Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé děti, milí bratři a sestry,
zůstaneme stále ještě u Elijáše. Příběhů o Elijášovi je v Bibli hodně, takže nám na pár týdnů vydrží. Tenhle je asi nejznámější, ale abychom pochopili, o čem je vlastně řeč, pak je potřeba připomenout si i to, co víme z minulých nedělí.
Předně víme, že už tři roky je sucho. Tři roky neprší, a tak mají všichni hlad. I když všichni – Elijáš vlastně zas tak hrozný hlad neměl, o Elijáše se Pán Bůh postaral takovým zvláštním způsobem. Posílal mu maso a chléb po havranech, voda byla v potoce. Elijáš Pána Boha poslouchá, a proto má co jíst a co pít – to je důležité. Celé to sucho totiž mělo jeden jediný důvod – lidé si měli uvědomit, že odpadají od Hospodina, a to že je velmi špatné. Králova manželka Jezábel slouží modlám, pan král Achab slouží trochu modlám s manželkou a trochu Hospodinu podle starých zvyků. Lidé v tom začínají mít pěkný (či spíše nepěkný) guláš. I oni slouží modlám i Hospodinu. Snaží se to nějak pospojovat. Žít jako jejich pan král – jak podle nových pořádků paní královny, tak podle starých pořádků svých předků.
Elijáš přišel s tím, že tohle je takové podivné poskakování na obě strany, které v konečném součtu nepřinese dobrého vůbec nic. Modlám nemá žádný smysl sloužit. Baal či Ašera – nevidí, neslyší, nepomohou. Z takovéhle polovičaté služby ale nemá radost ani Hospodin – jako by byl prostě jedním z mnoha bohů. Je potřeba se rozhodnout a s polovičatostí přestat.
Elijáš nabídl soutěž. Takový zápas bohů. Na straně jedné čtyři sta padesát proroků pohanského božstva Baala a na straně druhé on sám, Elijáš. Jeho jméno znamená „Bohem je Hospodin“. Podmínky zápasu jsou nastaveny velmi jednoduše – připraví se klasický obětní hod, tak jak se v té době připravoval. Narovná se veliká hranice dříví, takový táborák, nahoru se položí kusy masa. Kdyby všechno probíhalo jako obvykle, tak se v přesně určenou ranní hodinu pak tato hranice zapálí a všechno shoří. Tentokrát se ale nic zapalovat nebude. Čas bude jen k modlitbě, k volání bohů. Který pošle z nebe oheň a hranici zapálí, ten je skutečným Bohem, toho stojí zato poslouchat.
Lidem se to líbilo. Tohle je něco, čemu porozumí každý. Kdyby se učeně hádali, třeba jak je to s tím suchem a kdo za něj může a tak – to je vždycky tvrzení proti tvrzení. Takhle se to ukáže jednoznačně. A už Baalovi proroci rovnají hranici, poráží býka a začínají křepčit, protože Baala je nutno uctívat hlavně po ránu a dopoledne, když se den probouzí. To je Baalův čas. Ještě že mohli začít! Odpoledne už je doba pro jejich pohanskou bohoslužbu naprosto nevhodná! Ta pohanská bohoslužba – ono je na co se koukat. Jen si představte čtyři sta padesát vlasatců, vousatců, jak poskakují okolo velikánské hromady dříví a volají ze všech sil: „Baale, odpověz nám!“ A kdyby jen to! Oni dokonce mají v rukou nože, meče a oštěpy a různě se bodají a řežou, aby z nich co možná tekla krev. No to je teprve na co koukat! To je tyjátr!!!
No – je. Jenže je to pořád stejný tyjátr. Pár minut se to dá sledovat s nadšením, ale po hodině už to začíná být poněkud jednotvárné. Elijáš sedí vedle na kameni, čistí si nehty. Po pár hodinách už se i oni poněkud nudí a tak vyzývá Baalovy proroky, aby zkusili volat víc nahlas. Lidem je jasné, že se posmívá – cožpak bůh chodí na záchod nebo si chodí před obědem na chvíli zdřímnout?! Jenže nutno říct, že ti pohané si to tak čas od času představovali. Ve fénickém Týru, ze kterého pocházela královna Jezábel, uctívali Baala – filosofa, který prý třeba vymyslel, jak se staví loď nebo jak barvit látky načerveno. Tak třeba se zrovna nad něčím zamyslel! Ve fénických bájích se o Baalovi vypráví, že si udělal velkou cestu do severní Afriky, do Lybie. A že měl cestování rád, a proto doprovázel námořníky na jejich cestách – nu, tak třeba zrovna odcestoval! I to buzení bohů není nic neobvyklého. V Egyptě kněží bohům zpívali dokonce každé ráno několikrát za sebou „procitni v pokoji“! Pohanští Baalovi proroci to možná vezmou naprosto vážně, že Baal si dá takhle přes den šlofíčka a pak je potřeba ho vzbudit. Ale opatrně, aby se nenaštval. Věřící lidé by ale takovéhle báchorky vážně brát neměli – a o to tu Elijášovi jde. Aby všichni lidé pochopili, že tahle služba Baalovi je naprostý nesmysl. Tihle pohanští proroci v tom vyrostli – ale člověk, který uvěřil ve skutečného Boha, ten už by takovým věcem věřit neměl.
Trvalo to několik hodin. Okolo Baalova oltáře už zůstalo mimo samotných proroků jen pár nejvytrvalejších zvědavců. Jinak už tomu nikdo nevěnoval pozornost. Doba podle pohanských obětních pravidel vhodná k obětování byla pryč a nic se nedělo… Tak těm všem lidem Elijáš řekl, ať už se na to vykašlou a jdou za ním. Na Karmelu stával kdysi oltář zasvěcený Hospodinu. Už dlouho na něm nikdo neobětoval. Elijáš ho opravil. Nebyla to nějaká zvláštní oprava. Udělal vlastně jen jednu docela obyčejnou věc – doplnil počet kamenů na oltáři tak, aby jich bylo celkem dvanáct. Boží lid tvořilo dvanáct pokolení, dvanáct rodů – jenže v téhle době se tyto rody tak nějak „nemusely“. Na severu bylo deset, na jihu dva. Čas od času dokonce válčily proti sobě. Ale Elijáš tím chce ukázat, že Pán Bůh by chtěl mít svůj lid zase pohromadě – bez hádek a sporů. Takhle to přeci kdysi bylo – a není to zas tak dávno. Jen pár desítek let. V Elijášově době určitě ještě žijí lidé, kteří zažili společnou říši všech dvanácti židovských kmenů.
Co to tam potom dělá s tím příkopem a vodou, to není dodnes úplně jasné a vykladači se ani trochu neshodli, o co vlastně Elijášovi jde. Slyšel jsem spoustu fantastických historek, jako že to nebyla voda, ale nafta a že to zapálilo Slunce. Nebo že do té hranice se dřevem tajně nasypal sodík a fosfor a tak to potom chemická reakce s vodou zahřála a chytlo to. Na vymýšlení pitomostí lidi užije. Nejpravděpodobnější mi připadá varianta, že Elijášovi jde o to, aby jasně a zřetelně každý pochopil, že tu půjde o zázrak a také že tu jde o to tříleté sucho. Tady se vylévá voda, která je v této době už velmi vzácná. Jen ať lidi vidí, že Pánu Bohu se má obětovat i to nejcennější, co mám.
Tak tedy oltář z dvanácti kamenů stojí, dříví a maso na něm je, i když pravda – úplně mokré. A Elijáš se modlí. Nijak dlouho. Volá Hospodina, Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova, protože jemu slouží – a Bůh odpovídá. Hranice vzplane a hoří tak mocně, že se vypařila i ta voda, která byla okolo oltáře.
Lidi jsou z toho úplně na větvi. Jsou nadšení, jásají, vyznávají svojí víru v Hospodina jako Boha – a Elijáš má pro ně úkol: pochytat Baalovy proroky. Jsou to falešní proroci. Slibovali něco, co nedokázali splnit. Pro falešné proroky je v Mojžíšově zákoně jasný trest (Dt 18,20): „Prorok, který by opovážlivě mluvil mým jménem něco, co jsem mu mluvit nepřikázal, nebo který by mluvil jménem jiných bohů, takový prorok zemře.“ Nic lepšího je nečeká.
Úkol má i pro krále – říká mu, aby se najedl a napil. Nejspíš tu ani tak nejde o to, že by se pan král během dne k jídlu nedostal. Byly tři roky sucha, které Bůh poslal na Achabovu zem. V takových situacích se vyhlašoval půst jako výraz pokání a pokoření se před Bohem – a Elijáš touto výzvou k jídlu a pití Achabovi vysvětluje, že půst může skončit. Achab ho uposlechl. Ten vztah mezi Achabem a Elijášem je vůbec zajímavý. Když Elijáš kritizoval to „poskakování na obě strany“, tak to bylo jak ušité na Achaba. Achab vůbec nebyl odpadlík, který by Hospodina zavrhl a přiklonil se k modlám. Snažil se to nějak pospojovat dohromady. Snažil se nějak vyjít s pohanskými božstvy, která uctívala jeho manželka a okolní národy, i s Hospodinem, kterého uctíval on a jeho lid.
Jenže tohle byl ten největší průšvih. Když si někdo začne myslet, že se dá chvilku žít jako zbožný věřící a chvilku že bude žít jako pohanský neznaboh. Proti tomuhle Elijáš nejvíc bojoval – proti tomu poskakování na obě strany. „Je-li Hospodin Bohem, následujte ho; jestliže Baal, jděte za ním!“ Poskakování na obě strany, život věřících tak nějak napůl – to je bída, která přináší jen a jen trápení. Nám i lidem kolem nás. Je potřeba zůstat naplno u Božího slova, naplno žít jako věřící lidé.
Amen.