Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
pokud byste chtěli vydumat, co mají ty přečtené texty společného, asi by vás jen stěží napadla souvislost, kterou mám v tuto chvíli na mysli já. Není to vaše vina. Jsou to dva texty, které mě nějak potkaly na cestách v minulém týdnu. Ten Pavlův z prvního listu do Korinta na polní cestě u Tarnopilu a ten žalmový na Krásné Polonině nad Koločavou. Při cestě autem Ukrajinou má člověk dost času na modlitbu i na přemýšlení a tak jsem si ty texty mohl převalovat v hlavě dlouhé hodiny. Každý mě oslovil v úplně jiné situaci, ale na konci se mi ty texty spojily v jeden logický celek. Mohl bych ho vyjádřit asi takto: máme velkou svobodu pro své jednání. Ale jsou tu určité meze této svobody. A o této svobodě pro rozhodování a mezích, které tuto svobodu ohraničují, bude dnes řeč.
Na oba dva texty jsem přišel prostým otevřením Bible. Nedělám to často, ale je to metoda, kterou mám osobně rád – poprosit Boha o odpověď na nějakou otázku, otevřít Bibli a ukázat si prstem. Nekoukám nijak valně na souvislost. Buď mi ten text jasně řekne, co dál, nebo neřekne. V tom druhém případě to beru tak, že Pán Bůh z nějakého důvodu odpovědět nechce. Haj hou, řeším pak ten který problém jinak. Mnohokrát mi tato metoda dobře pomohla. Stalo se ale také, že ne. A že to k dobrému nebylo. Zpětně si myslím, že jsem měl předem tak jasno v tom, co chci slyšet, že jsem to v tom textu viděl – a pak to bylo hodně špatně. To je jeden důvod, proč se z principu neodvažuji tuto metodu nikomu z vás doporučovat. Mám i druhý důvod, až trochu ironický. To jsem jednou takhle tuto metodu komusi ukazoval. S tím, že mi to vyhovuje, jsem otevřel Bibli, ukázal – a bylo tam Ježíšovo slovo ze 7. kapitoly Jana: „Kde jsem já, tam vy přijít nemůžete.“ Tož jsem Bibli zase zavřel a k metodě jako takové tedy jen tolik, že si ji musí každý z vás probrat s Pánem Bohem sám, jestli to je cesta, kterou máte jít, nebo není.
Začnu s tím Pavlovým textem z listu do Korinta. Odjížděl jsem z Bohemky v pondělí večer do Veselynivky, kde byla v úterý biblická hodina věnovaná Mistru Janu Husovi. Další dny nijak podrobně naplánované nebyly, určitě jsem chtěl navštívit známého v Odesse. Ve čtvrtek někdy okolo čtvrt na pět ráno mi přišla esemeska od Petra Brodského. Petr je farář, který má v naší církvi na starosti péči o české evangelické sbory v Polsku, Rumunsku, v Moldávii, na Ukrajině a v Chorvatsku. Šlo o to, že v noci ze středy na čtvrtek zemřela sestra Jančíková na Bohemce, její muž je hlavní duší celého bohemského sboru. Vrátit se a jako farář mít pohřeb, nebo ne? Byl jsem nějakých 600 –700 kilometrů daleko. To není na ukrajinské poměry zas tak velká vzdálenost. I tak by ale pohřeb v pátek odpoledne znamenal, že jen těžko bych se stihl vrátit na nedělní dopoledne do Prahy, protože celá cesta, to už je nějakých 1800 kilometrů. I bez bloudění a zdržení na hranicích je to den a noc cesty. Na stranu druhou mi bylo jasné, že o faráře na pohřbu by lidé určitě hodně stáli, byť jinak bude kázat ordinovaná presbyterka z vedlejšího sboru Veselynivky. Tak jsem Petrovi odpověděl, kde jsem, a že takhle od boku prostě nevím, co by bylo lepší. Že potřebuji chvilku času. Petr obratem odpověděl, že rozumí a že respektuje každé rozhodnutí. A já poprosil Pána Boha o pomoc, otevřel Bibli – a ukázal prstem na ten 21. verš: „Byl jsi povolán jako otrok? Netrap se tím. Ale kdyby ses mohl stát svobodným, raději toho použij.“
Je to divný text. Možná jediný v Bibli, kdy opravdu nevíme, co vlastně Pavel radí. Má toužit otrok po svobodě, nebo nemá? Ekumenický překlad říká, že ano, ale původní text nabízí obě možnosti a jiné překlady překládají v opačném slova smyslu. Buď má člověk využít možnosti přijmout svobodu, nebo ne a člověk má využít právě toho, že zůstane otrokem. Buď má využít nabídnuté svobody, nebo nemá a je třeba se osvědčit jako věrný křesťan v otrocké službě. Vykladači se kloní jeden k té a jiný k druhé variantě a obě varianty jsou dobře promyšlené.
Nejde mi teď o to, který z výkladů má pravdu a který ne. Jde mi o to, že máme otevřené dvě vzájemně se vylučující možnosti a obě mají své výhody i nevýhody. Obě je možné dobře zdůvodnit. Jak zdravým rozumem, tak dobovým pozadím a jinými biblickými citáty apoštola Pavla. A co teď zvolit?
Nad celou to situací mi díky tomu textu došlo, že to je jedno, jestli to otočím zpět na Bohemku, nebo budu pokračovat na Halyč a tím pádem stihnu neděli tady. Že mě Pán Bůh může použít právě tak dobře tady i tam. „Nezáleží na tom, zda je někdo obřezán nebo není, ale na tom, zda zachovává Boží přikázání.“ Kdy, kde, v jakém stavu, situaci či postavení je vlastně jedno. O pár minut později pípla další esemeska. Psal Petr Brodský, ať se nevracím. Že přes rodinu, která má počítač s internetem, pošle e–mailem pohřební kázání i s celou liturgií. V pátek odpoledne pak pohřeb zdárně proběhl. Jen maličká ještě osobnější vzpomínka – sestra Jančíková mi říkala, že by už chtěla, aby si ji Pán Bůh k sobě vzal. Zase takový pavlovský motiv, tentokrát z listu Filipským (1,21n) – žít, nebo zemřít. Pavel píše: „…táhne mne to na obě strany.“ Obojí má své výhody, v té které situaci výhody jednoho převažují nad výhodami druhého. Pán Bůh její prosby vyslyšel.
První myšlenkový krok tu tedy máme. Bůh nám dává velký „manévrovací prostor“. Nežijeme ve světě, kde by byly toliko věci dobré a zlé, ale je tu široké pole, ve kterém máme svobodnou volbu se pohybovat a není jedna volba dobrá a druhá špatná, ale obě (či kolik jich bude!) jsou právě tak dobré a právě tak špatné. A pozor – nejde o žádné maličkosti. Alespoň z toho běžného úhlu pohledu určitě ne! Být otrokem, nebo získat svobodu. Žít, nebo zemřít. To přeci nejsou maličkosti! A přeci – vítejte ve svobodě. Je úzká cesta ke spasení – ale není zas tak úzká, abychom museli jít všichni jedním krokem levá dva jak husy za sebou. Ta cesta je dost široká, aby jeden šel tak a druhý onak. A jeden každý z nás také jednou tak a jednou onak. Máš svobodu, tak vybírej.
Ten druhý text dává této svobodě hranice. Staré dobré pravidlo, že tvoje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Tedy – ono to pravidlo je možná staré, ale dobré zas tak není. Jde o to, že na tomto světě to není zařízeno tak, že kdesi je tvůj prostor a vedle je prostor toho druhého. Nežijeme na zahrádkách ohraničených betonovou zdí s ostnatým drátem nahoře, ale v otevřeném prostoru, kde se ty naše světy prolínají. Naše jednání ty druhé tak či onak vždycky zasahuje. Jde o to mít právě toto na vědomí. Žít s trvalým vědomím, že nežijeme v tomto světě sami. A i když jsme fyzicky sami, tak se na tom nic moc nemění. Tělesné odloučení není nic konečného.
I tento text je spjatý s příběhem. Přespal jsem ze čtvrtka na pátek v Koločavě a ráno vyrazil do kopců. Slunečno, modrá obloha, místní slibovali, že to vydrží celý den. Foťák, telefon, lékárnička, pití, pytlík rozinek. A kapesní Bibli od Gedeónů, řekl jsem si, že ať dojdu, kam dojdu, tak až budu nejvýš, přečtu si nějaký žalm a půjdu zase dolů.
Jít nahoru po cestě umí každý. Říkali jsme tomu (nevím proč) Mažňákova zkratka – vytýčit směr a jít. Tak jsem vyrazil přímo nahoru. No, šlo to. Přes plůtky se dá, s tím se tady zjevně počítá, byla tam taková stupátka, aby člověk snadno přelezl a nezachytil se o ostnatý drát. Pak skončily louky, začal bukový les a stráň byla výrazně příkřejší. Po hodině stoupání jsem byl nahoře. Otevřel Bibli na žalmech, ukázal prstem a narazil na ten 69. Je delší, ale mě zaujal už začátek, který jsme slyšeli v prvním čtení. Nejprve 4. verš mluvící o tom, že „…víc než vlasů na mé hlavě je těch, kdo mě bez důvodů nenávidí.“ Ale to jen ty vlasy, ať jsem nad tím dumal jakkoliv, nenapadl mě nikdo, kdo by mě nenáviděl. Zpětně mě z toho čtvrtého verše napadá jen „Co jsem neuchvátil, mám teď vracet,“ při vzpomínce na úplatnou ukrajinskou policii.
Pak mě zaujaly ty vody, kterých se žalmista tak bojí. „V bahně hlubiny se topím, není na čem stanout, do hlubokých vod se nořím, dravý proud mě vleče.“ Tam nahoře jsem si řekl, že tohle mě nečeká. Celou tu cestu jsem si říkal, že nahoře bude cesta a že se nějakou oklikou vrátím nazpátek. Měl jsem celý den, nic mě nehonilo. No – nebyla tam. Tak jsem si vzpomněl na film ze začátku 70. let „Zázraky se dějí“. Možná ho znáte, je o dívce, která přežila pád letadla a do civilizace se dostala díky pravidlu „drž se po proudu vody – to tě dovede k lidem“. Cestovatel Jaroslav Pavlíček nás varoval, že to pravidlo má základní vadu na kráse, že se takto za den mnoho neujde. Za svou osobu mohu říct, že v horách je to pravidlo úplně hrozné. Dokážete si představit, jak vypadá koryto horského potoka? Na nemnohých rovinkách je rozbahněné do šířky několika metrů a hloubky desítek centimetrů, o pár metrů dál se dravý proud zařízne do průrvy mezi ostré skály a strhl by vás. Doplňuji tedy pravidlo o poznatek: je dobré o té vodě vědět, ale od koryta se držte stovky metrů daleko. V dálce uslyšíte šumění vody, ale půjdete. No… půjdete. To je příliš vznešené označení pro pohyb, kterým jsem se sunul z kopce dolů.
No a pak mi došlo, co je můj zlatý verš: „Ty znáš, Bože, moji pošetilost…“ Vyrazit sám do ukrajinských Karpat, v sandálech od Vietnamce, opustit značené trasy v místech, kde i vesnice jsou od sebe vzdálené desítky kilometrů. To byla v pravdě pošetilost. A když jsem tak klouzal od stromu ke stromu lesem dolů, rozpadlé sandály přivázané k nohám obinadlem a oblepené leukoplastí a přemýšlel, kam asi telefonovat a jak mne někdo najde, když v hustém lese bylo v poledne mezi stromy vidět jen na pár metrů, vybavil se mi sedmý verš toho 69. žalmu, který jsem si nahoře četl: „Kvůli mně však ať se nemusejí hanbit, kdo složili svou naději v tebe, Panovníku, Hospodine zástupů, ať kvůli mně se nemusejí stydět ti, kdo tě hledají, Bože Izraele!“ Člověk by neměl dělat věci, kterými bude komplikovat život jiným. To je ta mez svobody. Nejde o to nezasáhnout do svobody toho druhého, ale nekomplikovat mu život. Nemůžete žít tak, abyste se s druhými nepotkali. Už tím, že jste, tak pro druhé něco znamenáte a tím zasahujete do jejich života. Nejspíš neexistuje případ, že co si kdo navaří, to si taky sní. Vždycky bude někdo, koho to také zasáhne. To je normální, tak to je a nic s tím nenaděláte. I tím, že odejdete, že se jich budete stranit – i tím zasahujete a mnohdy víc, než když zůstanete. Jde tedy o to žít tak, aby se kvůli vám nikdo nemusel stydět. Aby kvůli vám nikdo neměl potíže a problémy. Aby se kvůli vám někdo druhý netrápil.
Dobře jsem došel. Za hodinku dvě jsem byl dole. Vyvrknout si tam někde v půli kopce kotník, byla by to dost divočina, ale chvála Bohu, nestalo se. Mezi stromy problikla loučka a postarší pár lidiček hrabajících trávu mi ukázal směr ke Koločavě. Po pár stech metrech jsem dokonce potkal známé, kteří nocovali na stejném místě, jako já a za dva tři kilometry jsem byl u auta.
Poučení z dnešních biblických čtení tedy zní: Pán Bůh nám dává svobodu. Prostor, ve kterém žijeme a netřeba ho příliš přesně lajnovat, co se smí a co se nesmí. Někdy tak a někdy onak a mnohé možnosti jsou v jednu chvíli otevřené a mnohdy je opravdu fuk, jakou zvolíte. Je potřeba ale žít tak, abychom ve své pošetilosti tuto svobodu nepřevrátili ve zmatek. To by totiž dopadlo nejen na naši hlavu, ale velmi záhy i na hlavy druhých. Za naši pošetilost by se pak styděli oni. Tvoje svoboda nekončí tam, kde začíná svoboda druhého. Ty naše svobody se prolínají a my se s tím v bázni Boží musíme naučit žít.
Amen.