Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
hned na začátku kázání musím varovat, že k Zacheovi se dostanu až v samém závěru. Začneme pěkně popořádku, od knih Mojžíšových. V nich najdete množství příkazů, napomenutí a zákazů. Jejich smysl je shrnut v samém závěru Mojžíšovy řeči, když sestoupil z hory Choréb: Vezmi si k srdci, že Hospodin je Bůh nahoře na nebesích i dole na zemi; žádný jiný není. Dbej na jeho nařízení a příkazy, které ti dnes udílím, aby se vedlo dobře tobě i tvým synům po tobě a abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti po všechny dny dává Hospodin, tvůj Bůh.
Při velmi povrchním čtení se může zdát, že se tady nabízí nějaký obchod – budeš se chovat slušně a dostane se ti odměny. Tak se nám to může zdát, protože ta úvodní fráze „vezmi si k srdci“ se v naší řeči vyprázdnila, ztratila svoji sílu. Ale srdce, to je ve Starém zákoně samo jádro lidské osobnosti. Tam máš pustit Hospodina, Boha vedle kterého žádného jiného není. A budeš-li chodit cestami, ke kterým jsou přikázání směrovkami, ukazateli, nezůstane to bez odezvy.
Kdy ta odezva přijde? Kdy Bůh shlédne na ty, kteří mu uchovávají věrnost? To je velká otázka Starého zákona. Množství starozákonních příběhů je o tom, kam to vede, když člověk přestane počítat s tím, že by Hospodin vstoupil do jeho příběhu. A jiné přiběhy jsou o tom, kam to vede, když si člověk namlouvá, že Hospodin je s ním, a přitom se před Boží tvář ve skutečnosti postavit nechce.
Nám v hlavě nejsnáze uvíznou ze Starého zákona politické dějiny. Příběhy králů, příběhy vzestupu a pádu moci Izraele. Zaslíbení dobře se Ti povede ale platí i pro život soukromý. Připomeňme několik úryvků z Žalmu 112: Dobře bývá muží, jenž se smiluje a půjčí, a své věci spravuje dle práva: nezhroutí se nikdy. Nemusí se bát zlé zprávy, jeho srdce doufá v Hospodina. A ještě před tím je psáno: pokolení přímých bude požehnáno. Když ten žalm čteme pozorně, tak si musíme všimnout, že verš čtvrtý s okolím úplně neladí. Stojí tam Ve tmách vzchází přímým světlo. V jakých tmách? Vždyť přímým je přece požehnáno!
Ty tmy, to mohou být vnější poměry. Ale může to být ale také něco jiného, osobnějšího. Co by mohlo trápit izraelského muže, který se – slovy žalmu – bojí Hospodina? Poslechněte si úryvky z Žalmu 55:
Nepřítel mi spílá, svévolník mě tísní,
chtěli by mě zlomit ničemnostmi,
štvou proti mě plni vzteku.
Kdybych měl křídla jako holubice,
uletěl bych, usadil se jinde.
Není to nepřítel, kdo mě tupí,
to bych přece snesl;
nade mnou se nevypíná ten, který mě nenávidí,
před tím bych se ukryl,
jsi to však ty, člověk jako já,
můj druh a přítel!
Myslím, že to známe od dětství. Snáze se vyrovnáváme s otevřeným nepřátelstvím, než se zradou, případně posměchem. Umění se nenechat rozhodit posměchem bývá podmínkou schopnosti úspěšně přežít v dětském kolektivu. Někteří z nás si nemohou vybrat a často tráví spoustu času i ve věku dospělém v prostředí, kde je nutné se pořád mít před někým na pozoru. Ale někteří, jako já, mají to štěstí, že se ve svém pracovním životě pohybují mezi lidmi slušnými, mezi kolegy, kterých si váží a mají je rádi. O to bývá větší pohromou, když vás v takovém prostředí někdo z něčeho obviní. Ono není obvinění jako obvinění. Normální člověk se nepovažuje za bezchybného. Když mi někdo předhodí, že bych mohl být vstřícnější – no ano, mohl. Laskavější – no, jistě. Ale pak jsou věci, o kterých si myslíte, že jste v nich obstáli. A když to někdo zpochybní, někdo koho si vážíte, tak jste opravdu vykolejeni.
To, co Vám teď povím, není nic, čím bych se chtěl chlubit. Stalo se, že v práci člověk, s kterým jsem v blízkém kontaktu, mne obvinil zhruba z toho, že nabádám jednoho kolegu, aby nabádal jiného kolegu, aby toho člověka pomlouval, a tím připravil jeho pád z nějaké funkce. Řeknete si, to je tak absurdní, že nad tím nejlépe mávnout rukou. Jo, to že toho člověka vidíte v práci třikrát a vícekrát denně, je nepříjemné, ale přece si tím nebudu kazit zažívání. A vidíte, já jsem si ho kazil. Pořád jsem se vyrovnával s otázkou, jak někdo, kdo mě léta zná, si něco takového může myslet. Byli jsme v Americe a když jsme se s manželkou večer procházeli okolo jezera, tak já to pořád a pořád vytahoval. Jo, kdyby to byl nějaký gauner, nějaký kariérista, kdo mi to řekl, nebylo by to nic těžkého. Ale, řečeno slovy žalmisty, člověk jako já, můj druh a přítel.
Úleva přišla teprve, když se mi v tomto kontextu začala vybavovat slova z Písma do svého vlastního přišel a vlastní ho nepřijali. Uvědomil jsem si, jak byl ke mně život dosud laskavý, že jsem měl okolo sebe lidi, kteří nezpochybňovali mou osobní integritu. A že neporozumění vašim záměrům je ve světě něco normálního. Podobně jako je normální, že vás někdo podezírá z úmyslů, které opravdu nemáte. Jsou situace, kdy to můžete vysvětlit, uvést na pravou míru, a jsou situace, kdy to nejde. Kdy lze leda čekat až ve tmách vzejde světlo.
To, čím jsem prošel, jistě není nic mimořádného. Odvažuji se o tom zde mluvíit pouze proto, protože si myslím, že i jiní prožívají podobné situace. Nazvěme je třeba útok na srdce. Někdo cíleně nebo nevědomky zpochybní jádro vaší osobnosti, rozhodí vás v tom, v čem se podle svého nejlepšiho svědomí cítíte být opravdoví, čistí. Průvodními znaky mohou být
Pochybnosti o sobě: jistěže se člověk ptá, čemu mohl zabránit, co měl udělat a říci jinak. Ale je potřeba umět rozlišovat. Mnoho křesťanů se snaží v prvé chvíli hledat chybu u sebe. Tak jsme byli vychováni a je to asi v pořádku. Činí nás to ovšem snadno zranitelnými. Zkratkovitě řečeno: Ďábel to zkouší z obou stran – jednou nás pobízí ke svévoli, podruhé nás chce zkrušit vylhaným obviňováním.
Krásný příklad je v Davidově příběhu. Otec Davida posílá k jeho bratrům, kteří jsou v Saulově vojsku, jež je vystavováno Goliášovým výhružkám a výsměchu. Čteme: Jeho nejstarší bratr Elíab vzplanul proti Davidovi hněvem a okřikl ho: „Proč jsi sem přišel? Komu jsi nechal ten houfeček ovcí na stepi? Vždyť znám tvou drzost i tvé zlé srdce!“
V takových chvílích nikam nevede, když se člověk soustředí jen na okamžik vzniku sporu. Je třeba hledět do minulosti a do hloubky. Někdy někdo jen tak ujede. To je ten lepší případ. Často je však takové osočení výsledkem dlouhého procesu. Materiál se sbírá, hněv se štosuje, až to jednoho dne vybuchne. Ten druhý je lidsky zneplatněn, zneuznán a zařazen do nějaké mravní kategorie s lehce odpudivou nálepkou. Ta věc nevznikne náhodou. Něco se tím řeší. Třeba pocit ohrožení.
Řeknete pocit ohrožení, to je pochopitelné, tomu se dá rozumět. Opravdu? Kain, který zabil Ábela, se také cítil ohrožen. Proč to muselo zajít až tak daleko? Odpověď, kterou se pokusím dát, bude možná znít trochu příliš obecně. Ale snad se to vyjasní na příkladech. Zlo, na kterém se podílíme – a sám sebe z toho v nejmenším nevyjímám – má často svůj původ v tom, že chceme prosadit nějakou svoji interpretaci světa, svoji verzi událostí, svoje hodnocení těch druhých, svoji pravdu. Interpretaci světa, ve které my hrajeme tu správnou roli. Sem patří pomluvy. Sem patří i náboženské války. Motivy bývají, jak je to u hříchu běžné, dvojí – buď je to vnitřní zranění – a sem patří i mindrák – nebo svévole.
Z cesty, na které byl očerněn ten druhý. se špatně vrací. Zvláště, když to negativní hodnocení přišlo od člověka, který je jinak čestný a bezúhonný. To se pak vynakládá obrovské úsilí na to, aby se ukázalo, že nešlo o omyl, že ten druhý je opravdu mizera. Že je to někdo, koho by bylo nejlépe se zbavit nebo ho nějak izolovat.
Tuhle dynamiku můžeme skvěle pozorovat v Ježíšově příběhu. Slova odborníků, že farizeové tvořili mravní elitu židovství, je při tom na místě brát vážně. Ve sporu o sobotu se jich Ježíš podle Markova evangelia ptá, zda je tedy v sobotu zakázáno život zachránit. Čteme Ale oni mlčeli. Tu se po nich rozhlédl s hněvem, zasažen tvrdostí jejich srdce. A dále čteme když farizeové vyšli, hned se proti němu s herodiány domluvili, že ho zahubí. Tady to začalo. To byl ten prvý krok k Ježíšově smrti, dávno před velikonočními událostmi.
Usmířit se, vrátit vztahy do původní polohy, nelze bez souboje s tvrdostí vlastního srdce. Proto se takové konflikty většinou její jako nevratné.
Proč však bývají tak palčivé? Protože naše myšlení o sobě se do značné míry odvíjí od toho, jak nás vidí ti, kterých se vážíme, tedy ti, které bereme vážně. Patří k cestě křesťanova dospívání a zrání, aby se jednoho dne vyrovnal i s tím, že lidská porušenost může zasáhnout vztahy i v tom nejbližším okolím, ať už v práci, v rodině nebo v církvi.
Dnes, když čtu Ježíšův příběh, si říkám, jak jsem mohl být tak slepý. Ježíš byl nepochopen vlastní rodinou, ti z nejlepších v jeho národě usilovali o jeho bezživotí, veřejnost ho dílem odmítla, dílem jím pohrdla, a jeden z lidí mu nejbližších ho zradil. Tak to chodí.
Ale pozor. Nejde o to, abychom si stýskali. Nebýváme jen obětí, ale také útočníky. A více, než si myslíme. Odtáhnout se od někoho, omezit kontakty na minimum, vyhnout se v rozhovoru čemukoliv osobnímu, to je přece běžná strategie. Leckdy to může být naše jediná obrana proti svévoli, kterou máme k dispozici. Na to už každý musí přijít sám, co bylo nutné a co je tvrdost srdce. Ježíšovo pobývání s hříšníky a celý ten příběh o Zacheovi vypráví o tom, co se může stát, pokud v čas příhodný dokážeme prolomit společenskou izolaci, do se níž – nepochybně do velké míry právem – dostanou lidé všelijak nehodní.
Ale co s tím starozákonním zaslíbením Dobře se Ti povede? Vždyť Ježíš říká, že aní čárka ze zákona nepomine. Ona je to pravda. Ta stavba Starého zákona je dobře založena. Respektování božích směrovek skutečně s sebou nese požehnání. Čim je člověk starší, tím to vidí jasněji. Tvrdost lidského srdce však nebere ohled ani na hranice tak dobře založené stavby. Najdeme ji i v těch nejlepších křesťanských rodinách. Žádné hranice ale také neplatí pro Boží milost. I v tom mém osobním příběhu dochází k pozoruhodným posunům a neočekávanému vývoji.
Boží směrovky, přikázání, jsou dobré ještě k něčemu. Věci nebývají černobílé. Každý si občas dopřeje trochu takového společenského zahřešení. Trochu si zadrbu, něco malinko posunu, abych nevypadal hloupě, něco přeženu, aby se to lépe vyprávělo. Nic se zdánlivě neděje, protože tam není špatný úmysl. Ale právě takovéhle drobnosti vás doběhnou, když jde do tuhého. Ubránit svoje srdce je daleko snažší, je-li opravdu čisté.
Možná, že je tady někdo, kdo má o celém to křesťanském příběhu pochybnosti. Jen si to vemte. Nejprve se slíbuje, že se Ti dobře povede, a pak to končí na kříži. Pořád ale platí ta slova citovaná v úvodu kázání Vezmi si k srdci, že Hospodin je Bůh nahoře na nebesích i dole na zemi; žádný jiný není. Jinak to není, jinak to nebude. Křesťanství je o tom, jak je to doopravdy. Bez kříže není vykoupení. Ale na té cestě ke kříži jsme v Božích rukou. On zná naše srdce. Ví o jeho čistostě i temných zákoutích. Ví, kdy je na co čas. Často se ukáže, že ten čas, který nám případal strašný, čas, kdy jsme se ptali Pane, jak dlouho ještě? Pane proč? byl souběžné také časem milosti. Časem, ve kterém jsme mohli dozrát. Přiblížit se Bohu. Neztratit naději a poznat, že se skutečně příblížilo království nebeské.
Amen.
Aleš Drápal