Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé děti, milí bratři a sestry,
slyšeli jsme dva příběhy o bouřce. V prvním čtení z evangelia to byl příběh o malé lodičce, kde bylo dvanáct apoštolů a Pán Ježíš. Teď jsme slyšeli příběh o velké lodi pro stovky lidí. Oba příběhy dopadly dobře, nikomu se nic nestalo. Proč dopadl dobře ten první příběh, to je docela jasné. Byl tam Pán Ježíš a ten má moc bouři utišit. To je skvělé, když je někde Pán Ježíš – jenže v tuhle chvíli je v nebi a na jeho příchod všichni čekáme.
Je pravda, že Pán Ježíš zjevně nebyl úplně nadšen tím, že ho učedníci budili. Pomohl jim, bouři utišil, ale přece jen jim něco vytýká. Vytýká jim malou víru, která se projevila strachem o život. Aby se nikdo nemusel bát ani teď, když tu Pán Ježíš není, takže už ani nemáme tu možnost jako apoštolové vzbudit ho, tak jsme si četli ten druhý příběh, který vyprávěl o Pavlovi. Příběh o věřícím člověku. Pavel v Pána Ježíše věřil a tak se nebál.
Je to příběh ze samého konce Pavlova života. Po velkých misijních cestách teď Pavel jede k soudu. Během své práce misionáře si Pavel nadělal hodně nepřátel a ti by se ho moc rádi zbavili. Proto vojáci vezou Pavla do Říma, kde sám císař rozhodne, jestli Pavel je nebo není zločinec. I tahle cesta je ale dost dobrodružná. Pavel na ní prožije zajímavé věci. A protože je Pavel fajn chlapík, který se snažil žít podle Boží vůle, tak stojí zato si tyhle jeho zážitky vyprávět. Proto, že Pavel Pánu Ježíši věřil a proto se nebál a – a když se najde někdo, kdo Pánu Ježíši věří a nebojí se, tak to pomůže i lidem kolem něj.
První důležitá věc, kterou stojí zato si zopakovat – proč vlastně Pavel jede k soudu? Jede tam proto, že je křesťan, a nebál se to přiznat. To se mi na něm líbí. Spousta lidí tehdy křesťany neměla ráda. Jak někdo začal mluvit o Pánu Ježíši, dostali vztek. Pavel tohle moc dobře věděl, ale stejně o Pánu Ježíši mluvit nepřestal, i když mu bylo jasné, že dostanou vztek na něj. A taky dostali – chtěli Pavla zabít! Dokonce se našli takoví lidé, co slíbili, že nebudou vůbec nic jíst a vůbec nic pít, dokud Pavla nezabijí! Dopadlo to tak, že Pavla museli před těmihle vrahouny hlídat vojáci. Je vidět, že být křesťanem a nestydět se za to, vyprávět lidem o Pánu Ježíši – to v době apoštola Pavla nebyla žádná legrace. Ale Pavel věřil v Pána Ježíše, a tak se nebál. Nevíme, jak to s těmi vrahy dopadlo, protože tohle jim fakt nevyšlo. Vojáci Pavla doprovodili na loď, která ho měla dovést do Říma. K císaři. K soudu, na kterém se rozhodne, jestli se Pavel vrátí domů, nebo mu useknou hlavu.
Když nastoupili na loď, Pavlovi se to vůbec nelíbilo. Už se hodně nacestoval a věděl, že na plavbu na moři není vhodná roční doba, protože jsou často ošklivé bouřky, které trvají i několik týdnů. Říkal veliteli vojáků, že by plout neměli a že by měli počkat a plout jindy. Velitel ale Pavla vůbec neposlouchal. Zeptal se majitele lodi, co si o tom myslí. No a majitel lodi, tomu šlo o peníze. Když už mu všichni zaplatili za cestu, tak se mu nechtělo peníze vracet – a řekl, že to zvládnou. Že kormidelník je šikovný a námořníci taky, že se není čeho bát, i kdyby přišla nějaká ta bouřka. Pavlovi se to vůbec nelíbilo, ale nastoupil. Řekl veliteli vojáků, že z toho bude jenom průšvih, ale nebál se. Věděl, že Pán Bůh se o něj postará a že se mu nic zlého nestane.
Na cestě je opravdu chytla bouřka. Ale pořádná! Vítr foukal tak hrozně, že se vůbec nedala loď řídit. Kdyby nechali plachty vytažené, tak by se loď mohla převrátit, nebo by prudký vítr polámal stěžně. Proto plachty stáhli – znamenalo to ale, že se loď už vůbec nedala řídit. Prostě jak ji vítr požene, tak pojede. Kdo ví kam. A tahle strašlivá bouřka trvala několik dní, všichni byli unavení, naštvaní. A taky měli strach. Loď se mohla i tak převrátit, protože byla těžká. Nakonec museli lidé naházet do moře celý náklad a námořníci museli vyházet i všechnu lodní výstroj, aby byla loď lehčí!
Tehdy šel Pavel za námořníky. To, jak začal, to mě tedy vůbec nenadchlo: „Měli jste mě poslechnout … a mohli jste si ušetřit toto nebezpečí a škodu…“ Kdyby s tímhle také Pavel skončil, tak by mi byl hodně protivný. Ale Pavlovi jde o něco jiného, než o to otravovat námořníkům život. Snaží se jim ukázat, že už jednou jim radil dobře a že by ho měli tentokrát skutečně poslechnout. Za Pavlem totiž tuhle noc přišel anděl od Pána Boha a tenhle anděl Pavlovi vyřídil velice důležité věci: že loď se rozbije na cimpr campr, ale že se všichni zachrání, protože už se blíží k nějakému ostrovu.
Námořníci začali měřit, jak je pod lodí hluboko a poznali, že se skutečně blíží k nějaké mělčině. Byla noc, nikdo neviděl, kam loď pluje, tak raději spustili kotvy a všichni čekali, kdy už se rozední, aby viděli, jestli tedy někdy v dohledu není nějaký ten ostrov. Určitě někde blízko byl, když tam bylo, tak bylo jen pár metrů hluboko, ale velká loď by snadno najela na nějakou skálu a v noci by se všichni utopili.
Tehdy se ukázalo, že námořníci jsou potvory. Jako šli spustit ještě další kotvy, ale ve skutečnosti chtěli sebrat malý záchranný člun, který byl přivázaný na kraji lodi, a na něm chtěli odplout. Ještě že tam byl Pavel, který dobře poznal, o co jim jde! Hned běžel za velitelem vojáků a vysvětlil mu, co se děje. Že nikdo jiný než námořníci loď řídit neumí. A že když námořníci odplují na záchranném člunu, tak všichni ostatní už se z lodi nikdy nedostanou.
Velitel už věděl, že Pavel je rozumný člověk, že mluví pravdu a že Pavla je dobré poslechnout. Proto nechal raději záchranný člun odplout pryč, aby všichni zůstali pohromadě a společnými silami udělali všechno pro to, aby se také všichni zachránili. Námořníci určitě byli naštvaní. To si dokážu představit. Měli strach, že se utopí a k tomu teďko ještě všichni viděli, jak chtěli utéct. To je asi nikdo nebude mít rád. Hlavně tenhle Pavel, který odhalil to, že chtějí utéct.
Ale Pavel se na nikoho nezlobil. Chápe, že měli strach. Rozumí tomu, že ze strachu o život člověk někdy udělá věci, za které se potom i třeba stydí. Pavel se o život nebojí. Víme proč – anděl mu řekl, že se zachrání on i všichni ostatní. Tak proč se bát?! Blížilo se ráno a Pavel zašel za námořníky. Nic jim nevyčítal, za nic jim nenadával. Naopak je povzbuzoval. Říkal jim, že se určitě všichni zachrání, ale že je potřeba se najíst. Už 14 dní se vlastně pořádně nenajedli. Teď už jsou ale blízko břehu. Za chvíli budou všichni v bezpečí, ale aby se do bezpečí dostali, musí se najíst. Plavání vysiluje a oni musí být silní, aby doplavali ke břehu. A aby se všichni uklidnili, tak si vzal krajíc chleba, pomodlil se, tak jak se vždycky modlil před jídlem a začal jíst. Všichni na to koukají – a když vidí, jak je Pavel v pohodě, jak se ničeho nebojí, jak v klidu kouše ten chleba – tak se taky uklidnili. Všech dvě stě sedmdesát šest námořníků, vojáků i cestujících si v klidu sedlo a pustili se do jídla.
Když se všichni najedli, vyhazovali z lodi všechno, co na ní ještě zbylo. Bylo potřeba, aby loď byla co možná nejlehčí. Zvláště, když viděli, že pobřeží je ploché, bylo jasné, že loď se nedostane úplně ke břehu, ale zarazí se někde kus od břehu do písku. Tak se také stalo. Loď se zasekla kus od břehu a začala se rozpadat. To se ale hodilo, protože kdo neuměl plavat, tak se chytil nějakého kusu dřeva a na tom kusu dřeva mohl k břehu doplavat. Zachránili se úplně všichni.
Je skvělé, že tam s nimi Pavel byl. Zrovna Pavel, protože Pavel věřil v Boha a tak se nebál toho, co bude. Vzpomínám si ještě jednou na ty apoštoly, co zažili bouřku na Genezaretském jezeře a budili Pána Ježíše. Oni věděli, že jim pomůže. To je dobře, že to věděli a je pravda, že jim Pán Ježíš skutečně pomohl. Ale ten Pavel, který nejenom věřil, ale také něco sám dělal, toho mám ještě radši. Ani v tak těžké situaci neztratil hlavu. Věřil Pánu Bohu a zároveň taky pomáhal a radil, jak sám nejlépe dovedl. A to je úplně skvělé, protože takhle bychom měli žít i my. Věřit Pánu Bohu, ale když už víme co a jak, tak je potřeba, abychom sami taky něco dělali.
Amen.