Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
příběh z knihy Jozue navazuje na kázání z minulé neděle. Mluvili jsme o přísaze a o tom, že když člověk něco slíbí, tak to má dodržet. Jozue slíbil spojenectví s Gibeóňany a izraelští předáci se k němu zavázali přísahou. Příležitost dodržet dané slovo dostává Jozue velmi záhy. Okolní panovníci pochopili, že spojenectví Izraelců s Gibeóňany je pro ně nebezpečné. Proti dvěma spojeným národům se tedy staví pět spojených národů a pokouší se uzavřené spojenectví zničit dříve, než se rozvine v nějakou reálnou spolupráci. „Pět emorejských králů, jeruzalémský, chebrónský, jarmútský, lakíšský a eglónský, každý se svými šiky. Oblehli Gibeón a zahájili proti němu boj.“ A co teď Jozue…? Tohle by mohla být ideální příležitost, jak se zbavit nežádoucího spojence. Stačí jen nechat těch pět králů, aby pomlátili šestého. Bude to krátké, rychlé a bez jakékoliv práce. Jozue nemusí nikomu ubližovat! Nemusí se nijak provinit proti slibu, že Gibeónce nevybije. Nemusí dělat nic, jak už tak k tomu, aby zvítězilo zlo, stačí, aby slušní lidé nedělali nic. Tohle ale není Jozuův styl. Nechat kamaráda ve štychu, nedodržet slib – ne, tohle prostě k Jozuovi nesedne.
Začíná vojenská operace, kterou můžeme do značné míry rekonstruovat. Nejprve noční přesun. Sníží to pravděpodobnost prozrazení, zvýší moment překvapení. To Jozue potřebuje, protože jinak stojí proti přesile. Zároveň ale takovýto přesun ubírá síly. Po osmnáctikilometrovém pochodu, který navíc proběhne neustále do kopce a v době, kdy je člověk zvyklý spát, to není nic jednoduchého jít potom hned do bitvy!
Gibea je kopcovitý kraj, Jozuovy jednotky zůstaly neprozrazeny. Samotné obležené město je na malém návrší v údolí. Z okolních kopců je vidět celá situace. Město s uzavřenými hradbami, v jeho okolí u studen a pramenů leží rozložené vojenské jednotky pěti emorejských králů, kteří netuší, že mají v zádech Jozuovu vojenskou jednotku.
Můžeme se jen dohadovat – ale je to jistě pravděpodobné – že v okamžiku Jozuova útoku vyběhli i obránci města, aby sevřeli nepřítele do kleští. Samotný fakt Jozuova vojska v zádech ale stačil k vyvolání dostatečného zmatku a Emorejci prchají Bét–chorónským průsmykem směrem do Judeje. Jozue ale chápe, že uvést nepřítele ve zmatek ještě neznamená vítězství. V tu chvíli ale nastává problém. Jestliže se podaří Emorejcům projít průsmykem, na druhé straně se za denního světla na otevřeném prostoru snadno projeví jejich početní převaha. Jakmile pomine prvotní překvapení, sešikují se dohromady, seřadí do vojenských útvarů a útěk se změní v útok. Izraelci nemají žádnou těžkou výzbroj a na jejich straně je právě jen moment překvapení a ranní šero. V Ajalónském úvalu jsou navíc běžné husté mlhy – opět něco, co nahrává lehce oděným a tím mobilním Izraelcům. Jenže tuto výhodu zničí první silnější sluneční paprsky.
„Tehdy mluvil Jozue k Hospodinu … volal před očima Izraele: ‚Zmlkni, slunce, v Gibeónu, měsíci, v dolině Ajalónu.‘“ A najednou slunce stojí na východě, tedy směrem ke Gibeji, měsíc stojí na západě, tedy směrem k Ajalónu. Emorejci prchají průsmykem, ale z nebe na ně prší kameny a pobíjejí jich víc, než stihl pobít Jozue a jeho vojáci při svém útoku.
Co se tu děje…? Tady se evidentně porušují přírodní zákony! Haj hou, může být. „Přírodní zákony“ není nic, co by mělo oporu v Bibli. To nás učil pan profesor Heler, že s představou nějakých „přírodních zákonů“ si přišli až osvícenci. Svět jako velká mašinka, hodinový stroj, který funguje samočinně. Buď se věci dají takto vysvětlit, nebo se prostě nedějí. Kamení z nebe nepadá. Buď do boje zasáhli prostí obyvatelé okolních samot, nebo ho házeli vojáci rozmístění nad soutěskou. Mohla by to být kamenná lavina strhnutá dusotem velkého množství lidí v úzké soutěsce. Další možností je krupobití, kde velké kroupy mají účinek stejný, jako kamení. Pak je to v pořádku. Slunce a měsíc se také zastavit nemohou, takže maximálně se tak mohly vlivem nějaké náhlé chladné fronty udržet mlhy delší dobu, tak akorát na dotažení vítězství do zdárného konce. Čas od času těmto myšlenkám podlehnou křesťané a sepisují tlusté knihy, ve kterých dokazují, že „Bible má přece pravdu“ a pak roubují po mém soudu neplodné hybridy rádoby vědeckých výkladů biblických příběhů. Řekl bych, že propadli osvícenskému bludaření víc, než sami osvícenci.
To už je biblickému světu bližší Islám a tvrzení, že Alláh má prostě ve zvyku jednat určitým způsobem. Kupříkladu si zvykl nechat každé ráno vyjít slunce na východě a večer ho nechat zase na západě zapadnout. Je v celku důvodné předpokládat, že to tak nejspíš bude i zítra. Venkoncem to tak Alláh dělá každé ráno už docela dlouho. Jisté to ale rozhodně není. Je to každé ráno svobodné Alláhovo rozhodnutí. Jak kdosi nadmíru trefně glosoval islámský přístup k problému, tak jestli se tady jednou prosadí muslimové, tak hlášení v metru bude vypadat asi takto: „Anděl, příští stanice, bude-li Alláh chtít, Karlovo náměstí.“
Svět Starého Zákona je světu Koránu blízký. Jestliže Bůh chce, tak stojí slunce i měsíc a z nebe místo deště prší kamení. Proč by ne?! Bůh tohle všechno stvořil, Bůh tomu všemu přikazuje. A Bůh je přístupný našim modlitbám a tentokrát prostě vyslyšel jistého pána jménem Jozue. Příběh tedy vypráví o tom, že Bůh je nad celým světem, protože tento svět stvořil. Všemohoucímu Stvořiteli nebe i země se nemusíme bát předložit jakékoliv modlitby. „Hle, Hospodinova ruka není krátká na spasení, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel.“ (Iz 59,1) U Boha nehrají roli žádná omezení, která brání v rozletu nás. Je to vlastně jen problém odvahy naší víry. Nejsme první, kdo věří, ale potřebují pomoci své nedověře, aby dokázali prosit o to, co v hloubi srdce cítí, ale neodváží se to vyslovit, protože jim to připadá příliš troufalé. V září tohoto roku pronesl jakýsi Steven Furtick, pastor sboru Elevation v Severní Karolíně v USA 24 hodinové kázání. Dá se pochopit, že v něm řekl ledacos, času měl na to dost, ale hlavním tématem kázání byla „odvážná víra“. Napsal na tohle téma knihu, která krátce předtím vyšla, takže téma měl zpracované jistě důkladně. Ten Jozue se tam také objevil. Jozue, který se modlil za něco zhola nemožného, ale ani ho to nenapadlo Pánu Bohu naznačit, že ho žádá o cosi krajně neobvyklého. Něco v tom smyslu: „Hele, Bože, vždycky jsem se modlil za takové standardní a realizovatelné věci, jako abychom vyhráli v bitvě, nebo abychom jako lid drželi pohromadě a věřili v tebe a tak. Tak mě prosím teďko výjimečně vyslyš, když se modlím za něco hodně divného. Víš, potřeboval bych zastavit slunce a měsíc…“ Ne! Odvážná víra se takhle nemodlí a není důvodu se tak modlit. Když něco po Pánu Bohu chceš, tak si o to řekni. Je všemohoucí a tak není důvod k nějaké falešné skromnosti v tom, co bychom od něj mohli chtít.
Nu – tohle je jeden směr, kterým se dá nad dnešním textem přemýšlet. Jistě legitimní a v řadě neposlední jistě mnohým prospěšný. Tam, kde se bojíte modlit za něco hodně neobvyklého, vzpomeňte si na Jozua a ten dnešní příběh. Připomeňte si, že Pán Bůh už slyšel a vyslyšel divnější věci, takže není třeba mít strach, že byste ho otravovali s takovou podivností, u které by si řekl, že už to fakt přeháníte.
Je to dobrý směr pro přemýšlení, ale mě osobně zaujal jiný. V tomhle příběhu se totiž sbíhají dvě historie. Ta první je původní – jozuovská. Má (čistě literárně) podobu poetické řeči. Ta druhá je práce redaktora, který tuto poezii cituje a především pak tento citát zapracovává do příběhu. Když dva říkají totéž, nemusí to ani zdaleka pokaždé znamenat totéž. „Tehdy mluvil Jozue a řekl před očima Izraele: ‚Slunce v Gibeonu, mlč a měsíci v údolí Ajjálón.‘ I odmlčelo se slunce a měsíc ustal (t. j. v činnosti), až se lid pomstil svým nepřátelům.“
Když si v době jeho sepisování tenhle příběh četli Izraelci zajatí v Babylóně, byli v místech, kde slunce a měsíc byla mocná božstva. Ten příběh pro ně znamenal, že Hospodin je mocnější. Že je víc, než babylónští bohové. Byl to pro ně právě ten odkaz na Boží moc. „Nikdy předtím ani potom nebylo dne, jako byl onen, aby Hospodin tak vyslyšel něčí hlas, neboť Hospodin bojoval za Izraele.“ Takhle komentuje biblický pisatel příběh o Jozuovi, který se předával z generace na generaci. V tom komentáři vyjadřuje svoji pevnou a neochvějnou víru, že když o to jde, tak je ten náš Bůh stejně větší, silnější a mocnější, než cokoliv v tomto světě. Když půjde do tuhého, nebojte se, že prohrajete. Na vaší straně bojuje Hospodin a na něj jsou všechny mocnosti tohoto světa krátké. On je Stvořitel, on je všemohoucí. Kdybys cokoliv potřeboval, jdi s důvěrou za ním.
Tohle je ta druhá, mladší myšlenková linie. Linie redaktora, který si vzal dávný příběh a zapsal ho. Já se pokusím propadnout se ještě o jednu vrstvu hlouběji. Dojít k samotnému Jozuovi, který běží v čele svých vojáků a někde v půli kopce volá mocným hlasem: „Slunce v Gibeonu, mlč! Mlč, měsíci v údolí Ajjálón.“
Tady se nemluví o nebeských tělesech, ale o svatyních. Jozue velmi dobře ví, že to, co vede, je svatá válka. Je to válka Hospodinova. Ano, je to Jozue, kdo má v ruce meč, ale je to válka pravého Boha proti modlám. Bohové gibejské sluneční svatyně i bohové ajlónské svatyně měsíční, kteří jsou tak říkajíc „místní“, stojí proti živému Bohu, který přichází a přivádí do těchto míst svůj lid. Sluneční i měsíční božstva by chtěla protestovat, jenže tam, kde se lid Hospodinův drží slova Hospodinova, tam musí zmlknout kenaánské modly. „Tehdy mluvil Jozue a řekl před očima Izraele: ‚Slunce v Gibeonu mlč, měsíci v údolí Ajjálón.‘ I odmlčelo se slunce a měsíc ustal, až se lid pomstil svým nepřátelům.“
Všimněme si podstatné věci – Jozue se nemodlí. Tedy alespoň ne tak, jak si tradičně modlitbu představujeme, tedy jako něco, v čem oslovujeme Boha. To až v okolních verších, které tento příběh rozvíjí, tak tam je řeč o tom, že Jozue volá k Hospodinu a že Hospodin jeho volání vyslyšel. Ale v té samotné Jozuově replice není o Hospodinu ani zmínka. Jozue se nemodlí. Jozue přikazuje. Jozue přikazuje pohanským démonům, aby zmlkli a vypadli, protože tady už nemají místo. K tomuto Jozuovu příkazu se pak přiznává Hospodin. Respektuje ho. Používá ho ve svých plánech. Umlčuje pohanské modly, takže modlo–služebníci propadají děsu a ve zmatku prchají.
Na začátku je ale Jozuův příkaz. Jozuovo slovo. Lidské slovo. Naše slovo má velkou moc! Na to, abychom bojovali se zlem v tomto světě, jsme vybaveni a netřeba s tím hned běžet za Pánem Bohem. Naše malověrnost se neprojevuje zdaleka jen tím, že se neodvažujeme modlit za velké věci ve svém životě, v životech svých blízkých, v životě našeho sboru! Chyba je už v tom, že nekonáme, na co už jsme v tuto chvíli síly dostali. Chyba je, že neříkáme taková slova a nekonáme v tomto světě takové dílo, ke kterému by se mohl Bůh přiznat a děly by se tak velké věci, jako když se Bůh přiznal k tomu, co řekl Jozue.
A přitom je to pořád to samé. Na tomhle světě se roztahují modly. V tomto světě, který je jednou velkou zaslíbenou zemí, vládnou démoni sobectví, zloby, závisti a vůbec vší té špíny, která odvádí lidi od Boha. A my mlčíme, nebo se někde v koutku svých zavřených modliteben prosíme Pána Boha, aby s tím něco udělal. Ale o tom ten příběh není. Ten příběh je o Jozuovi, který je příkladem mnohem odvážnější víry, než to podává již zmíněný pastor Steven Furtick. Jozuův příběh navazuje nejen na kázání z minulé neděle a na to, že je potřeba dodržet dané slovo. Jozue dodržel slib spojenectví a šel na pomoc ohroženým pohanským Gibeóňanům. Navazuje i na kázání z předminulé neděle, kde byla řeč o požehnání a o moci našich slov. Ten věřící žid Jozue mluví a jedná v moci a síle věřícího. Umlčuje démony a mocnosti tohoto světa, aby mohli být poraženi nepřátelé Boží.
Bůh nám dal nezměrné možnosti, jak bojovat se zlem v tomto světě a jednou z těch mocných zbraní jsou naše slova. Tak jako můžeme požehnáním vkládat dobré slovo a přinášet pokoj a dobro, tak můžeme zlořečením do tohoto světa vnášet soud a rozdělení.
Važme svoje slova, protože naše slova mají velikou moc. Bůh respektuje naše rozhodnutí a Pán Ježíš nemluvil do větru, když říkal, že cokoli svážeme na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli rozvážeme na zemi, bude rozvázáno v nebi (Mt 18,18)! Važme svoje slova, protože mohou hýbat nejen sluncem a měsícem, ale především osudy lidí kolem nás.
Amen.