Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
s třetí nedělí adventní se nám ještě jednou vrací Jan Křtitel. Poslední z proroků. Obrazně řečeno – jeho nohy stojí pevně zakořeněný ve Staré smlouvě a v Zákoně Mojžíšově, ale jeho vztažené ruce se již dotýkají Nové smlouvy. Byl prorok, stejně jako mnozí před ním. A zároveň je to on, kdo zahájí nový věk, když pokřtí Ježíše a veřejně ho označí za Beránka Božího, který snímá hřích světa.
Když na něj vzpomínal Ježíš, připomínal, že Jan Křtitel nebyl rákos, kterým kývá vítr. Tedy nebyl člověkem, kterým pohne jakýkoliv nápad. Nebyl to blouznivec, šílený fantasta, který shodou okolností dokázal zaujmout davy. A nebyl ani boháč, za kterými přichází lidé, protože je dobré „být viděn“ s vlivnými tohoto světa, za kterým pak přichází ti chudší, protože třeba by z jejich naditého měšce mohlo něco ukápnout i pro ně.
Byl prorok, ba víc než prorok. Byl největším prorokem, který do té doby vystoupil, protože s ním se na tomto světě objevilo království Boží. S Janem Křtitelem přichází odpuštění hříchů ne pro krev kozlů a beranů, ale pro Boží milosrdenství, pro které si za Janem mohli přijít nejen vlivní a mocní, ale i nejubožejší tohoto světa. Tak působil a kázal Jan. Působil a kázal. Ten minulý čas sem patří. Ani v našem příběhu to již není přítomnost. Jan již nekáže. Je ve vězení a svá slova jen vyřizuje po svých služebnících. Jan je ve vězení. Kritizoval mocné a to se nemůže nikdy vyplatit. Jan se ale nikdy neptal, jestli se mu jeho činnost vyplatí. Byl prorok a poslouchal Boha. A jestliže Bůh řekl o Herodovi, že ukrást bráchovi manželku a žít s ní, je špatné, jak by mohl Jan Křtitel mlčet. Jenže Herodes je mocný pán a tak to s Janem dopadne špatně. Známe ten příběh.
V době, ve které se odehrává náš dnešní příběh, je toto ještě hudbou budoucnosti, ale Jan je prorok. Tam, kde jiní tápají a hledají, on ví. A tak asi také ví, že jeho čas se již brzy naplní. A v tomto vědomí času, který se krátí, se najednou v Janově hlavě objevují pochybnosti. Ne o sobě samém. On ví, že byl hlasem volajícího na poušti, hlasem toho, který vyzýval k přípravám na příchod Hospodinův. Nemyslel si o sobě ani více, ani méně. Ale – splnil svůj úkol? Byl hlasem volajícího na poušti – ale volal, to, co volat měl?! Ukázal na toho pravého?! Ke pochopitelným a tak říkajíc „běžným“ starostem vězení přibyly Janovi starosti mnohem mučivější – obstál jsem v úkolu, který mi byl svěřen? Je opravdu Ježíš z Nazareta ten, který má přijít a nebo má Jan a jeho učedníci ještě čekat na někoho jiného?!
Ta Ježíšova odpověď je docela odvážná. „Podívejte se kolem sebe!“, řekl Janovým služebníkům. „Vidíte, co vidíte – vidíte nemocné, kteří byli uzdraveni. Vidíte mrtvé, kteří byli vzkříšeni. Vidíte, jak radostná zvěst o Boží lásce jde až k těm nejchudším a nejobyčejnějším. Odpouštění hříchů, pro které si lidé přicházeli za Janem, teď přišlo za nimi samými. To co sami vidíte – to vyřiďte Janovi do vězení.“
Jan je prorok. Proto pochopí, že tam, kde se toto děje, tam tento svět již skutečně dostihlo království Boží, o kterém on sám mluvil a které vyhlížel. Opakuji a zdůrazňuji – je to velice odvážná odpověď. Kdyby totiž Ježíš neměl pravdu, byla by jeho výpověď velice rychle a velice snadno zpochybnitelná. Ale Ježíš se nebojí jít s kůží na trh. Nebojí se, protože ví, že říká pravdu a že jeho slova jsou hodnověrná. Že není možné, aby někdo zvedl ruku a řekl – ty Ježíši, počkej. To přece není pravda! Není lepší na tom světě, než svědomí čisté… Ježíš má čisté svědomí a proto může mluvit, jak mluví. Proto takto mohl odpovědět Janu Křtiteli. Ježíš má čisté svědomí. Ví, proč od Boha přišel. Od okamžiku křtu, kdy na něj sestoupil Duch svatý a kdy Ježíš začal veřejně působit, se začalo na tomto světě objevovat Boží království. Království, ve kterém lidské sobectví padá přemoženo milosrdenstvím, lidská bída mizí přemožená nezištnou pomocí, hřích je přemožen odpuštěním. Tak to chodí v Božím království. Ježíš je ten, kterého Jan čekal.
Ale i když je to království, které přichází od Boha, nemá to zas tak jednoduché. Ode dnů Jana Křtitele až podnes království nebeské trpí násilí a násilníci po něm sahají řekl Ježíš. Je totiž spousta lidí, kterým radost a pokoj, které přinesl Ježíš, není vhod. Nepřejí druhým dobré. A často právě ti, kteří sami nejsou schopni dobrého skutku, tak sami ubližují. Bránili Ježíši tam, kde přicházel za hříšníky, se kterými oni sami nechtěli mít nic společného. Pohoršovali se nad ním, když s nimi mluvil, když je navštěvoval, když jim pomáhal, i když oni sami by nic takového nikdy nedělali. Tam, kde odpouštěl hříchy a napravoval rozbité vztahy s Bohem, tam se pak teprve pohoršovali. Když přinášel tu nejvyšší možnou oběť – sám sebe na kříži – posmívali se. Když byl vzkříšen, neuvěřili a naopak pronásledovali ty, kdo Ježíšovo poselství vyřizovali dál.
Křesťané byli pronásledováni A přitom – jak píše pár desítek let po vzniku církve jeden z tehdejších vyšetřovatelů svému nadřízenému, který ho poslal zjistit, jak je to s těmi křesťany doopravdy – na křesťanech nebylo shledáno nic zavrženíhodného. Byli obžalováváni z nenávisti k lidem a čas od času dokonce za kanibalismu, protože prý o svých bohoslužbách jedí lidské maso a pijí lidskou krev! Ale ve skutečnosti se jen scházejí před východem slunce, vzdávají chválu Kristu jako Bohu a jinak jsou to slušní občané zajišťující dokonce sociální péči o chudáky, sirotky a vdovy. Jediný problém s nimi je v tom, že neuznávají státní bohy. Alespoň na čas pak bylo pronásledování ne sice zastaveno (protože s těmi státními bohy to bylo na pováženou!), ale přece jen zásadním způsobem omezeno. Stačilo jen, aby se člověk sám a pořádně přesvědčil, co jsou ti křesťané zač – a ejhle, oni se ukázali jako slušní a dobří lidé, byť trochu „na hlavu“ protože proč neuctívat státní bohy – vždyť by se člověku tito bohové snadno mohli pomstít! No a že neuctívají císaře jako boha, to už přímo zavání vlastizradou, ale vzhledem k tomu, že daně platí řádně a zatím se neúčastnili žádné vzpoury proti římské vládě, tak to také nebude zas tak horké.
Církev přečkala pronásledování, přečkala spojení se světskou mocí i opětovný rozpad tohoto spojení. Křesťanství přečkalo i rozpad Římské říše, mnoha dalších říší. Přečkalo tisíciletou říši Hitlerovského Německa, přečkalo Varšavskou smlouvu a přečká i Evropskou unii a OSN. Kdyby tohle věděl Jan Křtitel, šla by mu z toho hlava kolem a už by se neptal, jestli je Ježíš ten, který měl přijít a nebo má čekat někoho jiného.
Sledujme ale ještě jednou tu historii církve. Nejde mi ale v tuto chvíli o nějaký historický popis a jen z menší části mi jde o otázky a problémy, které musela ta která doba řešit. Jde mi předně o Ježíše, či přesněji o jeho odpověď Janu Křtiteli a o to, jakou podobu na sebe tato odpověď v té které době brala. A jakou podobu by na sebe měla vzít dnes.
Jan Křtitel se ptal, jestli Ježíš je Mesiáš a nebo má hledat někoho jiného – a Ježíš mu řekl, ať se sám přesvědčí, jak to s Ježíšem je. Co dělá, co říká. A pak bude vědět, jestli ano, nebo ne. Léta pokračovala a na přetřes přišla otázka po tom, co jsou vlastně zač ti křesťané a jejich učení. Ježíš již seděl po pravici Otce, ale i tehdy byla možnost přesvědčit se tak říkajíc „u zdroje“ – čteme již ve Skutcích apoštolských, jak Pavlovi posluchači v Beroji každý den zkoumali v Písmu, zdali je to tak, jak zvěstuje Pavel (Sk 17,11). I v dalších sporech rané církve se pak brala v potaz Bible, tedy přesněji Starý zákon. Později, v dalších stoletích, pak i nejstarší zachycená tradice křesťanské Církve, tedy především listy apoštola Pavla a sebrané výroky Ježíšovy, zkrátka to, co my dnes nazýváme Nový Zákon, ale i svědectví apoštolských a církevních otců. Tak to šlo mnohá staletí. Byl-li problém, řešení znělo: můžete se přesvědčit sami. Stačí nahlédnout do Písma a nejstarší tradice církve a odpověď je jasná a srozumitelná.
Pomalu se ale dostáváme k dnešku. A otázky, které klade tato doba, se zase trochu posouvají. Věroučné rozdíly a vůbec mezicírkevní spory v celku utichají ve všeobecné touze křesťanů po ekumenismu a po usmíření církví. Jednotlivé důrazy se snažíme brát jako obohacení a již jen málokdy se berou konfrontačně. Málokdy se tluče o stůl Biblí a nadává se do kacířů a odpadlíků od pravé víry. Západní a východní církev, evangelíci a katolíci, evangelíci mezi sebou, charismatici a tradiční a další a další církve a církevní společenství, se v drtivé většině případů snaží na „těch druhých“ nacházet to dobré a obohacovat vlastní zbožnost. Církev dnes navenek vypadá poměrně jednotně, přinejmenším rozdíly mezi nimi už nejsou tak zřetelné. Katolíci × evangelíci – kolik nevěřících je schopno říct z hlavy jiný rozdíl, než celibát?!
Dnešní člověk se neptá po tom, jestli se má při večeři Páně používat kvašený či nekvašený chléb, protože v kostele byl jen párkrát na půlnoční a odešel před koncem, protože mu už byla zima. Otázka předurčení či předzvědění, za kterou byl upálen Hus, otázka Trojice, za kterou Kalvín upálil Serveta, otázka spasení pouhou vírou, za kterou byl exkomunikován Luther – kolik lidí, které potkáte ráno v autobuse, to zajímá…?
Jestliže už lidé dnes kladou církvi nějaké otázky, pak jsou to otázky, které jsou mnohem bližší tomu, co trápilo Jana Křtitele. Je křesťanství něco, co má smysl, co může dnešku něco říct, co může měnit tento svět k lepšímu – a nebo je to jen exponát, který uprchl z muzea? Je křesťanství něco živého, co má nejen minulost, ale i přítomnost a budoucnost, nebo něco jako latimérie podivná, prostě něco, co mělo už dávno vyhynout a jen jakýmsi podivným nedopatřením to tu stále ještě je? Je křesťanství lék na bolesti tohoto světa, nebo jen slepá ulička, stejně jako desítky a stovky další ideologií, které se kdy pasovaly na metodu ke spáse člověka a světa. Vždyť něco takého přece musí být! Nějaká univerzální pravda, která by dokázala sjednotit lidi a nastolit spravedlivý řád na tomto světě! Je to křesťanství? Nebo buddhismus? Nebo komunismus? Nebo ničím neomezený volný trh? Nebo něco mezi tím? Nebo něco úplně jiného? Řečeno s Janem Křtitelem – je Kristus ten, koho čekáme a nebo máme čekat jiného?! Kdo a jak odpoví na tuto otázku?
A teď tady je církev. Církev postavená před tuto otázku. A církev – to není nějaký přízračný zářící oblak! To jste vy, já, lidé, kteří chodí do kostela a hlásí se ke Kristu. A svět okolo nás se nás ptá. Ptá se „křtitelovsky“, tedy s pochybnostmi: „Je to, co děláte, jak žijete – je to dobrá cesta, nebo jen historický omyl, něco co se v praxi neosvědčuje?“ A ti lidé se neptají na to, jestli církev pomáhá trpícím v Africe, neptají se jak pracují sestry Matky Terezy v Kalkatě, ba ani se neptají, jak funguje Armáda spásy v Lidické či Zvonek v Krči! Oni se dívají na nás a ptají se nás! Dívají se na naše chování, na naše rodiny, na naše děti! Jako by Ježíšovi brali z úst jeho odpověď a rovnou si jí sami řekli. A podle toho hodnotí. Je to dobré? A nebo mene mene tekel ufarsín – spočteno, zváženo a shledáno lehkým je křesťanství, tak, jak leží a běží. Sami se dívají, jak žijí křesťané, jak myslí, mluví a jednají. Řečeno jasně a srozumitelně – jak my myslíme, mluvíme a jednáme – protože my jsme církev. Lidé z toho vnějšího pohledu nevidí církev s křídly rozepjatými od Letnic až po druhý příchod Kristův. Nevidí ten veliký oblak svědků, který vidíme my. Vidí jen nás. Budeme mít Ježíšovu odvahu a odpovíme tak, jak odpověděl on? Jděte, zvěstujte Janovi, co vidíte a slyšíte! Hříšníci se dávají na pokání. Jděte, zvěstujte Janovi, co vidíte a slyšíte! Ti, kteří se hlásí ke Kristu, také podle toho žijí. Jděte, zvěstujte Janovi, co vidíte a slyšíte! Křesťan, to je člověk, který drží slovo. Jděte, zvěstujte Janovi, co vidíte a slyšíte! Křesťan, to je člověk, který tě nepodrazí a který s tebou bude, až tě všichni opustí. Jděte, zvěstujte Janovi, co vidíte a slyšíte! Křesťan, to je člověk, za kterým můžeš jít, až ti bude zle, ba dokonce až ti bude nejhůř, přijde za tebou sám. Jděte, zvěstujte Janovi, co vidíte a slyšíte! Vidí to a slyší lidé okolo nás. Ne?! Běda nám! Ne, že bychom ohrozili konečné vítězství Kristovo, ale ne každý, kdo Ježíši říká „Pane, Pane", vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli jeho Otce v nebesích. (Mt 7,21)
Když Ježíš začal veřejně působit, se začalo na tomto světě objevovat království Jeho nebeského Otce. Království, ve kterém lidské sobectví padá přemoženo milosrdenstvím, lidská bída mizí přemožená nezištnou pomocí, hřích je přemožen odpuštěním. Jestli tento svět něco opravdu potřebuje, tak je to toto království. A toto Boží království má být mezi námi. Mezi námi, jak tu jsme, mezi námi a světem okolo nás. Všude tam, kde jsou křesťané. Všude tam, kam přijdeme. To je náš úkol, naše povinnost vůči světu, Bohu i vůči sobě samým.
Amen.