Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé děti, milí bratři a sestry,
i když dneškem začínáme vykládat knihu Jozue, tak ten dnešní příběh musíme začít výrazně dřív, než v okamžiku, kdy se Jozue ujímá vedení Božího lidu. Dokonce ani dnešní první čtení nesahá ještě do dostatečně hluboké historie. K tomu, abychom dobře porozuměli úkolu, který byl na Jozua vložen, je potřeba vědět o historii o dobrých 500 let starší, o praotci Abrahamovi a o tom, že jemu a jeho potomstvu Bůh zaslíbil určitou oblast okolo řeky Jordán a tomuto území se proto říká „Země zaslíbená“. Když toto víme, tak potom můžeme přeskočit pár století a věnovat se Abrahamovým potomkům. A z jejich dějin pak především potřeba věnovat se trochu podrobněji historii od vyjití z Egypta a průchodu Rudým mořem. Tuto událost už Jozue zažil. Bible nám nepodává jeho přesný životopis a tak se z těch letmých životopisných údajů můžeme domnívat, že v době, když spolu s Mojžíšem a celým židovským národem prošel Rudým mořem z Egypta směrem k hoře Sinaj, tak byl Jozue mladík tak okolo patnácti let. Spolu s ostatními viděl Mojžíše, jak udeřil holí do hladiny, jak se moře rozestoupilo a Jozue pak spolu s ostatními prošel Rudým mořem. Má tedy za sebou zkušenost s Boží mocí, která si dokáže poradit i se živlem tak neovladatelným, jako je voda a dlužno dodat, že tato zkušenost není zdaleka poslední. Kdesi v daleké budoucnosti je před ním přechod přes Jordán, který se tomu přechodu přes Rudé moře bude nápadně podobat.
Narozdíl od drtivé většiny ostatních Izraelců má za sebou i první „návštěvu“ zaslíbené země. To bylo dva roky po vyjití z Egypta. Když ještě byli na poušti, tak Mojžíš vyslal dvanáct zvědů, aby si prohlédli zaslíbenou zemi. Dvanáct odvážlivců, z každého pokolení Božího lidu jeden. A mezi nimi zhruba sedmnáctiletý Efrajimec Jozue. Vrátili se nadšeni její úrodností a bohatstvím. Vinný hrozen museli tehdy nést dva lidé navlečený na sochor, jak byl velký. Jenže se vrátili také naplněni strachem. Ano – Hospodin celou tuto zemi dal Abrahamovi a jeho potomkům. Ano, oni jsou Abrahamovi potomci a měli by se ujmout svého dědictví – ale jak? Vždyť nemají šanci proti těm silným a bohatým národům, které se mezitím usídlily v Zaslíbené zemi! A ti Anákovci, co tam bydlí – to jsou hotoví obři! Jasně, jsou to „zrůdy“, které se nelíbí ani lidem ani Pánu Bohu – ale bojovat proti nim, to není jen tak!
Vyzvědači dostali strach – a tento strach se postupně přenáší na všechen lid. Z části jsou to již klasické stížnosti typu: „Proč nás sem Pán Bůh dovedl? Abychom tady všichni padli v bitvě?“ Tohle už Mojžíš zažil, to ho nepřekvapí. Ale objevuje se ještě jedna myšlenka a je překvapivě svůdná: což takhle svrhnout Mojžíše, ustanovit si nového náčelníka a šupito presto zpátky do Egypta. Po dvou letech už černé vzpomínky na egyptské otroctví vybledly. Vždyť tam nebylo zas tak špatně! Bylo co jíst, bylo kde spát a když člověk pracoval a nereptal, tak mu celkem nic moc nehrozilo. No – bylo to takové s odpuštěním pitomé, že člověk musel házet vlastní děti do Nilu, ale to byl dozajista takový ten královský rozmar a ono by to toho faraóna jistě přešlo a byl by zase klid!
Proti celému izraelskému národu, který nadohled od svobody Zaslíbené země dumá nad tím, jestli by to neměl otočit a vrátit se do egyptského otroctví, teď stojí čtyři lidé – Mojžíš, jeho bratr Áron a dva z těch dvanácti „průzkumníků“ – Káleb a Jozue. Průzkumníci znovu a znovu popisují krásu země a Mojžíš s Áronem vysvětlují lidem, že když je Pán Bůh dovedl až sem, když jim dal vyhrát v tolika bitvách, tak je teď neopustí a budou vítězit dál. Jenže nikdo je neposlouchá. Nikdo nevěří těm čtyřem, že Hospodin jim přeci tuto zemi slíbil a tak nejsou na místě žádné pochybnosti, že ji také obsadí. Dokonce je chtějí všechny ukamenovat.
Tehdy řekne Bůh jasné ale tvrdé slovo – do Zaslíbené země nevstoupí nikdo z těch, kdo pochybovali o Boží moci. A tak z těch, kteří tu teď stojí v Kádeši, vstoupí do země zaslíbené jen Jozue a Káleb. Dokonce ani Mojžíš ani Mojžíšův bratr Áron nesmí do Zaslíbené země vstoupit, ale to je zase jiná historie. Bůh řekl jasně: před Izraelci je 40 let bloudění pouští a během tohoto bloudění postupně vymře generace těch, kteří nevěřili Hospodinu a jeho síle.
Ti, co předtím tak reptali a říkali, že do té slavné Zaslíbené země nepůjdou ani náhodou, teď otočili jako na čtyráku. Jsou teď opět rozčíleni, ale v tuto chvíli proto, že vlastně do té Zaslíbené země chtějí a nelíbí se jim tvrdý Boží soud. Někteří se rozhodli navzdory Božímu slovu přeci jen dobít Zaslíbenou zemi a začali se chystat k bitvě. Mojžíš jim řekl, že to nemá cenu a že ani on, ani jeho blízcí se nehnou z tábora. Přesto skupina vojáků vyrazí, ale izraelský útok je přesně podle Mojžíšova slova rozprášen. Zbylí Izraelci se tedy podrobují Božímu trestu a vyrážejí na jih, do pouště. Čeká je dlouhé putování od oázy k oáze. Čtyřicet let.
Po 40 letech opět stanují v Kádeši na hranici Kenaánu. Z generace těch, kteří stáli v Kádeši před 40 lety, už zůstávají jen čtyři – Mojžíš, Áron, Káleb a Jozue. Cesta dál vede podél Mrtvého moře a někde zde umírá Áron. Lid přichází až k Jordánu. Za řekou je Zaslíbená země, Mojžíš se loučí s lidem. Do Zaslíbené země nevstoupil, ale alespoň ji mohl vidět. Už předtím předal velení Jozuovi, pak odešel na horu Nébo a od té doby Mojžíše nikdy nikdo neviděl. Ani jeho hrob – a židé si vypráví legendu o tom, jak byl Mojžíš vzat k Bohu do nebe a poznal tak krásnou Zaslíbenou zemi, že ani ta pozemská se s ní nemůže porovnávat.
A dole pod horou stojí Jozue, je mu tak sedmdesát a měl by teď dovést Izraelce do Země zaslíbené. No, nemá to Jozue jednoduché. Budou mu lidé konečně věřit, že jim Hospodin pomůže zaslíbenou zemi obsadit? Přesvědčí je Jozue o Boží věrnosti? O tom, že Bůh své slovo plní? Naštěstí ale není Jozue úplně sám. Má na své straně: (1) Káleba, dávného spolubojovníka. (2) Jozue má k dobru i zkušenosti. Ať již vědomě či nevědomě, tak ho Mojžíš cvičil. Jako jakýsi „Mojžíšův pobočník“ již léta okoukával způsoby Mojžíšovy práce a Mojžíš mu jako dobrý řídící pracovník postupně svěřoval jednotlivé úkoly. Tak mu kupříkladu svěřil péči o Hospodinův stánek (Ex 33,11), v bitvě v Refídimu (Ex 17,8–16) mu bylo dokonce svěřeno velení a Jozue v této bitvě s Amálekem obstál. V řadě neposlední mohl zúročit své zkušenosti z dávné výzvědné cesty do Kenánu a jistě mu nevymizelo z paměti, že ho málem jeho vlastní souvěrci ukamenovali, když spolu s Kálebem přemlouval lid, aby se přeci jen vydal do boje, takže ví, co se od lidí dá čekat.
(3) A ještě něco má. Má jméno, které mu kdysi dal Mojžíš a takové jméno, to není v Bibli jen tak. Zvláště, když je to jméno, které člověk dostane od samotného Mojžíše, protože každé vlastní jméno v Bibli vypovídá o tom, kdo toto jméno nosí. A Mojžíš dal tehdy v Kádeši mladému Efrajimci Hošeovi jméno Jozue, tedy hebrejsky Jehošua – Hospodin je spása. Aby ten schopný a silný mladík nikdy nezapomněl, že spása nestojí a nepadá s jeho schopnostmi a silou, ale s Božím požehnáním a to může skrze něj přicházet, i když jeho síly a schopnosti ochabnou.
(4) My to jméno známe od jeho jiného nositele – Ježíše. Už dávno vykladače Bible napadalo, že po Mojžíšovi, jakožto představiteli Zákona, přichází Jozue, jako představitel Božího milosrdenství a že starozákonní Jozue je Pánu Ježíši vlastně docela podobný. Hlavně ve dvou věcech – (1) ve své neochvějné víře v Boží pomoc a milosrdenství a (2) ve vědomí, že víra v Boží pomoc a milosrdenství neznamená sednout si do houpacího křesla a čekat, až to všechno Pán Bůh udělá za nás. Jo jo – Mojžíšova škola. A tak, když apoštol Pavel říká, že Zákon byl pěstounem ke Kristu, tak tady máme jakýsi starozákonní obraz této výuky – Zákonodárce Mojžíš byl dobrým vychovatelem Jozua, který nakonec dovede Izraelce do Zaslíbené země.
Z této výuky bychom se měli poučit i my. Jozue chodil 40 let do Mojžíšovy školy, postupně se zdokonaloval v tom, co bylo potřeba a nakonec mohl převzít vedení všeho lidu. Slyšeli jsme, že dokonce Ježíš se musel učit! Že ani on – i když to by Boží Syn – tak to neměl všechno jasné hned od začátku, ale to, jak obstával v jednotlivých zkouškách, ho zpevňovalo, takže nakonec obstál i v té poslední a necouvl před křížem. I ti Izraelci si nejprve prošli 40 let „školní docházky“ v poušti a teprve poté byli připraveni vejít do Zaslíbené země, nezapomínejme na to! Jasně že je lákavější předbíhat, jenže v mnoha případech to prostě vůbec není možné. S tím už se musel vypořádávat i apoštol, že noví křesťané začali tak říkajíc „přeskakovat lekce“. Jako by ve škole někdo řekl: „Učit se abecedu? Nuda! Já si chci hned číst. Učit se násobilku? Pchá, to přeskočíme a jdeme rovnou na rovnice o dvou neznámých! Učit se slovíčka – a proč jako? Prostě si vezmu knížku v cizím jazyce a to by bylo, abych se něco zajímavého nedočetl!“
V případě nově obrácených křesťanů to byl tento problém: Vzali si jednu z kapitol pro pokročilé – tu o Božím milosrdenství, o odpuštění hříchů. Ale co to vůbec je hřích, to si nepřečetli. Jako by řekli: Nás nezajímá, co to je hřích. Hlavně, že je to odpuštěné. Dělat můžeme cokoliv. Ale apoštol píše – je to jako s malým dítětem, které musí pít mléko, protože ještě není dost staré na hutnější pokrm. A aby nebylo mýlky, o čem je řeč, tak to řekne takto: „Hutný pokrm je pro vyspělé, pro ty, kdo mají cvičením své smysly vypěstovány tak, že rozeznají dobré od špatného.“ Tak jsme to slyšeli z listu Židům (v. 14).
Tak měli Izraelci 40 let výuky o tom, že Bůh je věrný a když to oni nevzdají, tak národ nakonec do Zaslíbené země dojde. Po těch 40 letech putování pouští už to velmi dobře věděli a tak už věděli, že reptat proti Pánu Bohu dobré není. S tímhle už Jozue problémy neměl. Což neznamená, že neměl problémy vůbec s ničím, učit se rozeznávat dobré od špatného je záležitost na celý život. A i ty Izraelce později napadlo, že by šlo v této pomyslné škole tak trochu přeskakovat – jenže ubližovali tím sami sobě i jiným.
Když dáte miminu místo krupicové kaše vepřo–knedlo–zelo s tím, že jednou stejně bude takováto jídla jíst, tak dítěti dobře nebude, právě naopak. Dokonce mu můžete velmi vážně ublížit. Když křesťan přestane uvažovat o dobru a zlu s tím, že to nakonec stejně Pán Bůh nějak vyřeší, také to dobré nebude. I ti Izraelci měli před sebou ještě dlouhou školu, protože zatím věděli tolik, že je Pán Bůh neopustí a že mu mají věřit. Ale čekala na ně nová a zatím neznámá pokušení různých božstev národů, které žily v Zaslíbené zemi a s těmi se teprve postupně budou učit vypořádávat. Jako by postoupili do vyššího ročníku.
Zároveň ale nesměli zapomenout to, co už znají. Ono je to s takovouto výukou docela jako ve škole – nesmíme zapomenout to, co už jsme se naučili, i když je to něco strašně jednoduchého. V té škole je to na první pohled nemožné – těžko zapomeneme, jak vypadají jednotlivá písmenka. V životě je to bohužel docela časté. I u těch Izraelců stačilo pár desítek let. Dobře se naučili novou látku, že všichni ti Molochové a Ištary nejsou nic pro ně. Přinejmenším ze začátku se podle toho řídili velmi pevně. Brzy ale zapomněli ty první lekce o Boží věrnosti a začali si hledat nějaká světská zajištění. A pak zapomněli i na to, že Moloch a Ištar není nic pro ně.
Nesmíme zapomínat na základy a k tomu, abychom věděli, co to jsou základy, připomenu ještě jednou první čtení: „Potřebujete, aby vás někdo učil abecedě Boží řeči; potřebujete mléko, ne hutný pokrm. Hutný pokrm je pro vyspělé, pro ty, kdo mají cvičením své smysly vypěstovány tak, že rozeznají dobré od špatného.“ Rozeznávat dobré od špatného. To je duchovní mléko a to je něco, co bychom se měli dobře naučit a nikdy nezapomenout. Hledejme tedy, co je dobré a co je zlé. Dokud se Izraelci nenaučili rozpoznávat, co je dobré a co je zlé, tak nevešli do Zaslíbené země. Naučili se to, vešli do ní, ale když na to zapomněli, tak ji opět ztratili.
Učme se rozpoznávat dobré a zlé a když už to od sebe rozpoznáme, tak se držme dobrého a vyvarujme zlého. I před námi je Země zaslíbená, Boží království a stojí za to do něj dojít.
Amen.