Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
přísaha a její odmítání, to je dlouhá kapitola, která provází křesťanství již po staletí. Jednota Bratrská a vedle ní řada dalších církví na základě právě těchto veršů zakazovala přísahu jako takovou. Diskuse na toto téma neutichly až do dnešní doby. Desítky křesťanů v letech ještě nepříliš vzdálených zažívaly již od prvních dnů problémy v armádě, protože vojenská přísaha je nedílnou součástí zahájení vojenské služby.
„Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec…“ Tento Ježíšův zákaz je na první pohled jasný a srozumitelný. Jenže o co tu jde? Jde o to, že je nám zakázáno použít slova „tak přísahám“? Právě Pánu Ježíši přeci šlo o obsah, ne o formu. Právě Pán Ježíš tak vyzdvihoval vnitřní smysl toho kterého Mojžíšova příkazu či zákazu. Vedl lidi k tomu, aby domýšleli, o co v tom kterém přikázání jde, ne o nějaké vnější zachování formálního předpisu. Celá souvislost toho dnešního čtení je jedním velkým vyjádřením této Ježíšovy snahy. „Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům, ale já říkám…“ A pak zní ta známá rozvedení přikázání „nezabiješ“ a „nesesmilníš“, kdy se Pán Ježíš ptá po tom, co skrýváme v srdci. To, že jsem někoho nevzal kamenem po hlavě či s tou kterou neskončil v posteli, to ani zdaleka neznamená, že ve věci pátého a šestého přikázání mám svědomí čisté.
A najednou ve věci přísahy by mělo stačit tak formální pravidlo, že prostě nebudu používat slovo „přísahám“ a jsem za vodou? To mi k Pánu Ježíši nesedne. Po mém soudu vyškrtnout ze svého slovníku slovo „přísaha“ ještě neznamená, že jsme dodrželi Ježíšův pokyn a naopak se nemusíme bát svědčit u soudu, byť součástí procesu bude právě přísaha. Musíme se na problém podívat podrobněji. Zkusit zjistit, co to vlastně přísaha je, a co na ní Pánu Ježíši tak vadí.
Ježíšova základní námitka proti přísaze je, že se dovoláváme věcí, na které nemáme vliv. V posledku nutíme Pána Boha do aktivity, kterou třeba udělat nechce. Izraelci nesměli přísahat při ničem jiném, než při Hospodinu. Dejme tomu tedy, že přísaháme při Bohu. „Ať mne Pán Bůh potrestá, jestli udělám to či ono…“ Ojoj – udělal jsem to! Zasloužím si tedy trest. Jenže co když mne Pán Bůh za to potrestat nechce? Co když má radost z toho, že jsem to udělal! Co když to bylo jeho nejvroucnější přání! Co když to bylo to nejlepší, co jsem udělat mohl a jen ve své lidské omezenosti nechápu Boží plány?! Aha?! Do čeho to teď chci Pána Boha dotlačit?!
Nakonec ta přísaha, jak ji máme v českém právním řádu, je mnohem přijatelnější: „Přísahám na svou čest, že o všem, nač budu soudem tázán, vypovím úplnou a čistou pravdu a nic nezamlčím.“ V tom nevidím nic špatného. Přísahám na svou čest – a jestli bude něco jinak, tak právě svoji čest ztratím. Nemohu hýbat s Pánem Bohem, nepatří mi tato zem a Jeruzalém patří velkému králi. S tou barvou vlasů by se nejspíš alespoň na čas něco dělat dalo, takže to prozatím nechám stranou. Ale moje čest je právě jen a jen moje a křivá přísaha ji zcela přirozeně poškodí. Až bych řekl, že zrovna tohle by se Pánu Ježíši dokonce mohlo líbit – jenže tenkrát nic takového nebylo. Přísahat na svou čest – to je ale zcela v souladu s Ježíšovou argumentací, že nemáme přísahat, protože nemohu ovlivnit to, při čem přísahám.
Zatím by to vypadalo, že s přísahou v současné době nemusíme mít žádný problém. Nedovoláváme se bohů, nedovoláváme se ani ničeho, na co nemáme sami vliv. Při přísaze „na svou čest“ naše „pří–sahání“ „sahá“ po něčem, na co „do–sáhneme“. To, k čemu se zavazujeme přísahou i sám objekt přísahy, je plně v naší režii. Přísahat na svou čest, zdá se, tedy můžeme.
Přísaha má ale ještě jeden rozměr a ten mi připadá podstatnější. Předem říkám, že po mém soudu nezakazuje „přísahu na svou čest“. Jen k této přísaze dává malou hvězdičku do horního indexu a pod čarou pak uvádí následující poznámku. Tím prvním, co je potřeba si uvědomit, je, že již sama naše lidská slova mají váhu. Že není jedno, co říkáme, a to bez ohledu na to, kdy to říkáme. Nejde jen o okamžiky přísahy, ale o kterýkoliv okamžik našeho života. Pán Ježíš řekl, že „z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu“ (Mt 12,36). Opravdu není jedno, co říkáme a jestli by naše slova nebyla hezčí, než ticho, pak je lépe mlčet, než promluvit. Naše slova mají velkou hodnotu. Proto jsme minulý týden mluvili o požehnání. Naše slova uvádí do pohybu velké a mocné dění v tomto světě a proto by měl člověk velmi vážně přemýšlet, co vysloví a co ne. V našich přísahách se možná již nedovoláváme bohů, ale Ježíšovo „vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého“ nám má stále co říct. Jde o to, abychom si uvědomili váhu vlastních slov. Abychom si uvědomili, že když něco řekneme, tak to také něco znamená.
Žel – lidé v běhu času zapomněli na to, že jejich slovo má mít nějakou váhu. Tedy zapomněli – nikdy nezmizela touha tuto váhu nějak zaručit, ale jak do toho? Jak potvrdit, že když něco řeknu, tak to platí! A tak vznikla přísaha. Dovolávání se kohosi mocnějšího, než jsem já, aby potvrdil moje slova. Hebrejština vyjadřuje přísahu dvěma slovy a jedno z nich (šába‘) v sobě nese právě tento význam. Ve chvíli, kdy Izraelec přísahal, sám Hospodin se stával svědkem toho, že výrok je pravdivý a sliby budou dodrženy. V základech druhého hebrejského slova pro přísahu (‘álá) se pak objevuje význam „prokletí“. Jestli výrok není pravdivý, jestli nedodržím, co slibuji, nechť jsem proklet. Ten mocnější než já mne sám hlídá a sám mne ztrestá, když se vše nebude dít tak, jak říkám.
Bůh je mi svědkem, že říkám pravdu a sám mne potrestá, když tomu bude jinak. Tyto dvě představy se promítly v hlavě starého Izraelce, když něco potvrdil přísahou. Vzpomeňme si na první čtení, kde přísaha hrála také velkou roli. Gibeóňané se vydávali za poutníky zdaleka a tak získali slib, že je Izraelci nepobijí. Slib potvrzený přísahou při Hospodinu, Bohu Izraele. Přísaha, to je smlouva mezi Bohem a tím, kdo přísahal. To je v tuto chvíli to nejpodstatnější. Současný právní systém by řekl, že na začátku onoho příběhu byl gibeónský švindl a tak neplatí přísaha vyřčená na základě podvodu. Potěšilo mě, že tato myšlenka nikoho ze zúčastněných nenapadla. Přísaha je přece něco mezi přísahajícím a Bohem! Nikoho jiného už do toho netahejme. Přísaha zachovat Gibeónce při životě je věc mezi Izraelci a Hospodinem. Jak k této přísaze došlo je v tuto chvíli naprosto podružné. Tady už nejde o Gibeónce. Teď jde o váhu slova představitelů Božího lidu. Je jejich problém, že se neptali po Boží vůli. Je jejich problém že se do smlouvy s Hospodinem nechali vmanévrovat. Bůh je svědkem toho, co řekli a na jejich hlavy by dopadlo Boží zlořečení za nedodrženou přísahu, ve které se zaručili, že Gibeónce nepobijí. Na okolnostech nezáleží. Naše slovo je jen naším slovem a má váhu, protože jsme ho vyslovili my. Ne pro to, co konkrétně v těch slovech zní. Ne pro okolnosti, byť to v tuto chvíli znamená, že jde o zachování či nezachování jasného Božího příkazu vyhubit pohanské obyvatelstvo. Nebo to můžeme postavit tak, že tady jde o něčí život. Zapamatujme si, že slovo věřícího člověka je něco, za čím se stojí děj se co děj – to je v tuto chvíli klíčové poselství příběhu a nás toto poselství opět dostává k Pánu Ježíši a k jeho „vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého“.
V naší době za odmítáním přísahy není fakt, že přísahou se dovoláváme věcí, na které nemáme vliv. Ten první a základní důvod je, že my přeci přísahu nepotřebujeme. Nepotřebujeme si brát Boha za svědka a nepotřebujeme svoje slova dotvrzovat svoláváním prokletí na vlastní hlavu, když něco nedodržíme. Ba dokonce nepotřebujeme ani argumentovat vlastní ctí, kterou bychom ztratili, kdybychom nedodrželi svoji přísahu.
Tedy – mělo by to tak být. Pán Ježíš to tak od nás očekává. Očekává, že naše slovo bude mít tu váhu, jakou si zaslouží. Když si za něčím stojím, pak moje „ano“ musí znamenat „ano“. Pak to znamená, že do toho jdu. Pak to znamená, že si za tím „ano“ stojím celou vahou své osobnosti. Když řeknu „ne“, tak přes toto „ne“ už nejede vlak. Nemá smysl o tom dál diskutovat.
Jsou na tomto světě instituce, které se dožadují všemožných přísah. Haj hou, může být. Pán Ježíš nebyl legalista, kterému by šlo o formální dodržení toho kterého přikázání, ale o jeho obsah. Potud jsem přesvědčen, že jestliže vás nenutí přísahat při něčem, co nemáte jak ovlivnit, a jestliže jste si vědomi nadbytečnosti takového úkonu, protože byste se chovali stejně i bez přísahy, tak je to úplně šumák, jestli použijete slovo „přísahám“, nebo ho nepoužijete.
Protože Pánu Ježíši šlo o obsah a ne o formu, pak ale mají jeho slova velmi zásadní důsledek pro všechny okamžiky, kdy mluvíme. „Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého.“ Vychází mi z toho jeden velmi podstatný závěr. Svými slovy můžeme právě tak v tomto světě dělat prostor zlu, ba prostor tomu Zlému. Neuváženými slovy. Neupřímnými slovy. Slovy, za kterými si nestojíme.
Především pak ale vytváříme prostor pro zlo tím, že mluvíme slova, která nebudují. Už na začátku Bible je psáno, že svým slovem Bůh stvořil tento svět. Dobrý svět. Ráj. Po nás chce, abychom byli jeho obrazem. Naše slova mají také tvořit. Tvořit – dobrý svět. Jestliže naše netvoří dobrý svět, jsou to slova líná, neužitečná, nečinná, nicotná nebo jak všelijak můžeme přeložit to řecké slovíčko („argos“) z již zmíněného Ježíšova výroku, totiž „že z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu“ (Mt 12,36). Ve slovech, která nic dobrého nepřináší, přestáváme být Božím obrazem. Připodobňujeme se leda tomu hadovi, který byl lhářem od počátku. Není divu, že se to Pánu Bohu pranic nelíbí.
Na stranu druhou – každým slovem, které je činné, pilné, užitečné – tak se podílíme na Božím stvořitelském díle. Konáme v tomto světě Boží práci. Jsme povoláni k vznešenému úkolu být spolupracovníky na Božím díle. Když apoštol Pavel píše (1Kor 3,9): „Jsme spolupracovníci na Božím díle,“ tak je to míněno naprosto vážně. Tam, kde je naše řeč buď ‚ano, ano‘ nebo ‚ne, ne‘, kde si za svými slovy stojíme a jsou to slova, která přinášejí odpuštění, pokoj, lásku – tam stejně jako Bůh na počátku věků, tak i my budujeme na této zemi ráj.
Amen.