Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Tadeáši,
ještě jednou připomínám ten verš, který jsme slyšeli na začátku. Byl o tom, že spasení je Boží dar. Proto jsme zpívali i tu písničku o Kristově vzkříšení a o tom, že Kristus nám chce na své spáse dát podíl. Pořád se to obsahově točí okolo toho pojmu „dar“ a okolo toho, že nám Bůh tento dar chce dát. Jde o Boží dar, který je pro nás připravený. Dar spásy, dar věčného života – toť v pravdě „Boží dar“, protože nikdo jiný takový dar dát nemůže. Boží dar, řecky Theodotos, poaramejštěně Taddai a odtud počeštěně Tadeáš.
Na stranu jednu Tvoje jméno mluví o tom, že ty jsi Boží dar. Že jsi dar pro rodiče. Že jsi dar i pro nás – jako člen sboru. To je slovo pro nás, jak jsme tady. Docela obecně – abychom se dokázali radovat z toho, že se máme. A dnes obzvlášť, že Tebe tady máme, protože Tě dostáváme jako dar.
A na stranu druhou mluví o tom, že i pro Tebe je přichystán Boží dar spásy a věčného života. Je to dar, nelze si ho nijak vynutit. Ale chvála Bohu, nic takového není nutné. Jistě, že to platí pro nás všechny a že my všichni si to musíme připomínat. Teď to je ale něco důležitého hlavně pro Tebe, že tento dar dostáváš. Že stačí ho prostě přijmout a jako znamení tohoto přijetí pak být pokřtěn.
Tadeáši,
věříš, že Tě Kristus vytrhl z moci hříchu a smrti a dává Ti podíl na své spáse? Jestliže ano, odpověz: „Věřím“.
Chceš být pokřtěn v naději, že Tě Kristus při svém příchodu přijme do své slávy? Jestliže ano, odpověz: „Chci“.
Budeš svůj křest dosvědčovat zápasem se silami starého věku? Jestliže je tomu tak, odpověz: „Ano, s pomocí Boží“.
(Ke kmotrovi) Znáš tohoto bratra? Můžeš dosvědčit, že jeho rozhodnutí pro křest je opravdové? Chceš mu stát nablízku, aby rostl ve víře, naději i lásce? Jestliže ano, odpověz: „Ano, s pomocí Boží“.
Povstaňte a vyznejme nyní společně svoji víru slovy Apoštolského vyznání…
Ztišme s k modlitbě: Pane Ježíši Kriste, přijmi tohoto svého služebníka, ať se mu ve křtu dostane odpuštění hříchů a znovuzrození z Ducha svatého, tak, aby zemřel hříchu a žil spravedlnosti. Dej ať přijme plnost Tvé milosti a zůstane navždy ve svazku Tvého lidu. Amen.
Tadeáši, křtím tě ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.
„Kladu ti na srdce, abys rozněcoval oheň Božího daru, kterého se ti dostalo vzkládáním rukou. Bůh ti dává Ducha síly, lásky a rozvahy.“ (2Tm 1,6n)
Milí bratři a sestry,
čeká nás dnes svatodušní zamyšlení. A Pavel – jako dobrý učitel – začíná od toho, co známe a čemu rozumíme a teprve od toho pak přechází k tomu, co nám zatím jasné není. Začneme tedy spolu s Pavlem otázkou, nakolik jsme schopni se navzájem poznat. Je nám jistě všem naprosto jasné, o co by to bylo na světě jednodušší, kdybychom si navzájem dokonale rozuměli. Kdybychom o těch druhých věděli, co chtějí, jaké jsou jejich představy o životě, o nás, o tomto světě… Jak by to dobře fungovalo v pracovních týmech, kde by si lidé rozuměli. Jak by to krásně fungovalo v rodinách, když by odpadly zbytečné spory způsobené jen tím, že si prostě navzájem nerozumíme. Oč jednodušší práci by měli lékaři, kdyby jim dokázali pacienti jednoduše a srozumitelně vysvětlit, co je trápí a na stranu druhou kdyby pacienti jednoduše a jasně pochopili, co jim lékař radí. V řadě neposlední – oč by snazší práci měli faráři, kdyby dokonale rozuměli tomu, co trápí lidi kolem nich…
Jenže jeden vůči druhému – to je kolikrát jako nějaký neznámý svět, který bychom pozorovali při letu balónem. Člověk jen matně tuší nějaké obrysy a i když se kouká sebepozorněji, stejně mu spousta věcí nutně musí uniknout. A kolik cestovatelů popisuje, že prochází nějakou končinou už po kolikáté a stále objevují nová místa. Nové kouty a nové pohledy, které neznali.
A je to takové i mezi lidmi. Ten druhý – to je právě takový neznámý svět, který při prvním setkání vidíme jakoby z balónu a postupně se s ním pak seznamujeme lépe a lépe. Ale právě tak, jako ten cestovatel, tak i my vidíme, že se třeba i s docela blízkými lidmi navzájem vlastně pořádně neznáme. Jen si vzpomeňte na okamžik, kdy jste vymýšleli nějak dárek pro toho druhého. A jak člověk dumá a přemýšlí, jestli se to či ono vůbec bude tomu druhému líbit. Nějaká věc, třeba oblečení – a teď odhadujete jakou barvu, střih… To je někdy překvapení, když zjistíme, co že se vlastně tomu druhému líbí! Odhadovat přání těch druhých, to je velice těžké a často zjistíme, jak málo se známe. Zjišťujeme, jak ošidné je posuzovat druhé podle sebe. Jakou si dá ten druhý zmrzlinu?! Jaká se mu bude líbit hudba? Čekám, že ten druhý to bude vnímat podobně jako já – a ejhle, ono ani náhodou.
Když tohle Pavel vidí, tak položí řečnickou otázku: „Kdo z lidí zná, co je v člověku, než jeho vlastní duch?“ Toliko sami o sobě jsme schopni říct, co máme rádi a co bychom vlastně chtěli. Co se nám líbí a co se nám nelíbí ani trošičku. Sami o sobě dokážeme říct, co považujeme za dobré a co za špatné. Ale jakmile se pokoušíme proniknout do těch druhých, tak se ocitáme ve složité situaci cestovatele, který prozkoumává neznámou krajinu, v situaci mořeplavce, který se plaví po neznámých vodách, jakž takž vidí, co se skrývá těsně pod hladinou, velmi zhruba dokáže odhadovat co je o pár metrů hlouběji, ale stále jsou pod ním kilometrové hlubiny, které v sobě skrývají tajemství neprozkoumaná a mnohdy neprozkoumatelná. A právě tak jakž takž vidíme do lidí těsně okolo nás, velmi zhruba dokážeme odhadovat přání, myšlenky a názory našich sousedů, známých a spoluobčanů a pak jsou tu miliardy dalších lidí, které jsme v životě neviděli a do jejichž přání, myšlenek a názorů nedokážeme ani nahlédnout.
„Kdo z lidí zná, co je v člověku, než jeho vlastní duch?“ Známe jen sami sebe, známe své nitro, do sebe dokážeme nahlédnout a svoje vlastní názory dokážeme pochopit. Většinou… Jo, většinou ano. Většinou známe své plány a rozumíme tomu, proč jsme to či ono naplánovali a toužíme po tom a naopak proč to či ono nechceme. A odtud se dostaneme o krok dál – totiž k otázce, jaké jsou Boží plány. Co naplánoval Bůh? Po čem touží a proč po tom touží? A co se mu nelíbí a proč se mu to nelíbí? Kdo to ví?
Pavlova odpověď jde v naprosto logickém sledu. Tak jako do našeho nitra pronikneme právě jen my, tak do Božího nitra pronikne právě jen Bůh sám. Bůh má jasnou představu o tom, jak by měl vypadat tento svět, co do něj patří a co ne. Zná svoje plány, které s tímto světem má, rozumí tomu, proč si to či ono naplánoval, proč po něčem touží a něco naopak nechce. Zná svoje vlastní rozhodnutí o tom, co on sám považuje za dobré a co za zlé.
Nu – a teď jsem u toho, že v tomto světě existuje církev, společenství lidí, kteří jsou přesvědčeni o tom, že tenhle Boží pohled na svět je pohled, kterým bychom se měli na svět dívat i my všichni. Že to, co za dobré považuje Bůh, by mělo být považováno za dobré obecně a to, co Bůh odsuzuje, toho bychom se měli vyvarovat všichni. A teď co s tím, když víme, co víme. Když víme, že poznat myšlení byť jen druhého člověka, je nad naše síly – natož pak poznat myšlení Boha, který je kdesi daleko v nebi!
První možnou odpovědí je, že od toho přeci na svět přišel Pán Ježíš, aby nám tuhle Boží vůli dal poznat. Což je nepochybně pravda. Máme teď k dispozici celý Nový Zákon! Evangelia – tam se můžeme dočíst velice dobře, co Ježíš dělal a učil. Máme i dopisy apoštola Pavla a dalších autorů a tak si můžeme přečíst i výklady, jak se tyto Ježíšovy výroky uplatňovaly v praxi. Problém je ale v tom, že tyto spisy vznikly před dvěma tisíci let. Velmi podrobně řeší problémy, které nás už netrápí – třeba vztah k obřízce. A nijak neřeší problémy, na které bychom potřebovali co možná konkrétní odpověď – co třeba s mezinárodním terorismem, co uživateli drog, co s registrovaným partnerstvím… O takovýchto věcech se Bible nezmiňuje vůbec, nebo jen v jakýchsi náznacích. Rozhodně ne tak, abychom třeba mohli říct, že Pán Bůh jednoznačně vítá či jednoznačně odmítá vznik Palestinského státu na Západním břehu a jak se staví k autonomii pásma Gazy. O tom Bible skutečně nemluví.
Co s tím? Můžeme vyjít z toho, že Bible se dělí na Starý Zákon a Nový Zákon. A já teď položím důraz na to slovo „Zákon“. Některé zákony jsou výčtové. Je to kompletní seznam třeba osob oprávněných kontrolovat občanské průkazy. Nebo zákon o drogách vyjmenovává, které drogy jsou zakázané.
Ale jsou i jiné zákony, mnohem obecnější. Třeba jeden paragraf říká, že „škody na včelstvu způsobené medvědem brtníkem hradí stát.“ A tento zákon přijde ke slovu, nejen když medvěd vyžere úly, ale třeba také když vlk roztrhá ovce. Není třeba vyjmenovat všechna divoká zvířata a všechny škody, které by mohla tato zvířata způsobit. Soudce, který posuzuje škodu, tak v tuto chvíli posuzuje ne podle doslovného znění zákona, ale podle jakési „vnitřní logiky“ zákona. Jakékoliv divoké zvíře a jakákoliv škoda. Zástupně je jmenován ten medvěd a včely, ale v praxi se to týká mnohem širšího okruhu případů. A my velmi případně můžeme říct, že soudce v tuhle chvíli nehledí na „literu zákona“, ale na „ducha zákona“. A tento „duch zákona“ mu velí ptát se, jestli to škodící zvíře někomu patřilo. Jestliže ovce potrhal zdivočelý pes, pak je potřeba se ptát, komu ten pes původně patřil. Jestliže je potrhal vlk, pak je taková otázka bezpředmětná a škodu na ovcích zaplatí stát.
Kdyby církev byla odkázána na literu Bible, tak to mohla zabalit už před nějakými osmnácti sty lety. O pár desítek či snad i stovek let by to mohla protáhnout, když by začala spoléhat na „ducha Bible“, přesně v tom samém slova smyslu, jako o tom byla řeč u „ducha zákona“. Jistě, že Bible nemluví o heroinu, kokainu či pervitinu – ale mluví o alkoholu a tak můžeme „ducha“ výpovědí o špatnosti opilství vztáhnout na jakékoliv omamné látky.
Ani s tím by si ale církev zas tak dlouho nevystačila. Rozhodně ne dva tisíce let. Církev potřebuje porozumět Boží vůli lépe, než jen tím, že se bude pokoušet nově vykládat Bibli. Je potřeba proniknout a před samotný Boží trůn, proniknout až k samému Bohu a poznávat jeho vůli. Je potřeba nechat se Bohem vést. Sám Ježíš nikde nemluví o tom, že jeho učedníci budou mít k dispozici Bibli a Pavel a další pisatelé novozákonních knih se o tom zmiňují jen tu a tam. Ten hlavní důraz je veden na to, co jsme slyšeli v prvním čtení – je potřeba přijmout Ducha svatého. Petr řekl: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.“
„Kdo z lidí zná, co je v člověku, než jeho vlastní duch? Právě tak nikdo nepoznal, co je v Bohu, než Duch Boží.“ My už z těchto slov apoštola Pavla víme, že nelze dokonale porozumět těm druhým. Každý může rozumět jen sám sobě. Ale Bůh se rozhodl udělat výjimku. Svého Ducha chce dát nám, lidem. Na tohle upozorňoval mnohokrát již Pán Ježíš. Vysvětloval jim, že jeho učedníky čeká jiná forma vztahu s Bohem, než jakou zná tento svět. Čeká je společenství dokonce mnohem užší, než jaké mohou mít s jakýmkoliv člověkem. Bůh chce lidem dát svého Ducha, aby lidé porozuměli, jak by měl vypadat tento svět, co do něj patří a co ne. Jaké jsou Boží plány, které s tímto světem má, jaká jsou jeho rozhodnutí o tom, co je dobré a co je zlé. Na tohle navazuje apoštol Petr, když vysvětluje, že toto zaslíbení není jen pro ty, kteří se přímo setkali s Pánem Ježíšem. „Toto zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.“
Jak ale do toho? Příběh o seslání Ducha svatého o Letnicích je sice pěkný, ale znamená to, že máme čekat na nějaké ty plameny na hlavách, jak to prožili učedníci?! Máme čekat, že začneme mluvit neznámými jazyky? Myslím, že tak to není. To bychom se zasekli na té „liteře Bible“ a unikl by nám její duch.
Ježíš řekl učedníkům, aby šli do Jeruzaléma a čekali, co bude. A oni ho poslechli a přišly události, které si připomínáme každé Svatodušní svátky. To je ten vítr, plameny na hlavách, Petrovo kázání, kterému lidé porozuměli a nechávali se pokřtít. Celý trýček byl v tom, že učedníci znali Ježíšovu vůli a poslechli ji – a tato poslušnost je dovedla dál. Myslím, že tohle měl Ježíš na mysli, když řekl: „…milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky – Ducha pravdy…“ A tento Duch pak vedl apoštoly dál. A pozor – vedl je dál každého jinou cestou.
Nemá smysl kopírovat jejich cesty, ani cesty žádného jiného křesťana. Je potřeba milovat Ježíše a zachovávat jeho přikázání. Všude tam, kde už teď rozpoznáváme, co je opravdu dobré, tak to dělat a u čeho rozpoznáváme, že to je špatné, toho je potřeba se vyvarovat. Tohle je cesta, po které i do našeho života začne vstupovat Duch svatý. Ježíš řekl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek…“ Chceme-li, aby Bůh vstoupil do našeho života, je potřeba žít podle Božího slova všude tam, kde mu rozumíme. A Bůh bude do našeho život vstupovat stále silněji. Není třeba se ničeho bát, on už si nás potom tímto světem provede tak, aby to bylo podle jeho vůle a aby nás dovedl do svého království.
Amen.