Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
ten Ježíšův nárok není zrovna malý. Když si ho vezmeme jako přísně logickou dedukci, pak na tom jsme dokonce dost špatně. Jen si proberme tu logickou řadu pěkně po pořádku. (1) Ježíš nás miloval tak, že za nás obětoval svůj život. Tím vyjádřil, že je nám přítelem. (2) Chceme-li i my být přáteli Ježíšovými, pak se my máme milovat právě tak, jak on miloval nás. Ježíšovo přikázání říká: „Obětuj svůj život pro druhé,“ a (3) podmínkou Ježíšova přátelství je podle tohoto přikázání žít.
Je to zase to před časem zmíněné „pošli to dál“. Pán Ježíš nečeká, že budeme oplácet lásku jemu samému, ale že se budeme milovat navzájem. V tuto chvíli nám to ale příliš nepomůže, protože kdo z nás obětovává život za své přátele? Kdo z nás miluje své přátele tak, jak Ježíš přikazuje a jak to stanovuje jako podmínku, aby on byl přítelem naším?! Logická úvaha nás dovádí k tomu, že nejspíš nikomu z nás Ježíš není přítelem. Otázka pak zní, jestli položil život i za nás, když o své oběti mluví jako o něčem, čím se projevuje vztah k přátelům a on naším přítelem není. Proč tím pádem žít podle jeho přikázání – někoho, kdo nás nemá rád?! Kruh se uzavírá…
Dostáváme se do logické pasti, ve které ale nejsme jako první. Vlastně jen opakujeme pochybnosti, které bytostně prožíval Martin Luther ve své krizi kolem roku 1517. I on vzal (obrazně řečeno) do jedné ruky Bibli a do druhé ruky formální logiku a spojil to. Výsledkem bylo nevyhnutelné zavržení. Viděl Boha soudce, kterého nedokázal milovat a tak na sebe svolával Boží odsouzení. Nemá-li rád Boha, jak by mohl být spasen?! Bůh přeci odsuzuje ty, kteří ho nemají rádi. Tím méně ale dokázal milovat tohoto Boha, který ho odsuzuje. Začal se točit v kruhu – jenže pozor! Není to kruh, který by roztáčela Bible nebo Boží vůle, ale kruh, který roztáčí naše lidská logika, do které se pokoušíme Boží vůli či Bibli spoutat. Tohle prostě nefunguje a dnešní text je toho jedním z mnoha příkladů, kdy naražení biblických citátů na kopyto formální logiky vede k čiré beznaději a ne k pochopení smyslu těchto citátů.
Ježíšova slova, jak nám je podává evangelista Jan, není možné brát jako právní výroky, ale jako výzvu. Jako směrovku, podle které mám řídit svoje kroky. Jako to světlo na konci tunelu, jako cílovou pásku na konci závodní trati. Pán Ježíš stanovuje nejvyšší metu jako ideál, ke kterému máme směřovat. Nestačí si říkat, že „jsme dobří“, a tak proč na tom něco měnit. „Dobré“ je největším nepřítelem „ještě lepšího“ a „nejlepšího“. Jestliže se spokojíme s tím, jací jsme, znamená to, že jsme se zastavili. Stojíme pod tou šipkou, která nám říká, kudy dál, ale nejdeme dál.
Právě do takovéto chvíle pak mluví náš text. Do chvíle, kdy začínáme být sami se sebou spokojeni. Se svojí vírou, se svým následováním Krista. Mluví velmi tvrdě a náročně, protože stanovuje nejnáročnější úkol, totiž obětování vlastního života jako podmínku spásy. Pán Ježíš to takhle dělal a je takových míst v Bibli víc, kdy se Pán Ježíš dožaduje, aby jeho učedníci ztratili svůj život pro Krista, a teprve tím jej naleznou. (Mt 10,39) To proto, abychom si nikdy nezačali myslet, že už jsme dost dobří a že už na sobě nemusíme pracovat. Jestliže tomu tak bude, tak už jsme v ráji – a nebo jsme propadli falešnému sebeklamu. Víc možností po mém soudu není. A protože podle všeho to, co vidíme kolem sebe, rozhodně není ráj, soudím, že potud je potřeba na sobě stále ještě pracovat.
Ježíšova slova jsou tedy směrovka, která ukazuje cestu, jak na sobě pracovat. Na té směrovce se objevuje slovo „přítel“. Pracovat na sobě, zlepšovat sám sebe… Je zajímavé, že v této souvislosti je velmi záhy řeč o tom, jaký vliv to bude mít na naše okolí. Jestli jsme duchovně vyspělí, jestli jsme nějak pokročili na svém vztahu k Bohu, jestli jsme nějak vyrostli ve víře – to se velmi záhy a nutně projeví na vztahu k druhým. Apoštol Pavel na několika místech mluví o nutnosti „společného růstu“. Tu a tam zmíní něčí osobní růst: Ale vzápětí dodá, že tohle není to podstatné. Podstatné je to, co slouží společnému růstu.
Příklad: Na několika místech mluví o tom, že jako křesťané jsme svobodní od předpisů Zákona. Zřetelně je to vidět když jde o maso kulticky nečisté podle Mojžíšových předpisů (tak v listě do Říma), nebo o maso obětované modlám (tak v listě do Korinta). Ale pozor. Není tak důležité věnovat se vlastnímu růstu v poznání svobody Božích dětí – to je sice pěkné, že kdo z nás pochopil více z křesťanské svobody, než kdo druhý, ale jakmile to nabourává život ve společenství, tak se stejně této křesťanské svobody máme vzdát. Osobní růst musí ustoupit růstu celého společenství.
Obdobné je to, když Pavel začne mluvit o duchovních obdarováních. Je možné, že někdo byl vytržen do třetího nebe. Pavel zmiňuje, že on sám má vidění Páně. Mluví o řadě darů Ducha svatého, ale neopomene zdůraznit, že i v duchovních darech mají přednost ty, které slouží duchovnímu růstu celého společenství. Máš-li duchovní dar, který duchovnímu růstu společenství neslouží, užívej ho dál – ale sám, soukromě. Je dobré mít duchovní dary (1Kor 14,18n): „Děkuji Bohu, že mám dar mluvit jazyky více než vy všichni…“ Společenství má ale přednost. „Ve shromáždění však – abych poučil i druhé – raději řeknu pět slov srozumitelně než tisíce slov v jazycích.“
Na několika místech se apoštol Pavel srovnává s apoštoly v Jeruzalémě nebo s jinými představiteli, kteří se objevili v tom kterém sboru. Když pak Pavel mluví o své autoritě, tak opět zdůrazní, že mu nejde o to, aby sám sebe nějak obhajoval a vyvyšoval. „Už dávno si možná myslíte, že se chceme před vámi hájit. Nikoli…!“ (2Kor 12,19) Tady jde o růst celého společenství, které se v tuto chvíli utápí v žabomyších sporech. „Obávám se totiž (…), aby nepovstaly sváry, řevnivost, vášně, neurvalost, pomluvy, donašečství, nadutost, zmatky.“ Korintský sbor měl spoustu problémů způsobených právě tím, že členové sboru vytvářeli frakce, malé skupinky okolo Apolla, okolo Petra, okolo Pavla a přestali myslet na celé společenství. „Všecko ať slouží společnému růstu!“ – tahle myšlenka zjevně leží na srdci Pavlovi a jí podřizuje svá další rozhodnutí.
Tady vidím klíč, který otevírá dveře k pochopení zápletky dnešního prvního čtení! Pavlovi jde o to, aby lidé ve Filipis uvěřili v Krista. Aby tam vzniklo společenství křesťanů. Nejde mu o společenství „Pavlovců“, nejde mu o prosazení sebe samého. Jde mu o společný růst a společný růst by byl jen bržděn tím, kdyby se někdo vyvyšoval nad druhé. Chodí tedy po městě a zvěstuje Krista, spolu s ním ještě Silas a nejspíš i Timoteus a Lukáš. A jak tak jednou jdou do modlitebny, potká je jakási otrokyně, která má věšteckého ducha. Tedy – ne, že by lhala! Říká jen a jen pravdu, protože Pavel a jeho přátelé skutečně jsou služebníci nejvyššího Boha a skutečně zvěstují cestu ke spáse. Přesto je Pavlovi její počínání proti mysli a tohoto věšteckého ducha z ní vyžene. Proč? Po mém soudu proto, že toto by přece nebudovalo sbor! Takovéto jednání oslavovalo dva Boží vyvolence, kterým je teď záhodno věnovat nejvyšší možnou pozornost.
Dokud je zvěstováno evangelium, je Pavel mimořádně benevolentní ve vztahu k okolnostem, které toto zvěstování provází. Zrovna ve Filipis později lidé zvěstovali Krista z nejrůznějších důvodů. Mnohdy to byly důvody velmi pochybné. V listě Filipským (1,15n) čteme, že „…někteří káží Krista ze závisti a z řevnivosti, jiní s dobrým úmyslem. Jedni z lásky (…) druzí z touhy po uplatnění, ne z čistých pohnutek, a domnívají se, že mi v mém vězení způsobí bolest. Ale co na tom! Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranními úmysly, ať upřímně zvěstuje Kristus; z toho se raduji a budu radovat.“
Dokud jde o nás, o naše pohnutky, potud Pavel vydrží ledacos. Jde-li o nás samotné, tak nevidí zásadní problém. Možná je v našem životě něco špatně. Možná si na zvěstování evangelia hojíme nějaké svoje vlastní mindráky. Za slovy o Kristu se skrývají nějaké nevyslovené představy, touhy, obavy – Freud či Jung by se na nás vyřádili… Není důvod z toho být na větvi, ale také to není důvod se zvěstováním Krista přestat. Jen ať se lidé o Kristu dozvědí. To je hlavní. Když se svědčí o Kristu, tak všechno ostatní je druhotné.
Problém nastane, když není zvěstován Kristus, ale Kristův služebník. Ještě jednou ten list do Filipis. Pavel píše, že „někteří káží Krista (…) z touhy po uplatnění (…) a domnívají se, že mi v mém vězení způsobí bolest. Ale co na tom! Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranními úmysly, ať upřímně zvěstuje Kristus; z toho se raduji a budu radovat.“ (+ Jan 3,30) Kdyby někdo chodil po Filipis a volal: „Slyšte, slyšte, vzpomeňte si na apoštola Pavla, co vám kázal a jak vám to kázal! Teď chudák sedí pro víru v kriminále a možná ho popraví … Slyšte, slyšte, to byl služebník pravého Boha, to on vám zvěstoval cestu ke spáse!“ – tehdy je Pavel proti. Když si nějací nafoukanci zvěstováním Krista kompenzují cosi ve svém životě, třeba to, že nebyli důležití a teď, když je Pavel v kriminále, tak se mohou vyšvihnout, tak v takové situaci Pavel klidně sedí ve vězení a raduje se z toho, že je Kristus zvěstován. Tady přeci nejde o to, aby lidé slyšeli evangelium ausgerechnet od Pavla, ale prostě aby slyšeli evangelium. No tak se na Pavla ve Filipis zapomene. No a co?
Když by se stalo, že lidé okolo nás začnou růst tak říkajíc „na náš účet“, tak to nevadí. Nebo by alespoň nemělo vadit – to je smysl Ježíšovy výzvy. To je směr, kterým ukazuje směrovka vytýčená Ježíšovými slovy. Světlo na konci tunelu, cílová páska na konci trati. Nejvyšší meta jakožto ideál, ke kterému máme směřovat.
Jasně, nepůjde to hned. Než se z Pavla stal apoštol národů, než dokázal vyrůst na tuto úžasnou úroveň pokory, jakou vidíme v římském vězení, když píše list Filipenským, tak mu to trvalo několik desítek let, v rámci těchto let si prožil hodně bolesti. Také víme, že z tohoto vězení už nevyjde. Připomnělo mi to Dietricha Bonhoeffera a písničku o „moci předivné, která nás tiše obestírá“, zpívali jsme ji před pár týdny. Bonhoeffer ji skládal v nacistickém koncentráku pár měsíců před popravou. Obdobná životní zkušenost, jako měl apoštol Pavel – utrpení, pronásledování, věznění, kdy ví, že o jeho pozemském osudu rozhodne šílený a náladový vládce – to je tvrdá škola, ale Pavel touto školou prošel a duchovně vyrostl. Přestal řešit sebe a začal dumat nad tím, co slouží společnému růstu. Velmi záhy zjistil, že to nejsou osobní spory a snaha po sebeprosazení. V Korintě se kvůli osobním sporům sbor málem rozpadl. Že by tam někdo za někoho položil život, o tom ani zdání. Tam si každý jede sám za sebe.
Abychom nedopadli stejně, tak je potřeba si opakovat tu Ježíšovu výzvu. Jsme Ježíšovi přátelé – vždyť za nás obětoval svůj život. Postaral se o nás a bude se o nás starat dál. Není čeho se bát. To světlo před námi nezhasne. Cílová páska čeká právě na nás. Nemůže nám ublížit ani smrt. Máme před sebou přímou cestu do nebe – a to, že jdeme po té cestě, to se projevuje právě tím, že zapomínáme na sebe a milujeme lidi kolem nás.
Amen.