Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
tématem dnešního kázání bude požehnání. Jistě bude čas od času řeč i o jeho protipólu, o zlořečení. Ale chtěl bych mluvit hlavně o té dobré stránce věci, protože Bůh nás vybavil úžasným nástrojem, dal nám do ruky mocnou zbraň proti lidské slabosti i zlu v tomto světě – a my ji nevyužíváme, což je nepochybně škoda.
Za slovem „požehnání“ se v biblickém světě skrývá představa jakési zvláštní životní síly. Je to něco, co se týká živých tvorů – proto jsou požehnaní živí tvorové ve zprávě o stvoření a speciálně je pak požehnán člověk. (Gn 1,27nn) „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: ‚Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.‘“
K tomu, aby člověk splnil svůj úkol, dostává nejen stravu (to je hned v dalším verši, že člověk bude mít co jíst), ale nejprve právě to požehnání, životní sílu, která ho bude provázet, aby svůj úkol splnil tak, jak má. „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.“ Když člověk zneužil svých možností a schopností, tak toto požehnání neztratil, tak jako neztratil úkol, pro který je na tomto světě. Dál máme být obrazem Božím, jako muži a ženy. Máme se plodit a množit a naplnit zemi, máme na ni vládnout. A dál k tomu zůstáváme napojeni na sílu Božího požehnání.
Jen už to není tak lehké, jak to bylo dřív. Na té dobré zemi leží Boží zlořečení. Ne na člověku! To země a spolu s ní had jsou zlořečeni. Tihle dva budou patřit k sobě. Had bude po všechny dny svého života žrát prach. Nehledejme v této informaci biologii, ale teologii! Člověk je prach, který se v prach obrátí. A tak vždycky bude někde poblíž nás had, který po tomto prachu bude dychtit. Bude nás chtít pohltit, sežrat, zmocnit se nás, využít pro své plány. Do poslední chvíle bude ďábel obcházet jako lev řvoucí a hledět, koho by sežral. Nějaký čas to potrvá, než se z ženy narodí ten, který mu pak jednou rozdrtí hlavu. Do té doby se nám bude had snažit namluvit, že nejsme nic jiného, než prach z prachu, který se v prach navrátí. Bude se snažit, abychom zapomněli, že jsme stvořeni k Božímu obrazu a to je náš úkol, ke kterému jsme byli také patřičně vybaveni Božím požehnáním.
Otázka zní, jestli se hadovi podvolíme. Kde bude člověk hledat sílu splnit svůj úkol? Na zlořečené zemi, nebo ve velmi dobrém společenství s Bohem?! Tahle otázka se pak táhne postupně celou Biblí. Znovu a znovu se vrací téma požehnání, tedy napojení se na ten proud životadárné síly, které proudí od Boha, a na straně druhé zlořečení, tedy moudrosti světa, která žel není vždycky tak moudrá, jak by měla být. Moudrost tohoto světa velí stát oběma nohama pevně na zemi! Připomíná, že tady platí určitá pravidla a zákonitosti a ty je nutno brát vážně. Jo – platí. A je nutno je brát vážně. „Když nám Pán Bůh zdravý rozum dáti ráčil, dejž, abychom ho k jeho větší slávě také užívali,“ řekl kdysi Jan Amos Komenský. Ale jestli se omezíme jen na řády a pravidla tohoto světa, jestli budeme jednat jen ve jménu zdravého rozumu, jestli ve všem svém rozhodování zůstaneme oběma nohama pevně na zemi, pak jsme prach země, který se navrátí v prach, aniž by splnil to nejpodstatnější ze svého úkolu – totiž aby byl obrazem Božím. Světská moudrost, moudrost omezená na tento svět, ta tak či onak končí u toho zlořečeného hada, který se nás od plnění tohoto úkolu snaží svést.
Aby to takto neskončilo, přichází do tohoto světa Boží požehnání. Nové požehnání dostává Noe a jeho rodina (Gn 9,1n). Zní velmi podobně jako požehnání, které dostali Adam s Evou. Opět je tu řeč o plození a množení, opět je tu řeč o vládě nad světem. Snad jen jediný rozdíl – k jídlu Noe a jeho rodina dostávají nejen rostliny, ale i živočichy.
Židovská tradice vyjmenovává sedm přikázání synů Noemových jako řád obecně platný pro celý svět – zřízení spravedlivých soudů, zákaz rouhání, modloslužby, nepřípustného sexuálního chování, vraždy, krádeže a krutosti ke zvířatům. Právě tak, jako tato přikázání, tak i Noemovské požehnání se vztahuje na všechny lidi. Již jméno „Noe“ znamenající „pokoj“, „odpočinutí“ ukazuje, že takovýto život je život požehnaný a toto požehnání je dostačující k tomu, aby člověk na této zemi žil pokojný život a na konci své životní pouti odešel do odpočinutí.
A pak začíná příběh Abrahamův. Příběh praotce Božího lidu, ke kterému se hlásí židé, křesťané i muslimové. Více než čtyři miliardy lidí se tak či onak hlásí k něčemu, co začíná Abrahamem a příběhem, který jsme slyšeli. Abraham je vyzván, aby uzavřel jednu etapu svého života a začal něco nového. Musí zpřetrhat staré vazby na sousedy, známé, příbuzné… „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce…“ Pak opět zní povědomá slova o rozmnožení („učiním tě velkým národem“) a o moci („velké učiním tvé jméno“). Opět tu zní slova požehnání – ale v tuto chvíli se objevuje něco nového a naprosto zásadního. „Staň se požehnáním.“ Ta životadárná Boží síla, která byla na člověka vkládána, tak je s člověkem ztotožněna. Už to není jenom tak, že okolo nás proudí jakýsi mocný životadárný zdroj, na který se můžeme napojit a čerpat z něj sílu. Tento životadárný zdroj vstupuje do našeho lidského konání a uskutečňuje se skrze něj. Abraham má v tomto světě tuto Boží sílu ztělesňovat.
Doposud bylo požehnání něco mezi Bohem a člověkem. Adam s Evou přijímali Boží požehnání. Noe přijímal Boží požehnání. Abraham se má požehnáním stát. S Abrahamem vstupuje Boží požehnání do mezilidských vtahů. Tady na zemi, tady mezi námi se objevuje cosi, co není z nás, co není z této země. Nemá to nic společného s prachem, jenž se navrátí v prach. Nemá to nic společného s prokletím, které na zemi leží a s hadem, který z tohoto prokletí kořistí pro sebe. Tady na zemi se objevují řády a pravidla, která platila v ráji před prvotním hříchem a v plnosti budou platit, až poslední hřích shoří v žáru posledního soudu. Království Boží není už někde v dálce před námi, ale je zde, mezi námi. Už tady mezi námi mají platit pravidla Božího království.
Tohle začíná Abrahamem a rozhodně by to nemělo Abrahamem skončit. „V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země!“ Tak to řekl Hospodin Abrahamovi a apoštol Pavel na tato slova naváže odkazem na důležitost víry. „A tak lidé víry docházejí požehnání spolu s věřícím Abrahamem.“ (Gal 3,9) Věřící člověk je potomkem Abrahamovým, a proto má podíl na Abrahamově požehnání. Toto požehnání jsme zdědili od Abrahama, jak píše apoštol Petr (1Pt 3,9): „…žehnejte; vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání.“ Věřící člověk je právě tak jako Abraham povolán k tomu, aby tento životadárný proud nejen přijal a nechal se tímto proudem nést, ale aby se také stal součástí tohoto proudu a aby tento proud poslal dál.
S Abrahamem se na této zemi objevuje lid víry, lid, který není na této zemi doma. Ano, narodili jsme se na této zemi. Ale jsme lid, který – stejně jako Abraham – znovu a znovu vychází ze své země, ze svého rodiště a hledá tu zemi, kterou mu ukáže Hospodin. Jsme společenství poutníků, kteří hledají skutečný domov. Dokud jsme si vědomi toho, že jsme poutníci hledající skutečný domov, tak žijeme z víry a zůstáváme napojeni na ten abrahamovský proud Božího požehnání. Zlořečení, které stíhá zemi a hada, nad námi nemá žádnou moc. My přeci k této zemi nepatříme. Aby církev nezapomněla na to, že zde nejsme doma, že jsme na této zemi stále jen hosté, cizinci bez domovského práva, že v síle Božího požehnání procházíme světem, ve kterém „nemáme města zůstávajícího, ale onoho budoucího hledáme“, tak to poslední, co Pán Ježíš církvi předal, bylo právě požehnání. Pán Ježíš vyvedl učedníky „až k Betanii, zvedl ruce a požehnal jim; a když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe.“ (Lk 24,50n) Odešel do nebe, aby nám připravil příbytky, jak zaznamenal zase jiný evangelista.
Jistě, že si máme v tomto světě pomáhat v tom, co už tak tento svět přináší za trable. Ten obraz poutníků na společné cestě je velmi dobrý. Když na puťáku má někdo puchýř, je potřeba ten puchýř ošetřit. Když má někdo těžký batoh, který neunese, je potřeba mu pomoci a vzít od něj, co je třeba. „Jedni druhých břemena neste,“ protože to je stále ještě poutnická služba, která nám umožňuje dojít do cíle.
Chyba nastává v okamžiku, když na tento cíl zapomeneme. Jsou tu mnozí, kteří se tak či onak zabydlují na této zemi. Vzpomeňme na první čtení a na Akána. Zachoval se podle moudrosti tohoto světa. Bylo mu líto vzdát se něčeho, co má v očích světa cenu. „Pěkný šineárský plášť, dvě stě šekelů stříbra a jeden zlatý jazyk o váze padesáti šekelů,“ (Jz 7,21) přiznal Akán, když byl odhalen.
Akána jednal podle moudrosti světa. Proč pálit pěkný šineárský plášť… Je propadlý klatbě. Měl být spálen. V Božích očích je špatný… Veškerá lidská logika říká, že na plášti nic špatného není. Jenže je naprostý omyl zdůvodňovat Boží nařízení lidskou logikou. Přikázání Písma mají za sebou jiné zdůvodnění, než že to je logické a rozumné. „Já jsem Hospodin, Tvůj Bůh,“ zní jako cantus firmus celým Zákonem. Ne proto, že to je rozumné, logické a pochopitelné, ale protože Bůh to tak stanovil, tak toto pravidlo platí. Rozumné, logické a pochopitelné – to je pořád moudrost tohoto světa. Moudrost prachu země, který se navrátí v prach země. Moudrost, na které stále ještě lpí zlořečení a do které má stále ještě co mluvit had. Pro Akánovu krádež se do prachu země vrátilo 36 Izraelců, kteří padli před ranami města Aj.
Abrahamův lid je lid víry. Lid důvěry v Boží řády. Lid, který přijímá a do tohoto světa vnáší řády, které z tohoto světa nejsou. Má k dispozici sílu Božího požehnání, které si může vyprošovat, které může udílet a kterým se může stát. V tom všem ale mizí naše já. Naše lidské, pozemské, sobecké já. Prostor dostává já obrazu Božího, já našeho původního určení. Při modlitbě hovoříme s Bohem, při požehnání necháváme Boha působit skrze nás. Tím víc než modlitba nás požehnání mění k Božímu obrazu, abychom byli nejen Ti, kteří žehnají, ale ti, kteří jsou požehnáním. Ti, kteří v tomto světě prosazují řády Božího království.
V okamžiku, kdy žehnáte, stáváte se pomyslným potrubím, kterým jen nasměrováváte Boží milost na někoho konkrétního. Není v tom nic z vás. To vám Bůh dal nástroj, kterým je možné v tomto světě konat jeho dílo. To, že vašima rukama, vašimi ústy i vašimi hlavami proudí Boží moc, to pak bude měnit k Božímu obrazu vás samotné. „Staň se požehnáním,“ bylo řečeno Abrahamovi a ta slova platí pro každého z nás, protože jsme Abrahamovými potomky. Ta Boží síla, která umožňuje konat ve světě Boží dílo, ta se bude víc a víc projevovat přímo ve vašich myšlenkách, slovech i skutcích. Stanete se požehnáním pro své okolí, pro své rodiny, pro tento svět, pro veškeré čeledi země.
Amen.