Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
Ježíšovo přirovnání je jasné a srozumitelné. Bylo řečeno v okamžiku sporu o pravost Ježíšova poslání. Když tedy celou tu situaci vyjádřím Ježíšovým obrazem, pak šlo o to, jestli je Pán Ježíš „dobrý strom“. Odpovědí na tuto otázku je výzva: tak se podívejte, co dělá. Buď pomáhá, nebo škodí. Dobrý strom se pozná po dobrém ovoci a obráceně. Vzhledem k tomu, že Pán Ježíš pomáhá, tak je jasné, že to je dobrý strom. Že přišel od Boha.
Něco obdobného by mělo platiti i o nás. Jestliže je naše víra od Boha, měla by nás měnit k dobrému. Jestliže křesťanství nemá sílu měnit svět, je záhodno se ho vzdát. Potud mohu s klidným srdcem říct, že křesťanství sílu měnit k dobrému má. Ujasňoval jsem si to v mnoha rozhovorech s nevěřícími a došlo mi asi tolik, že znám lidi, kteří uvěřili a jejich život se změnil k lepšímu i z pohledu světských měřítek. Znám i lidi, kteří od víry odpadli, ale neznám nikoho, kdo by odpadl od víry a (opět z pohledu těch světských měřítek!) se na jeho životě něco zlepšilo. Potud vnímám následování Krista jako naroubování na dobrý kořen, jako něco, co vede k růstu stromu, který sám nese dobré ovoce.
To, co bych chtěl dnes z tohoto textu vytáhnout a podtrhnout, to sice v tom obrazu je a z onoho Ježíšova obrazu to vychází, ale přeci jen je to tam trochu skryto. Ovoce je dobrá věc – ale není hned. I když zasadíte nějaký super kultivar, nebo půjdete do fíkovníku či jiných víceméně exotických potvorností, můžete mít plody pořád nejdříve za rok. Ale ať budete sázet jakýkoliv strom, tak se ovoce do pár dní či týdnů nedočkáte. Je to vždycky záležitost v řádu let. Jestli ten který strom bude skutečně dobrý, protože to které ovoce je a bude skutečně dobré, to se nepozná z minuty na minutu. Ano, dobrý strom se pozná po dobrém ovoci – ale kdy budeme mít k dispozici to dobré ovoce? To může taky dost dlouho trvat!
Přirovnání ke stromu a ovoci, čili hledání důsledků našeho jednání – to má pak mnohem širší význam, než jen jako hodnocení celkových kvalit jednotlivce. Je to měřítko, kterým můžeme posuzovat i jednotlivá rozhodnutí. Vedou k dobrému, nebo ne?! A tady je čekání rok či dva či ještě více, než se zakousnu do prvního jablka, dost nepraktické. Je tedy potřeba v rámci tohoto obrazu dobrého stromu pokročit o trochu dál a zkusit zjistit, jaké to ovoce bude, aniž by bylo nutno čekat až na tu konečnou podobu. Jistě, že dobrý strom se pozná po dobrém ovoci – ale už podle kvality listů, tvaru koruny, hojnosti květů – z toho už se dá více či méně usoudit, jestli ta úroda bude stát za řeč, nebo ne.
Tohle mi připadá jako velmi důležité – nečekat na ovoce, ale zkusit už předem odhadovat, jaké bude. A podle toho pak podniknout případné kroky. Tedy – snažit se dohlédnout důsledky vlastních činů. Snažit se rozpoznat, jaké bude ovoce toho kterého stromu, dříve, než dozraje. Ano – „strom se pozná po ovoci“. Takhle zpětně to funguje docela dobře. Chtěl bych ale něco víc, než jen být generálem po bitvě. Podívat se na důsledky toho kterého jednání a pak karatelsky pozdvihnout prst a zvolat: „Hanba, hanba!“
Pro ilustraci toho, o co mi jde, připomínám první čtení. Z toho karmelského příběhu jsme slyšeli jen předehru. Hlavně proto, že zbytek je docela známý. Pojmem „Elijášův oheň“ se dodnes označuje elektrický výboj, který má podobu plamene, který se z ničeho nic objeví zvláště na ráhnoví lodí. Snad si tedy vzpomenete na grandiózní finále, kdy Hospodin sešle oheň z nebe a tak potvrdí pravost Elijášova prorockého pověření, případně těsně za tím následující porubání několika set pohanských proroků či dokonce ten vytoužený déšť po třech letech sucha. To je „akčňák“. Jak se tam Baalovi proroci snaží, seč to jde, ale dřevo pod obětním hodem nehoří. A pak Elijáš nechá svoji oběť navíc ještě polít vodou a stejně mu to blafne. Elijášova oběť hoří. Elijášův Bůh oběť přijal. Dobrý strom se pozná po ovoci. Elijáš slouží živému Bohu, baalovi proroci neslyšící modle. Všichni to vidí, že ten Elijášův Bůh je skutečným Bohem a taky to hned skandují, že „Bůh je Hospodin“. Hebrejsky by to šlo vyjádřit velmi jednoduše: „El–Jah“ – což je švanda, protože přesně to je Elijášovo jméno. Jméno Elijáš znamená vyznání, že Bohem je právě Hospodin.
Tomuto akčnímu konfliktu ale předchází jiný konflikt. Výrazně méně akční, zato mnohem častější. Můžeme ho stručně vyjádřit slovy: „Kdo za to může?!“ Ten spor na Karmelu – jestli je bohem Baal nebo Hospodin – nevím, kdo z Vás to kdy řešil. Jestli jste se někdy potkali s nějakým čistokrevným pohanem a řešili, jestli Hospodin, nebo Krišna. Jestli Hospodin nebo Buddha. Jestli Hospodin nebo Satan. Stát se to může, protože jsou na tomto světě lidé, kteří slouží Krišnovi, Buddhovi či Satanovi. Zas tak často se to nestává.
Otázka: „Kdo nás to žene do průšvihu?!“ – ta přijde na přetřes mnohem častěji. Teďko okolo voleb se s ní setkáte na každém rohu. Kdo zadlužuje budoucí generace? Kdo riskuje státní bankrot? Kdo hazarduje s životy a zdravím nás všech? Kdo ohrožuje dostupnost vzdělání budoucích generací? Suma sumárum – my vidíme, že tenhle strom ponese mizerné ovoce. Vykopejte ho dřív, než to tu zaplevelí tak, že už to nikdo nedá dohromady!
Přesně takto se srazili Elijáš a Achab. Prorok a král. Prorok Hospodinův a král lidu Hospodinova. Prorok, který je Hospodinu věrný a král, který na Hospodinova přikázání nedbá a klaní se modlám. Spor je o to, kdo přinesl zlo na Boží lid. Zlo, protože na třech letech sucha nic dobrého není. Než nastala tahle doba sucha, tak: „Elijáš Tišbejský z přistěhovalců gileádských řekl Achabovi: ‚Jako že živ je Hospodin, Bůh Izraele, v jehož jsem službách, v těchto letech nebude rosa ani déšť, leč na mé slovo.‘“ (1. Královská 17,1) Tímto veršem začínalo první čtení minulou neděli. Jestli jsme si ho nezapamatovali my, haj hou. Ale řekl bych, že Achab si to zapamatoval velmi dobře. Však také nechal Elijáše velmi pečlivě hledat, protože Elijášovo slovo mohlo opět otevřít nebesa a dát déšť. Nebo si to tak alespoň Achab představoval – to už je v tuto chvíli jedno. Každopádně sucho je jasně a neoddiskutovatelně spojeno s Elijášem a Achab věnoval nemálo energie do toho Elijáše najít. Vzhledem k tomu, že řada Hospodinových proroků byla na rozkaz Achabovy manželky povražděna, není těžké odhadnout, jak by asi dopadl Elijáš.
Ta otázka je jasná – kdo uvádí do zkázy Izraele? Kdo je příčinou toho, že se po léta nedaří?! Na jedné straně je tu Achab, tedy panovník, který zemi přivedl k politické a ekonomické stabilitě. Na straně druhé Elijáš a jeho tříleté sucho. To je jeden úhel pohledu. Nebo se na to můžeme podívat tak, že na jedné straně je Achab, který sám Hospodinu neslouží a jeho rodina dokonce Hospodinovy proroky likviduje a na straně druhé Elijáš, který je ochoten pro Hospodina udělat všechno. Obadjáš, který v době pronásledování skryl sto Hospodinových proroků a zajistil je potravou, byť vůle pana krále byla dozajista jiná.
Tyto dva pohledy tu stojí vedle sebe. Pohled světský a pohled náboženský. Vyber si, jak se budeš dívat na svět. Rozmysli si, co ti přinese jaké ovoce. Co považuješ za dobré pro sebe pro své okolí, pro svoji rodinu. Elijáš to udělal a Achab ostatně taky. Přes to nadšené „El–Jah!“, „El–Jah!“, „El–Jah!“, tedy skandování Elijášova jména a zároveň vyznávání Hospodina jakožto Boha, tak Achab i Jezábel zůstanou věrni svému pohledu na svět. Ani zázrak na Karmelu nemá moc je přesvědčit, o tom si budeme vyprávět někdy příště. Teď mi jde o to, že každý z nich má prostě jiný pohled na to, co je dobré, co přinese dobré ovoce. Jaké jednání má před sebou dobrou budoucnost. Jenže ona ta budoucnost – to může a dost často bývá i delší období, než ty tři roky, nad kterými dumá Achab.
Dobrý strom se pozná po ovoci, řekl Pán Ježíš – jenže ono se na to ovoce musí někdy velmi dlouho čekat. Navíc úroda jednoho roku ještě nutně nevypovídá o tom, jak to bude vypadat v příštím roce, či za dva roky, za tři, za deset let… Pořád mi jde o ten pohled, který počítá čas ne na hodiny a dny, ale ví i o rocích, desetiletích a staletích. Až tak dlouho to může trvat, než se objeví ovoce toho kterého činu a proto je potřeba, abychom o tom ovoci přemýšleli předem. Náš pohled se musí dívat co možná do dálky. Až to dobré ovoce dokáže, že šlo o dobrý strom, ale je potřeba snažit se odhadnout jaké bude a to co možná dřív, než ho budeme mít na talíři a budeme si muset vyjíst, co jsme si vypěstovali. A nebo to naše mizerné a nepovedené ovoce budou muset vyjíst naši potomci.
Vedle toho, co je vidět hned, jsou tu vědy jako ekologie, sociologie a další jim podobné, ke kterým (přiznávám) nechovám valnou úctu, ale v jedné věci uhodily hřebíček přesně na střed hlavičky. V tomto světě fungují vazby a propojení dalekosáhlé a dlouhodobé. Změny ve společnosti se mohou projevit až v další generaci či ještě později. Drobné změny ve vztazích na sebe nabalují další a další a my se najednou divíme, co že se to stalo. Jak je to možné, že to mezi lidmi vypadá, jak to vypadá. A je to jenom proto, že včas nezaznělo elijášovské: „Izraele neuvádím do zkázy já, ale ty a dům tvého otce tím, že opouštíte Hospodinova přikázání a ty že chodíš za baaly!“ Podtrhuji zde tu nedokonavost, protože vystihuje dobře originální text! Tady cosi běží. Teď v přítomnosti. Jsme uprostřed běhu na velmi dlouhou trať a v každém okamžiku se rozhoduje, co bude dál. Každé dnešní rozhodnutí je důležité, protože nedohlédneme všechny důsledky vlastních činů.
Napadá mne příměr ke sněhové kouli. Pán Ježíš si sněhu nejspíš za svůj život vůbec neužil, ale pro nás je ten obraz srozumitelný. Na začátku je malá kulička, která se valí a nabaluje na sebe další sníh. Postupně je větší a větší. Nabaluje mnohem rychleji, na jedno otočení poporoste mnohem víc, než před chvílí. A zároveň je také těžší a těžší. Zabírá víc do hloubky. Časem bude brát i starou trávu, kamínky, hlínu – všechno co je pod sněhem. Kdo jste kdy stavěli sněhuláka, víte, o čem mluvím. Najednou se objeví něco, o co jsme nestáli. Co přeci nikdo nechce – jenže jestli jste v půli kopce, tak už to nezastavíte a dole pod kopcem bude jakási ohavnost, ze které nikdo chtít dělat sněhuláka nebude a ve stráni bude bahnitá brázda, za kterou vás žádný sáňkař nepochválí. Je potřeba přemýšlet nad důsledky svých činů daleko dopředu.
Dobrý strom se pozná po ovoci. Ale netřeba vždycky čekat, až bude ovoce zralé. Mnohem dříve se dá odhadnout, kam to které jednání povede. O tuto snahu mi jde. Promýšlejme svoje rozhodnutí nejen pro „tady a teď“, ale zkusme přemýšlet, jaké důsledky toto naše rozhodování přinese nám, našemu okolí. Příštím generacím. „Zasaďte dobrý strom, i jeho ovoce bude dobré. Zasaďte špatný strom, i jeho ovoce bude špatné.“ Nebo snad raději jen: „Zasaďte dobrý strom, i jeho ovoce bude dobré.“ Tečka.
Amen.