Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
chtěl bych nás všechny nejprve pozvat do jednoho podobenství. Chtěl bych, abychom si předně uvědomili obecný smysl těch příběhů, které Pán Ježíš vyprávěl. Když toto pochopíme, pak to také na jednom podobenství vyzkoušíme. Vybral jsem podobenství o světle, protože mi připadlo takové „nejvánočnější“. Symbolika světla a tmy, to je něco, co se v těchto dnech objevuje v ulicích i v domácnostech. Po dobu adventu to byl postupně zapalované svíčky, o Štědrém dnu je to rozsvícený stromeček, na betlémcích alespoň nakresleně svítí betlémská hvězda a po celou dobu Vánoc jsou to stovky, tisíce, desetitisíce všemožných světle a blikátek, která vidíte v pražských ulicích.
Mluvil jsem o tom, že vás chci do tohoto podobenství pozvat. Tahle zvláštní formulace má svůj důvod. Podobenství, to je příběh, scénka, obraz. Můžeme zůstat tak říkajíc „venku“ – jako diváci. Jako lidé, kteří si prohlíží v galerii obrazy – jdou od jednoho k druhému, prohlíží si je, některý se jim líbí více, jiný méně. Nebo si sednou v divadle na polstrovanou sedačku a shlédnou Romea a Julii. Tak – vědí, jak to dopadne a dobře to nebude. Žádné překvapení se konat nebude a oni ho ani nečekají. Když jdeme na Romea a Julii, tak nejde o to být překvapen.
Jestliže stejným způsobem přistupujeme k Ježíšovým podobenstvím, pak jsme ovšem udělali co se smyslem podobenství míjí. Podobenství je cosi, co se snaží vtáhnout do děje nás samotné. Co chce překonat hranici nezaujatého pozorovatele, ba i hranici zaujatého či nadšeného pozorovatele – a chce z nás udělat aktéry. Chce z nás udělat herce, ba hlavní postavy. Jako když si prohlížíte fotky z nějaké akce. Klidně hodně dávné dovolené, svatby, nějaké vycházky s dětmi, když ještě byly malé. Ta fotografie je víc, než jen reportáž. Mrtvý záznam čehosi, co bylo a nikdy se nevrátí nazpátek. Informace o tom, co jsme kdysi prožili, my si fotografii prohlédneme a otočíme v albu na další stranu. Tohle je přece záznam čehosi, co jsme prožili. Informace, které máme spojené s nějakým prožitkem, se zapisují v hlavě jinak. Silněji, pevněji, zpřítomnitelněji… Ty dávné prožitky se vrací. Zase stojíme tam na těch schodech, koupeme se tam na té pláži, nacházíme toho hrozně velkého hřiba. Ta fotka nás vtáhla do příběhu, kterému rozumíme, protože to je přece náš příběh.
Podobenství, to je také fotka s naším příběhem. Podobenství je náš příběh. Nejde o nic jiného, než také prožít to, co se v podobenství děje. Najít tam sami sebe, najít tam svoje blízké. Prožít si ten příběh, který podobenství nabízí a uvědomit si, co to pro nás znamená. Jestli bychom něco takového chtěli prožít zas, jestli bychom na té scéně něco změnili. Někdo či něco nám tam přebývá a nebo naopak někdo či něco schází. Podobenství, to je modelová situace a právě vstupem do takovéto situace se vyrovnáváme s Ježíšovými nároky . Třeba s tím, že jste světlo světa.
Vy jste světlo světa. Ne: „Buďte světlo světa!“ Nebo: „Měli byste být světlo světa.“ „Kéž byste byli světlem světa.“ Ať už je to čímkoliv, tak cosi ve vás je jiné, než v ostatních lidech. Vy tím světlem světa prostě jste. Stojíme v zástupu posluchačů Ježíšova kázání na hoře a slyšíme tato slova. Na první poslech to zní dost potěšitelně. Tak já jsem světlo světa. Hlavou prolétnou všechny ty obrazy světla a tmy, jakožto přirovnání dobra a zla. A my jsme světlo světa. My jsme na straně dobra. My neseme to dobré tomuto světu. S tímhle světem to není ještě tak hrozné a to proto, že jsme tu my.
Tohle prolétne posluchačům hlavou, protože obraz světla a tmy, jakožto obraz dobra a zla – to je prastarý obraz. Ten člověka velmi rychle vtáhne do možná matných a v přesných konturách nejasných představ, ale vždycky tam bude obsaženo, že světlo je dobré a tma je špatná. Půlnoční království, kde žila Pyšná princezna – hned člověk tuší, že s tím královstvím není něco v pořádku. A vy jste světlo světa. Vy nejste tma. Vy jste světlo, které tmu prosvěcuje, prozařuje. Vy vnášíte do špatné temnoty něco dobrého… Vy jste světlo světa. Když tohle nechá Pán ježíš lidem prolétnout hlavou, pokračuje dál. Rozvine ten obraz. Přidá k jedné fotografii další.
Světlo se nepřehlédne… Takhle pokračuje Pán Ježíš a je to jako další fotografie, která nám připomene tu kterou situaci z té dávné dovolené, svatby či vycházky s dětmi, dokud ještě byly malé. Jsme světlo světa a takové světlo nezůstane nepovšimnuto. Zářící město na kopci právě tak, jako olejová lampička pověšená na hák u stropu, to je něco, co jeden nepřehlédne. To, že i my patříme na stranu světla, to příjemné vědomí, že i my jsme ti dobří.
Tahle další fotografie z alba je skupinovka. Připomíná nám, že na tomhle světě nejsme sami. Na první pohled je tu zřetelná ta naše skupina, zářící skupina. Užijme si příjemného pocitu, že jsme na dobré straně barikády. Že sám Pán Ježíš nás vidí v té dobré partě. Člověk potřebuje někam patřit. Nevystačíme si s tím, že prostě jsme dobří a víme to o sobě. Potřebujeme, aby to o nás věděli druzí, aby to ti druzí na nás ocenili – a Pán Ježíš to na nás oceňuje. Oceňuje to tak, že to všichni kolem nás vidí. A my to vidíme na nich. To je fajn, to je dobré. Moc dobré – patřit na stranu světla. A je to o to příjemnější, že něco takového nezůstane utajeno. Naše sounáležitost s těmi, které sám Pán Ježíš chválí, to je něco, co je poznat.
Ta skupinová fotka nezahrnuje je nás, ale i širší okolí. Lidi, kteří k nám nepatří. Něco jako fotka z hřiště ze sportovního utkání. Byli jsme na dovolené někde v kempu a když už tam člověk týden bydlí, dohodli jsme se s ostatními na nohejbalovém turnaji. Jasně – hlavních je těch pár, co hraje nohejbal, ale jsou tu i diváci, spousta diváků, kteří jsou všude okolo hříště a dívají se na hru. Sledují, fandí, křičí a pískají. A především sledují ty, co hrají, dívají se, jak dělají a co dělají. Jejich hra jim osvětluje jak hrát, jaké jsou záludnosti té které situace. Ti na hřišti jsou světlem těm, kteří doposud tápou v temnotách nejistot pravidel. O to příjemnější, že těmi na hřišti jsme my. My jsme tím světlem, které vnáší jasno do temnot.
Dva kroky k sebepoznání se v podobenství už jsme učinili. Poznali jsme, že je v nás cosi dobrého a že to dobré se nedá utajit. Že to lidé poznají. Třetí krok přímo navazuje. To je dobrá cesta – hledat v sobě to dobré a nechávat druhé to dobré poznávat. Pracujme na tom. Vyhledávejme to dobré ve svých životech a s vědomím, že to lidí poznají, že se takové věci neutají. Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. Tohle je cíl. Tohle je smysl. K tomuto vědomí nás chce příběh dovést.
Je fajn být dobrý, je fajn patřit mezi dobré, je fajn, když to lidé kolem nás vědí, že jsme dobří. Teď jde o to, aby naše životy odkazovaly ke zdroji všeho dobra. Tohle je jedno z poselství vánočního příběhu, proto jsme si z něj kousek připomněli. Pastýři vyráží do Betléma zjistit, co se stalo. Jestli je to pravda, to, co povídali andělé. Jestli jsou tedy oni mezi těmi vyvolenými, kteří spatří Mesiáše na vlastní oči jako jedni z prvních, ne-li že úplně první! Přichází k betlémské stáji, vidí, že andělé to popsali přesně – malé miminko je zabalené v plenkách a leží v krmelci. Krok číslo jedna byl splněn – byli zařazeni na tu dobrou stranu barikády. Každý to vidí a oni sami se s tím také nijak netají. Sami vypráví o setkání s anděly a o tom, co andělé říkali. A pak ten třetí krok: Pastýři se pak navrátili oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno.
Příběh pastýřů ladí s podobenstvím o světle, propojme je tedy ještě více. Vzali jsme podobenství jako příběh, do kterého se můžeme nechat pozvat. Vezměme tedy příběh pastýřů úplně stejně. Jako něco, do čeho se také necháme pozvat. To není nic originálního! Představte si nějaký ten Betlém, jak ho lidé vyrábějí. Možná jste viděli ty veliké v Třebechovicích pod Orebem nebo v Jindřichově Hradci, možná jste viděli nějakou výstavu Betlémů. Ve 30. letech minulého století vznikaly reklamní Betlémy. Mívali jsme doma něco takového po babičce – vystřihovánky z papíru, kdy hospodyně nesly v košíku Brandýskou cikorku a žitnou kávu, mýdlo Otta Eso Rakovník či cukrovinky od firmy „Albis továrna na cukrovinky, Opatovice nad Labem“, či co to bylo. To až úplně nejnovější betlémské scenérie se pokoušejí o co možná věrnou historickou rekonstrukci toho, jak to tenkrát vypadalo. V dějinách zobrazování se ale naopak ta která umělecká spodobnění velice dobře datují podle toho, co mají zobrazené postavy na sobě. Lidé kreslili vojáky v současné zbroji, pastýře v tom, co nosili jejich pastýři, boháče v tom, co nosila šlechta v jejich době. Přihodili postavičky, které u jeslí určitě nebyly, ale v jejich době byly důležité – kominík, nebo tak něco.
Líbí se mi to. Z něčeho, co se stalo kdysi dávno, se stává něco přítomného. Z něčeho, o čem je možno si vyprávět, se stává něco, co můžeme prožít. Zkusme si tam tedy představit i sami sebe. Na tento svět přišel ten, který je světlo světa. Zář nad betlémskými pastvinami probudila pastýře a světlo betlémské hvězdy přivádí mudrce od východu. Do této záře vstupujeme i my a získáváme na této záři svůj podíl. I my se stáváme světlem světa. Postupně budou přicházet další a další. Zástupy budou stát okolo jakéhosi návrší, ze kterého bude Pán Ježíš kázat zástupům a uslyší: Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. I tam někde stojíme, prozářeni Ježíšovým světlem a toto světlo neseme dál.
Tak, jako zástupům, tak možná jim i nám bude chvilku trvat, než se těmi slovy prokoušeme. Než si to všechno pustíme tak říkajíc pod kůži. Než se uvědomíme, že jsme byli svolání do Kristova světla.
Že jsme tímto Kristovým světlem byli rozzářeni.
Že to, co v nás září je Kristovo světlo a proto můžeme a máme sami svítící jít tomuto světu svítit, tedy konat v tomto světě dílo, ke kterému nás Bůh povolal.
Že tak můžeme a máme tomuto světu i svědčit o Boží lásce, která se k nám sklonila. Svědčit o Bohu, od kterého každé dobro vychází a ke kterému se také každé dobro vrátí.
Vánoce začaly 24. prosince se západem Slunce (tedy 16,02) a pokračují až do první neděle po 6. lednu. Máme dost času na vánoční promýšlení a zažívání toho, co to pro nás znamená a jak nejlépe prozářit tento svět.
Amen.