Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
tak takto vypadala tak říkajíc „úvodní scéna“ k Otčenáši. V téhle scéně pak tato základní křesťanská modlitba zazní jako Ježíšova odpověď na prosbu neznámého učedníka. Otčenáši jako takovému se budeme věnovat někdy jindy podrobněji. Výkladů Otčenáše je spousta – ale jen jako informace v jeho výkladu přijde řeč na tuto úvodní scénu a velmi vzácně se někdo pokusí se nad ní zamyslet. Podívejme se na ni tedy takto samostatně. O co tu jde? Kdo se ptá, proč se ptá, kdy se ptá? A jakou odpověď dostává? A jak se to týká nás! Co my s tím vším?
„Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan!“ Několik Janových učedníků přešlo k Pánu Ježíši. Lze očekávat, že kontakt mezi oběma skupinami byl velmi živý. Podtrhuji to slovo „skupinami“, protože často máme Jana zasazeného do dost samotářských představ jakéhosi takřka „divého muže“. Velbloudí oděv s koženým řemenem kolem boku. Pojedl zrovna kobylky máčené do medu divokých včel a teď stojí na nějakém skalisku osamocený, rozcuchaný s rozevlátými vousy a zrovna dští oheň a síru na plemeno zmijí a vůbec chrlí slova soudu nad pokolením zlým a zpronevěřilým. Reálná podoba je ale mnohem prozaičtější. Janovi je zhruba třicet a okolo něj zjevně existovala jakási komunita. Velmi podobná tomu, co známe z okolí Ježíšova a takových „rabínů“, tedy učitelů, byla jistě řada. Lidé k nim přicházeli zeširoka zdaleka s prosbou o radu v nějaké konkrétní situaci, vyslechli a zase odešli. Zároveň tu ale je malá, stabilní skupina, která zůstává. Společenství lidí, kteří se o Jana starali. V té době tedy běžný vztah mezi učitelem a jeho žáky. V době, kdy byl u Jordánu a křtil, tak neměl čas běhat někam pro kobylky či med a oni mu zajišťovali jídlo. Fungovali jako jakási „ochranka“ před senzacechtivými davy. Byli tak říkajíc „k ruce“, když bylo něco potřeba zajistit, vyřídit… A zároveň pečlivě naslouchali Janovi, sledovali jeho jednání. Žáci a učitel – a jednou z probíraných lekcí tedy byla i modlitba. „Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan!“
Z toho, kdo se ptá, ale asi nic moc užitečného pro nás a pro naši životní situaci nevydolujeme. Žijeme v jiné době a v jiné společenské situaci. Podívejme se tedy ne na osobu, ale na obsah prosby onoho učedníka.
Jde o modlitbu. My chápeme, že jde o cosi naprosto zásadního. Modlitba je přeci pouze jiné slovo pro rozhovor nebo ještě lépe obecněji – modlitba je pouze jiné slovo pro projev vztahu mezi námi a Bohem. Modlitba se neomezuje na okamžiky, kdy my k Bohu mluvíme! Výraz „modlitební ztišení“ má hlubší obsah – nejen to, že se při tom člověk má zklidnit. Navíc nejen že nejde jen o slova, ale především jde o dvousměrnou záležitost. Nejde jen o to, že my nějak jednáme ve vztahu k Bohu, ale také – a především! – že Bůh nějak jedná ve vztahu k nám. Kdosi řekl, že modlitba je jen jiné slovo pro okamžik, kdy Boží láska vstupuje do našich životů.
Vidím modlitbu jako otvírání prostoru, kdy jsme si vědomi Boží i své přítomnosti v tomto prostoru. Když Pavel píše: „V každý čas se v Duchu svatém modlete…“ (Ef 6,18), chápu to právě takto. Ne, že by měl člověk veškerý svůj bdělý čas odříkávat nějaké modlitby, ale vytrvale by si měl být vědom Boží přítomnosti. Znovu a znovu by měl takovýto prostor vytvářet. Otevírat Bohu další a další záhyby své duše a další a další okamžiky svého života, aby do nich mohl Bůh vstoupit. A Bůh bude vstupovat a tak jako my jednáme, tak i on bude jednat. Bude se otevírat, takže zase my lépe porozumíme jemu. A také bude v našem nitru jednat. Každé setkání člověka ovlivňuje a my se v modlitbě setkáváme s Bohem. Není divu, že nás takové setkání nějak ovlivní, nějak změní!
Tak to také má být. Modlitba je dobře připodobnitelná k dýchání nebo jakékoliv další životní funkci. Parafráze reklamy na zubní kartáček praví, že „modlitbu doporučuje deset duchovních autorit z deseti“, ale není to přesné. Co by to u všech všudy mělo být za duchovní autoritu, že by tratil čas „doporučováním modlitby“?! Ta věta má stejný smysl, jako věta „dýchání doporučuje deset lékařů z deseti“. Považovali byste za lékařskou autoritu člověka, který by vám vysvětloval, že k životu potřebujete dýchat?
Nad dýcháním nepřemýšlíme – tedy většinou nad ním nepřemýšlíme. Zpěvák, řečník, vzpěrač, běžec, potápěč, žena při porodu… ejhle, ono je někdy potřeba se zamyslet i nad tak samozřejmou věcí, jako je dýchání. Otázka nezní, jestli dýchat nebo nedýchat. Sebehorší dýchání je pořád lepší, než nedýchat vůbec. Otázka zní, jak dýchat, aby to bylo co nejužitečnější. Jinak přemýšlí o dýchání psycholog studující holotropní dýchání a jinak lékař nad tělem v bezvědomí. Je potřeba i s tím dechem nějak pracovat, přemýšlet nad ním, uvědomit si, o co tu jde, když dýcháme, abychom dýchali smysluplně. Je totiž možno dýchat neefektivně. Povrchně, nedostatečně. Dneska se zlomenina nohy v krčku řeší operací, ale těch lidí, kteří zemřeli na zápal plic právě v důsledku nedostatečného dýchání v době, kdy museli ležet na lůžku, těch nebylo málo. My sami si tedy chyby v dýchání nejspíš neuvědomíme. Vyburcuje nás až setkání s někým, kdo tomu rozumí, kdo nás upozorní na to, co děláme špatně. Ne nutně tím, že by nás oslovil a varoval, že něco děláme špatně. Tady to může být prostý příklad jeho života, který nás upozorní, že bychom se měli zamyslet sami nad sebou.
Právě v takové situaci jsou učedníci. Nemáme žádné biblické místo, které by ukazovalo, že by nad svým modlitebním životem nějak přemýšleli. Ba dokonce ani nečteme, že by se sami někde vůbec modlili. Pán Ježíš ano! O tom, že se modlil, čteme každou chvíli. O modlitbě učedníků není v evangeliích zmínka a čteme o tom až ve Skutcích. Jistě – v evangeliích čteme řadu Ježíšových výzev k modlitbám. Řadu rad udílených učedníkům i zástupům, jak se modlit a jak ne. Že bychom ale četli byť jeden jediný příběh o tom, jak se učedníci modlili, to ne. Ve jménu Pána Ježíše vymítali démony a konali kdovíjaké další mocné činy. Tato prosba „Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan“ je ale jediným svědectvím o tom, že sami učedníci měli nějaký aktivní modlitební život, nebo to alespoň bylo téma, které jim v nějakém okamžiku přišlo zajímavé.
V jakém okamžiku? To už by mohlo být zase zajímavé pro nás. Protože viděli, že se Ježíš modlí. Ten, který pro ně byl důležitý, ten který jim byl vzorem – ten se modlil. Za dávných časů, kdy jsem byl učedníkem svámí Maharišiho, tak jsme dostávali osobní mantru, kterou jsme měli meditovat každý den 20 minut. Vzpomínám si na rozhovor s dětmi člověka, který zrovna seděl kdesi na zahradě a meditoval. Děcka se těšily, až se také naučí meditovat a budou moci žít stejně, jako jejich táta. Vzory jsou ale důležité nejen v dětství, ale i v dospělosti, jak nám o tom svědčí dnešní příběh z evangelia. Pán Ježíš se modlil – a ejhle, učedníci zatoužili po tomtéž.
Pán Ježíš se modlil. Modlil se docela často, stojí zato se někdy zamyslet nad tím, proč – když mluvíme o Ježíšově modlitbě – tak stále dokolečka přemýšlíme o vypjaté scéně getsemanské zahrady či ještě vypjatější scénu na kříži – a stranou necháváme všechna další místa, kdy se Pán Ježíš modlí tak nějak „za provozu“. V našich úvahách jen zřídka najde místo modlitba jako přirozená součást Ježíšova života. Přitom právě tohle je zřetelně základ pro prosbu neznámého učedníka, aby je Pán Ježíš naučil modlit se. V tuhle chvíli nikdo není v úzkých, nikdo není v krizi, nikdo se neřítí do průšvihu. Tak – prostě za pochodu, v běžné životní situaci potulného kazatele a jeho učedníků. A tenhle Ježíš se modlí. Už zase se modlí! Aha…? V tom bude nějaký trýček! „Pane, nauč nás modlit se…!“ Ono to modlení asi nebude úplně k zahození, když to i Pán Ježíš dělá tak často.
Tak Pán Ježíš začal učit modlitbě. To, co ale Pán Ježíš uvedl jako vzorovou modlitbu, to docela překvapí. Hebrejština je poetická řeč. Potrpí si na opakování, na to říct tu samou myšlenku několikrát, ale opsat ji různými slovy. „Kéž je nám Bůh milostiv a dá nám požehnání – kéž nad námi rozjasní svou tvář! … Ať je známa na zemi tvá cesta – mezi všemi pronárody tvoje spása! … Kéž ti, Bože, lidé vzdají chválu – kéž ti vzdají chválu všichni lidé!“ 67. žalm, který jsme slyšeli a zpívali na začátku. Ejhle – v Otčenáši jde poetika řeči stranou. Strohé, téměř holé věty, jedna myšlenka jde za druhou. Jde tu rozhodně o obsah, ne o formu. Když Pán Ježíš říká, jak se mají učedníci modlit, nabízí prostý seznam proseb. Když ale řeknu, že jde o obsah, neznamená to ale, že by Otčenáš byl nějak originální obsahově. Modlitba jakéhokoliv žida u rodinné večeře či rabína v synagoze by měla obsah velmi podobný. Obsah je důležitý, ale nijak objevný.
Za pozornost stojí i to, že učedníci tuto modlitbu přijali bez jakéhokoliv komentáře. Nad něčím z Ježíšových myšlenek se pozastavovali Ježíšovi odpůrci. Nad něčím se pozastavovali i učedníci. Otčenáš přijímají bez jakéhokoliv dotazu či připomínky a záhy se stává příslovečným „rodinným stříbrem“, tedy tím nejcennějším, co patří celé křesťanské rodině a o čem není třeba se nijak dohadovat. Otčenáš je něčím, co bezproblémově křesťany spojuje přes hranice církví, času i prostoru.
Ejhle tedy – „Pane, nauč nás modlit se…!“ A odpovědí je cosi klasického. Obecně přijatelného. Není divu – je to jako: „Nauč nás dýchat!“ Co se na tom chcete učit nového? Dechová cvičení najdete v učebnicích jógy sepsaných staletí před Kristem. Další informace přidají řečníci klasického Řecka. Další třeba Komenský v knize o „Umění kazatelském“. Nenapadá mne, co by u všech všudy měl někdo vymyslet originálního, nového a převratného. I holotropní dýchání Stanislava Grofa je zas jen v moderním hávu oblečený šamanismus a obdoba tančících dervišů.
S modlitbou je to také tak. Nečekejte, že vymyslíte něco převratného nebo že vám někdo něco převratného nabídne. Když přišli za Pánem Ježíšem, aby je naučil modlit se, také nic převratného nenabídl. Nejde přeci ani o vznešenost formy, ani o originalitu myšlenky. Forma je služebná záležitost a obsah se za ta staletí zas tak moc nezměnil. Otčenáš nepřinesl nic převratného do světa, kde žil Ježíš a jeho učedníci.
Jenže právě tak je to s naší modlitbou dnes. Ani dnes neexistuje nějaké nové moderní převratné pravidlo, dokonalá metoda, jak se modlit a co se modlit. Stále dokolečka už několik tisíc let se jako lidé setkáváme s Boží svatostí, čekáme Kristův příchod, hledáme Boží vůli, snažíme se najít nasycení pro naše tělo, naši duši i našeho ducha, zápasíme s vlastní slabostí i se zlem, které přerůstá lidské rozměry. To všechno děláme v naději, že tento svět je v Božích rukou, které jsou pevné, a dříve nebo později pozná celé stvoření. Pořád se nám tam vrací Otčenáš – v prosbách, v chválách, v přemýšlení, co je v našem životě důležité a co důležité není. Nic nového a objevného, po čem bychom měli toužit či co naplní náš život pokojem, nic takového nenacházíme. Je to pořád to samé, co Pán Ježíš nabídl v Otčenáši. Ale už jsme slyšeli, že ani on nebyl objevitelem těchto věcí. Ani v jeho době nebyl Otčenáš něčím zlomovým!
To ho jednou jeho učedníci požádali: „Pane, nauč nás modlit se…“ „Pane, nauč nás dýchat…!“ „Nauč dýchat naši duši…!“ A on jim ukázal, že tak, jak je to od počátku světa a až do skonání světa také bude, tak nepřichází v této oblasti žádné převratné změny. Cokoliv, co vás těší či trápí, prostě předkládejte Bohu. Věci tajuplné, jako je svatost Božího jména i věci všední, jako je chleba k snídani – to vše se odehrává před Boží tváří a na nás je, abychom si tuto Boží přítomnost co možná také neustále uvědomovali. Aby tak Bůh mohl s naším vědomím do toho všeho také vstoupit.
Už od počátku věků je to stejné. Buď se budeme jako Adam s Evou skrývat kdesi v křoví, aby nás Bůh neviděl a maskovat se fíkovým listím, aby, když už nás uvidí, tak aby nás neviděl takové, jací jsme. Nebo si přiznáme, že tohle je cesta, která nás už jednou stála ráj. Království Boží je mezi námi. Království lásky a pokoje je mezi námi. Někde mezi námi už je radost a pohoda ráje.
Modlitba, to je jen jiné slovo proto, aby to tu skutečně bylo.
Amen.