Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé děti, milí bratři a sestry,
řeč bude dnes o „útočištných městech“. Ta slova zní dost divně – útočištné město – a objeví se nám tu víc divných slov. Tím dalším, které bude v dnešním kázání hrát velkou roli, bude „krevní msta“. Co by to u všech všudy mohlo být? Krev je tady míněna hodně obrazně a vyjadřuje příbuzenství. Když někdo ublíží mému příbuznému, tak je to, jako by ublížil mně samotnému. Jako by prolil moji krev. „Krev není voda“ říká jedno úsloví. Tady jde o něco osobního, něco, co se mě osobně týká, něco, co mi fakt vadí. Až se ve mně krev vaří, jaký mám vztek. Teda – pořád mám teplotu 36,5 °C! Ale jsem strašlivě naštvaný. A tak hned jdu a toho druhého zmydlím. Sebral jsi mému bratranci peněženku? Já Ti také seberu peněženku a ještě tě zmydlím. Aby sis to pamatoval. Jenže on má velkého strejdu. A ten si na mě počká, sebere mi peněženku a zmydlí mě dvakrát tolik. Abych si to pamatoval. Jenže to se přepočítal. Já mám ještě většího strejdu, ten si zase počká na něj a nejen, že mu sebere peněženku a zmydlí ho čtyřikrát tolik, ale ještě zmydlí jeho mladšího bráchu. Jen ať si pamatují! Jenže kde se tohle zastaví…?!
A teď si vemte, že nejde o peněženku, ale o to, že někdo někoho zabil. Příbuzní zabitého nelení a vyrazí, aby toho vraha také zabili. Jenže tady už může být veliký rozdíl, protože musíme odlišit zabití a vraždu. Zabití a vražda – to jsou dvě slova, která musí přísně odlišit každý soud. Zabití – to je nešťastnou náhodou. Stane se to i dnes, že člověk zcela neúmyslně způsobí něčí smrt. Stává se každou chvíli, že někdo zemře při autohavárii, kterou nezavinil. Nebo někdo někoho nešťastnou náhodou přejede. Stane se, že zedníkovi na stavbě vypadne z ruky cihla a spadne někomu na hlavu. Že myslivci na honu někoho nechtěně zastřelí. To není vražda, ale nešťastná náhoda. Takový člověk si zaslouží potrestat, ale určitě mírněji, než když by na něj střelil nebo po něm hodil tu cihlu schválně. To už je stejné, jako když by si na něj počkal někde v parku a vrazil mu kudlu do břicha. To už by nebylo zabití, to je vražda a kdo je vrah, tak si určitě zaslouží potrestat: Takového člověka v útočištném městě nenechali – a jak vyšel za hradby, tam už na něj čekali příbuzní a známí zavražděného a asi si dokážeme představit, jak by to dopadlo. Už v Bibli se píše: „Vraha usmrtí krevní mstitel; jakmile ho dopadne, usmrtí ho.“ (Nu 35) A je výslovně zakázáno zkoušet se vyplatit penězi. Smrt za smrt.
Problém je v tom, že když někdo někoho zabil, první, co napadlo příbuzné zabitého, bylo, že půjdou a zabijí ho taky. Tedy – zabijí… Tady už docela určitě nepůjde o zabití, ale o vraždu. Tohle nebude žádná nešťastná náhoda, ale předem pečlivě promyšlená a naplánovaná vražda. Vyrazili dva nebo tři, vzali si zbraně, počkali si na něj někde v parku… Takoví lidé by si pak určitě zasloužili potrestat – jenže to už bude tomu zavražděnému jaksi houby platné.
Aby toho nebylo málo, tak si to v takovém případě nenechali líbit zase příbuzní toho zavražděného a šli se také pomstít. Nepůjdou dva nebo tři, ale pět nebo deset a tyhle dva či tři také zvraždí… A už se zase roztáčí hrozné kolo krevní msty, které se v některých oblastech táhne už staletí. Z generace na generaci si lidé předávají vtek a nenávist k lidem, které dost možná nikdy neviděli, ale jejich parpraprapradědečkové si kdysi nějak ublížili a protože jim připadá, že se ještě dost nepomlátili, tak učí svoje děti, vnuky a pravnuky nenávidět toho či onoho. Hloupé je, že dneska už nikdo nezjistí, co že si to parpraprapradědečkové vlastně udělali. Třeba to nebylo nic zas tak příšerného – a pak člověka zmydlí, protože parpraprapradědeček jinému parpraprapradědečkovi podrazil nohu a parpraprapradědeček spadl do bláta – a hloupé je, že to tak navíc ve skutečnosti vůbec nebylo, ale to už se dneska opravdu špatně dokazuje.
Současně s tím ale vznikaly i způsoby jednání, které se snažily člověka chránit. Trýček byl v tom zastavit tenhle kolotoč dříve, než se rozběhne a už ho nikdo nezastaví – a tak vzniklo právo azylu, neboli útočiště. Další divné slovo do sbírky. Když někdo něco provedl a bál se, že se mu bude takhle někdo mstít, tak hledal útočiště, cizím slovem azyl. Lidé v dávných dobách to dělali tak, že utekli do kostela. I bez jídla a pití se tam dá den dva vydržet. Do té doby se snad něco vyřeší. Patřilo k slušnému vychování a k úctě k Bohu nechat takového člověka na pokoji a počkat si, až vyjde ven. No a mezi tím třeba dorazil nějaký obhájce, někdo, kdo se za viníka přimluvil, zaplatil způsobenou škodu. Nebo pronásledovatelům došlo, že to vlastně není zas tak horké a sami odešli. Nebo se vysvětlilo, že to byla jen nešťastná náhoda. Nebo že vina je tak nějak na obou stranách. Prostě – takovéhle místo azylu umožnilo zabánit výbuchu vzteku. Díky tomuto místu je najednou čas, kdy se všichni uklidní, v klidu nadechnou, vydechnou, napočítají si do deseti. Pak všichni uvidíme, co se bude dělat.
S moderní dobou nějakého 18.–19. století tohle nějak zmizelo, ale zase se to vrací. Moderní státy udělují azyl uprchlíkům ze zemí, kde by byli pronásledování za něco, za co si člověk třeba takové vězení či dokonce smrt nezaslouží. Třeba v některých muslimských státech se někdo nechá pokřtít – a měl by být popraven. Uteče tedy do Evropy a tady ho nechají žít.
Tohle už je hodně podobné tomu, co měli staří Izraelci a o čem bude dneska řeč. Ti na tohle měli speciální města. Říkalo se jim „města útočištná“. Bylo jich šest, vždycky tři na každém břehu Jordánu, aby měl každý šanci do tohoto města utéct. Nebyla rozmístěna úplně rovnoměrně, ale i tak se tam mohl z kteréhokoliv místa v Izraeli člověk dostat pěšky tak nanejvýš za den až dva. Takové město, to už je lepší než kostel, protože v městě člověk sežene práci, sežene něco k pití a k jídlu. Šlo ale právě o jeden velmi konkrétní čin a to bylo zabití. Takovéto útočiště nebylo pro vrahy – ale než se prošetří, co se stalo, to chvilku trvá. Útočištné město, to bylo místo, kde člověk mohl právě na takovouto dobu ukrýt.
Člověk, který nikoho nezavraždil, ale zabil, tak takový člověk doběhl až k bráně města a přihlásil se u starších města. Dneska bychom řekli – na městském úřadě. Zákon říká (Nu 35): „Jestliže však někdo nešťastnou náhodou bez nepřátelství do někoho strčí nebo bez zlého úmyslu na někoho shodí nějaký předmět nebo z nepozornosti na něj nechá padnout kámen, který může přivodit smrt, takže ten člověk zemře, přitom však mu nebyl nepřítelem a nechystal mu nic zlého,“ tak se může skrýt v útočištném městě. Starší města ho vyslechli, a pokud nebylo jasné, že jde o vraždu, tak mu řekli, že může ve městě zůstat. Pak se čekalo, až dorazí žalobci a svědkové činu a proběhl soud. V případě, že se ukázalo, že to byla vražda, byl taký člověk okamžitě poslán z města ven a za hradbami už na něj čekali krevní mstitelé. Pokud se ale ukázalo, že to bylo zabití, mohl v městě zůstat. Pokud by město opustil sám, je to jeho problém. Dokud byl ale ve městě, nikdo se mu mstít nesměl. Mstitelé za hradbami mohli mít sebevětší vztek a touhu po pomstě, ale pachatel byl pod ochranou města. Trestem za ono neúmyslné zabití bylo, že musí zůstat bydlet v tomto městě a nesmí ho opustit. Víc už se mu ubližovat nesmí.
A teď důležitý okamžik, který stojí zato si zapamatovat. Jak dlouho tedy takový člověk zůstal bydlet v útočištném městě? Řekli bychom nejspíš, že až do smrti. Jenže tak to v Izraeli nebylo. V Izraeli platilo zvláštní pravidlo, že takovouto ochranu člověk potřebuje do smrti velekněze. V Jeruzalémě stojí chrám, v chrámě slouží velekněz. Ten je jen jeden. Když tento velekněz zemřel, znamenalo to mimo jiné i svobodu pro tyto lidi, kteří někdy zabili. Mohli opustit útočištné město, mohli jít svobodně kamkoliv je napadlo. Jejich trest skončil. Smrt velekněze smazala jejich provinění a od té doby se na ně hledělo jako na spravedlivé. Byli svobodní. Mohli jít bez strachu domů.
Tohle je úžasné ze dvou důvodů. Ten první, že takový člověk měl naději na poklidný život a na možnost vrátit se domů. Tomu jistě lidé tenkrát rozuměli právě tak dobře, jako tomu rozumíme my.
Je tu ale ještě jedna věc, které tenkrát rozumět nemohli, ale my jí rozumíme velmi dobře. Tenhle zvláštní zákon ukazoval až k Ježíši Kristu. Je to takové zvláštní proroctví.
Něco velmi důležitého jsme slyšeli v prvním čtení: o Pánu Ježíši Kristu se v listě Židům mluví jako o „pravém veleknězi“. My jsme se dnes dozvěděli, že smrt velekněze byla pro židy důležitou událostí – přinášela totiž odpuštění vin. Když velekněz umřel, tak se lidé věznění v útočištných městech mohli vrátit domů. Když zemřel Pán Ježíš, pravý velekněz, tak se také můžeme beze strachu vrátit domů. A doma, doma jsme v nebi. Nemusíme se bát, že by nás z nebe vyhodili. Že jsme provedli něco, za co si ho nezasloužíme. Tedy – to jsme určitě provedli, ale pravý velekněz, Pán Ježíš, nám svojí smrtí přinesl odpuštění. A tak je pro nás pro všechny nebe zase otevřené. V království Božím je dost místa pro každého a každý, kdo chce vejít, tak je vítán jako vzácný host.
Amen.