Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
k dnešnímu kázání mi jako odrazový můstek poslouží pastýři a jejich bázeň při setkání s anděly. Řeč bude o bázni. O strachu. Ta slova se nedají v původních jazycích Písma dost dobře významově odlišit. Také bude řeč o hrůze a děsu. A také o tom, co hrůzu a děs překonává. O tom, co je mocnější, než strach. Řeč tedy také tak trochu bude – možná poněkud proflákle – o lásce.
Ne ovšem tak, že je buď bázeň, nebo láska. Takhle to zjednodušit nemůžeme. Nelze vytrhnout ze souvislosti Janova slova, že láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání … a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce. Jan mluví o velmi konkrétním strachu, totiž o strachu z Božího soudu a zrovna to není téma, kterému bych se chtěl dnes věnovat. Už z toho ale vidíme jednu podstatnou věc: tak, jako není jedna láska a jsou jak projevy krásné a chvályhodné projevy lásky, ale existují i takové projevy, které jsou převrácené a špatné, tak stejně je to i se strachem. S bázní. Je bázeň dobrá a špatná. Znovu a znovu se pak budeme vracet k pastýřům na betlémských pastvinách a k jejich setkání s anděly a na tomto příběhu se budeme učit, že je víc druhů strachu. Budeme se tedy snažit rozpoznávat, jaké že jsou na světě strachy. Od pastýřů se budeme učit, jak s těmito strachy máme žít my, co do našeho života patří a co už ne.
Pastýři pasou. Tedy pasou – a v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Je noc, co by pásli! V noci se střídají v hlídkách. Ejhle – je tu první strach, třebas nevyřčený … a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Kdyby nebylo čeho se bát, nebylo by třeba hlídek! Jenže nemohou všichni spát, protože v noci se potulují dravá zvířata a v řadě neposlední i zloději. K četným povinnostem pastýře patří chránit svěřené stádo a bojovat za ovce proti vlkům, medvědům či kdo ví jakým jiným potvorám, které by chtěly ovečky sežrat. Ani s těmi lidskými zloději to není jednoduché. Pokus o krádež se snadno zvrtne v bitku a při takové jeden snadno přijde o život.
Na noc se ovce seženou do jednoho stáda, většina pastýřů uléhá ke spánku a pár jich bdí. Po dvou až třech hodinách se vystřídají – známe to z táborů, když se děti střídají na hlídkách, že to předávání hlídky není vždycky nic jednoduchého. Zvláště takhle ke třetí čtvrté hodině ranní to bývá obzvlášť těžké. Je to ale potřeba, aby byl někdo vzhůru, kdyby se něco dělo. Je potřeba dívat se, jestli táborem neprochází někdo cizí, nebo jestli někdo z účastníků tábora nepotřebuje pomoc někoho z dospělých. U pastýřů okolo stáda je to vlastně úplně to samé. I tady jde o to hlídat, jestli se v blízkosti stáda nepotuluje někdo, kdo tam nemá co dělat a zároveň také o to, jestli některá z ovcí nepotřebuje pomoc. Mohla sežrat kdo ví co, mohla se zranit či nakazit nějakou nemocí a až teď v nočním klidu se to projeví.
Je tu bázeň. Je tu strach. Docela obyčejný, lidský strach. Strach, který patří k naší všednodennosti a kterému se snažíme vyhnout, protože asi není nikdo, kdo by záměrně vyhledával starosti, problémy a potíže. Tu a tam nějaký ten adrenalin při sportu, dejme tomu, ale všechno má své meze. A co především – netaháme to do běžného života. Myslím, že takovýto strach patří k řádu tohoto světa. Už v ráji měl Adam zemi obdělávat a střežit. Proč – střežit? Střežit – před čím?! V tomto světě jsou již od počátku věci, které nám více či méně komplikují život, které jsou nepříjemné. Nejsou zlé, nejsou špatné. Kopřiva není ani zlá, ani špatná – ale přesto, budu-li mít možnost, pak se na svých cestách vyhnu procházení kopřivovým houštím. Chce-li si kdo užít adrenalinu v kopřivách, haj hou, užijte si to ve zdraví. Mně osobně netřeba takových radovánek. Myslím, že ani betlémští pastýři nic takového nevyhledávali. Nějaký ten falešný poplach či snad záměrně nalákaná smečka vlků, aby noc neprobíhala tak fádně… Ne, nic takového. V takovémto případě žádné zprávy jsou dobré zprávy. Probudit se po příjemně prospané noci s tím, že jsem nic nezaspal, nic se nedělo a svět se točí právě tak, jak se točit má, to je dobré.
Bázeň číslo jedna – to je jakási přirozená obava, která velí sledovat řády tohoto světa a vědět, že čas od času je v něm něco, co není podle našeho gusta. Strach Izraelců, kteří stojí tváří v tvář mnohem početnějším nepřátelům – strach zcela lidský. Strach naprosto logický a pochopitelný. Strach, který vede k modlitbě, hledání pomoci u Hospodina a zároveň také velí držet na dětském táboře noční hlídky, mít u stáda hlídací psy a vysekávat kopřivy, které rostou v cestě.
O krok dál je strach před něčím, čemu nerozumíme. Strach z tajemna. Strach při setkání s něčím, co nás přesahuje. Strach, který je jedním z kořenů náboženství. Náboženství je lidské dílo. Lidská odpověď na setkání s něčím, co nás přesahuje a čemu více či méně oprávněně říkáme „Bůh“. K tomuto Bohu se chceme vztahovat, chceme ho nějak ovlivnit, chceme s ním nějak komunikovat. Chceme tak či onak dosáhnout na Boha – vytváříme si „ná-boženství“.
Zdaleka tu nemusí jít o křesťanské chápání Boha. Sledoval jsem v posledních dnech průzkumy, v co lidé věří a velmi poučný mi přišel jeden internetový, kdy z 26 a půl tisíce respondentů 39,9 % věří v něco, ale nenazvali by to Bůh. Téměř 40 % dotázaných věří v „cosi“. Věří v „něco“. Nespojují svoji víru s tradičním křesťanským chápáním Boha, ale neodvrhli víru jako takovou. Nejsou to ateisté. Tito lidé tuší o čemsi, co je „nad námi“ a přece to nějak zasahuje do našeho života – a tak si vytváří náboženství. Nejčastěji to, čemu se říká „patchworkové náboženství“. Takový slepenec ze všeho možného, co je kde zaujalo, co se jim líbí. Věcí rozumných i nerozumných. Směska lidových tradic a zvyků, pověrčivosti, východních filosofií, jógy, zdravé výživy… Budou tam nejspíš nějaké ty čakry a energie, pozorování aury, akupunktura tu a tam siderické kyvadélko, tarotové karty či křišťálová koule…
Poznal jsem takových lidí dost a většinou je to postoj k jiným náboženstvím velmi tolerantní. Něco jako námořníci v příběhu o Jonášovi. Tuší, že některé věci nejsou samy sebou a že za tím, co se děje, bude některý z bohů. Můj, tvůj, jeho…. Proč se hádat?! Hlavní je najít toho, který za tím stojí a nějak ho ukecat, aby si dal s tou bouřkou pokoj! Jako člověk, který v Athénách postavil oltář neznámému bohu. I on tušil, že jeho poznání světa i toho, co je za světem, je omezené a rád by, aby jeho možnosti zasahovaly i za hranice těchto omezení. Naplněné tímto strachem vidím betlémské pastýře. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Setkali se s něčím, co dalece přesahuje jejich zkušenost a první reakcí je strach, hrůza, děs…
Na takový prožitek nejsou potřeba andělé! Dokonce na to není ani potřeba Bůh. Může v tom být Bůh, ale velmi často není a tak ve větší či menší míře tohle prožili mnozí lidé. Sem patří svědectví lidí, kteří si prošli klinickou smrtí. Sem patří mráz, který běhá po zádech při bouřce v horách. Jste v chatě s bleskosvodem, nic vám nehrozí – ale to kolem vás je krásné a děsuplné zároveň. Sem patří krvavě rudé západy Slunce, kdy i zarytí neromantici jihnou. Patří sem meteorické roje v první půlce srpna, když z nebe padají jedna až dvě „hvězdy“ za minutu a nedá se spát, i když víte, že to ty Perseidy budou takhle padat ještě několik dní.
Sem patří fascinace horoskopy, když si ho tak čtete a říkáte si, jak přesně to na někoho sedne, patří sem mrazení v zádech při četbě Dänikena, Součka, Zillmera, Bhagavadgíty, Tibetské knihy mrtvých, Nostradamova proroctví či při sledování seriálu Akta X, kdy se bojíte jít na záchod, protože na chodbě určitě čeká mimozemšťan.
Bázeň číslo dvě – to je obava, která také pramení z vědomí vlastních mezí, ale pramení ze setkání s něčím, co zdánlivě, nebo nyní již i skutečně tyto naše lidské meze přesahuje. Ne nutně, ale tady už v jádru skutečně mohlo být setkání s živým Bohem. Ten strach je na místě a tento strach nám velí vytvářet náboženství, ve kterých se snažíme s těmito pocity pracovat. Náboženství, kterými se pokoušíme ovlivňovat síly, které tyto pocity způsobily. Pokud byly pocity příjemné, tak je vyvolávat, pokud byly děsuplné, tak jim v tom zabránit.
Jsme zase na betlémských pastvinách. Většina pastýřů pospává a pár jich z důvodu strachu číslo jedna hlídá. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Zmocnil se jich strach číslo dvě. Setkali se s něčím, čemu nerozumí, s něčím, co přesahuje jejich lidské meze. A do tohoto strachu anděl pastýřům řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid.“ Teď velký pozor, protože tady nám zvěst Písma ukazuje cestu ze strachu číslo dvě do bázně číslo tři – do bázně Hospodinovy, do bázně Boží. To je stav, ve kterém jsme si vědomi toho, že se setkáváme s něčím, co nás přesahuje, ale do tohoto vědomí Bůh promlouvá a tímto poznáním nás vede. Zasekneme-li se ve dvojce, budeme vytvářet náboženství. Bůh se ale nad námi slitovává a promlouvá. Vede nás z dvojky do trojky. Místo náboženství je tu zbožnost. Ne že my saháme na Boha (ná-boženství), ale přijímáme to, co přichází z Boha (z-božnost).
Láska skutečně přemáhá bázeň – ale ne naše láska. To Boží láska, ve které se k nám Bůh sklání a promlouvá do našeho zmatku. Vysvětluje nám co a jak, dává se nám poznat. Ještě jednou betlémské pastviny: Andělé předávají pastýřům Boží slovo o radosti, která je i pro ně. Vyvádí pastýře z ochromujícího strachu číslo dvě (strachu z něčeho neznámého) do strachu číslo tři, tedy do rozpoznání, že do jejich života vstupuje skutečný Bůh. Tento Bůh teď vstupuje do jejich života jako Spasitel, Kristus Pán, který se právě narodil v městě Davidově a pastýři ho uvidí jako děťátko v plenkách, položené do jeslí.
Vychází mi z toho tolik, že je potřeba kultivovat svoji bázeň.
V bázni číslo jedna se modlit, aby nám Bůh dal moudrost a sílu, abychom obstáli. A i když neobstojíme, tak si stále připomínat, že v tomto světě není nic, co by nás mohlo odloučit od Boží lásky. Že všechny průšvihy, co jich jen prožíváme v práci, ve školách, v rodinách, ve všech starostech a obavách – že nám tohle všechno tak či onak stejně poslouží k dobrému. Posílí nás to pro další zápasy v tomto světě. Zkrotí naši pýchu a touhu kritizovat druhé za jejich pracovní, studijní či rodinné průšvihy. Naučí nás lépe rozumět jejich starostem a obavám.
V bázni číslo dvě je pak třeba obezřetně zkoumat, o co tu jde a co možná nejrychleji přeměnit na bázeň jedna či tři. Věci přirozené je potřeba zkoumat a vysvětlovat, dobré používat a škodlivých se vyvarovat. Věci nadpřirozené či nám nepochopitelné je potřeba předkládat Bohu. Modlit se, číst Bibli a znovu se modlit, aby Bůh promluvil. Aby poslal anděla, který nám to vysvětlí stejně, jako pastýřům na betlémských pastvinách. Aby nám dal poznat, o co tu jde. Je docela dobře možné, že je to něco, od čeho má dát slušný křesťan co nejrychleji ruce pryč, protože je to nějaká modlářská pověrčivost. Nejsme přece služebníci lidské náboženskosti, ale hledáme to, co přichází z Boha.
Dost možná je to ale skutečně Boží dílo a pak si opět můžeme vzít příklad z pastýřů. U nich se totiž velice rychle stala z bázně dvě bázeň tři. Pastýři poslechli anděly, ověřili si na vlastní oči, jak se to s tím Božím vstupem do jejich životů má a pak se navrátili oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno. Pastýři nejsou (dvojkově) nábožní. Nevytváří rituály, slavnosti a zvyky. Nekreslí si andělíčky na mávátka v touze ještě jednou prožít takové setkání. Jsou (trojkově) zbožní – chválí a oslavují Boha.
Když už rozpoznáme Boží ruku v dějinách, když poznáme Boží dílo v kráse stvoření, když nám Bůh dá sílu obstát v tom kterém zápase s bídou tohoto světa, je záhodno za to na prvním místě oslavovat a chválit Boha, aby tak i další poznali, že Bůh, který do tohoto světa přišel jako nemluvně v betlémské stáji, tak je živý Bůh, který jedná i v tomto světě a ve své lásce se sklání ke každému.
Amen.