Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratří a sestry,
když se práce na našem kostele chýlila k závěru, truhlářský mistr pracoval ještě na kazatelně. Když skončil, dospodu, na místo stěží viditelné, nalepil malý lístek. Je na něm krátká modlitba k Pánu Ježíši Kristu, aby všichni, kdo budou za ní stát, zvěstovali čisté Boží slovo. Potěšil jsem se, když jsem nenápadný papírek se zažloutlým písmem objevil: tenkrát v tom roce 1948 mi bylo devět let a přece už tehdy tu byla modlitba i za mě, modlitba s „předstihem“ za neznámého budoucího kazatele evangelia, modlitba za mého předchůdce i pokračovatele. Modlitba lásky za ty, kteří za mnoho let přijdou sem a budou potřebovat pomoc svého Pána.
Dnešní oddíl z Janova evangelia je závěrečnou částí modlitby Pána Ježíše za učedníky, jež si povolal, a teď jsou s ním. Zná je jménem, zná je až do hlubin duše v jejich bezbrannosti i strachu a ví, jak to budou mít na světě těžké, až od nich odejde. Proto za ně prosí nebeského Otce, aby je zachoval od zlého. Však jednou to přímo řekl Šimonovi, kdo je ten Zlý, jehož moc budou bolestně pociťovat: „Hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici.“ Nesmí sice víc, než mu Pán Bůh dovolí, ale už příběh Jobův ukazuje, že je mu někdy povoleno tolik, že jde z toho hrůza. Ostatně – proč vůbec je jeho žádost o trápení učedníků vyřízena kladně, když všeho toho mohli být zcela ušetřeni? Do Božích úradků ve věčnosti však není vidět a všechna tajemství zůstávají bez vysvětlení – i pro Šimona. Ale jedno – a na tom všechno záleží – má Šimon vědět, že jeho Pán se za něj modlil. „Já jsem prosil za tebe, aby tvá víra neselhala.“ To nejdůležitější, totiž víra, vztah důvěry k Ježíši, se mu neztratí, nezhyne, nevynechá, i když tříbení – to slovo znamená potřásání na sítu – bude sebedivočejší. Leccos snad v tom ďábelském řešetu propadne, ale víra zůstane všemu navzdory, protože Ježíš za Šimona prosil.
Náš dnešní úryvek z Ježíšovy modlitby však je jedinečný tím, že nezůstává jen u jeho současníků, ale přes hranice časů zasahuje až do naší přítomnosti. Zdaleka nejde jen o Šimona a učedníky tenkrát, na něž jejich Pán myslí a odevzdává je Otci: „Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří.“ Pán Ježíš počítá s tím, že to slovo o něm, apoštolská zvěst, umožní lidem víru v něho; těmto informacím očitých svědků dává Duch svatý takovou vnitřní přesvědčivost, že člověk je přijme a dá jim svou důvěru. Tak se to děje dodnes a jen tak, skrze slovo evangelia, skrze svědectví prvních Ježíšových učedníků jsme i my v něm poznali svého Pána, uvěřili, že On je jediná cesta, pravda a život. A tento Pán – a tady můžeme jen žasnout – se za nás modlí a prosí za nás ještě dávno před tím, než jsme se narodili. Každý, kdo mu uvěřil, smí si tak přivlastnit slova, jež slyšel Šimon: „Já jsem prosil za tebe.“
Ježíšův lid, církev, není uzavřené ghetto, ale živá pospolitost, kterou tvoří lidé různých kultur, odlišných povah, rozmanitých důrazů. Jistěže mají jednu Bibli, ale jak ta se dá různě vykládat: najdeme tu zdůraznění norem zákona a stejně tak zvěst o milosti, přesvědčení, že jsme zachráněni jen a pouze vírou a stejně tak tu zaslechneme i trochu podrážděné tvrzení, že bez skutků je víra mrtvá. Různé důrazy umožňují různá pochopení. Celá korespondence apoštola Pavla se sbory je stálé vysvětlování podstatných a nepodstatných věcí. Pořád znovu tu čteme varování před rozkoly a sváry. Židé mysleli jinak než Řekové a čím víc církev rostla, tím těžší bylo uchovat vzájemnou úctu, lásku a jednotu.
A tu slyšíme Ježíšův hlas, prosící o to, „aby všichni byli jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás.“ Pánu Ježíši nestačí jednota, založená na instituci, církevních řádech a opakování stejných formulí. To by bylo žalostně málo. Nejde mu o jednotu zájmů a aktivit, kdy všichni táhnou za jeden provaz a tak si víc rozumí. Ani o něco takového Pán Ježíš neprosí. On se modlí za takovou jednotu, která se vymyká našemu chápání, protože je založena na vztahu mezi Synem a Otcem. Pro něho, který řekl „Já a Otec jsme jedno“, má být jednota všech jeho vyznavačů právě tak hluboká a úplná, jako jeho sjednocenost s Otcem.
Za nic menšího Ježíš neprosí, než za tuto jednotu svého lidu, své církve, protože jen touto nejhlubší jednotou Boží lásky, jež nás všechny spojuje, může se stát ten největší zázrak: „aby tak svět uvěřil, že jsi ty mne poslal.“ V janovské teologii je svět pravý opak Božího království. Pán Bůh poslal svého Syna, protože „tak miloval svět“, ale svět to nevzal na vědomí a odmítl. Svět v tomto pojetí čtvrtého evangelisty je celé naše hříšné lidství, trvalý rebel vůči Bohu. Proto Jan píše svým přátelům ve svém listu: „Nebo všechno, což jest na světě jako žádost těla a žádost očí a pýcha života, to není z Otce, ale ze světa. Svět pak hyne i žádost jeho, ale kdo činí vůli Boží, ten trvá na věky.“ (1J 2,16–17) Když se v předchozí části své veliké modlitby Pán Ježíš obrací k Otci, výslovně říká: „Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal.“ Jako by pro svět nebyla žádná šance; proto se přimlouvá jen za hrstku svých učedníků. Ale teď jako by se náruč Božího Syna otevřela doširoka a najednou učedníci poznávají, jak mu o svět jde, jak mu záleží na záchraně všech. Je zřejmé, že právě učedníci mají svou jednotou, kterou jim Pán vyprošuje, pomoci světu, „aby uvěřil, že jsi ty mne poslal.“ Jen oni mohou ukázat nevěřícímu světu k víře. A to Pán Ježíš znovu opakuje v modlitbě za své společenství: „aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že jsi ty mne poslal.“ Dosud není ani nedokonalá jednota Ježíšových vyznavačů příliš vidět, vždyť se leckde nesnesou ani u jeho stolu pro odlišné chápání Večeře Páně, dosud svět není přesvědčen životem křesťanů, aby mohl věřit v Krista, Pána a Spasitele světa. Ale Ježíš se nemodlil zbytečně, i když se zdánlivě nic nezměnilo, a když, tak k horšímu, slyšíme-li o všech možných skandálech a selháních církve. Jeho velekněžská modlitba zazněla nad námi, kteří neseme vinu za bídu světa. A až přijde plnost času, bude také vyslyšena; tím se smíme potěšovat stále znovu, protože Otec neodepře svému Synu, oč jej prosí.
A on nejen prosí o to, abychom byli jedno, ale on pro nás doslova vyžaduje, abychom byli s ním v jeho slávě. „Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu.“ Nevíme, jak to vypadá na věčnosti, víme jen, že se neztratíme v nicotě, ale budeme s ním – budeme v jeho společnosti, v jeho lásce, protože on o nás stojí. A když čteme o Štěpánovi, který v okamžiku svého umírání „pohleděl k nebi a uzřel Boží slávu i Ježíše, jak stojí na pravici Boží“, pak už tehdy se naplnilo Ježíšovo přání, aby věřící v něho nešel do tmy, ale do jeho slávy. On to chce, abychom byli s ním a proto tohle je naše budoucnost. „Vždycky s Pánem budeme,“ tak tuto jistotu potvrzuje i apoštol Pavel.
Všechno, co Pán Ježíš dal poznat učedníkům z Božích tajemství, nebylo proto, aby víc znali, ale měli lásku, kterou má Otec k Synu. Proto s nimi mluví, proto se za ně modlí „aby v nich byla láska, kterou máš ke mně a já abych byl v nich“. Že Pán Ježíš je uprostřed dvou či tří lidí, kteří se sejdou v jeho jménu, je skutečnost církve. Nezáleží na tom, kolik nás je, ale na tom, že on slíbil i tomu nejmenšímu společenství věřících svou přítomnost Kristus mezi námi, to víra s radostí přijímá, ale Kristus v nás, v samé hlubině našeho bytí? Můžeme vůbec na něco takového pomyslet, když tušíme, snad jenom trochu, co v nás všechno je? „Jestliže činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá.“ (Ř 7,20) A přece apoštol dovede přiznat nejen to, že v něm bydlí hřích, síla, která je silnější než jeho vůle, ale také je si jist něčím opačným: nejsem jenom to smetiště, ale chrám. „Nežiju už já, ale živ je ve mně Kristus!“ (Ga 2,20) Může tohle vůbec říci jeden a týž člověk? To je přece úplný protiklad! Ale právě ten skutečná víra nemůže zamlčet, jak to věděl i Jan Amos Komenský. Na samém závěru života napsal v knize Jedno nezbytné: „O žádné z těchto věcí si nemysli, že je tobě daleka, neboť máš v sobě stejně jako kdokoli jiný sémě dobra od dobrého stvořitele Boha a sémě od zlého rozsévače Satana. Není nikoho, kdo by nechoval v sobě svého Boha a Satana, svého pekla a ráje, svého Kaina a Abela, zkrátka semene ženy a semene hada; v jedněch pak převládá to, v druhých ono sémě.“
Když nás uhrane skutečnost hříchu v našem srdci i v selháních církve, která má být svatá, ale jsou na ní vidět všechny lidské nectnosti, propadneme zoufalství. Když však v duchovní euforii, že je Kristus v nás živ, popřeme svou hříšnou náturu, zpychneme. Nevím, co je horší. Nejhorší však je, když tato protikladnost biblického svědectví nás postaví proti sobě. Dějiny církve nám připomínají, že je k tomu vždycky jen krůček.
To, oč Pán Ježíš prosí, zcela odporuje tomu, co vidíme a s čím máme zkušenosti. Usilujeme o jednotu, ale jak je křehká a jak málo ji dokáže poškodit! A můžeme být vůbec jedno s křesťany z různých národů, když nedokážeme žít spolu v odpuštění a lásce ani v manželství; rozvody i ve farářských rodinách jsou smutným potvrzením, jak naše odlišnosti brání jednotě mezi nejbližšími. Otázky zůstávají, ale ta modlitba všech modliteb zněla ze země k nebi.
A my, všelijak nedůvěřiví, zklamaní a vyčerpaní bídou církve, svou vlastní bídou toužíme po tom, aby to nepředstavitelné, co Ježíš žádá na Otci pro nás, se stalo skutečností: abychom byli všichni jedno, aby lidé skrze nás mohli uvěřit, abychom viděli – jako ten Štěpán – i v nejhorších chvílích života jeho slávu a aby On byl v nás. Ježíš se tenkrát nemodlil zbytečně – tuto jistotu dává Duch svatý, který se za nás stále „přimlouvá nevyslovitelným lkáním“. A on sám nás vede k tomu, abychom celým srdcem prosili: „Exaudi! Vyslyš už, Otče, modlitbu svého Syna!“
Amen.
Luděk Rejchrt