Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
toto čtení z evangelia – stejně jako všechny ostatní biblické texty, které jsme slyšeli – jsou liturgickým čtením pro poslední den v občanském roce. Neslavíme žádný církevní svátek, ba i ten konec roku je věcí dohody zdaleka ne univerzálně přijímané. Je řada jiných kalendářů a řada jiných způsobů, jak čas počítat. Vždyť není jasné, kdy začíná den! Rabínské výklady jasně říkají: Den začíná a končí západem Slunce, když se na večerní obloze objeví první dvě hvězdy, protože tma předcházela prvnímu světlu: „…byl večer a bylo ráno, den první.“ Co potom s týdnem? Už tu bylo 5 dní, 7 dní,10 dní,13 dní… Alespoň ten Měsíc se hýbe pravidelně – máme tedy řídit celý kalendář podle Měsíce jako muslimové? Nebo raději podle Slunce jako Egypťané či Babylóňané – 12 měsíců po 30 dnech dělených na dekády, k tomu pak pět dní navrch a jeden „toulavý den“ jednou za čtyři roky? S tímto kalendářem se setkali židé v babylónské verzi, upravili ho a používají dodnes. Židovský kalendář je snad nejkomplikovanějším kalendářem všech dob. Řídí se především pohybem měsíce, ale je schopen sledovat pohyb Slunce, tj. oběh Země a roční doby, jako ten náš – gregoriánský. Této kombinace ale dosahuje za cenu toho, že používá 6 různých délek roku: 353,354,355 a 383,384,385 dní. My do přestupného roku přidáváme 1 den, židé dodatečně vkládají do svého kalendáře celý měsíc čítající 29 dní a to sedmkrát za 19 let.
Jak vidno, na počítání roku se neshodneme. A už vůbec se neshodneme, kdy má rok končit a začínat nový. Tak, jako u nás? Prostě proto, že ve starém Římě v tento den vstupovali konzulové do úřadu? Mnohým církevním autoritám se zcela pohanský původ začátku roku nelíbil a koncil v Toursu roku 567 dokonce prohlásil začátek roku 1. ledna za starý omyl a hrozil těm, kdo se ho budou držet exkomunikací. Obecně byl uznáván 6. leden, úspěch to nemělo a tak byl nakonec roku 1691 1. leden uznán. Nebo se máme řídit liturgickým kalendářem a začínat rok 1. nedělí Adventní? Pravoslavný církevní rok ale začíná 1. září. V historii křesťanské Evropy začínal rok podle různých církevních svátků – tu o Vánocích, tu na 25 března na svátek zvěstování Panně Marii, pikantní bylo počítat začátek roku podle Velikonoc, protože to je pohyblivý svátek a tak se stávalo, že se stejné datum mohlo vyskytnout dvakrát v jednom roce a bylo nutno tyto dva výskyty jednoho data od sebe odlišit označením „před velikonocemi“ a „po velikonocích“. V Etiopii se stále setkáte s koptským pravoslavným kalendářem, kde rok začíná 11. září.
Na světě ale nejsou jen křesťané. Tradiční kalendáře čínský a vietnamský začínají rok mezi 21. lednem a 21. únorem, tibetský nový rok je ještě pohyblivější – mezi lednem a březnem. Sikhům připadá nový rok na 14. březen. Zoroastristé a bahá–isté slaví začátek roku 21. března, na jarní rovnodennost. V Pandžábu začíná nový rok při slavnosti sklizně 13. dubna, na Cejlonu taktéž v dubnu, ale o něco později, když střed Slunce křižuje linii oddělující souhvězdí ryb a skopce. Židům začíná rok 163 dní po Pesachu, tedy někdy mezi 5. zářím a 5. říjnem. New Age ve své oblibě pohanství obnovilo začátek roku podle Keltů na svátek Samhain 1. listopadu. Starým Slovanům začínal rok na zimní slunovrat, tedy o Vánocích – pražské arcibiskupství takto datovalo listiny až do roku 1365 a mezi lidmi se používal až do husitských válek…
Mohl bych pokračovat ještě dlouho, ale jistě netřeba. Snad je dostatečně zřetelné, že kalendář je do značné míry lidské dílo a pro dnešní svátek to platí bezvýhradně. Potud je tedy na nás, jak tento čas vyplníme.
Od moudrého Šalomouna jsme slyšeli, že všechno pod nebem má svůj čas. I věci zcela protikladné je třeba zvážit a promyslet, jestli snad pro ně ten pravý čas nenastává. Určitá tradice se k Silvestru, pravda, váže. V tom podvojném svátku Silvestr – Nový rok mohu parafrázovat moudrého Šalomouna slovy – je čas se ohlížet do minulosti čas hledět do budoucnosti. Je čas zpytovat svědomí a přemýšlet, co bylo a je čas odložit to všechno, co bylo a upřít své oči k příštím dnům. Obojí by do našeho života mělo patřit a to, že se scházíme dneska večer a pak zítra ráno, to je přímo ideální varianta, abychom z jednoho plynule přešli v druhé. V tuto chvíli je tedy čas podívat se na ten uběhlý rok.
„Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas…“ Skutečně všechno, co jmenuje Šalomoun? On ten Šalomoun není pro křesťanské uši úplně stravitelný, jak tak mluví o umírání, zabíjení, nenávisti a boji a o tom, že to má pod nebem svůj čas vyměřený Bohem. Možná máme takové „křesťanské cukání“ slova moudrého Šalomouna tak nějak zredukovat. Osekat Šalomounovy „časy“ na polovinu. Nechat rození, léčení, lásku a pokoj a umírání, zabíjení, nenávisti a boji pominout. Nemyslím si, že je to dobré řešení. Ta křesťanská korektura je na místě, ale je to trochu složitější, než že bychom se prostě vzdali nenávisti, boje, boření a zabíjení.
„Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas.“ Byl čas sázet i trhat a Šalomoun se nás ptá, jestli jsme se snažili druhým pomáhat, jestli jsme tvořili, budovali – a také jestli jsme si užívali plodů své práce. Jestli jsme sázeli i sklízeli, jestli jsme nalezli čas nejen pro práci a tvoření, ale i pro odpočinek a poklidné vychutnání toho, co pod našima rukama vzniklo a dozrálo.
Měli jsme čas nechat některé věci zaniknout a jiné zcela nově vytvořit, protože „je čas rození i čas umírání“. A tak se i nás Šalomoun ptá, jestli jsme v čase, který nám byl dán, nechali ze svého života odejít to, co odejít mělo, nebo jestli jsme v sobě živili hněv, závist, zlobu… Jestli jsme byli otevřeni Bohu, který všechno činí nové, nebo jsme si řekli, že to je vlastně všechno stejně jedno a ani Bůh už s naším životem nic nenadělá.
Tady se nám otvírá jedna možná cesta, jak s tím textem naložit. Připomenout si, že „…nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla,“ (Ef 6,12) ale že to je boj, ve kterém musí zemřít starý Adam, ve kterém je potřeba nenávidět hřích, ve kterém je potřeba po vzoru Kristově bořit hradby, které nás dělí na různo. Vzít ta Šalomounova slova a tak říkajíc je „produchovnit“. Řekl bych, že to je dobrá cesta – číst Starý Zákon očima Nového Zákona, hledat, jak tu starozákonní přísnost a nesmlouvavost udržet i v křesťanské lásce a milosrdenství.
Když jsem ale tak ten text pročítal, napadla mne ještě další možnost, jak s těmi ne úplně pohodlnými místy v Šalomounově textu naložit, když už tak budeme zpytovat své svědomí a procházet loňský rok. Zkusme toho Šalomouna vzít doslova. Přijmout, že nám Bůh dal čas i na to, abychom dali průchod svým pocitům, které nejsou vždycky jen kladné. Byl „čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje“. Ten čas tu byl a Šalomoun se nás ptá, jak jsme nakládali se svými emocemi. Netlačili jsme se uměle do něčeho, co nejsme? Dokázali jsme druhým říct i to, že se nám na jejich chování něco opravdu nelíbí? „Je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat … je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje … Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas…“
Ten Šalomoun nám říká, že Bůh nám dává prostor i proto, abychom měli vztek a podle toho jednali. Rozhodně to Bůh přijímá ve vztahu k sobě samému. Nečeká, že ho budeme chválit za něco, s čím nesouhlasíme, co se nám nelíbí. Job se jazykem neprohřešil, když zlořečil dni, kdy se narodil. Neprohřešil se proti Bohu, když říkal: „Proč dopřává Bůh bědnému světlo, život těm, kdo mají v duši hořkost, kdo toužebně čekají na smrt – a ona nejde, ač ji vyhledávají víc než skryté poklady, těm, kdo radostí by jásali a veselili se, že našli hrob?“ Je to v pravdě šílená modlitba: „Kéž přijde, oč žádám, a kéž Bůh dá, v co naději skládám, aby mě Bůh ráčil rozmáčknout jak mola…,“ a ještě šílenější vyznání: „…a kdybych i zavolal, aby mi odpověděl, nevěřím, že přál by sluchu mému hlasu. Vždyť mě zachvacuje vichrem, bezdůvodně rozmnožuje moje rány, ani oddechnout mi nedá a jen hořkostmi mě sytí…“ Job se pak obrací k Bohu: „K čemu je ti dobré, že mě týráš? (…) Proč jsi mě vyvedl z matčina lůna! Kéž bych byl zhynul a žádné oko mě nespatřilo. (…) Volám k tobě o pomoc, a ty mi neodpovídáš, stojím tu, měj pro mě pochopení. Změnil ses mi v krutého protivníka, strojíš mi úklady svou mocnou rukou.“ A když mu přátelé vysvětlují svůj pohled na věc, Job se vzteká a říká: „Uznejte přece, že mi Bůh křivdí…!“
Myslím, že Pánu Bohu lze říct, co si myslím, co cítím. Ba dokonce, že je to potřeba mu to říkat, protože je nesmysl hrát si před vševědoucím Bohem na něco, co nejsme.
Protože je pak modlitba obdobou jakéhokoliv jiného rozhovoru, potom právě tak je potřeba hrát otevřenou hru s lidmi kolem nás. V otevřené hře není prostor pro švindl, zato je v ní prostor pro ujasnění si vzájemných postojů. V okamžiku, kdy se ohlížíme za uplynulým rokem je to potřeba o to víc.
Jak jsme tedy jednali? Rozpoznali jsme, k čemu je vhodný který čas? A když jsme to rozpoznali – jednali jsme podle toho? Vzpomeňme si na první čtení – jako nemá smysl žíznivému dávat jídlo, uvězněného napájet a nemocného šatit, tak právě tak nemá smysl sázet v čas trhání, budovat v čas boření, smát se v čas pláče či milovat v čase nenávisti. „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas.“
Jistě, že „…nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla,“ ale je to boj a boj je potřeba bojovat, ne předem vzdávat s tím, že „křesťan přeci nebojuje“. My musíme bojovat, protože před každým z nás je „dobrý boj víry“, který bojujeme, abychom „dosáhli věčného života“, k němuž jsme byl povoláni! (1Tim 6,12) Dobrý boj víry se pozná podle toho, že člověk bojuje férově. Nazýváme věci pravými jmény. Až tak budeme zpytovat svoje svědomí nad tím uplynulým rokem, je potřeba bojovat právě takový boj. Nebude to docela určitě tak, že všechny ty časy budou tak říkajíc „padesát na padesát“, a že v našem životě bude rovnoměrně vyváženo léčení i zabíjení, láska a nenávist, šíření pokoje a boj. Když tak pročítáme evangelia a sledujeme Ježíšův životní příběh, také je tu nepoměrně víc okamžiků, kdy Pán Ježíš pomáhal, budoval, léčil, než těch, kdy s bičem v ruce vyháněl kupčíky z chrámu či proklínal neplodný fíkovník. Pán Ježíš prostě uměl rozpoznat tu správnou určenou chvíli a pravý čas, které to které dění pod nebem zrovna potřebovalo.
Abychom to uměli také, musíme se učit a jako základní poučka zní Ježíšovo: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“ a „amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.“ Když tak budeme hodnotit své myšlenky, svá slova, své skutky, když budeme hodnotit, jestli jsme správně odhalili, jaký že čas byl v tu kterou chvíli loňského roku, zkusme si představit, že v tom kterém člověku za námi přišel Pán Ježíš. Ten Pán Ježíš, který nejen potěšoval, ale také kritizoval. Který nejen pomáhal, ale i trestal. Pán Ježíš, který ví, pro co je kdy určená chvíle a jaké dění se má dít v ten který čas a tak nejen šířil pokoj, ale také trestal. Šlo mu o prosazení Boží vůle a to vždycky po dobrém nejde.
Je možné, že ani tak neporozumíme. Job taky neporozuměl a možná po celý život nedostal odpověď na ty tak palčivé otázky. I to je Boží škola – zjistit a připustit sám sobě, že Boží cesty nejsou cesty naše, že Bůh je záhadný a my s tímto poznáním musíme žít. Myslím, že ale můžeme porozumět mnohému dalšímu. Že je možné porozumět i jiným věcem, jak a skrze co nás Bůh chtěl nechat o kousek duchovně vyrůst, o kousek víc porozumět cestám, po kterých nás tímto světem vede. Porozumět jaké že to byly časy, k čemu byly příhodné a k čemu příhodné nebyly. Jak jsme je využít měli a jak ne.
A tam, kde porozumíme, tam se otvírá možnost také něco měnit. Tam se otevírá cesta do Nového roku, abychom tím příštím rokem prošli lépe, než tím letošním.
Amen.