomu, jak je to úžasné, že okolo betlémské stáje se tito lidé schází současně a je jim spolu dobře. A také chápou jak je, nebo by alespoň bylo skvělé, kdyby to takto fungovalo v běžném životě.
Děti pak mají ještě jednu výhodu. Narozdíl od nás dospělých se nechají velice snadno „vtáhnout“ do příběhu. Ve chvíli, kdy příběhu rozumí, stávají se nejen diváky, ale i účastníky děje. Prožívají radosti a strasti hlavních hrdinů. A tak jim lépe než nám dochází to nejpodstatnější na celém Vánočním příběhu – totiž (řečeno s tou snad nejznámější koledou) že nám, nám narodil se! Spoustu toho máme s dětmi společného. Stejně jako ony posloucháme příběh o narození Ježíše, stejně jako ony, tak i my chápeme, že spousta prvků toho dávného příběhu má svoji obdobu i dnes. To, co děti chápou jaksi teoreticky, to my známe z vlastního života.
Narozdíl od dětí jsme to totiž docela určitě prožili, co znamenají rozdíly mezi lidmi. Velice dobře víme, že je určitá vrstva společnosti, do které jen těžko kdy budeme mít přístup a na druhé straně spektra že je taková vrstva společnosti, do které bychom rozhodně spadnout nechtěli. Tak to bylo, co svět světem stojí a docela určitě to nebylo jiné v časech, kdy císař Augustus vydal nařízení, aby byl sepsán celý svět. Je tu vrstva těch úplně nahoře, okolo císaře sedícího na zlatém trůnu či třech mudrců, kteří jezdí na velbloudech a přiváží zlato, kadidlo a myrhu. A na druhé straně jsou lidé, co se pěšky plahočí více než sto kilometrů a přespávají ve stáji na seně.
A do této situace, které nejen jako děti rozumíme, ale kterou známe z vlastního života, zní jasné svědectví, že těm tulákům, co pro ně není místo ani v nejbídnější ubytovně, se narodil syn, kterému nesahají po kotníky ani slaví mudrci z východu ani ten slavný Augustus v Římě či Quirinius v syrském Damašku. Narození Ježíše Nazaretského boří tradiční strukturu společnosti. Najednou ani ti nejbohatší a nejváženější nepatří mezi nejdůležitější. Slon a myš se mohou dohadovat, kdo je vyšší. Ale jestliže se začnou dohadovat, kdo z nich to má blíž od špičky hlavy k měsíci, pak je rozdíl v jejich výškách směšný. Kašpar, Melichar a Baltazar se mohou dohadovat s pastýři, kdo z nich znamená víc v tomto světě, ale u betlémských jeslí je to směšné, protože tady leží Pán pánů a Král králů, tady leží někdo, jehož příchod neoznamovali královští trubači, ale andělé z nebe a dokonce i hvězdy se pohnuly tak, aby každý mohl poznat, kdo že se to právě narodil. Děti to chápou, a protože se tak snadno nechají vtáhnout do příběhu, dokáží se z toho i radovat, že najednou je docela jedno, jestli je někdo chudý nebo bohatý, malý nebo velký – protože ten nejdůležitější v celém příběhu je novorozeně, které nemá vůbec nic. S námi dospělými je to v tomto ohledu výrazně složitější a tak nám to trvá výrazně delší dobu, než si sami sebe představíme u těch betlémských jeslí a dojde nám, že když to člověk vezme kolem a kolem, tak je najednou vlastně úplně jedno, jestli jeden má diplom na Cambridgi a druhý vyšel ze čtvrté obecné, jestli má jeden zlatou VISA kartu a druhý se leká každé složenky, která se objeví ve schránce. O to tu přeci nejde. Jeden jako druhý to musíme nějak proklepat na tomhle světě a s tím, co je nám dáno nějak naložit. To je to, co po nás Pán Bůh chce a jestli je na tomhle světě něco opravdu důležité, tak je to to, co od tohoto světa očekává Bůh. A jeho neohromíme ani diplomem z prestižní školy, ani tučným bankovním kontem. Jak si tak vzpomínám na příběh o chudé vdově, co hodila do chrámové pokladnice měďák, tak rozhodující je ne to co máme, ale jak s tím, co máme, naložíme. Ti podle vidění světa v celém příběhu nejváženější – totiž tři mudrci – ti nejen, že přišli k jeslím jako poslední, ale ještě tou svou hloupou zastávkou u Heroda zaměřili jeho pozornost k Betlému a víme, jak dopadli všichni betlémští chlapci do dvou let věku. A nejsmutnější na tom je, že ti slavní betlémští mudrci byli v té době už dávno „za horama“ a dost možná se nikdy nedozvěděli, jakou pohromu vlastně způsobili.
Když bych k sobě připojil biblický příběh a známou koledu, tak mám ten dojem, že Pán Ježíš, jak tak leží v tom krmelci zabalený do plenek, nic nenadělá ani se zlatem, kadidlem a myrhou, ani s beránkem bílým, protože na hraní a libé žertování on nemá věk a beránek povahu. Takže ze všech těch darů, které mu v tu chvíli mohou opravdu být k něčemu dobré, bych to viděl jen na ty pasáčky, co neměli vůbec nic, a tak mu aspoň zazpívali, aby se mu lépe spalo. A tak je to s námi se všemi až do dnešních časů, čím víc máme či umíme, tím víc si namlouváme, jaký máme na tomto světě vliv a jak stačí kývnout prstem a to by bylo, aby se zeměkoule nezačala otáčet na druhou stranu. Jenže ať psi vyjí na měsíc sebevíc, stejně se dál pokojně mění z první čtvrti na druhou, třetí a úplněk a pak zase dozadu až k novu a tak pořád dokolečka. A ať Pánu Bohu předhazujeme sebevětší výkony svého světského či duchovního života, nemyslím si, že by nás kvůli tomu měl radši. Miluje nás nekonečnou láskou a miloval nás tak v době, kdy jsme o tom my, tvorové omezení časem a prostorem, neměli a ani nemohli mít ani potuchy. I to je nedílnou součástí zvěsti vánočního příběhu – ten Ježíš se nám, nám narodil se v době, kdy jsme opravdu ještě na světě nebyli. Připomínáme si vánoční příběh, připomínáme si pastýře i mudrce – zkusme si tedy představit sami sebe, jak jdeme k těm jeslím. Jak tam jdeme a víme, že se tu děje něco, co se vymyká lidskému chápání, protože andělé mluvili o tom, že se narodil Spasitel z rodu Davidova a my přitom vidíme mimino, které poslušno řádům tohoto světa buď spí, jí nebo řve. Nevidím důvod, proč by Ježíš, který nám byl podobný ve všem kromě hříchu, měl hned po narození umět sedět, usmívat se a vesele mávat ručičkama na příchozí. Všechno probíhá podle Božích plánů, ale s těmi lidskými plány to nijak moc neladí. Na trůně dál sedí nenáviděný Herodes a v Římě ještě nenáviděnější Augustus, po svaté zemi dál šlapou nohy neobřezaných pohanů, kteří ji znesvěcují již svojí přítomností, natož tím, co dělají. A dál a dál se na trůnech, postech prezidentů a ministerských předsedů či v parlamentních lavicích střídají lidé ne vždy hodní těchto míst, trhovci si dál ze svatých osob, míst i časů dělají prachsprostý byznys a my to sledujeme jedním okem a druhým koukáme, jestli s tím už konečně Bůh něco udělá. Ale vánoční příběh se nemění a Pán pánů a Král králů dál leží v jesličkách a spí. A i kdyby nespal, tak stále poslušen přírodním zákonům platným v tomto světě, by toho vzhledem ke svému věku mnoho nenadělal.
Ale pozor – a je to docela zajímavé – to mimino tu leží, nedělá vůbec nic a přitom se svět okolo něj mění. Pastýři neodcházejí s hlavou plnou starostí, jestli jim mezitím, co se klaněli Ježíškovi, někdo neukradl ovce, ale „chválí a oslavují Boha za všechno, co slyšeli a viděli.“ Marie nebrblá nad tím, že svého prvorozeného syna musela porodit v tak nedůstojné situaci, ve stáji daleko od domova a navíc, že ji přišla očumovat taková spousta docela cizích lidí, ale v té své hlavičce plné starostí, co s nimi teď bude a jak se dostanou domů si také nechá místo pro přemýšlení, co že se to vlastně děje, když se najednou objevuje ne jeden anděl, jak ho viděla před devíti měsíci, ale celé legie andělů a tito andělé k tomu jejímu miminku svolávají zástupy lidí ze širokého dalekého okolí a ještě k tomu vedou divné řeči o narození Mesiáše. A taky že lidé z okolí si neťukají na čelo a neříkají, že to pastýři zase jednou přehnali s datlovým vínem, ale v tichém úžasu poslouchají a vyprávějí dál, co slyšeli od pastýřů, takže až dorazí mudrci z Babylóna, tak jim bez problémů vysvětlí, kudy a kam by měli jít, aby našli toho, jehož narození oznamovala hvězda na východě. Možná to nefunguje na sto procent. Možná, že někdo se po straně pošklebuje nad tím, že by se měl Mesiáš narodit ve stáji a že to určitě bude nějaká promyšlená provokace ze strany Římanů, případně si pár pastýřů řeklo, že to třeba byla nějaká fata morgána. Takoví lidé jistě byli o prvních Vánocích, potkáváme je dnes a budou až do skonání světa – hlavně si žádné city moc nepouštět k tělu, Vánoce jsou stejně jen jeden velký byznys a lepší by bylo se na vánoční prázdniny uklidit co nejdál od všeho toho běsnění okolo dárků, stromečků a bramborového salátu. Většinu lidí ale Vánoční atmosféra zasáhne právě opačně a to tak, jak má. O něco víc, než jindy, myslí na jiné místo na sebe a u toho stromečku, když si zabroukají „Narodil se Kristus Pán“, tak jsou docela naměkko. Vladimír Škutina vzpomínal, že vánoční atmosféra dokázala proměnit náladu i v komunistickém kriminále. Za tím už se přeci nemohou skrývat jen nákupní horečkou vybičované emoce! Ne že by to byl hlavní cíl Vánoc – být naměkko. Kvůli tomu, řekl bych, Mesiáš na tento svět nepřišel. Ale mohl by to být první krok, když už ne úplně správným, tak alespoň lepším směrem. Směrem k radosti a pokoji, o kterých mluví jedno časté přízvisko Vánoc, směrem ke snaze, aby s námi a okolo nás bylo dobře. Nezastaví to střílení v Iráku ani nezmenší ozónovou díru. Ale třeba se tím předejde jedné rodinné hádce anebo vylepší nálada pokažená nedopečeným kaprem. To není málo. Neříkám, že se tím vyčerpává smysl Ježíšova příchodu na svět. To nám, nám narodil se, mluví o spoustě dalších a řekl bych i důležitějších věcech, ale jak jsem Ježíše z biblických příběhů za ta léta poznal, řekl bych, že z tohohle má radost také.
Amen.