Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé sestry a bratři,
vpravdě veliké je tajemství zbožnosti. Takto začíná vykládat smysl Ježíšova příchodu náš text, který je jedním z mála vánočních textů v novozákonních dopisech. Mluví se zde o velikém tajemství zbožnosti, ale dnes, kdy si pod slovem zbožnost představíme kde co, bych raději mluvil v intenci Písma o velikém tajemství křesťanské víry. Tím tajemstvím je příběh Ježíšova života, tak podobného tomu našemu a přece tak jiného. Ne, že by v něm bylo něco tajemného, co by provokovalo lidskou zvědavost a fantazii. Tajemstvím je Ježíšův život proto, že ukazuje k Bohu. Tajemstvím je Ježíšův život v tom, že nás tak překvapivě živě oslovuje, že nás zastavuje na našich vyšlapaných cestičkách života a vede ke změně smýšlení i jednání. A tajemstvím je, že se pod vlivem jeho slova děje tato proměna v životě člověka i v dnešní době. Veliké je, jak každý musí vyznat, tajemství zbožnosti, překládá výstižně tento verš Martin Luther. Jak každý musí vyznat… I k vánocům patří vyznání, které by nemělo zůstat uzavřeno pouze za zdmi našich kostelů a modliteben: Vyznání víry, že jsme v Ježíši zaslechli a slyšíme do svého života naléhavý Boží hlas. Spolu s generacemi těch, kdo nás už dávno předešli a vyjádřili to ve svých vánočních písních. Bratr Jan Táborský z Jednoty bratrské to vyjádřil takto: „Neslýchané vtělení krále nebeského, předivné narození Pána andělského. V jesličkách leží, kvílí, panující na nebi, plénky oděv jeho.“ A v písni Martina Luthera čteme: „Zrozen z ženy pro nás žil a Bůh se k nám v něm přiblížil.“ A Johann Sebastian Bach nádherně zhudebnil text luterského faráře Paula Gerharda: „Jdu klanět se ti k jeslím sám, můj Pane, dárce žití a nesu ti, cos daroval, čím naplnils mé bytí.„ Tajemství víry, které první generace křesťanů vyjádřily slovy: Byl zjeven v těle.
Právě ve vánočním evangeliu se jedinečným způsobem v tajemství Ježíšova narození spojuje nebe a země. Slovo, které bylo u Boha a bylo Bůh, se stalo tělem a přebývalo mezi námi, vyznává evangelista Jan. Spojuje se tu to, co je Boží a jen Boží s tím, co je lidské. To, co nás nekonečně přesahuje s tím, co je naší každodenní lidskou zkušeností. Jako by se náš text v pozoruhodných obrazech pokoušel vyjádřit toto spojení střídáním dění na nebi a na zemi. Byl zjeven v těle. To znamená mezi námi, na této zemi, v tomto našem tak rozporuplném světě. Kdo? Bůh. Náš Bůh. Bůh, který je s námi. S velikou úctou se tu mluví o tom, který by pro nás bez svědectví Ježíšova života zůstal nedostupným a vzdáleným. Bůh, jestli existuje, je od nás daleko a o nás se vůbec nestará. Proto jako by vlastně nebyl. Tak vyjádřil v minulém století jeden z francouzských filosofů lidského odcizení tíživý pocit moderního člověka pod prázdným nebem. Tak, že žijeme sami, bez Boha v tomto bezbožném světě. Vánoční poselství naopak vyznává, že tomu tak není. Má odvahu povědět, že Ten, kterého sami nedosahujeme, je nám nablízku, že je s námi a to docela a úplně a uprostřed všech situací života i umírání. Má velikou odvahu vyznat, že On ví, co je strach, co je bída, co je úzkost a osamělost, on ví, jak zlé jsou důsledky lidského sobectví, násilí, zloby a svévole ve světě, který je jeho stvořením. Staví proti tomu pouze bezbrannou sílu lásky, bezbrannou sílu odpuštění, něco tak křehkého a ohrozitelného, že to může být tolikrát v životě pošlapáno a zneužito vnějším i vnitřním násilím. Staví proti tomu všemu proměnu lidských srdcí a jednotlivých lidských životů a vztahů. Proměnu jednotlivců, kteří začínají žit v důvěře v něho a z té jeho bezbranné síly.
Veliké je tajemství víry. Byl zjeven v těle, byl zjeven už v Ježíšově narození v jeslích. Rozhodl se v Ježíšově slovu, jednání, životě být Bohem pro nás, Bohem blízkým, Bohem vedle nás a s námi. Ten v jesličkách patří k našemu světu, ale zároveň ukazuje k nebi . Patří k nám k lidem, ale zároveň ukazuje k Bohu. Bůh s námi v Kristu. Právě toto očekávání se stává v tajemství víry v narození Ježíšově hmatatelnou skutečností. „Čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme…“ Bůh s námi mocně a přece tak nenápadně: Křehký,zranitelný Bůh se sklonil k nám, mocný silný věrný, Bůh se sklonil k nám. Tak toto tajemství vyzpívá moderní vánoční spirituál.
Někdo ovšem namítne: Já ale z této Boží přitomnosti v tomto světě nic nevidím. Vždyť je to pořád stejná bída. Pořád spory, podrazy, zloba, násilí, zabíjení nevinných, kulišárna za kulišárnou.
A přece nepřehlédněme ta drobná znamení, tak jako bylo drobným znamením nenápadné dítě ve světě mocných Augustů a jejich syrským zástupců Quiriniů. Znamení odpuštění, lásky, smíření, soucitu a pravdivosti v našem světě. Není samozřejmé to nepřehlédnout. Čím dál víc poznáváme,že právě toto nepřehlédnutí je rovněž dar z nebe. I dar dobré naděje a dobrého očekávání budoucnosti, je dnes darem z nebe. Ničím samozřejmým. Ani Ježíšova cesta, která začala po lidsku v ubohoučkém chlévě a končila na kříži, nebyla nakonec ospravedlněna jeho učedníky. Ti by sami skončili buď někde ve skepsi za zavřenými dveřmi ve strachu, aby nedopadli nebo jako vystřízlivělí a fackami života vyučení a vyléčení idealisté opět u svých sítí. Ta cesta byla nakonec ospravedlněna Duchem. Duchem Božím. To říká náš text naprosto přesně. Byla ospravedlněna z nebe. Pán Bůh se k ní přiznal jako k cestě své. A jenom tichou mocí Ducha Božího, může i v nás a v našich životech a společenstvích vyrůstat takové ovoce, které bude k Ježíšovi ukazovat a k němu otvírat cestu.
Ale nejenom toto. Ono to nepatrné najednou začíná ve víře dostávat křídla. Ten, který se narodil v chlévě patří do mnohem větších souvislostí. A spolu s mnoha dalšími svědky Nového zákona i s těmi, kteří přišli potom, můžeme vyznáváme Ježíše jako Pána nejenom našeho a mého srdce, ale vposledu jako Pána nade vší skutečností, nad tímto světem a nade všemi mocnostmi na nebi i na zemi. Ta naše vyznavačská píseň to vyjadřuje těmi zvláštními slovy: Byl viděn od andělů. Kupodivu i v dnešní době bez ideálů je andělským bytostem mezi námi vyhrazen stále prostor, který ukazuje k milosrdenství, k službě, k obětavosti. Jako by všichni lidé tušili, že to nebeské chce zasahovat do našeho života právě takto a tímto způsobem: Sestři, vy jste anděl. Víte, tak tenhle člověk je takový můj anděl… kolikrát to člověk může slyšet u lůžek nemocných a najednou jako by z drsné reality tvrdosti byl přenášen do jiného světa. A přitom je to tak prosté. Tak i tady. Jako by nás ta písnička v této kratičké sloce zvala do nebe, k tomu,co je Boží, aby nás ale posílila a motivovala k naději a k dobrému dílu na zemi. Ježíš je tu v tom krásném obraze představen andělům, jakémusi nebeskému dvoru. Stává se Pánem na nebi i na zemi. Zvláštním způsobem je tu vyjádřená závratná vánoční naděje: Ten narozený v chlévě, ten Ukřižovaný, ten plný milosrdenství vůči potřebným a hněvu vůči těm, kdo mají tvrdé srdce, bude mít poslední slovo na nebi i na zemi. Nad vší skutečností, nad všemi zápasy a boji, nade všemi rozpory. Odvážné. Ale vždyť už i Masaryk měl odvahu říci: Ježíš ne Caesar a myslel tu na způsob té poslední moci v našem světě a při tom vůbec nevězel někde v nebi, ale promítlo se mu to do naprosto všední práce na zemi. A opět o tom výstižně zpívá text vánoční písně: Ten, pro nějž vesmír s hvězdami i se zemí a s námi nabývá smysl před Bohem, se zrodil v chlévě ubohém. Kyrieleis. Viděn od andělů…
Hlásán národům. Jako bych v tomto kratičké textu procházel celým evangeliem až k vyprávění o cestě evangelia do celého světa, jak je známe z knihy Skutků apoštolských. Těch několik vět dělá veliký oblouk od nepatrného narození v chlévě až ke kázání národům. Ono je to pozoruhodné. Jen to domysleme. Prakticky do 50 let od narození nenápadného dítěte někde v zapadlém Judsku, jsou v celém tehdejším známém světě, v Asii i v Evropě záchytná stanoviště jeho světla, která už mají odpovědnost za druhé. A kolik nepřekonatelných barier mezi lidmi a národy tím v tak krátké době padlo. Žid s pohanem u jednoho stolu Páně. To je obrovský průlom. Ty Boží nenápadné věci, začínající v Betlémě, nejsou, bratři a sestry až tak nenápadné. Něco velikého se stalo a něco velikého se děje. Radost a naděje z Kristova příchodu se netýká jen někoho, přeskakuje hranice jednoho národa, přeskakuje hranice světadílů. Ale nejen to. Vyznání, že Bůh je s námi, nerespektuje ani vnitřní hranice, které jsme si nastavěli mezi sebou. Vítězně je bourá, sbližuje lidi, druhý přestává být konkurentem a stává se bratrem a sestrou. Takto prochází vánoční radost světem. Hlásán národům. Hlásán – tedy předáván prostřednictvím slova. A právě to bezbranné slovo se stává pomocí, pozváním do Boží blízkosti, k naději. Takto se slovem o Kristu stává Bůh přítomným v životech naprosto různých a odlišných lidí, lidí různé pleti, národnosti i různých tradic života. Tak se stává přítomným i v našem prostředí, v našem kontextu,. v našich otázkách. A ti, kdo v Ježíši rozpoznají tajemství Boží přítomnosti pak dovolují, aby Kristus Pán měnil jejich životy.
On došel víry ve svět a byl přijat do slávy: Tak se uzavírá biblické vyznání, které si zde s vámi připomínám. Končí opět výhledem k Boží slávě. K nebi. Ale ona už zasahuje k nám. Právě proto, že on došel víry ve světě, to není sláva nereálná a není to utopie. To neznamená, že všichni věří. Ale on došel víry, došel důvěry ve světě, ve kterém se to může zdát jako sen
V něm je to skutečnost. Uprostřed našeho světa takového jaký je, probouzí ten Narozený v chlévě životní důvěru. A skrze tu důvěru pak to pozvání přeskakuje dál. Skrze každého, kdo žije z jeho přítomnosti, se Boží a Kristova vláda uskutečňuje mezi námi. To nebeské na zemi. Díky za to.
Petr Firbas