Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
potkat anděla – to jeden neprožije každý den. Nebo že by ano?! Dost možná ano, jen to člověk nemusí poznat, že ho potkal. O tom právě mluví ten dnešní text. O tom, že andělé tu jsou. O tom, že andělé přichází za námi. O tom, že andělé chodí tímto světem, jsou nám nablízku, přichází za námi proto, aby nám pomohli, jak je psáno na jiném místě listu Židům, že „anděl je duch, vyslaný k službě těm, kdo mají dojít spasení“. (Žd 1,14) My je ale v lepším případě nepoznáváme a v horším případě ani nepustíme dál. Nedovolíme jim vykonat to, co vykonat mají – totiž pomoci nám. Anděl přijde, aby nám pomohl, aby nás nějak pošťouchl na té cestě, po které dojdeme do nebe, aby se nám po ní šlo snadněji. Aby nám posloužil, protože když už máme dojít spasení, tak ať se nám nejde zas tak těžko!
Andělé by nám pomohli, ale my jim to neumožníme. Andělům lze zabránit v jejich úkolu. Buď proto, že nevnímáme jejich přítomnost, že je nevidíme – o tom vypráví v Bibli příběh o proroku Bileámovi ve 4. knize Mojžíšově (Nm 22,21). Příběh vypráví o tom, jak anděl zastavoval proroka na jeho cestě k pohanskému panovníkovi a prorok anděla na rozdíl od své oslice neviděl. Nebo jejich pomoc odmítáme – o tom vypráví v Bibli příběh o Lotovi v Sodomě, kde andělé nakonec museli Lota, jeho ženu a dcery chytit za ruce a vyvléct ze Sodomy (Gn 19,15), aby nezahynuli s celým hříšným městem, protože sám Lot váhal. Vždycky ale nejde o život a tak andělé nejsou vždycky tak razantní, jako když měli ke spasení posloužit Lotovi.
O andělích se v Bibli píše každou chvíli, jsou to stovky míst, ale do našich životů tato slova promlouvají jen velmi málo. Asi nejsnadnější to máme s představou andělských zástupů před Božím trůnem. Možná proto, že se to nijak zásadně nedotýká našeho života, tak nás nijak neruší představa jakéhosi nebeského panovnického dvora. Boha sedícího na nebeském trůně obklopují zástupy všemožných bytostí, které zpívají, hrají na hudební nástroje a vůbec ho všelijak oslavují. Co ale především – jsou tak říkajíc „k ruce“. Slouží jako poslové mezi Bohem a lidmi.
Tím se dostáváme k nejvlastnější funkci andělů, ke které ukazuje již jejich označení. Hebrejské „malak“ a řecké „angelos“ označuje funkci, kterou plní. Ta slova znamenají „posel“. Ten, který je vyslán za nějakým konkrétním účelem. To, že je někdo označen jako anděl, to nic nevypovídá o jeho přirozenosti, o jeho vlastnostech, o jeho kvalitách, ale jen o tom, že v příběhu nejedná sám za sebe, ale z toho kdo jej vyslal. Neříká to, jestli má křídla nebo ne. Možná ano, možná ne, nebo také jak kdy a jak který – to je v zásadě jedno. Neříká to, jestli vypadá jako člověk, a nebo již pohled na něj člověka zděsí. Možná tak, možná onak. Abraham tři anděly prostě pozval na jídlo (Gn 18,1n). Ve vší úctě, ale je to úcta, která nevybočuje z orientální pohostinnosti. Samsonova matka po setkání s andělem řekla svému muži (Sd 13,3): „Přišel ke mně muž Boží; vypadal jako Boží posel, tak byl hrozný. Ani jsem se ho nezeptala, odkud je…“
Označení „anděl“ dokonce ani neříká, jestli je dotyčný dobrý, nebo zlý. Tedy alespoň ne v měřítkách, jakými jsme zvyklí dobro a zlo poměřovat. Andělé prostě dělají to, co je jim nakázáno. Anděl vede lid z Egypta k Rudému moři, a když je Egypťané začali pronásledovat, tak si stoupl za lid, byl tak mezi Židy a Egypťany, Židům svítil na cestu a Egypťanům bránil je dohnat. A jindy anděl pobil v Izraeli sedmdesát tisíc mužů pro hřích krále Davida (2Sam 24,15n). Satan jako jeden z andělů náleží k nebeskému dvoru, jak čteme u Joba. Zaujalo mě, když v Zacharjášově proroctví chce Satan žalovat na velekněze Jošuu, tak potom čteme (Zach 3,1n), že „Hospodin satanovi řekl: ‚Hospodin ti dává důtku, satane, důtku ti dává Hospodin, který si vyvolil Jeruzalém…‘“ Stále je to ale jeden z andělů, Božích poslů, kteří mají nějaký úkol, mají něco vyřizovat v tomto světě. A když dělají něco navíc, jsou zato káráni.
To se Bible staví proti představě světa jako místa zápasu jakéhosi dobrého boha a zlého boha. Hodný Bůh nám pomáhá, zlý ďábel nám škodí a ti dva spolu od věků zápasí. Stará pohanská představa, tak jak ji Židé poznali od Babylóňanů a především od Peršanů. Dalo jim dost práce nepodlehnout pokušení této představy, protože se tváří hrozně logicky a jasně – ale Židé řekli: „Ne!“ Je jen jeden Bůh a u něj se sbíhají nitky všeho, co se jen v tomto světě děje. Naprosto zřetelně je to psáno u proroka Izajáše (Iz 45,5–7+22): „Já jsem Hospodin a jiného už není, mimo mne žádného Boha není… Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.“ Proto se v Otčenáši modlíme „…neuveď nás v pokušení!“ Bože, nezkoušej naši víru. Máme toho plné kecky už takhle.
Zpět k andělům. Důležité zjištění je, že to mohou být bytosti zcela pozemské. Jako „andělé“ jsou totiž v Bibli označeni i lidé. Proto je o Janu Křtiteli řečeno: „To je ten, o němž je psáno: ‚Hle, já posílám anděla před svou tváří, aby ti připravil cestu.‘“ (Mt 11,10) Když potom Jan Křtitel poslal za Ježíšem své učedníky, evangelista Lukáš je také nazývá „andělé“ (Lk 7,24). Když Jakub ve svém listu popisuje situaci v Jerichu, tak mluví o tom, že Rachab přijala anděly – a je tu řeč o židovských vyzvědačích, kteří se u ní skrývali.
To je důležitá věc a neměli bychom ji zapomenout – člověk se může stát andělem. Tak, jako se člověk může stát prorokem a přinést do tohoto světa slovo Hospodinovo, tak se může stát přímo Božím poslem. Bytostí zcela poslušnou Bohu, bytostí konající to, k čemu ji Bůh posílá. Tam, kde prorok vyřizuje Slovo Hospodinovo, tam anděl Boží vůli rovnou koná. Ejhle – můžeme se setkat s anděly, kteří přichází do tohoto světa a dokonce nás navštěvují, ale my to někdy ani nepoznáme, kdo že to zavítal do našich dveří. A ejhle ještě větší – můžeme se sami stát anděly, když nás Bůh pošle něco vykonat a my to vykonáme.
Svět nebeských andělů i svět andělů zcela lidských se v Bibli příjemně prolíná. Jde přeci o to, aby se v tomto světě děla Boží vůle. K tomu, aby se Boží vůle děla, tak Bůh posílá své anděly. Viditelné i neviditelné, lidské i duchovní. Nezapomínejme ani na jedny, ani na druhé. Život nepřestává být zázrak a tajemství. Království Boží není něco vzdáleného, co najednou „Bác!“ – spadne mezi nás a nepřichází tak, abychom „to mohli pozorovat; ani se nedá říci: ‚Hle, je tu,‘ nebo ‚je tam!‘ Vždyť království Boží je mezi vámi!“ (Lk 1,20n) S Pánem Ježíšem moc království Božího přišla na tento svět a přichází znovu a znovu v jeho andělech
Anděl přichází za námi, aby byl naším hostem a vnesl do našeho života něco, co není z tohoto světa, ale právě z toho Božího království – Boží slovo, Boží vzkaz pro nás. Jako správný anděl velice často přímo Boží pomoc, tak jako andělé vyvedli Lota ze Sodomy nebo Petra z vězení.
„Anděl je (…) vyslaný k službě těm, kdo mají dojít spasení.“ Anděla si nevyrobíme. Je „vyslaný“! Jeho příchod si nelze vynutit. Jak ho tedy alespoň přijmout? Jak to nepropásnout? Když se tak zaposloucháme do toho čtení z listu Židům, tak nás možná něco napadne. „Bratrská láska ať trvá; s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly…“ Celý ten trýček je v naší lásce a následné otevřenosti. Tam, kde člověk miluje a v této lásce se otevírá druhým, tam otevírá dveře i andělům. A oni přijdou a pomohou, protože k tomu andělé na světě jsou. „Anděl je duch, vyslaný k službě těm, kdo mají dojít spasení.“
Tady vidím alespoň malou styčnou plochu s dnešním prvním čtením. Domorodci na Maltě se s láskou ujali Pavla a ostatních, kteří ztroskotali u jejich břehů. Ujal se jich i správce Malty. Nemuseli. Nemíváme většinou zájem o ztroskotance. Tady jsou to lidé, kteří ztroskotali na lodi, ale platí to i v přeneseném slova smyslu. Lidé v problémech, lidé obtěžkaní starostmi, lidé, kteří prožili ve svém životě něco mizerného, lidé, kteří jsou na dně… To nebývá objekt našich horoucích zájmů a našeho snažení. Ti lidé na Maltě viděli ztroskotance a pomohli jim. S láskou přijali ty, kteří přišli odjinud. Bratrská láska tady vytrvala. A láska nezůstane bez odpovědi. V lásce se otevřít druhým, to dříve nebo později přinese něco dobrého i do našich životů. Na Maltu to přineslo křesťanství. Pavel posloužil Publiovi, posloužil mnoha dalším lidem. Dodnes se na Maltě mnoho míst jmenuje po apoštolu Pavlovi a prakticky všichni její obyvatelé se ke křesťanství hlásí. Ti „ztroskotanci“, kterých se ujmeme, kterým nabídneme svoji lásku – ti nás mohou naprosto nečekaně obohatit!
„Bratrská láska ať trvá; s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly…“ Jde o to umět se v lásce otevřít tomu druhému. Ne z vypočítavosti – že nám to oplatí. Pak to není láska, protože „láska nehledá svůj prospěch“, jak napsal Pavel do Korinta (1Kor 13,5). Tahle „bratrská láska“, to je ta nevypočítavá otevřenost těm druhým. Takovéhle nás chce mít Bůh, a proto nám posílá anděly, aby nám v takovém životě pomáhali. Andělé pomáhali Pánu Ježíši, Petrovi, Pavlovi, Kornéliovi a kdo ví komu dalšímu. Bůh nás nenechá na holičkách. Pošle nám svoje anděly, a když v lásce otevřeme své životy a budeme bez předsudků a předporozumění přijímat ty, kteří přichází za námi, tak je třeba i poznáme.
Je možné, že ne. Je možné, že to ani nepoznáme, že to byli andělé. Nebudeme první, kteří „aniž to tušili, měli za hosty anděly.“ A dozajista ani poslední. Do našeho života ale najednou vstoupí Boží moc, Boží pomoc. Povzbudí, potěší, otevře nové možnosti. Do té zatuchliny, kdy je všechno pořád stejné a my nemáme sílu a možná už ani chuť něco měnit, tak najednou vstoupí někdo nový s něčím, co tu nebylo. Boží anděl, který nás pošťouchne o kousek blíž Božímu království.
Amen.