Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Máme před sebou dva texty, jejichž společným rysem je, že Ježíš někomu říká: „Pojď!“ (za mnou, případně ke mně). Tím ovšem podobnost končí – všechno ostatní je jinak. V prvním případě (který reprezentuje celou řadu podobných novozákonních příběhů) jde o povolání rybářů k učednictví a veškerá iniciativa je na straně Ježíšově. A kulisy jsou naprosto všední. Vypadá to, že Petr, Ondřej, Jakub a Jan dělají svou normální rybářskou práci, která je živí, tak jako kterýkoliv jiný den, aniž by tušili, že dnes se stane něco, co změní jejich životy navždy. A Ježíš (který jim v té době není neznámý, možná k němu chovají jisté sympatie, ale každopádně přitom žijí svůj život, on má také svůj život a ty životy jsou až do té chvíle na sobě nezávislé) se u nich cestou po břehu Galilejského moře zastaví a říká jim: „Pojďte za mnou, učiním z vás rybáře lidí.“ A oni se zvednou a jdou. V tom momentě život nezávislý na Ježíšovi skončil. Ježíš je pozval, aby se stali součástí jeho příběhu, a oni pozvání přijali. V tu chvíli jako by se potůčky jejich vlastních příběhů vlily do řeky příběhu Ježíšova a už navždy zůstanou jeho součástí. Co je čeká? Stanou se učedníky. Budou se svým Mistrem ve dne v noci. Budou hledět na jeho činy mocné a neobvyklé stejně jako na ty, řekněme, všední. Budou poslouchat jeho vyučování. Budou s ním v jeho radostech i úzkostech. Budou mu mnohem bližší, než jeho pokrevní příbuzní. A během toho učednického života se bude měnit jejich charakter. Čím dál tím víc pro ně bude Ježíš měřítkem všech věcí. A jednou dojdou klopotnou cestou lemovanou vlastními selháními až do stavu, kdy budou schopni unést odpovědnost za šíření Ježíšova poselství v tehdy známém světě, stejně jako odpovědnost za společenství lidí, kteří v Ježíši poznají svého Spasitele a Pána.
Věřím, že ono „následuj mě“ nebo „pojď za mnou“ je adresováno každému, kdo se v životě nějakým způsobem setkal s Ježíšem a byl jím uchvácen do té míry, že v něm poznal Božího Syna a Spasitele světa. Nic v Bibli nenasvědčuje tomu, že by Bůh plánoval pro většinu uvěřivších, aby se dali pokřtít a pak byli zapojeni po zbytek života do chodu instituce zvané církev, aniž by se s nimi vnitřně stalo cokoliv, co by stálo za zmínku. Z Biblického pohledu učednictví není cesta pro pár speciálně obdarovaných jedinců. Na konci Matoušova evangelia neříká vzkříšený Pán svým učedníkům „získávejte mi věřící, členy církve, platiče příspěvků atd.“, nýbrž „získávejte mi učedníky“. A výzev k následování Krista a proměně charakteru – nebo k připodobňování naší povahy charakteru Ježíšovu – najdeme v novozákonních epištolách poměrně hodně.
Mnoho křesťanů má tendenci závidět těm prvním učedníkům, kteří měli výsadu žít v době, kdy Boží Syn chodil v lidském těle po zemi. Dokonce si myslí, že snažit se následovat Ježíše bez jeho fyzické přítomnosti je jako učit se řemeslo z příruček. Nesdílím tak docela tento názor – přestože zakoušet Ježíše tak, jak jej zakoušeli Petr, Ondřej a další, muselo být nádherné a neopakovatelné. Náš vzkříšený Pán se postaral, abychom měli všechno, co na cestě učednictví potřebujeme. Především máme evangelia – zprávy o Něm, z nichž můžeme poznávat Jeho charakter, pokud je čteme, přemýšlíme o nich, necháme je k sobě mluvit. Máme spisy prvních učedníků a také příběh o Boží cestě za člověkem od dávných dob až po Ježíšův příchod – Starý zákon. A k tomu mnohé svědky víry – ty, kteří šli cestou následování kdysi před námi nebo jdou po ní vedle nás nebo nás o pár kroků předchází. Můžeme se vzkříšeným Pánem mluvit v modlitbě a máme zaslíbeno, že Duch Svatý, kterého On vylil na svou církev, nás bude vyučovat a uvede nás do „všeliké pravdy“. Je toho dost, co máme – rozhodně to stačí k tomu, aby se náš charakter mohl pozvolna přeměňovat v charakter Ježíšův, pokud o to stojíme a jsme ochotni si udělat na svého Mistra čas. Pokud se totiž pravidelně vystavujeme Božímu Slovu, pokud opravdu hledáme přítomnost Ducha Svatého a toužíme po ní, není možné, aby to s námi nic neudělalo. Dobrý učedník si dovede představit, co by udělal jeho mistr i v situaci, kterou s ním nikdy neprožil. Křesťan, který se sytí Božím Slovem a hledá přítomnost Ducha Svatého, ve většině situací ví, co by udělal Ježíš, kdyby byl na jeho místě. A zachová se podle toho. A postupně zraje do stavu, kdy může nést odpovědnost za ty, kteří na cestu následování Ježíše nedávno vstoupili, a být jim pomocí, příkladem, povzbuzením.
Příběh ze 14. kapitoly Matoušova evangelia je úplně jiný – dramatický, s prvky tajemství i zvláštní snové atmosféry. Rozhodně tam nejde o běžnou lidskou zkušenost. Učedníci už jsou na cestě následování poměrně daleko, už se svým Mistrem leccos zažili. Byli svědky jeho zázraků a mocných činů a také už byli účastni jeho díla – to když je poslal uzdravovat nemocné, vymítat démony a kázat, že se přiblížilo Království Boží. Tenkrát jim nezbylo než poslechnout a vyjít, i když v nich nejspíš byla malá dušička, a s úžasem zjistili, že se jim i démoni poddávají. Takže – tito učedníci už nejsou žádní nezkušení nováčkové, ale přesto mají docela pěkný strach, protože Ježíš je daleko, oni od večera veslují ve snaze dostat se na druhý břeh a teď se blíží ráno a břeh je pořád v nedohlednu – jenom ty bouřící vlny, z nichž každá další může jejich loďku převrátit. A najednou přichází Ježíš – jde po vodě. On prostě po těch vlnách, které je tak děsí a které jim momentálně vládnou, zcela bez rozpaků šlape navzdory tomu, že je to z hlediska přírodních zákonů vyloučené. Není nic divného na tom, že ho učedníci považují za přízrak, za jakýsi zlověstný výplod své vlastní mysli, zoufale unavené celonočním marným úsilím a neustálým strachem. Jenomže domnělý přízrak je skutečný Ježíš, jak jim vzápětí jasně sdělí. A teď se stane něco opravdu zvláštního. Petr, namísto aby křičel něco sebezáchovného (například „Pane, pojď honem a zastav tu bouři, než se utopíme“), volá: „Pane, jsi-li to ty, přikaž mi, ať k tobě přijdu po vodě!“ Petr měl ohnivou povahu a snad se o něm dá říci, že byl prudký až splašený, ale tohle je přece jen trochu moc – i na něho. Kdyby se radši držel loďky, posledního náznaku jakési jistoty, a čekal, až do ní Pán vstoupí a utiší bouři, jak už to v minulosti nejméně jednou udělal. Ještě podivnější je, že Ježíš má pro jeho přání porozumění a odpovídá na ně svým: „Tak pojď!“
Dál už to známe: Petr vyjde, dokud hledí na Ježíše, opravdu jde po vodě, jako on, když se podívá na vlny, začne tonout. Jistě jste o tom slyšeli nejedno kázání. Dnes bych ale chtěla zůstat u tématu povolání. Ježíš Petra v tu chvíli povolává – ovšem, iniciátorem je tentokrát Petr sám. Petr vidí ve velmi nebezpečné situaci svého Mistra dělat něco, co se vymyká nejsmělejším lidským představám, a v tu chvíli skálopevně věří, že když ho Ježíš povolá nebo chcete-li dá mu své pověření, bude on, Petr, schopen konat přesně to samé.
Oblíbený výklad tohoto příběhu říká, že rozbouřené moře tady představuje síly temna, původní chaos, a Ježíš šlapající po nich symbolizuje Boží vítězství nad nimi. Ale bouřící, nezvládnutelné vlny nám mohou trochu obecněji symbolizovat každou situaci, která je objektivně zcela nad naše síly, nebezpečná a nezvládnutelná. Ovšem – pro Ježíše je samozřejmě stejně zvládnutelná jako ty vlny, po nichž šlape. Možná, že někdo toužíte následovat svého Pána někam, kam lidé běžně nechodí. Možná, že máte vizi nějaké služby, která v běžném lidském pohledu vypadá zcela nezvládnutelně. Pokud je tomu tak, radím vyvarovat se dvou krajních poloh: Zaprvé – skočit do toho okamžitě bez jistoty Ježíšova povolání. Podobné experimenty končívají velmi špatně. Zadruhé – nechat si od rozumných lidí namluvit, že něco takového je zcela nemožné, držet se pěkně lodičky a pohřbít svůj sen. Pohřbených snů bývá většinou škoda, zvlášť když se týkají následování Pána. Nejlepší možností je držet se lodičky jako Petr a volat na Pána: „Zavolej mě! Poruč mi, ať jdu!“ A pokud uslyšíte Ježíšovo „Pojď,“ pak vyrazit s pohledem na něj upřeným bez ohledu na vítr, vlny či jakékoliv jiné potíže.
Amen.
Věra Hájková