Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí přátelé,
Scéna zázračného rybolovu je jedním z těch krásných biblických obrazů, které mohou člověku utkvět v hlavě díky své názornosti, díky malířům, jejichž díla visí ve světových galeriích. Je to jako bychom sledovali nějaký film – tlačící se zástupy, Ježíš odplouvá kousek na lodi, aby všechny mohl oslovit, a potom rybáři unavení po noční šichtě, jak krčí rameny nad Ježíšovým podivným návrhem, a pak jak ztěžka oddechují, když tahají sítě plné ryb, Petr se vrhá Ježíšovi k nohám, a poslední střih – Ježíš s novými učedníky odchází za obzor plný červánků, a za sebou nechávají opuštěné lodi a sítě, i tu neuvěřitelnou hromadu čerstvě nalovených ryb.
Kdyby Lukáš znal filmové řemeslo, jistě by byl dobrým scénáristou. To se pozná už z toho, že si bez rozpaků vypůjčoval a předělával, co se dozvěděl od svých kolegů. Třeba ten výrok „budete rybáři lidí“ – ten zazní u Marka i u Matouše v docela jiné souvislosti. Ještě tu nejsou žádné zástupy, ještě nedošlo k žádnému uzdravování, Ježíš je sotva na počátku své cesty, když chodí – patrně docela sám – kolem Galilejského moře a potká Petra s Ondřejem a Jakuba s Janem. Jen ty poslední věty jsou stejné: řekne jim „pojďte se mnou“ a oni hned všeho nechají a jdou. Ostatní věci Lukáš přidal a hlavně celou událost posunul o něco dále v čase – Lukášův Ježíš káže z loďky zástupům, které se už doslechly o jeho mocných činech, o vyléčení mnoha malomocných, uzdravení posedlého člověka v Kafarnaum… dokonce to podle Lukáše vypadá tak, že Ježíš nejdřív uzdravil Šimonovu tchyni a potom teprve potkal Šimona a další rybáře. Zázračný rybolov u Jana
A aby toho nebylo málo, ještě docela jinak to vypadá u evangelisty Jana. Zázračný rybolov nenajdete na začátku, ale úplně na konci, teprve po Ježíšově ukřižování a zmrtvýchvstání; jednoho zvláštního rána se učedníci sejdou na břehu jezera a potkají tam Ježíše – jenže ještě nevědí, že je to on, a teprve díky zázračnému rybolovu se jim oči otevřou… to je ta známá scéna, ve které se Ježíš třikrát Petra zeptá, jestli ho miluje, a nakonec mu svěří úkol „pas mé beránky“.
Když se tak probíráme těmi různými zprávami, začíná nám docházet, že ten samotný zázrak – neuvěřitelná hromada ryb chycených v nezvyklou denní dobu – v našich příbězích asi není tím hlavním. Je to jen průvodní jev, jakási pomůcka, aby starověcí posluchači a čtenáři, stejně jako ti dnešní, zastříhali ušima: tady se děje něco mimořádného. A aby se zeptali proč. Proč různí evangelisté s tím příběhem různě zacházejí? Jednou je to úvod k povolání učedníků, jindy zase nástroj, jak otevřít učedníkům oči, aby poznali vzkříšeného Mistra. A u Jana se k tomu navíc připojuje číselná symbolika – 153 ryb odkazuje na všechny národy, jak je v tehdejším světě spočítali tehdejší učenci. Jinými slovy: církev má své sítě rozhodit opravdu po celém světě, a jestliže dnešní učenci dokáží na světě spočítat daleko více národů a jazyků, určitě se shodneme, že i ten 154. nebo 155. nebo tisící nárůdek si zaslouží, aby mu církev zvěstovala Ježíše Krista.
Obraz rybáře, který chytá lidské duše, má v sobě cosi, co nás odpuzuje. Rybářova návnada je lest a manipulace, a za představou sítě se zase skrývá téma moci, hrubého násilí. A jistě tomu tak často bylo, a stále je v církevních dějinách, že jednotlivé církve, nebo sekty, lapají své oběti na krásné sliby, a potom je duchovně, nebo i fyzicky mrzačí a ožebračují. A nemyslím tady jen na ty křiklavé případy hromadných sebevražd v obskurních sektách. Pokušení moci, pokušení sebejistého diktátu se nevyhýbá ani velkým a váženým církvím, ve kterých čas od času církevní úřad nabobtná a začne se nadouvat, a hodnostář se začne nafukovat, vyvyšovat nad jiné lidi. Taková „misie“, když holandští misionáři rozdali ostrovanům černé klobouky a jejich ženám dlouhé sukně, a hned za nimi připluli obchodníci na lodích, čerstvé křesťany si zotročili, přivezli jim pár tretek, a odvezli náklad drahocenného koření anebo taková „spása duše“, o kterou ve svých nejhorších dobách usilovala církevní inkvizice za cenu psychického nátlaku a fyzického mučení, to jsou jen dva známější ze spousty případů, kdy se úzkoprsé a samospasitelné pojetí církevního úřadu povýšilo nad samotnou církev, a tělo Kristovo trpělo.
Naštěstí každý biblický obraz má přímo v sobě zabudované i pojistky proti jeho nepochopení. A v našem případě tou pojistkou je samotný pravzor všech církevních hodnostářů – svatý Petr. Nebo Šimon – neboť už jeho dvojí jméno nám stále znovu připomíná, že jeho dráha apoštola nebyla jednoduchá. Evangelia nám vyprávějí, jak byl Ježíšem povolán, jak vyznal u Cesareje, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boha živého (Mt 16,16) a jak ho vzápětí Ježíš označil za skálu církve (Mt 16,17–19) – ale je tu taky druhá stránka, druhá kolej jeho kariéry, jeho nechápavost, která nakonec vedla až ke zradě. Ten skvělý a přední apoštol Petr je pořád ještě taky Šimonem a každá církev, která ještě je církví Kristovou, si to ještě dovede sebekriticky připustit, a nejen to, ona tu sebekritiku ve svých řadách sama vyhledává.
A na druhé straně, ten nechápavý a zrazující Šimon nikdy nevypadne z Božího milosrdenství a vždycky znova dostane šanci, aby se zachoval jako Petr. Šimon Petr – takto – oběma jmény ho evangelista Lukáš označuje i v našem příběhu a není to náhodou, protože právě zde jakoby jedněmi ústy promlouvají oba dva – je tu ten nešťastný, nechápající Šimon, který říká: „Odejdi ode mne, neboť jsem člověk hříšný,“ a který o něco později zase vyslechne od Ježíše ta hrozná slova: „Jdi ode mne, satane…,“ – ale současně tu mluví i ten budoucí Petr, symbol skály a velikosti církve, která se plně spoléhá na Boha – to je ten Petr, který nakonec po jistém váhání řekne: „Na tvé slovo ještě jednou rozhodím sítě.“ Každý farář, diakon, senior, biskup nebo papež by měl mít tohoto Šimona–Petra každý den před očima – jako toho, který si na nic nehraje, který moc dobře ví o své únavě, o svých nedostatcích, o své nechápavosti a který dokonce musel hořce oplakat vlastní zbabělost a zradu – a současně jako toho, který právě tak jistě ví o Božím milosrdenství: o Boží síle, která tu lidskou slabost podrží, o Boží věrnosti, která tu lidskou zradu překoná, a o Boží odvaze, téměř furiantské odvaze, které říká: tak z téhle křehké lidské nádoby bude skála, na které založím svou církev.
A tak bychom mohli shrnout, že všechny zprávy evangelistů – ať už jsou to ty dvě tři střízlivé větičky u Marka a Matouše, nebo ty rozvinuté, poutavé scény u Lukáše a Jana, řekli bychom obrazy s téměř mystickými tóny – jakkoli se navzájem liší, nás jistě nechtějí poučovat o jednom neobvyklém majstrštyku galilejských rybářů, ale o tom, jak se několika z nich změnil život, když je Ježíš oslovil, a co to může znamenat pro nás a pro naši církev. Hlavní zástupnou postavou za celou církev i za každého z nás je tu samotný Petr. A nejde tu tolik o to, jaký je, jako spíše: jaký není.
Petr není první, koho Ježíš oslovil (aspoň podle Lukáše, který tu scénu posunul ve vztahu k Markovi) – neboť když Ježíš nastupuje do jeho lodičky, už jsou kolem něho davy.
Petr není jediný, kdo bude Ježíšovi pomáhat – hned museli zamávat na druhou loď, aby jim s tím úlovkem pomohla (snad bychom v tom mohli vidět i předzvěst ekumenické plurality a spolupráce).
Petr není dokonalý, že by Ježíšovi okamžitě uvěřil – nejprve cosi brumlá v tom smyslu, že vyrazit takhle dopoledne na lov, po probdělé noci, není zrovna perspektivní.
Petr není bez hříchu – naopak, sám vyznává, že je člověk hříšný.
To všechno Petr není, a Bible nám tímto příběhem, i na mnoha dalších místech říká, že to platí i o nás: nejsme ani první, ani jediní, ani dokonalí, ani bezhříšní. Zato nám Bible říká, že právě takové, jací jsme, si nás Bůh povolává.
Amen.
Jan A. Dus