Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Vladimíre, Barborko, kmotři, bratři a sestry,
již proroci upozorňovali na to, že Boží působení nemůžeme omezit jen na kostel. Proto již v době, kdy vznikaly mnohé žalmy, tak byl chrám důležitý spíš jako symbol, než jako jediné možné místo, kde by bylo možno setkávat se s Bohem. Když tak z toho žalmu slyšíme stesk po chrámu, tak to je víc, než jen stesk po nějaké budově. Je to stesk po Bohu jako takovém. Stesk po Boží blízkosti – protože u Pána Boha je dobře.
To, jak je u Pána Boha dobře, to ukazují ti ptáci v chrámu. Jasně – já jako farář bych asi z ptáků v kostele úplně nadšen nebyl, ale beru je zase jako obraz. Vrabec, který se tu skryje před nepřízní počasí, vlaštovka, která tu v bezpečí a klidu vyvede mladé – to je v tomto žalmu obraz klidu, pohody a hlavně toho bezpečí. To je chrám. Chrám je symbol Boží přítomnosti. Proto bez obrazů řečeno: tenhle klid, pohodu a bezpečí, to nám dává Boží blízkost. Není potřeba bydlet v kostele, jako ten vrabec. Na to, aby člověk mohl svoje děti svěřit do bezpečí Boží ochrany, tak se nemusí jako ta vlaštovka zabydlet co možná nejblíže oltáře. Je potřeba dostat se do Boží blízkosti, je potřeba hledat Boha. A tomu, kdo hledá, tomu se Bůh nechává nalézt.
Pán Ježíš řekl: „Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.“ (Lk11,9) Proste … hledejte … tlučte. Nějaká ta aktivita se od nás přeci jen očekává. Proto se i my dodnes scházíme, abychom prosili Boha o vedení a abychom hledali jeho vůli. A pak je tu ještě to tlučení. Zaklepu – nic. Zaklepu silněji – nic. Aby mi otevřeli, musím pořádně zatlouct. Některé věci Pán Bůh nedává hned. Je potřeba neochabovat v prosbách a v hledání. Myslím, že Bůh často neodpovídá, aby nás vychovával. Kdyby všechno plnil hned, stali by se z nás rozmazlení frackové. Jen si představte, jak by asi vypadalo dítě, kterému rodiče dají hned všechno, na co si vzpomene!
To tlučení – to jsou chvíle, kdy nám připadá, že nás Bůh neslyší. Slyší nás dobře – ale vychovává nás. V takovou chvíli je potřeba se o to intenzivněji modlit, číst Bibli a žít s církví, abychom lépe porozuměli Boží vůli, porozuměli tomu, co je dobré a co je zlé. Abychom lépe porozuměli, co nám tím mlčením Pán Bůh chce říct, a my tak lépe porozuměli jemu.
Přijetím křtu děláte důležitý krok směrem k Bohu. Krok tím nejlepším možným směrem. Proto se budeme nyní modlit, abyste v této cestě vytrvali.
Pane Ježíši Kriste, přijmi tohoto svého služebníka, ať se mu ve křtu dostane odpuštění hříchů a znovuzrození z Ducha svatého, tak, aby zemřel hříchu a žil spravedlnosti. Dej ať přijme plnost Tvé milosti a zůstane navždy ve svazku Tvého lidu.
Ty sám přijmi toto dítě za své vlastnictví. Dej, ať se nám z moci Ducha svatého stane znamení vody ujištěním o tvé lásce a věrnosti, která platí i pro ni.
Vyznejme nyní společně svoji víru slovy Apoštolského vyznání: Věřím v Boha…
Vladimíre, věříte, že Vás Kristus vytrhl z moci hříchu a smrti a dává Vám podíl na své spáse? Jestliže ano, odpovězte: „Věřím.“
Chcete být pokřtěn v naději, že Vás Kristus při svém příchodu přijme do své slávy? Jestliže ano, odpovězte: „Chci.“
Budete svůj křest dosvědčovat zápasem se silami starého věku? Jestliže je tomu tak, odpovězte: „Ano, s pomocí Boží.“
Na kmotra: Znáte Vladimíra? Můžete dosvědčit, že jeho rozhodnutí pro křest je opravdové? Chcete mu stát nablízku, aby rostl ve víře, naději i lásce? Jestliže ano, odpovězte: „Ano, s pomocí Boží.“
Nyní se budu ptát rodičů a kmotra malé Barborky:
Vyznáváte spolu s námi křesťanskou víru. Přejete si, aby na jejím základě byla Barborka pokřtěna? Jestliže tomu tak je, odpovězte: „Ano.“
Chcete Barborku v této víře slovem i příkladem vychovávat a tak ji vést ke Kristu? Jestliže tomu tak je, odpovězte: „Ano, s pomocí Boží.“
Vladimíre, křtím tě ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.
„Máš-li útočiště v Hospodinu, u Nejvyššího svůj domov, nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží. On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách.“ (Ž 91,9–11)
Barboro, křtím tě ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.
„Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici. Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc. Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život. Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky.“ (Ž 121,5–8)
Milí bratři a sestry,
půjde mi dnes o působení zla mezi námi. Ne o obecné zlo ve světě, zlo, které na nás doléhá z vnějšku. Půjde mi o zlo, které působí v našich životech, v našem nejbližším okolí. V naší blízkosti. My s ním zápasíme, někdy vyhráváme a někdy podléháme. Zlo, které je v pravém slova smyslu zlem, tedy zlo, které je jen z části pochopitelné. Jen z části mu rozumíme, víme, jak vzniklo. Mnohdy je to ale zlo, které se zcela vymyká našemu chápání a lidské logice. Všechno vypadalo tak jasně, srozumitelně, příjemně – a najednou se cosi zlomilo, točilo o 180 stupňů a všechno je špatně. Člověk vlastně ani neví jak. To je zlo ve své tak říkajíc „čisté podobě“ – nepochopitelné, nespravedlivé, ubližující nevinným, ničící. Proto Ježíš mluví o démonech, o ďábelské moci. Zapomeňte na pohádky, kdy čert odnáší do pekla hříšníky a spravedlivým se vyhýbá. To jsou pohádky. Skutečný svět je o poznání tvrdší, protože je v něm zlo, které je skutečným zlem. Na spravedlnost Boží i lidskou kašle. Dopadá na nevinné.
I takovému zlu je potřeba se postavit a o tom právě mluví Pán Ježíš. Snaží se lidem vysvětlit, že postavit se takovémuto zlu je složité, ale možné. Tím nejpodstatnějším pak je nejen zlo poznat, pojmenovat, porazit, ale také otevřít prostor k nápravě. Ten uprázdněný prostor po vyhnaném zlu vyplnit něčím dobrým, protože tam, kde člověk jen bojuje proti zlu, ale nenabídne dobro, tam v konečném součtu nejen, že nic nevyřeší, ale především víc ublíží, než prospěje. Okolo Pána Ježíše jsou v tu chvíli farizejové a Pán Ježíš je nazývá pokolením zlým a zpronevěřilým. Proč jsou zlí? Čemu se zpronevěřili? Jsou to židé, tedy příslušníci vyvoleného národa, jsou to farizejové, tedy ti nejvzdělanější a nejpříkladnější v tehdejší společnosti!
Chyba je v tom, že udělali první krok a ne už druhý. Znali Mojžíšův Zákon. Díky němu poznali co je dobré a co je zlé. Velmi razantně bojovali proti zlému, ale když přišlo to dobré, když přišla Boží milost, když se skrze Ježíše Krista začala plnit nejkrásnější Boží zaslíbení – tak se zastavili. Tenhle krok už neudělali. Zákon přijali, milost už ne. Proto jim později Pán Ježíš řekl: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království.“ (Mt 21,31) Zákoníky a farizeje předešli ti, kteří nejen poznali, co je v jejich životě špatné, ale také ho dokázali naplnit dobrým. Oni tenhle druhý krok udělali. Přijali milost do svých životů. Ještě později se pak apoštolové obrátili k pohanům. Židé – Boží lid – odmítli vůli svého Boha. Přijali a co možná nejvěrněji dodržovali Zákon daný skrze Mojžíše, ale milost a pravdu, které se staly skrze Ježíše Krista, to už ne.
Nestačí jen porazit zlo, je také potřeba konat dobro. To je poselství dnešního čtení z evangelia. Vyhnat nečistého ducha je výborná věc. Zbavit se nějakého zla ve svém životě – mohl by si člověk přát víc? Nu – mohl. A měl. Rozeznat zlo a zbavit se ho je první krok na cestě. Odstranit ze svého života zlo je vytvoření prostoru. Něco porazit, zničit, vyhnat – to je pořád jen negativní čin. Je to odstranění čehosi, co překáželo, škodilo. Samo o sobě to nic nebuduje. Bojovat proti zlu, postavit se vší té špíně a bídě, co jí jen ve světě je – to není špatně! Jen je to málo, když na tom člověk také skončí. Jeden příklad z historie: porazit Německo v první světové válce byl záslužný počin, ale nechat Německo zdeptané, poražené, ponížené, zatížené reparacemi – to vedlo jen k nástupu Hitlera k moci a k další válce, která byla mnohem horší a ničivější, než ta předchozí. Po druhé světové válce se tohle už neopakovalo. Francie (Jean Monnet a Robert Schumann), Anglie (Winston Churchill) iniciovali spolupráci s Německem a dneska tady máme Evropskou unii. Stalo se něco na první pohled nemyslitelného. Po staletí rivalové a najednou sedí v jednom jednacím sále. Možná je Brusel drahý a neefektivní, ale po mém soudu pořád lepší, než války sedmileté, třicetileté a stoleté…
Ničit nestačí, byť bychom ničili zlo. Je potřeba udělat další krok – něco vybudovat. Něco nabídnout. Něco vytvořit. To je ten Ježíšův obraz s prázdným domem. Vyházet nepořádek je pěkná věc, ale nedostatečná. Židé Ježíšovy doby, to je pokolení, které Mojžíšovým zákonem vyhnalo hřích, ale nedokázalo vést člověka dál. Zákon byl pěstounem ke Kristu. Připravil člověka k přijetí milosti – jenž tam, kde pokolení zlé a zpronevěřilé Krista odmítlo, tam je jako úrodný lán, který nikdo neosel. Vypletý, zoraný, pohnojený úrodný lán… A teď zůstane ladem. Člověk nemusí být zemědělec na to, aby ho napadlo, jak to skončí. Že do té čisté, zorané a prokypřené půdy vítr navane semena všemožných plevelů a výsledkem bude naprosto nepoužitelná zemědělská plocha. Bude to znamenat mnohem víc práce a mnohem víc energie, než kdyby na to pole člověk vysel cokoliv rozumného. A jestli se tam chytí křídlatka a bolševník, tak to bude hodně velká divočina! Něco odstranit, vyčistit – to je první krok. Pokud je zároveň krokem posledním, až mi připadá, že by bylo lepší ho nedělat vůbec.
Příběh postavy z dnešního prvního čtení popisuje obdobnou situaci, dokonce svým průběhem velmi blízkou onomu Ježíšovu příměru k vyčištěnému domu. Chizkijáš, s kralickými Ezechiáš, král, který má jméno „Hospodin je má síla“, tomuto jménu dělal čest svým životem. Dvanáctý judský král – nu, ona ta dvanáctka přímo svádí k tomu, aby tak nějak stál zato. A ono to zato stojí, na Jeruzalémském trůně bylo málo nábožensky horlivějších panovníků. Z jeho aktivit pak stojí za zmínku především očištění jeruzalémského chrámu. Chizkijášův zpohanštělý otec nejenže „…obětoval a pálil kadidlo na posvátných návrších a na pahorcích a pod každým zeleným stromem“ (2Král 16,4), ale také přebudoval chrámový oltář podle podoby oltáře pohanského chrámu v Damašku.
Chizkijáš vrátil chrám do původní podoby. Vyházel vše, co by svádělo k pohanství a k modloslužbě. Byla to skutečně očista velmi razantní. Za zmínku stojí, že v rámci této náboženské očisty pak Chizkijáš vyhodil z chrámu měděného hada Nechuštána, tedy „Ohnivce“. Tohoto hada kdysi nechal vyrobit Mojžíš na poušti. Historii jeho vzniku známe dobře – Izraelci reptají proti Bohu, Bůh pošle jedovaté hady, Izraelci umírají a dávají se na pokání. Mojžíš pak na Boží výzvu vyrábí měděného hada. Kdo je uštknut a podívá se na něj, nezemře. Příběh, který ukazuje až k Novému Zákonu, k Ježíšovi pověšeném na golgatský kříž. Tento had byl umístěn v Jeruzalémském chrámu. Jistě jako památná relikvie, je nějakých 700 let starý! Ale co především – vždyť ho podle Božího slova vyrobil samotný Mojžíš! Jde hlavně o to, co tento had pro Izraelce znamená v náboženském významu. Právě pro tento náboženský význam ale bylo potřeba se tohoto měděného hada zbavit. Stal se totiž předmětem modloslužby. Izraelci pálili Nechuštánovi kadidlo jako božstvu. Tak tedy pryč s tím. Nevím, nevím kolik tradičních evangelíků by bylo ochotno vzdát se nějakých takovýchto „evangelických relikvií“. Pikantní historkou je „zaručeně pravý meč kata Mydláře“, či památeční hole Jana Karafiáta v archivu naší církve. Ale třeba na Kirchentagu v Mnichově už letos byly první vlaštovky příprav na výročí Lutherových Wittenberských tezí a to těch 500 let bude až v roce 2017. Uvidíme, jak budou o dva roky dříve vypadat husovské oslavy u nás. Protože jsem se řady takovýchto „národně–kulturně–protestantských“ akcí účastnil, moc bych si nepískal, že jsme lepší, než Izraelci Chizkijášovy doby.
Chizkijáš měděného hada rozbil na kusy. Zničil ho, protože odváděl lid od pravé bohoslužby. Přivést ale lid k Hospodinu, to už Chizkijáš nedokázal. Dokázal odstranit modly. Dokázal se dokonce i vzdát něčeho vzácného, co se modlou stalo. Dokázal otevřít prostor, ale ne už ho zaplnit. Dokázal odvrhnout hřích, ale nedokázal už vést lidi dál – k lásce, ke vztahu k jedinému Bohu. Byl to člověk osobně jistě velmi zbožný. Člověk, který ve svém životě zakusil Boží moc – to jsme slyšeli, jak ho Bůh zázračně uzdravil a přidal mu ještě 15 let života. Tuhle možnost Chizkijáš využil. V těch přidaných letech se mu narodil syn, který pak ve 12 letech nastoupil na trůn. O Chizkijášovi čteme, že „…doufal v Hospodina, Boha Izraele. Po něm už nebyl mezi všemi judskými králi žádný jemu podobný, ani mezi těmi, kteří byli před ním. Přimkl se k Hospodinu, neodstoupil od něho, dbal na jeho přikázání, jak je Hospodin vydal Mojžíšovi.“ (2Král 18,5) O jeho synu Menašem pak čteme, že se dopouštěl ohavností horších, než pohané, kteří sídlili dříve. Posvátná návrší odstraněná jeho otcem obnovil. Vybudoval oltáře Baalovi a postavil posvátné sloupy. A jeho pozornosti neušel ani chrám Hospodinův. Takový pěkný chrám – opravený, vyčištěný… To by byl hřích ho nevyužít! Na nádvořích nechal vystavět oltáře astrálním božstvům a přímo do chrámu umístil tesanou modlu Ašéry, snad dokonce přímo vlastní výrobek. Nic tak nepotěší Ašéru, jako vlastnoručně vyrobený dárek od samotného krále! „Svého syna provedl ohněm, věštil z oblaků a obíral se hadačstvím, ustanovil vyvolávače duchů a jasnovidce.“ Svedl Izraelce, „že se dopouštěli horších věcí než pronárody, které Hospodin před Izraelem vyhladil … Také nevinné krve prolil Menaše velice mnoho, až jí naplnil Jeruzalém od jednoho konce k druhému.“ (2Král 21,1nn) Jo jo, Menaše vládl nejdéle ze všech judských panovníků a za padesát pět let takovéto vlády se toho stihne dost…
Vyčištěný chrám není výhra, když zůstane jen u toho vyčištění. Zlo se vrátí a bude horší, než předtím. Poučilo se. Už ví, kde by mohla být slabina a dá si o to větší pozor. Uhnízdí se o to pevněji. Naroste! Ne jeden, ale sedm démonů přijde. Jen si vezměte jakoukoliv zakázanou neoanacistickou stranu. Protože nedokážeme jejím členům nabídnout nic jiného, za pár týdnů založí další neonacistickou stranu a jen ve stanovách přeformulují to, kvůli čemu byli zakázáni. Jsou tím nepostižitelnější. Psalo se o nich v novinách a to jim zajistilo popularitu u těch, kteří o nich doposud neslyšeli. Zároveň pak vědomí, že jsme se pokusili o změnu a v konečném součtu jsme prohráli, nás samotné bude oslabovat v příštích zápasech. Řekneme si, že to je lerenská hydra a za každou useknutou hlavu vyrostou dvě další.
Pán Ježíš mluvil k lidem, kteří bojovali proti zlu. Zákoníci a farizejové – to je „kostelový lid“. Pravidelní návštěvníci bohoslužeb, věrní posluchači kázání, poctiví čtenáři Bible a horliví modlitebníci. Ti vědí dobře, co je hřích a dokáží se proti němu jasně a srozumitelně postavit. Pán Ježíš jim i nám ukazuje, že je to málo. Mojžíšův zákon nestačí. Nestačí jen poznat zlo a nestačí dokonce ani porazit zlo. Je potřeba budovat dobro. Oni tenkrát vyhnali ďábla – a on se vrátil zadními vrátky v podobě pýchy, v podobě sudičství, v podobě samospravedlnosti. Z požehnaného pokolení Božího lidu se stalo pokolení zlé a zpronevěřilé.
Křesťanská církev mnohokrát byla na samé hranici stejného průšvihu. A nejednou tuto hranici překročila a stala se pokolením zlým a zpronevěřilým, které umí dštít oheň a síru, ale aby něco budovala, to ani náhodou. Tomuto nebezpečí se nevyhneme ani my. Je i na nás, abychom přemýšleli nejen nad tím, kde je v tomto světě zlo a jak se tomuto zlu ostavit, ale také a především jak tam, kde je zlo poráženo a poraženo, tak přinést něco pozitivního, něco nového.
Amen.