Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
bitvy o svatou zemi jsou dobojovány, Izraelci si rozdělili zemi mezi jednotlivá pokolení a po celé zemi se rozptýlili Levité, aby jednotnou bohoslužbou spojovali Boží lid ve službě jedinému Bohu. Pohané byli buď docela poraženi, nebo alespoň byl jejich vliv omezen na takovou míru, aby měli Izraelci možnost dělat si, co chtějí. Vypadá to jako úvod k harmonickému zakončení příběhu stylem „…a žili spolu šťastně a jestli neumřeli, tak žijí dodnes“. Jenže to bychom nesměli být lidé, aby to takto pěkně fungovalo. I v tom takřka ideálním obrazu, jak nám ho podává kniha Jozue, se najednou objevuje kaz a není to kaz, který by způsobili pohané. To Izraelci se začínají hádat mezi sebou. A berou to hopem – sotva se jedni doslechli o něčem, co se jim na jiných kmenech nelíbí, hned proti sobě začnou šikovat armádu.
Co že se to vlastně dělo? Zemi zaslíbenou rozděluje na dvě nestejné části řeka Jordán. Většina kmenů měla svoje území na pravém břehu Jordánu, tam, kde se dneska rozkládá území státu Izrael, mezi Jordánem a Středozemním mořem. Jenže území starověkého Izraele je i na druhém břehu Jordánu, na území, kterému se říká „zajordání“ a které dnes náleží Jordánsku. Muži ze dvou celých a z půlky třetího kmene pomáhali svým soukmenovcům dobývat území na pravém břehu Jordánu, ale teď už by se rádi vrátili na území dobyté ještě pod Mojžíšovým vedením, území, které bylo dědičně přiřknuto jim. „Nic proti ničemu“, řekne na tento požadavek Jozue. Rubenovci, Gádovci i půlka Manasesovců přeci udělali co měli – pomohli svým bratří bojovat, tak jako jejich bratři kdysi pomohli jim. „Války skončily, jděte s Pánem Bohem domů“ říká Jozue, požehná jim a nechá je v pokoji odejít. A oni jdou.
Jenže teď nastává problém – „zajordánští“ Izraelci si postavili svůj oltář. Z dalšího vidíme i důvod, který by k takovému jednání celkem logicky mohl vést. Viděli, že jsou kolem dokola obklopeni pohany. Pohané byli blízko, ale oltář Hospodinův daleko. Stará pohanská představa říká, že božstvo působí tam, kde je oltář. Nejjednodušší řešení této situace by bylo podstavit si svůj vlastní oltář Hospodinu. Tím pádem i zde bude Hospodin působit! Jenže to je ústupek pohanskému myšlení. Hospodin nepotřebuje žádný oltář a přeci je Pánem nebe i země a může působit, kde chce. Kdo staví jiný oltář, než ten společný, tak snižují Hospodina na úroveň pohanských bůžků, kteří svůj oltář potřebují. Z pravé bohoslužby se stává pokřivená bohoslužba a to je první krok na cestě k tomu, aby se z bohoslužby stala modloslužba.
„Hleďme na rozkolníky!“ volají Izraelci a už se šikují, aby vojensky ztrestali ty zjevné odpadlíky od jediné pravé víry. Ale právě tak rychle, jako se Izraelci rozčílili nad hanebným chováním svých někdejších souvěrců, tak rychle zase vystydl jejich vztek, když zjistili pravé důvody jednání oněch třech kmenů. Vůbec jim nešlo o to „udělat si pro sebe“, ale právě naopak – oltář vůbec neměl sloužit k obětem, ale měl být symbolem toho, že patří k těm na druhém břehu Jordánu, že je spojuje úcta k jednomu společnému Bohu.
Je to zajímavý příběh a myslím, že v mnohém poučný i pro nás. První, co bych z něj rád připomenul, je rychlost, s jakou se Izraelci chtěli vypořádat s těmi, které považovali za odpadlíky od pravé víry. To je taková naše vlastnost, že když jde o to vymyslet, jak druhé potrestat za to, co dělají z našeho pohledu špatně, tak dokážeme být velice rychlí. Stačilo málo a vypukla bratrovražedná válka – a my nakonec vidíme, že by vypukla úplně pro nic za nic, protože nikdo nic špatného neudělal. Jen si nerozuměli! Podobně jako ve smlouvě s Gibeóňany opět nic nečteme o tom, že by se Izraelci nějak doptávali Hospodina. Jako by Hospodin v Izraeli vůbec nebyl a všechno záleželo jen na lidech.
Apoštol Jakub ve svém dopise volá: „Pamatujte si, moji milovaní bratří: každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu,“ (2,19) takže zjevně to nebyl jen problém dávných Izraelců, ale již první křesťané se museli vypořádávat s tím, že lidé jednají impulzivně a až teprve zpětně promýšlejí, co že to vlastně udělali. A že hlavně když jde o to vidět na druhých to špatné, takže v tom jsou experti. Nu, doba se zas tak moc nezměnila. Je to jako s námi, když nejprve jednáme a pak teprve přemýšlíme. Kolikrát už se nám stalo, že jsme něco řekli či udělali a pak jsme těch slov či toho skutku litovali. A zkuste se zamyslet, kolikrát to bylo proto, že jsme udělali či řekli něco pěkného a pak nás to mrzelo a kolikrát to bylo něco nepěkného. Obávám se, že těch nepěkných věcí, kterých v životě litujeme, je mnohem víc, než těch pěkných.
Potřebovali bychom také takového Pinchasa, syna Eleazarova, aby nás včas zastavil, dřív, než natropíme nějakou nepředloženost. Tento vnuk Mojžíšova bratra a prvního izraelského kněze Árona totiž dříve, než se rozzuření Izraelci vrhli na druhé Izraelce, tak vzal zástupce ze všech kmenů a šel nejprve zjistit, co se děje. To je druhý postřeh, který bych chtěl vyzdvihnout. Včasný zásah rozumného člověka dokáže udělat spoustu dobra. Tomu rozumíme velmi dobře. Ale není to tak jednoduché. Nesmí to být „o nás bez nás“. Nesmíme si myslet, že lze pro druhé udělat něco dobrého, ale bez nich, tak říkajíc na vlastní pěst. Možná tohle je jedna z bolestí nejen našich vztahů, kdy chceme dobro, ale neumíme ho druhým dát, ale i třeba misie – my tomuto světu chceme dát dobro. Vždyť víra je dobrá věc a poznat, že Bůh přišel na tento svět v Ježíši Kristu je dobrá věc. Ale rveme to lidem přes hlavu. Ani to nejlepší dobro se v tomto světě neprosadí násilím. A tak tu máme druhou věc, kterou je jistě dobré z dnešního příběhu vyzdvihnout a zdůraznit. Nejen, že máme být opatrní a velmi obezřetní, když nás posedne touha někoho trestat, ale také když chceme druhým prospět, tak je potřeba pečlivě rozvažovat, jak pomoci a prvním krokem k tomu, abychom mohli druhým pomoci, je mluvit s ním. Ptát se ho o co mu vlastně jde, co vlastně chce a teprve na základě porozumění této touhy pak nabízet řešení. Pinchas byl zkušený muž a jistě by mohl všechno vyřešit sám. Ale místo toho bere s sebou zástupce jednotlivých pokolení a tak říkajíc je „zve k jednacímu stolu“.
Něco podobného vidíme, když sledujeme mezinárodní konflikty. Nestačí poslat někam armádu „modrých přileb“ vojáků mírových misí OSN. Je potřeba jednat s rozhádanými stranami a umožnit jim, aby si oni sami mezi sebou vyříkali, co je trápí, co jim na druhých vadí. A obdobnou situaci pak můžeme zažívat i v našich běžných konfliktech. Dnes již citovaný apoštol Jakub píše (1,19–20): „Pamatujte si, moji milovaní bratří: každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu; vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš.“ Kolik dobře míněných rad vyznělo naprázdno a kolik upřímně míněných snah tomu druhému pomoci dopadlo špatně jen proto, že ten druhý prostě naši snahu nepochopil. Po vzoru Pinchasově je potřeba, abychom nejprve my pochopili, co se děje – a teprve poté je možno do tohoto světa vnášet dobro. Uvědomme si, že na první pohled se v tom našem příběhu stalo něco opravdu hrozného! Vypadalo to, že zajordánské kmeny upadají do modloslužby! Znamenalo to svolávání Božího hněvu na celý Boží lid, jak už to Izraelci mnohokrát zažili a také to svým spolubratřím připomínají. Ale ani v takovém případě není hněv dobrý rádce. Tedy – i když vidíme zlo. I zlo na první pohled jasné a nezpochybnitelné může být po důkladnějším pozorování přehodnoceno, přesně jak to vidíme v dnešním příběhu.
Dva kroky při boji se zlem, které se tak či onak vplížilo do našich řad, jsme tedy již poznali. Nejprve opanovat vlastní hněv a rozhořčení, byť by se zdálo být naprosto oprávněné. Pak se snažit porozumět myšlenkám a skutkům toho druhého, vždyť problém může být i na naší straně, možná jsme prostě nepochopili, jak se věci ve skutečnosti mají. A pak je tu třetí krok, podle mne ten nejdůležitější, protože ukazuje až k Ježíši Nazaretskému a jeho zvěsti. Slyšme, co řekl Pinchas těm, kteří se na první pohled dopustili něčeho naprosto ohavného: „Jestliže země vašeho trvalého vlastnictví je nečistá, přejděte přece do země trvalého vlastnictví Hospodinova, v němž přebývá Hospodinův příbytek, a dejte si přidělit podíl mezi námi.“ Ten třetí krok spočívá v tom, že v prvním řešení, které nabídnu, je vlastní oběť. První nabídka je vlastní sebeomezení. Jsem ochoten omezit sám sebe, aby ten druhý mohl vyřešit svůj problém. Izraelci nabízí těm zajordánským kmenům své vlastní území, jen ať nedělají takovou nepředloženost, jako je oddělení se od Božího lidu tím, že by si vytvořili vlastní oltář. Jsou ochotni vzdát se těch oblastí, které jim byly přiděleny losem a dát je Rúbenovcům, Gádovcům i Manasesovcům. Vždyť byli, jsou a do budoucna dál chtějí být jeden lid. A pro Izraelce je to zjevně cíl, kterému stojí za to obětovat něco ze svého pohodlí, něco ze svých nároků, třebas jsou to nároky oprávněné.
Jak už jsem řekl, to je jednání, které ukazuje až k Ježíši Nazaretskému. Vždyť i on měl nárok na poklidný a šťastný život. Nikomu neudělal nic zlého, a tak není důvod, proč by měl někdo něco zlého dělat jemu. Ale Ježíš viděl zlo v tomto světě. Viděl, že on ne, ale lidé okolo něj jsou spoutáváni zlem a mnohdy se jím nechávají spoutávat naprosto dobrovolně. Viděl, jak lidé v touze po radosti, štěstí a úspěchu ubližují sobě i druhým. A chtěl toto lidské trápení řešit. Učitelů Zákona, kteří chodili po Izraeli a tak říkajíc „trousili moudra“, těch bylo jako much. Farizejů, kteří se bedlivě koukali, jestli náhodou někdo neporušuje Mojžíšův zákon a kritizujících všechny ty nevěstky, celníky a jiné hříšníky, těch byla spousta. Ježíš, který byl ochoten věnovat jim svůj čas, svoji energii a nakonec i svůj život, ten byl jen jeden. Jako řešení problémů těch druhých jako první krok nabídl sám sebe. „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny a já vám dám odpočinout.“ (Mt 11,27–28)
Dal nám tak příklad. „Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.“ (Jan 13,15) Tak to Ježíš řekl, když umyl svým učedníkům nohy. Dal jim příklad ukazující, že skutečně prospěšná pomoc začíná tam, kde člověk neprosazuje sebe, ale naopak je ochoten z toho svého ustoupit, sám sebe omezit, aby z toho druhý měl prospěch. Je to příklad, ke kterému ukazují již Izraelci z dnešního prvního čtení, které nám reprezentuje Áronův vnuk Pinchas. Vidíme-li zlo okolo nás, je možné, že nás jako první reakce přemůže hněv. To je lidské a nijak překvapivé. My ale tento hněv musíme překonat, protože dříve, než budeme trestat zlo, tak je potřeba zjistit, jestli je to opravdu zlo. Může být. Stojí zato připomenout, že zrovna Pinchas má za sebou zkušenost se skutečnou vzpourou proti Hospodinu a byl to právě on, kdo tehdy židovského provinilce i s jeho pohanskou partnerkou proklál oštěpem (Nu 25)! Ale ani on se neunáhluje a i v případě, že všechno nasvědčuje, že došlo k modloslužbě, tak dává na první místo rozhovor a to jak s těmi, kdo se na první pohled provinili, tak s těmi, kteří mají touhu vyřešit toto provinění jednou provždy likvidací provinilců. A do třetice – řešení, které nabízí, v sobě obsahuje prvek osobního nasazení. Pak je totiž jasné, že nám jde především o napravení zla a ne o jeho potrestání.
Takto jednal Pinchas a Izraelci poznali, že mezi nimi je skutečný Bůh. I tím ukazuje tento příběh k Ježíši Nazaretskému, vždyť to rozpoznali lidé, kteří za ním šli – že v Ježíši Kristu byl Bůh mezi lidmi. A tak to mohou a mají poznat lidé i dnes – díky nám. Protože i díky nám, skrze naše ruce do tohoto světa může přicházet Bůh. Je na nás, jestli mu dáme prostor.
Amen.