Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé děti, milí bratři a sestry,
co by si člověk mohl přát, kdyby měl jedno jediné přání. Elijáš řekne: odcházím do nebe – přej si něco. Jako slušní křesťané opustíme přání jako „prachy“, „auťák“, „počítač“ či „mobil“. „Co mám pro tebe udělat, Elíšo…?“ Asi nás napadnou odpovědi, jak by se člověk měl ptát – jako křesťan. Takové ty vhodné odpovědi do ankety Českého Bratra a Kostnických Jisker. Jenže Elijáš se neptá na „mír ve světě“, nečeká žádost typu „aby na sebe byli lidé hodní“, aby byli všichni zdraví“ a tak. Ptá se: „Co mám pro tebe udělat…?!“
Co třeba: „Vezmi mě s sebou, Elijáši! Budeme v nebi, bude nám dobře. Copak by se v tom nebeském kočáru nenašlo místečko ještě pro jednoho?! Já se rád zmáčknu, v koutečku budu sedět jako myška!“ To už zní výrazně lépe, než nějaké auto či palác ze zlata. „Vezmi mě s sebou do nebe, Elijáši!“ Kdo by nechtěl do nebe?! Co je špatného na tom chtít jít do nebe?! A třeba bude Elíša Elijášovi ještě někdy něco užitečný – co my víme, jak to v nebi vypadá!
Elíša ale chtěl něco jiného. Chtěl dvojnásobný díl ducha, který vedl Elijáše. Elijáš je zjevně docela překvapen – ale ne nepříjemně překvapen. Myslím, že právě naopak. Myslím, že na tom, co Elíša chtěl, se ukázalo, že od Elijáše pochopil to nejdůležitější. Že i když nikde nečteme, že by Elíša byl nějaký Elijášův prorocký žák, tak že ho Elijáš dobře vychoval. Že ho naučil to podstatné, co by měl Elíša vědět. A co bychom měli vědět i my.
Projděme si spolu s Elijášem a Elíšou posledních pár okamžiků jejich společného života a uvidíme, o co tu jde. Poznáme, co se Elíša od Elijáše naučil – a co bychom se měli naučit i my.
Nejprve vyrazili do Bét–elu. To bylo pro každého žida vzácné místo. V Bét–elu se kdysi zjevil Hospodin, bylo to místo židovských bohoslužeb v době, kdy byl ještě v rukách pohanů nejen Jeruzalém, ale vlastně celá svatá země a Abraham, Izák a Jákob se po ní procházeli jako hosté. Bét–el je místo dávných židovských tradic – jenže jak se tak po něm Elijáš a Elíša prochází, tak vidí, že z těch tradic nezůstalo vlastně vůbec nic.
Jak to v tomto starém a slavném místě vypadá s uctíváním Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova? Tu a tam si někdo vzpomene a Bohu Abrahamovu, Izákovu a Jákobovu nějakou tu oběť obětuje. Jenže oltář – to jsou dva zlatí býčci. Nejspíš to nebylo tak hrozné, že by si Pána Boha představovali jako dva zlaté býčky! Ti si představovali podstavec pro Boha, který je neviditelný. Není to tedy úplně porušení Mojžíšova přikázání „nezobrazíš“, ale od časů Mojžíše a zlatého telete by měl každý žid vědět, že takovéhle věci jsou jaksi „vošajstlich“. Že by si věřící člověk měl dávat pozor, protože takováto zobrazení snadno svedou k modloslužbě. V jedné písničce se zpívá „s čertem si žertem hraje jenom blázen“. Zlatý býček v chrámu Hospodinově, v době, kdy všechny okolní národy uctívaly všelijaké modly s býčí hlavou, to je přesně takové hraní si s čertem. V drtivé většině případů takovéto míchaniny biblických pravd a lidových představ prostě dobré nejsou.
Ona tahle bohoslužba v Bét–elu opravdu byla dost bída. Sice tady byl stále ještě jmenován Hospodin, ale místo čistého náboženství taková podivná směska pohanství, lidových zvyků… Bohoslužba smíchaná s modloslužbou – to je špatná věc. Tohle se Elíša naučil v Bét–elu. Míchanice pravé víry a modlářství je špatná věc. Když jsi jednou věřící člověk, tak se musíš snažit, abys byl pořádně věřící. Správně věřící. Když to není nutné, tak do té víry nemíchej nic, co jsi viděl u pohanů.
Pak vyrazili do Jericha. Tam fungovala prorocká škola. Četli jsme o 50 mužích z prorockých žáků! To nejsou žádní falešní proroci. Dokonce vědí, že Elijáš bude vzat do nebe, takže prorocký dar mají. Ani v Jerichu se ale Elijáš a Elíša nezastavili. Je to tu o kousek lepší, než ve zpohanštělém Bét–elu. No – o kousek – je to o hodně lepší, než v Bét–elu! Tady se pohanství nepodporuje. Právě naopak! Tady je prorocká škola proroků Hospodinových. Tady se studují dějiny Božího lidu. Proročtí žáci se učí naslouchat Božímu hlasu. Čtou se svaté knihy, připomínají se ty nejlepší tradice Božího lidu. Jericho – to je přece město, které dobyl Jozue!
Tohle je dobré, ale i toto má své mouchy. Nestačí jen nastudovat, jak se co dělalo dříve. Prorocká škola – to až příliš jasně ukazuje k tomu, že tihle proročtí žáci studují, jak se chovali jiní proroci a učí se podle toho. Napodobují tyhle vzory. Je to o moc lepší, než míchat pravou víru s pohanstvím. Jenže jen kopírovat, jak pracovali proroci dříve, to pořád ještě není ta nejlepší cesta. Jasně, na těch prorockých žácích je vidět, že se chtějí učit. Když přijde Elijáš s Elíšou, hned jdou za nimi a mluví s nimi. I potom, když Elijáš s Elíšou odchází, tak tito proročtí žáci zase jdou za nimi a z povzdálí sledují, co budou dělat. Aby je mohli napodobit, aby mohli být také tak mocní proroci, jako Elijáš už je a Elíša (Elijášův prorocký žák) nejspíš bude.
Jenže Elíša není Elijášův žák. Elijáš nemá žádnou prorockou školu, kde se lidé školí na proroky a kde by se teď Elíša chystal na nějakou tu závěrečnou zkoušku. Oprašování starých pravidel, napodobování dřívějších úspěchů jiných proroků – to není špatná cesta k Bohu. Jen se na ní člověk hrozně snadno zastaví. Převezme nějaké učení, nějaké způsoby chování – a to mu stačí. Není to žádné špatné chování! Takový člověk žije podle Božích zákonů! Ale myslím, že Bůh po nás chce ještě něco víc a to něco víc Elíša pochopil.
Pochopil to nejpozději v okamžiku, když Elijáš udeřil pláštěm do vody a rozdělil ji. Jordán není žádný veletok. Přebrodit ho by byla hračka. Elijáš ale Elíšovi ukazuje, že to, co kdysi udělal Mojžíš u Rudého moře a hlavně někde právě v těchto místech udělal něco takového Jozue u Jordánu, to se může dít i teď. Není k tomu potřeba ani zázračná hůl, kterou Mojžíš dostal od Boha. Není k tomu potřeba ani truhla smlouvy a v ní desky Zákona. Elijáš prostě vezme svůj docela obyčejný plášť – a voda ho poslechne. Tak, jako kdysi poslechla Mojžíše i Jozueho. Bůh chce, abychom i my prožívali zázraky. Bylo by málo odvrhnout pohanství. Bylo by málo stát na dobré cestě pravé víry. Bůh chce, abychom po té dobré cestě šli za ním.
Elijáš má pro Elíšu poslední zkoušku. Teď se ukáže, jestli to Elíša opravdu pochopil. Elíša musí vidět Elijáše odcházet. Myslím, že se za tím skrývá víc, než jen vidět, jak ohnivý vůz Elijáše odváží. Musí to vzít vážně, že Elijáš už tu není. Že už mu nijak nepomůže. Že teď už je to na Elíšovi, co udělá. Mohl by se zastavit. Vzpomínat na „toho slavného Elijáše“, zastavit se na cestě k Bohu a oprašovat slavnou památku svého učitele. Obcházet celý Izrael a vyprávět: „Víte, já jsem žákem samotného Elijáše! Já ho viděl dělat zázraky!“
Druhá možnost je jít vlastní cestou. Někdy stejnou, jakou šel Elijáš, někdy úplně jinou – nejde přece o to někoho napodobovat, ale nechat se vést Bohem.
Elíša v této zkoušce obstál. 50 prorockých žáků vyrazilo po okolí hledat Elijáše. Lítají po kopcích a po údolích, prohledávají každou strž, jestli tam náhodou Elijáš není. Elíša jim říkal, ať to nedělají, ale nedali si říct. Takhle to přeci vždycky bylo, že když něco vyletělo nahoru, tak to taky musí spadnout dolů. Oni nekopírují špatný model! Nenapodobují špatné vzory. Jenže úkolem proroka není někoho kopírovat. Elíša už to ví. Vrátil se do Jericha a pomohl tam s nějakým špatným pramenem vody. Pak se vrátil se do Bét–elu a svědčil tam o moci Hospodinově. A potom toho prožil ještě dost. Něčemu se ještě budeme věnovat v příštích nedělích.
Elíša sice nechodil do žádné „Elijášovy prorocké školy“, ale to nejdůležitější se po jeho boku přeci jen naučil.
O tomto nás chce dnešní příběh poučit. Tak to s námi plánuje Bůh. Bůh, který chce, aby jeho království rostlo. A když má růst, tak to v každé nastupující generaci musí být lepší, než v té předchozí. Ti mladší musí rozumět Božím věcem lépe, než ti starší. Je třeba modlit se, číst Bibli a studovat dějiny církve, abychom (1) nemíchali víru s pohanstvím, ale (2) uchovali víru čistou a (3) v této víře rostli.
Amen.