Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
nevím, jestli je to zpráva potěšující či deprimující, ale z Ježíšových slov usuzuji, že se za poslední dva tisíce let lidé vlastně nezměnili. Uši k slyšení mám a jak tak přemýšlím nad tím Ježíšovým příměrem, tak je mi nad jiné srozumitelné toto lidské pokolení jedenadvacátého století je stejné, jak to, které obklopovalo Pána Ježíše. Jako děti.
Vzorný Písmák ovšem s překvapením pozdvihne prst a zeptá se: „Co je na tom špatně?! Vždyť přeci Pán Ježíš řekl: ‚Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského,‘ (Mt 18,3) tak tedy co mu teď najednou vadí?!“ No – ono to s dětmi není vždycky tak jednoduché. Na jednu stranu jsou velmi přímočaré. Někdy se říká, že děti jsou kruté – ale chce to vyjádřit totéž. Dítě nepřemýšlí nad diplomacií otázky či názoru. Když něco chce vědět, tak se zeptá. Otázka kterou jsem slyšel z dětských úst mnohokrát. Ve vlaku, v autobuse, na ulici…: „Mamííí, proč má ten pán takovýhle divný vlasy?“ A vzápětí reakce: „Pssstt!“ A maminka vleče dítě pryč, kde mu patřičně vysvětlí, že na postižené lidi se prstem neukazuje a o divných lidech se takhle nahlas nemluví.
Potud chápu, že Pán Ježíš dává děti za příklad. Když něco nevím, tak se zeptám. Když něco neumím (zapnout si knoflík u rukávu nebo zavázat tkaničku u boty) tak najdu toho, kdo to umí a hned si řeknu. Svět by byl o mnoho krásnější, kdybychom si dokázali přiznat, že něco neumíme. Je tedy toto pokolení jako děti?! V tomto ohledu dozajista ne. Přiznat, že něco neumím, nezvládám – to se nedělá.
S dětmi to ale zdaleka není tak idylické, jak by se z těchto slov zdálo. V čem že je tedy toto pokolení jako děti? V paličatosti a umanutosti, když si něco vezmeme do hlavy. Problém je v tom, že děti nemají před očima nějaký dlouhodobý cíl. Chtějí prostě žít, bavit se, být spokojené. Jsem-li v tomto pokolení jako takovéto dítě, pak výsledkem je, že vlastně pořádně nevím, co chci, jenže nedám pokoj, dokud to nedostanu. A když to dostanu, tak už to zase nechci a chci něco jiného.
Už před patnácti sty lety na to přišel chytrý pan Augustin, že lidské srdce je nepokojné a není v tomto světě nic, co by ho dokázalo upokojit. Jestliže si stanovíme jako cíl spokojenost a štěstí kdekoliv mimo Boha, odsuzujeme se k neustálému hledání. Budeme při něm nalézat ledacos, co nás možná na nějaký čas uspokojí, ale dříve nebo později to odhodíme a budeme chtít něco dalšího. Přesně takhle to totiž známe od dětí, že touží po nějaké hračce, drčí, drčí, drčí, dokud ji nedostanou, pak ji mají – a za pár dní či týdnů už hračka leží ve skříni.
Tohle pokolení je jako děti a není divu, protože celá moderní společnost je postavená na takovémto způsobu života. Hlavně se nezastavit, pořád něco nového. Jako ve videoklipu. Blik! Blik! Blik! Střídá se obraz za obrazem scéna za scénou. Blik! Blik! Blik! Střídá se nabídka televizních programů, jogurtů, pracích prášků, zubních past, nabídek cestovních kanceláří a nových verzí Windows. Každý týden nový katalog Lidl, Billa, Penny, Albert, Hypernova… Blik! Blik! Blik! Hlavně nebýt spokojen s tím, co mám. Buďte jako děti! Nebudete-li jako děti, nevejdete do království akčních cen a třech párů bot za cenu dvou!
Jen aby nebyla mýlka – všechna lidská pokolení vždycky byla jako děti. To je pořád ten starý známý had, protože lidské pokolení je vlastně pořád stejné. Pokolení přichází a odchází, ale už od doby Adama a Evy jsme se nezměnili. Sotva je nějaká věc, kterou nemáme, tak ji chceme. Mohli bychom mít k dispozici celý svět. Mohli bychom být pány celého stvoření – stačí nám zakázat jedno jediné ovoce v celé rajské zahradě a to by bylo, abychom po něm nezatoužili. Když ne sami, on už nám někdo nějakou tu lákavou nabídku udělá. Evo, vezmi si dvě jablka a třetí dostaneš zdarma…
Had přežil až dodnes. Slezl ze stromu a vzal na sebe podobu Horsta Fuchse s keramickým nožem, Chucka Norrise s Total Gymem či Nadi Urbánkové s Kosmodiskem. Nic proti Horstu Fuchsovi, Nadě Urbánkové a už vůbec nemám nic proti Chucku Norrisovi, protože nikdo jiný neumí rozplakat cibuli. Teda přesněji řečeno – něco ano. Po mém soudu v tuto chvíli slouží něčemu, co považuji za jedno z největších pokušení dnešní doby – totiž nebýt spokojen s tím, co mám. Že by „zbožnost, která se spokojí s tím, co má,“ byla „už sama velké bohatství“? (1Tim 6,6) Ale jděte!
My něco chceme. Prostě něco. Třeba peníze. Hodně peněz. To popisoval jeden pán, jak toužil mít milión. A když ho měl, tak chtěl druhý – a u desátého ho to přestalo bavit. Peníze tedy samy o sobě člověka šťastným neudělají. A tak po panu Marxovi přišel pan Freud a říkal, že toužíme po sexu. A po něm další, co říkali, že toužíme po moci nad druhými. A další, kteří říkali, že vlastně celý život bojujeme proti strachu z absurdity smrti. Možná z nich každý měl kousek pravdy. Že jsou to věci, po kterých toužíme. Jenže ani když všechny výpovědi těchto převelechytrých pánů splácnu dohromady, myslím, že to stále ještě nebude pravda celá. Myslím, že toužíme ještě po něčem větším, dokonalejším a nekonečnějším. Jenže se to snažíme získat takhle po kouscích. V naivní představě, že když budeme mít víc bankovek, víc partnerů a partnerek, víc podřízených, o kterých budeme rozhodovat, či budeme po tomhle světě chodit víc let, tak že když to všechno splácneme dohromady, tak to dá ten šťastný život.
Proto nám tak vadí všemožná omezení, která nám nedopřávají další a další bankovky, partnerky, podřízené a roky života. Je to, jako když berete dítěti hračku. A ono má pocit, že bez ní nemůže žít. Protože bez téhle plyšové myšičky se svět obrátí v prach a popel, nebo přinejmenším až do smrti smrťoucí nemohu být šťastný. Zítra to bude jiná plyšová myšička, protože tento svět nenabízí nic, co by mohlo naše srdce dokonale uspokojit. A my se vztekáme – jako ty děti, které nedostaly to, co (podle jejich soudu) naprosto nezbytně a neoddiskutovatelně potřebují k životu. Když není po našem, jen naše dospělácká důstojnost nám brání lehnout si na záda a kopat nožičkama. Možná se bojíme, že by nás někdo chytil za límec a strčil tak jak jsme – oblečené – pod ledovou sprchu. Ono by to tak snadno dopadlo – oxazepam a nějaký ten skotský střik by nás taky zklidnil. Ale naše srdce neupokojí.
Něco chceme, něco v tomto světě hledáme. A když není po našem, tak se vztekáme, protože máme pocit, že nám někdo něco bere. Něco, na co máme právo, ale svět kolem nás nám to nepřeje. „Hráli jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsme, a vy jste nelomili rukama.“ Jako na potvoru se ten svět netočí podle toho, jak chceme my.
A do tohoto světa přišel Pán Ježíš. A nezapadl do něj právě proto, že nechtěl tancovat, jak si pokolení okolo něj písklo. Napořád vidíme, jak se s někým dohaduje, jak vysvětluje – včetně nejbližších přátel a vlastní rodiny. A také jak se odmítá setkat, odchází do ústraní, jak se skrývá, protože vidí, že ho zase někdo chce natlačit, vmanipulovat do nějaké své představy o světě. Představy, která se ovšem za pár dní může změnit a z nadšeného „Hosana synu Davidovu!“ se stane „Ukřižuj!“ a z odvážného „I kdybych měl s tebou umřít, nezapřu tě!“ se stane trojnásobné „Neznám toho člověka!“
Rozhodl se jít za Bohem. Žít zcela podle Boží vůle. Dělat přesně to, co po něm chce Bůh. Odmítl se spokojit s čímkoliv menším. Jenže takový člověk se stane záhy nepohodlným. Nepřizpůsobuje se požadavkům své doby a svého okolí. Za časů Ježíšových byl takový člověk označen za posedlého, či naopak milovníka hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků. Dnes bude spíš řeč o zatvrzelém tmáři, netolerantním fanatikovi, nebo naopak snílkovi a fantastovi, který neví, o čem je život.
Stanovit si cíl na celý život? Jak bláhové! Náš rychle se měnící svět nemá rád věci, které si kladou nárok na trvalost. Předsvatební smlouva – protože co kdybychom šli za pár let od sebe. Pracovní smlouva na dobu určitou, protože kdo ví, co bude za čas. Rozhodnout se pro něco na celý život? Hle, jaký nerozum! Hle, jaká bláhovost! Nikdy přeci neříkej „nikdy“! Hle, jak nemoudré rozhodnutí! To je ne–mou–dré…!
Co tedy je moudré a co moudré není? Když už měl Hospodin takovou radost z toho, co si Šalomoun přál, tedy moudrost v rozhodování, co je klíč, který odliší dobré a zlé? Dítě nad ničím takovým nedumá. Nepřemýšlí nad důsledky, prostě teď to chce a podle toho jedná. Šalomoun už přišel na to, že takhle se žít nedá a už vůbec se takhle nedá vládnout. Je potřeba rozpoznávat dobré a zlé, aby člověk nezačal škodit sobě i jiným. Je třeba být a jednat jako dospělý.
Šalomoun nakonec udělal to, co znal od svého otce Davida. Věděl, že to bylo Boží milosrdenství, co Davida přivedlo na trůn a je mu jasné, že on je na tom stejně. Chtěl by tedy i nadále žít jako David – chodit před Hospodinem věrně, spravedlivě a se srdcem upřímným. Tak, jak se za to David modlil a my jsme tu modlitbu slyšeli na začátku bohoslužeb z 25. žalmu: „Hospodine, uč mě chodit po svých stezkách. Veď mě cestou své pravdy a vyučuj mě…“
Ejhle – hledáme-li obraz pro takovouto moudrost, pak by se nám před očima mohla objevit dlouhá předlouhá cesta. Mnohdy klikatá a mnohdy plná překážek. Jistě s mnoha křižovatkami a s často záludnými úseky. Moudrost znamená po této cestě projít a dojít do cíle. Jednou je třeba odbočit vpravo, jednou je třeba odbočit vlevo. Někdy stojí zato vzít to klusem, jindy naopak pěkně krůček po krůčku. Nebo se i docela zastavit a pořádně si prohlédnout, co že nás to za pár kroků čeká. A celou dobu mít na mysli cíl a zařizovat se podle toho, abychom cíle dosáhli. V tom je ten trýček. Jak je psáno v listě Židům – „…s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle.“ (Žd 12,2) Nebýt jako děti, které chtějí tu to, tu ono – právě proto, že nemají před očima jeden konečný cíl. Být jako dospělý, který si cíl rozvážně zvolí. Ten jediný cíl, za kterým má smysl jít – totiž Boha. U něj najde klid i to věčně nespokojené lidské srdce.
To je moudrý život; život, ve kterém se projevuje moudrost. „Moudrost,“ která „je ospravedlněna svými skutky.“ Podle pohledu světa to není moudrost, ale bláznovství. Na straně jedné bláznovství Jana Křtitele, který se postil, na straně druhé bláznovství Ježíše Nazaretského, který se nepostil. Šlo ale o to následovat Boží vůli. Žít podle Boží vůle – a to Jan Křtitel i Ježíš dělali – to možná vypadalo z pohledu lidí okolo jako bláznovství, ale bylo to moudré jednání, protože splnilo svůj účel. Je to moudrost a jako moudrost je ospravedlněna, protože měla člověka vést k Bohu a skutky v této moudrosti vykonané nakonec skutečně k Bohu dovedly.
Proto je to moudré jednání – protože mělo k Bohu vést a také k němu vedlo. Hledáme-li radost, pokoj, štěstí, pak honění se za radostmi tohoto světa je nemoudré právě proto, že nevede k cíli. Trvalou spokojenost přinést neumí. Dítě nikdy nebude trvale spokojené s jednou konkrétní hračkou a toto pokolení je jako děti. Je potřeba být dospělý. A na to je potřeba ne moudrost tohoto věku, moudrost lidská, ale moudrost od Boha. Přesně ta moudrost, o kterou prosil Šalomoun; moudrost, která nás povede k dobrým skutkům. A co především – dovede nás k Bohu.
Amen.