Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
pro pochopení, co se vlastně na chrámovém nádvoří stalo, je potřeba proniknout do řeči symbolů. To, co Pán Ježíš udělal to je totiž nadmíru symbolické gesto. Ono kdyby šlo o nějakou větší akci, tak by někdo velmi rychle zasáhl. Stačilo, aby v chrámu Petr a Jan chvilku mluvili a už na ně přišla chrámová stráž (Sk 4,1). Kdyby se Ježíš pustil do skutečného vyhánění všech kupců, prodavačů a směnárníků, nejen že by to trvalo několik hodin, ale hlavně by velice rychle tato chrámová stráž zasáhla. A kdyby na to nestačila, tak přes ulici je Antoniova pevnost a v ní silná římská posádka, která zasáhla, když chtěl dav lynčovat apoštola Pavla (Sk 21,31). Nehledejme tedy v tomto příběhu nějakou omluvenku k násilnickým řešením, ale „prokoukněme“ řeč symbolů. Lidem okolo Ježíše – ať již Ježíšovým příznivcům, ale i protivníkům – došlo, o co tu jde. Aby to náhodou někomu neuniklo, tak v Janově evangeliu už je to pak jasně ukázáno odkazem na žalm 69 (verš 10) o horlivosti pro Hospodinův dům, která Ježíše k tomuto činu vedla. A ono těch symbolických gest bylo mnohem víc – jako i to samotné očištění chrámu.
Vracím se k prvnímu čtení, ať máme ta symbolická gesta pěkně za sebou tak, jak je Pán Ježíš ukazoval. Ten Zacharjáš, co jsme ho četli na začátku bohoslužeb, ten lidem asi došel hned. Tenkrát bylo Zacharjášovo proroctví takříkajíc v kurzu, ve spisech z tehdejší doby ho cituje kde kdo. Lidem došlo, že tady vjíždí král, a tak ho patřičně oslavují. V té jejich oslavě proznívá 118. žalm. Ten je dobře známý dodnes, začíná a končí slovy: „Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné!“ Naťukne ho apoštol Pavel, když z něj cituje slova o tom, že kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným (verš 22) a v tuto chvíli zní „požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu … slavte svátek ratolestí“ – a lidé olamují ratolesti ze stromů a mávají a mávají, aby to každému došlo, že se tu děje něco mimořádného a oni už to vědí, oni už tu řeč symbolů prokoukli.
Pán Ježíš si dal záležet na tom, aby to došlo přinejmenším učedníkům, kteří s ním jdou celou cestu, protože sice k Jeruzalému přijížděl od Jericha, tedy od jihu, ale těsně před Jeruzalémem si trochu zajel – k Betfage a Betanii. Do Jeruzaléma tak nepřijel od jihu, ale od východu, od Olivové hory. On totiž ten Zacharjáš také píše: „Hospodin vytáhne a bude bojovat proti oněm pronárodům, jako bojoval kdysi v den bitvy. V onen den stanou jeho nohy na hoře Olivové, ležící na východ od Jeruzaléma…“ (Za 14,3–4a) Ježíš tedy stojí na hoře Olivové, zde nasedá na vypůjčené oslátko a vjíždí do Jeruzaléma. Pro neznalé řeči symbolů na první pohled nic moc, ale je to symbolické gesto a lidé ho chápou. Asi tak jako když Mahatma Gándhí šel v čele zástupu 387 kilometrů napříč Indií. Postupně se k jeho stoupencům přidávají další a další lidé. A Gándhí přišel k moři, kde z jakési skalní rozsedliny na břehu nabral trochu soli, která se tam nastřádala postupným vysoušením mořské vody. A lidé řvou, dupají, pískají a provolávají mu slávu. Taková je moc symbolického gesta. Na těžbu soli měla výsostné právo britská vláda a nikdo jiný. Gándhí jakoby těžil sůl – a symbolicky tím ukázal, že na sůl, která se válí všude, má právo každý prostý Ind a nějaké schválení od britských kolonizátorů nepotřebuje. Mimochodem – tento pochod proběhl na přelomu března a dubna právě před 80 lety.
Symboly mají velkou sílu, a to jak v dobrém, tak ve špatném použití. Když někomu za války nakreslili na zeď židovskou hvězdu, tak to nebyla legrace, a jestliže dneska někdo na židovský náhrobek nakreslí hákový kříž, tak to také není legrace. Dodnes používáme symboly a rozumíme jim. Když jedete autem i na zcela přehledném místě, a najednou někde u stromu jen tak letmo zahlédnete hořet svíčku v červeném kalíšku, tak z toho symbolu okamžitě pochopíte, že žádné místo na silnici není zas tak bezpečné, aby tu člověk mohl jezdit jako blázen.
Čím vypjatější atmosféra, tím citlivější lidé na symboly jsou. Vyvěsit státní vlajku 17. listopadu je dneska slušnost, nosit byť jen trikoloru na klopě ve vypjaté atmosféře roku 1989 bylo odvážné gesto. Doba Ježíšova byla doba velmi vypjatá, dost podobná třeba dnešnímu Afghánistánu. Okupační jednotky tam byly sice pro zachování klidu a jinde ve světě doopravdy přítomnost římských legií ke klidu dopomáhala – ale v Izraeli ne. Židé toužili po svobodné vlasti a byli pro to ochotni nasazovat životy. V horách a v judské poušti se skrývaly skupinky povstalců, které přepadávaly římské okupanty a jejich židovské přisluhovače, v davech se skrývali teroristé, kteří na tyto lidi útočili dýkou. Protiakce ze strany římské okupační správy byly na denním pořádku a nebyly nijak mírné. 6000 poutníků, které nechal Pilát zmasakrovat jen proto, že si je omylem spletl s povstalci, to je typická ilustrace této doby.
Blížící se Velikonoce, svátky vysvobození z egyptského područí, samozřejmě na klidu nepřidaly. Právě naopak, tyto svátky dokázaly vybičovat emoce na nejvyšší míru. Římané to věděli a tak na každém rohu postávaly skupinky římských vojáků. Že opět ani to klidu nepřidalo, to dokážeme pochopit. Ztlumilo to vnější projevy nějakého odporu, ale tím víc to vřelo v lidech uvnitř. Jestliže tedy někdo v čele skupinky svých následovníků přijíždí z Olivové hory do Jeruzaléma, když mu mávají větvemi a květinami a když mu (jako my dnes před státní návštěvou rozbalujeme rudý koberec), tak když mu kladou na cestu pláště, tak nikdo není na pochybách, že ať už tenhle rabbi je, nebo není mesiáš, tak přinejmenším ti, kteří ho takto oslavují, ho jako mesiáše berou. K jásajícím učedníkům se přidávají další a další. Emoce nabírají vládu nad rozumem. Král přijíždí od hory Olivové na oslátku do Jeruzaléma. Král přijíždí vybojovat tu poslední, nejdůležitější bitvu. Mesiášský král přijíždí, aby se vypořádal se vším zlem, co ho jen na světě je a to jednou provždy. A to všechno je pravda – jen ten boj se zlem, s hříchem, proběhne úplně jinak, než si davy vybičované nabitou atmosférou představují.
Ježíš vjíždí do Jeuzaléma. Král se přijíždí ujmout vlády, Mesiáš přijíždí vykoupit lid, prorok Ježíš z Nazareta v Galileji přijíždí oznámit Boží vůli. Ježíš sám vjíždí beze slova, ale netřeba slov. Jedním symbolickým gestem za druhým nadmíru výmluvně říká, kdo a proč přichází, a lidé to chápou. Velmi dobře chápou. Tedy – myslí si, že to velmi dobře chápou… Kroky Pána Ježíše vedou do chrámu a v řeči symbolů Ježíšovo kázání pokračuje.
Prodej obětních zvířat se původně provozoval na úpatí Olivové hory. Ale kšeft je kšeft, tehdy jako dnes. Postupně se obchodníci přibližovali se svými stánky blíž a blíž, až je v Ježíšově době vidíme na chrámovém nádvoří. Není to přímý prohřešek proti nějakému výroku Mojžíšova Zákona či židovské tradice. A přeci cítíme, že některé věci do kostela prostě nepatří.
Naopak jsou tu věci, které do chrámu patří, byť to zase není nikde v Mojžíšově zákoně zapsáno. K Ježíšovi přistoupili „v chrámě slepí a chromí a on je uzdravil.“ Jasně – tohle je přeci ono! Chrám je místo, kde se hledá Bůh a kde se Bůh dává nalézt. To je pravý smysl chrámu – aby v něm lidé hledali Hospodina, aby se zde s Hospodinem setkávali a také aby od Hospodina přijímali dobré věci – uzdravení ducha, duše i těla. Ti slepí a chromí, to byli žebráci, kteří postávali na chrámových schodištích a žebrali o příspěvek, který by jim pomohl zmírnit jejich bídu. Zdaleka nejen tělesnou. Ten tělesný handicap je jistě špatný, ale neméně šílené je vyvržení ze společnosti. My dneska víme o bezbariérových vstupech a vůbec o snaze o integraci postižených do společnosti – jenže to tenkrát neexistovalo. Okamžik uzdravení byl pro ty lidi i okamžikem zrovnoprávnění. Konečně je někdo zase bral vážně.
Opakuji – nikde u Mojžíše není psáno, že k tomu chrám slouží. Ale lidem to rezonuje v srdcích. Jo, to je ono! Tihle kupčíci a směnárníci, to je něco nepatřičného a uzdravení a pomoc lidem, to je něco, co tu mělo být dávno. Pán Ježíš vystupuje jako zastánce dobrých principů, dobrých zásad. Ochránce toho, co i v naší mysli rezonuje stejně jako v myslích Ježíšových současníků. Některé věci nemusí být napsané od „A“ až do „Zet“ a přece se už jen tím, co cítíme v srdci, docela obecně shodneme na tom, že jsou ty které věci dobré či špatné. To je první věc, kterou lidé okolo Ježíše vidí, které rozumí, nebo si alespoň myslí, že rozumí, každopádně jsou z toho nadšeni, protože vidí v Pánu Ježíši cestu k dobrým řádům. Ježíš je cesta – cesta k tomu, aby byly věci tak, jak mají být.
Ježíš symbolické gesto vyhnání kupčíků i pomoci potřebným vysvětluje. „Řekl jim: ‚Je psáno: ‚Můj dům bude zván domem modlitby,‘ ale vy z něho děláte doupě lupičů.‘“ Zase jsou to biblické citáty či narážky (Iz 56,7 a Jr 7,11) a bylo by potřeba je znát právě tak dobře, jako je znal lid tenkrát, aby k nám to Ježíšovo symbolické kázání promluvilo na první poslech. Ale porozumět se mu dá i dnes! „‚Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy,‘ je výrok Panovníka Hospodina,“ skrze Izajáše. „Pro všechny národy…“ To je důležité! Stojíme na té úplně vnější části chrámu, na nádvoří pohanů. Na toto místo může přijít naprosto kdokoliv. Proto tu také nádvoří pohanů je, protože jednou přijdou i pohané uctívat Hospodina. To je ten nejzazší prorocký výhled. Jednou přijdou i ti, kteří nikdy Hospodina neuctívali, přijdou do chrámu a přidají se k Božímu lidu, aby spolu s ním přinesli oběť Hospodinu. Jenže – co uvidí takovíto pohané, když přijdou do Hospodinova chrámu? Uvidí peleš lotrovskou, doupě lupičů. Uvidí kupčíky a směnárníky… Nikdo nikomu nepomůže, naopak tě tu odrbou, než bys řekl švec. Tady se mají modlit? Tady mají začít hledat svůj vztah k Hospodinu?
Až se na Velký Pátek roztrhne chrámová opona, tak se otevře všem lidem cesta dokonce až do samotného srdce chrámu, do svatyně svatých, kam zatím vchází jen velekněz a to ještě jen jednou do roka. Ježíšova oběť otevře možnost plného společenství neobřezaných pohanů a Hospodina! Do této svatyně svatých se ale přichází skrze nádvoří pohanů. Jiná cesta není. Proto je potřeba, aby bylo i nádvoří pohanů prosto všeho špatného, aby nebyli pohané od cesty k Hospodinu odrazeni již na samém počátku. Naopak – aby pochopili, že tady se otevírá cesta k tomu, aby byly věci tak, jak mají být. A přesně toto dělá Pán Ježíš! Na nádvoří pohanů uspořádává věci tak, aby byly právě takové, jaké mají být, a tím otvírá cestu k Hospodinu.
V tomto rozpoznání vidím spojnici až k nám a dnešní době. Tak jako Ježíši, tak i nám jde o to, aby všichni poznali Boha a nalezli k němu osobní vztah. Jenže tato cesta k Bohu vede přes jakési „nádvoří pohanů“ – a tím je pozemská církev. Tím je každý jednotlivý sbor, každé jednotlivé společenství křesťanů. Myslím, že bez výjimky člověk, který hledá Boha, dříve nebo později začne posuzovat viditelné církve – a co uvidí. Uvidí dům modlitby? Uvidí společenství, ve kterém každý hledá svůj osobní vztah k Bohu? Uvidí pomoc potřebným? Anebo uvidí peleš lotrovskou, kde jde o plnění jakýchsi formálních předpisů, které si stejně co možná nejvíce zjednodušujeme? A nejlépe pak ještě člověka odrbat: musíš tohle, musíš támhleto, na tohle ale zase nemyslíš ani pomyslet…
Když už tak jsme na tom nádvoří pohanů, nestálo by zato tuhle něco vypráskat a jinde něčemu pomoct? Platí to o církvi – ale ono to právě tak dobře platí i o nás, jakožto jednotlivých křesťanech. Apoštol píše, že každý z nás je chrám Ducha svatého. Snad někde hluboko v srdci opravdu skrýváme jakousi svatyni svatých, svoji osobní zbožnost a vztah k Bohu – ale lidé vidí nejprve nádvoří pohanů, tedy vnější projevy. Náš život. Bude jim to stát zato hledat dál, když ho uvidí? Nestálo by zato s něčím se ve svých životech, ve svých srdcích razantně a jednoznačně rozloučit a naopak některým věcem ve svých životech dát místo?
Co by to u všech všudy mělo být konkrétně, to už se musíme ptát každý sám sebe. Pro ty druhé to budou taková symbolická gesta, kterými jim ukážeme, že by právě tak měli hledat oni. A že by mě napadala nějaká jiná metoda, jak tomuhle světu dát najevo, že křesťanství je dobrá cesta a že stojí zato být křesťanem, to mě teda nenapadá.
Amen.