Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
ten první den po sobotě – zkusme se vžít do pocitů Marie Magdalské – je třetí den po smrti a uchvátaném pohřbu. Takhle mizerné Velikonoce snad Marie ještě nezažila. Začalo to moc hezky – vjezdem do Jeruzaléma. A nebo nechme Marii vzpomínat ještě víc do minulosti. S Ježíšem, s Rabbuni – svým Mistrem – svým Učitelem – toho prožila víc…
Ježíš byl zvláštní učitel. Úplně jiný, než ostatní učitelé Zákona, které znala. Už tím, že se s ní bavil. Promluvit se ženou, to snad žádný jiný učitel Zákona nedělal! Ježíš jako by nevnímal, jestli je někdo muž a někdo žena. „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši…“ (Gal 3,28) Rozhodně to pro Ježíše nebyla překážka. Uzdravoval právě tak muže jako ženy. I ona sama na sobě zažila Ježíšovu uzdravovatelskou moc a od té doby se snažila být Ježíši co možná nejvíce nablízku.
Nebylo to vždycky jednoduché. Okolo Ježíše byly vždycky zástupy lidí – od náhodných čumilů až po skutečné zájemce o Ježíšova slova. A samozřejmě vždycky spousta lidí smutných, zraněných, nemocných, postižených… Lidí ztrápených na duchu, na duši či na těle, tedy lidí ztrápených hříchem, starostmi, nemocí. U Ježíše hledali pomoc a také ji nacházeli, protože Ježíš nikoho neodmítal.
I ta jeho pomoc ale byla někdy taková zvláštní – třeba když odpouštěl hříchy. Jeden nevěděl, co si o tom vlastně má myslet… A jindy to bylo ještě zvláštnější. Ježíš dokázal lidi přivést k tomu, aby se na svět i na sebe samé podívali jiným pohledem. V jeho přítomnosti se lidé měnili a těžko říct, jestli se měnili proto, že by je proměnil on. Spíš při pohledu na něj, po setkání s ním, lidem samotným docházelo, že to s nimi a s tímto světem může být jinak, než si celou dobu mysleli. Člověk někdy žije v zajetí představ, v zajetí názorů a hodnocení. Jako by byl posedlý démonem, který mu zakrývá oči. A Marie ví, o čem je řeč, protože z ní Ježíš vyhnal sedm démonů! Tolik posedlých, které pak Ježíš uzdravil, Marie viděla ubližovat sobě samým. Vrhali se do ohně či do vody, tloukli do sebe kamením…
Ale jak tak nad tím Marie přemýšlí, to nebyl jen problém posedlých! Zdaleka nejen ti, kteří byli trápeni duchovně, ale i ztrápení na duši a konec konců i na těle, tak na tom byli podobně. I jim jakoby jejich trápení nasazovalo klapky na oči. Tolik se zaobírali svojí bolestí, svým trápením, svojí nemocí, svojí opuštěností… A pak přišel Ježíš a tyto klapky z očí jim sundal. Tahle proměna života je snad ještě důležitější, než zdraví, protože tak nějak otevírá cestu. Otevírá prostor k jednání, prostor, který byl dřív uzavřený a nedostupný.
Jasně, že všichni vidí ty zázračně uzdravené malomocné, ochrnuté a další, že o nich vypráví každému, koho potkají – ale Marie, která je Ježíšovi nablízku již několik let, viděla, jak Ježíš pomohl celníku Matoušovi, který neměl žádnou nemoc. Pomohl bohatému Zacheovi, kterému na první pohled také nechybělo vůbec nic. Pomohl oné cizoložnici, co ji chtěli ukamenovat a dalším a dalším, kdy neudělal žádný zázračný skutek. Neudělal vlastně nic, jen šel zrovna okolo, nějak se tak jakoby náhodou nachomýtnul a s těmi, co byli právě tak jakoby náhodou přítomní, prohodil pár slov – a Marie se svojí ženskou vnímavostí vidí, že v životě spousty lidí okolo se něco zlomilo, změnilo. Spadly ty klapky z očí, zlámala se pouta, která byla neviditelná, ale možná o to tvrdší a zákeřnější. Dobře to řekl kdosi ze zástupu – že Ježíš učí ne jako zákoníci, ale jako někdo, kdo má moc učit. Jako někdo, v kom se skrývá jakási síla. Cosi nevysvětlitelného a přeci tak jasně vycítitelného.
Když vjížděl na oslátku do Jeruzaléma, Marie spolu s ostatními mávala palmovými ratolestmi a jásala. A zase cítila, že to je něco víc, než jen radost nad tím, že Ježíš přichází do hlavního města. Viděla, jak se ty zástupy okolo Ježíše rozdělují do dvou stále zřetelněji odlišitelných skupin – na jedné straně učedníci, kteří Ježíše vítají na straně druhé farizejové, zákoníci, velekněží, lidé slavní, mocní, bohatí a vlivní, kteří se stále více proti Ježíšovi zatvrzují. A zase jsou tu nějaké ty klapky na očích, které padají a člověk si lépe uvědomuje skutečnost. Ježíš se tím vjezdem do Jeruzaléma na oslátku přihlásil k Zacharjášovu proroctví. Zacharjáš před staletími prorokoval, že takto vjede do Jeruzaléma král a Ježíš tedy skutečně vjel do Jeruzaléma jako zaslíbený král – a někteří ho jako krále vítají a jiní ho jako krále o to zatvrzeleji odmítají. Bylo to stále to samé – těžko říct, že Ježíš udělal pro lidi to či ono! Ale lidem, kteří se dostali do Ježíšovy blízkosti, najednou padaly klapky z očí a lámala se pouta. Byli svobodní a viděli věci tak, jak jsou – a teď bylo na nich, jak s tím naloží.
Asi jako ti malomocní, co je Ježíš uzdravil – a jen jeden z nich se vrátil a poděkoval. Těch zbývajících devět, kteří byli uzdraveni právě tak, jako ten desátý, tak ti se ani nenamáhali přijít a poděkovat. Všech deset bylo osvobozeno z pout nemoci a z pout lidského opovržení, ale to, že člověk dostane svobodu, to ještě neznamená, že s ní umí správně naložit. To, že člověk pozná pravdu ještě neznamená, že ji přijme do svého života a tento život podle pravdy promění… Ježíš osvobozuje – ale ne tak, že by vyměnil jedna pouta za druhá. Osvobodí, rozláme pouta, otevře brány vězení – a nechá každého, aby se sám rozhodl, co bude dělat dál. Nechá lidi poznat pravdu, ale nevnucuje ji.
Vždyť Pilát taky poznal pravdu! Řekl to, že na Ježíši nenalézá žádnou vinu! Měl svobodu rozhodnout se – a v téhle svobodě rozhodnutí nechal Ježíše popravit. Jako slaboch podlehl nátlaku Ježíšových nepřátel. Vydal ho vojákům k ukřižování ne proto, že by Ježíš provedl něco špatného, ale aby sám měl klid. Jestliže chci pravdu poznat, stojí zato setkat se s Ježíšem. Jestliže chci poznanou pravdu přijmout do svého života, chce to něco víc, než jen setkat se s Ježíšem. Je potřeba navázat k němu nějaký osobní vztah. Pochopit, že Ježíš nemluví obecně, ale že mluví konkrétně ke mně. Že oslovuje mě, že mně strhává klapky z očí a láme moje pouta. Že to, co říká či dělá, že říká mně a dělá pro mě.
Jenže – honí se Marii hlavou – tedy vlastně by to všechno mělo být v minulém čase. Teď už není jak navazovat vztah k Ježíši. Ježíš už žádné klapky z očí nestrhne a pouta nezláme. Pátek, sobota, neděle. Je třetí den po jeho smrti a Marie jde dodělat, co je třeba, aby pohřební obřady proběhly, jak mají. Zůstala jen smutná vzpomínka na nejhorší Velikonoce, jaké kdy zažila. Velikonoce! Svátky, kdy si každý žid připomínal vyvedení z Egypta, cestu za svobodou, dar života ve svobodě – tak o těchto Velikonocích zabili toho, který tuto svobodu Božích dětí dokázal zpřítomnit. V Ježíšově společenství mohl člověk na vlastní kůži prožít to, co bylo jinak jen předmětem vyprávění o vyjití z Egypta – zažít, co to je, když člověk přestane otročit modlám, démonům, nemoci, lidem i sám sobě. Zažít zlámání pout a otevření očí, kdy člověk odhodí strach a smutek a může jít svobodně k Bohu.
Jenže teď už je tu zas jen smutek a strach. Smutek nad zmařeným životem Ježíše Nazaretského, strach, co bude dál s námi. A s těmito pocity teď Marie z Magdaly kráčí na hřbitov. Je neděle ráno. Slunce se vyhouplo nad obzor a jeho paprsky probleskují mezi větvemi staletých olivovníků. Marie prochází zahradou, přichází k hrobu a tam ji čeká další rána – hrob je prázdný… To mu ani po smrti nemohou dát pokoj?! Otočila se a běží za Petrem, vypráví mu to. Jan – je nejmladší, tak mu to běhá rychle – je u hrobu hned, za ním přibíhá Petr a ještě udýchaný vpadne do hrobu, za ním tam oparně vstoupí i Jan. Chvilku se přehrabují v nějakých hadrech – no ano, jsou to plátna, do kterých bylo zabaleno Ježíšovo tělo! A pak důstojně odchází zabráni do svých myšlenek. Kdo ví, co se jim honí hlavou…
Marie zůstává stát u hrobu. Zase sama. Petr a Jan šli domů, Ježíšovo mrtvé tělo někdo ukradl. V hrobu jsou jen ta plátna… Ale počkat – někdo tam sedí?! Jak to, že si jich Petr a Jan nevšimli?! Po jejich odchodu nevešli, to by Marie nepřehlédla! Andělé? Ptají se jí, proč pláče… To je mi otázka! Proč asi? Ježíše Nazaretského, tedy teď už jen jeho mrtvé tělo, někdo odnesl pryč. Snad ho odnesl v dobré víře – v touze pohřbít ho důstojněji, než to stihla Marie s Josefem z Arimatie a s dalšími ženami v pátek navečer. Ale kdo to byl? A hlavně kam ho dali? Marie nemá nic, než své vzpomínky a podstatnou část vzpomínek jí někdo ukradl. Andělé jí nepomohou.
Marie se obrací a za ní kdosi stojí. Kdosi, kdo ji vidí plačící prohlížet prázdný hrob. Další, kdo se ptá, proč pláče a koho hledá. Asi zahradník, nebo prostě někdo, kdo má na starosti údržbu parku. Že by to byl on, kdo Ježíšovo tělo odnesl? To by mělo logiku. Takový zahradník byl placen i za opatrování prázdných hrobů a tak, když viděl, že do prázdného hrobu, který patřil známému členu židovské rady Josefu z Arimatie, někdo narychlo strčil jakousi mrtvolu popraveného odsouzence, tak ji odnesl pryč. Pohřeb proběhl v pátek těsně před západem slunce. To už se žádný žid nikam nevydává, protože se západem slunce začíná sobota, den klidu. Zahradník tedy viděl uchvátaný pohřeb, který ani jako pohřeb nevypadal – jen odložení mrtvoly. Aby neměl nějaký průšvih, tak je možné, že tu mrtvolu odklidil hned. Nebo proto, že začínala sobota, tak si v neděli přivstal, aby v den, kdy lidé opět mohou do zahrady přijít, všechno viděli v pořádku. Jako zahradník viděl jen neznámou mrtvolu v hrobě váženého občana a jako zahradník se postaral, aby byl hrob opět prázdný. A konec konců jako slušný žid chtěl posloužit onomu neznámému zemřelému na jeho poslední cestě. Někde ho v tichosti důstojně pohřbil. Ano, určitě to byl on, kdo nejspíš před docela malou chvílí odnesl Ježíšovo tělo a teď se vrací, aby uklidil zbytek!
„Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil a já pro něj půjdu.“ Říká Marie zahradníkovi, či spíše tomu, o kom si myslí, že to je zahradník. A ten, o kterém si myslela, že to je zahradník, tak ji oslovil jménem. „Marie!“
Je to stále ten samý Ježíš – v jeho přítomnosti padají klapky z očí. Člověk se najednou dokáže na svět podívat jinak, nově. Ale má to ještě jednu podmínku – člověk nesmí být nezaujatý divák. Musí pochopit, že tenhle Ježíš nemluví obecně, ale ke každému jednotlivě. Obě tyto podmínky jsou splněny. Ježíš je stále ten samý Ježíš a Marie chápe, že v tuto chvíli jde jen a jen o ni. Marii padají klapky z očí a lámou se pouta jejího smutku. Ježíš vlastně nic neudělal a nezměnilo se vůbec nic – jen se Marie dokáže podívat na tuto nezměněnou skutečnost jiným pohledem. Ano – hrob je stále stejně prázdný, stále tam jsou jen ta plátna, do kterých bylo zabaleno Ježíšovo mrtvé tělo. A přeci je všechno jinak. Nemusí hledat mrtvé tělo svého Mistra. Vždyť Rabbuni, její Mistr, tady stojí před ní živý. On sám přišel za ní. Z těch nejstrašnějších Velikonoc se staly Velikonoce nejkrásnější…
Velikonoce již po staletí zůstávají tím, čím byly – oslavou cesty za svobodou, daru života ve svobodě. Oslavou toho, že jsou zlámána pouta a otevřeny oči. Okamžikem, kdy člověk přestane otročit démonům, nemoci, lidem i sám sobě. Okamžikem, kdy člověk může odhodit strach a smutek a může jít svobodně k Bohu.
Jsou to pořád ty samé Velikonoce a přeci se právě teď může i v našem životě něco změnit. Má to dvě podmínky. Tou jednou je Ježíšova přítomnost. Ježíšova poslední slova na této zemi byla: „Hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,20) Tato podmínka je tedy splněna.
A pak ta druhá – musíme pochopit, že Ježíš nemluví obecně. Tak jako oslovil Marii z Magdaly jménem, tak promlouvá ke každému z nás. Každého z nás teď oslovuje jménem. Každému z nás nabízí možnost zažít, co to je, když člověk přestane otročit démonům, nemoci, lidem i sám sobě – vlastním starostem a smutkům. Každému z nás nabízí zažít otevření očí a zlámání pout, kdy člověk tohle všechno odhodí a pozná pravdu, která osvobozuje. Ježíš stojí vedle tebe a dává právě tobě poznat pravdu, která říká, že to nejdůležitější – Boží lásku a věčný život – to už ve víře máš tak říkajíc „all inclusive“. O to tě nikdo nepřipraví. Tím ostatním už se nemusíš trápit. To bude dobré. Vítej ve svobodě.
Amen.