Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
jednou nám na přednášce pan profesor Smolík řekl, že mít text na kázání znamená mít půlku kázání napsanou. Na text, který k dnešnímu dni přiřadila starocírkevní liturgie, jsem se ale podíval s velmi smíšenými pocity. Kázat na notoricky známé texty je dost dvojsečné. Na jednu stranu je začátek Janova evangelia něco, co jsme všichni mnohokrát slyšeli, někde uvnitř takový text rezonuje. Na stranu druhou – co s tím? Co s textem, který všichni znají?
Pokusím se na něj podívat tak říkajíc „silvestrovsko – novoročně“. Vezměme si ten přečtený oddíl jako jakousi časovou osu, kdy se v určitém okamžiku něco láme, něco mění. Je tu něco, co přetrvává od počátku – Slovo, tedy Pán Ježíš, tu bylo od počátku. A přece se něco mění, probíhá vánoční příběh, Slovo se stává tělem a přebývá mezi námi. S Ježíšovým příchodem na svět, s jeho veřejným vystoupením, se skutečně mnohé mění. Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl. Najednou získáváme zcela autentické svědectví o Bohu a je pochopitelné, že to nějak změní náš přístup k tomuto Bohu. Jakkoliv křesťanství navazuje na židovství a Ježíšova zvěst na Mojžíšův zákon, není pochyb, že tu dochází k nějakému posunu. Změněná situace na zemi se nějak promítne do změny vztahu lidí k Bohu. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha. Vztah mezi námi a Bohem se přesouvá z poslušnosti vůči zákonodárci k vztahu rodinnému.
A teď se podívejme na svůj vztah k Bohu. Nejen tedy svůj osobní, ale na to, jak se k bohu vztahovala ve svých dějinách církev. Uvidíme, že tento vztah doznával jistých změn a že bychom se z těchto změn měli poučit. Měli bychom nějak na tyto změny reagovat. Přinejmenším bychom neměli opakovat staré chyby.
Na pomoc v přemýšlení nám přijde i dnešní svátek. Je Silvestr, tedy přesněji svátek svatého Silvestra. Řeč tedy dne bude i o papeži Silvestrovi. To je člověk, který žil v době zásadního zlomu dějin. Proto bych se chtěl zaměřit právě na něj, podívejme se na něj a na jeho dobu a pak můžeme porovnávat, co jaká změna přinesla a jaké poučení si z toho můžeme vzít. Papež Silvestr totiž vykonával svůj úřad v době právě opačné, než prožíváme my. Na papežský stolec nastoupil v lednu roku 314 a zůstal na něm dlouhých 21 let. Je to člověk, pod jehož vedením se církev přimkla ke státní moci.
Jako mladík zažil pronásledování církve. To velké a zlé pronásledování za císaře Diokleciana kolem roku 305. Legendy vypráví, že se skrýval v lesích a odtud si vzal i své papežské jméno – z latinského „silva“, tedy les, či ten, který v lese žije. Jen velmi v hrubých rysech si dokážu představit, co to pro něj znamenalo, když to byl on, kdo pokřtil římského císaře Konstantina. Od císaře Silvestr dostal maličký pozemek v Římě, kde později vznikne stát Vatikán. Když císař přestěhoval své císařské sídlo z Říma do Cařihradu, stalo se z Říma toliko církevní centrum. Silvestr se postaral o to, aby se z pohanského Říma stal Řím křesťanský.
Za Silvestrova pontifikátu císař svolal o Niceje v Malé Asii první všeobecný církevní koncil, který jednal o Božství Kristově. To se nám mimochodem zase vrací přečtený oddíl z Janova evangelia. Jak to tedy je s tím Slovem Božím, co bylo u Boha a zároveň bylo Bůh. Jak si vyložit tato slova? Alexandrijský kněz Areios tvrdil, že Ježíš je vznešený tvor, který byl za Božího Syna teprve přijat. Učení bylo již v Alexandrii okamžitě odsouzeno jako bludné, ale Areios byl vynikající kazatel a jeho názory se rychle šířily. Císař tedy svolal koncil, aby ten rozhodl, jak je to správně a výsledkem bylo Nicejské vyznání víry, které se dodnes požívá jako závazné i pro naši církev. Areios byl poslán do vyhnanství.
O Silvestru končí starý rok a začíná nový. Na svátek svatého Silvestra. Na svátek člověka, za jehož vedení se církev musela vypořádat se zásadní změnou ve společnosti a vypořádala se tak, že zásadně změnila i sebe sama. Církev se změnila dovnitř i ven. Církevní koncil svolává státní moc. Císař, který křesťanům fandí, ale v té době je to ještě nepokřtěný velekněz jakéhosi antického slunečního božstva. Zas tak moc do toho nekecá! Na začátku pozdraví, účastní se některých jednání. Zajímá ho celkový výsledek, ale jednotlivostem nespíš sám příliš nerozumí. V závěrečné řeči koncilním otcům císař zopakoval to, co řekl v řeči úvodní – že mu jde o pokoj v jeho říši. Je nutné ujasnit si pravověří a to pak zastávat. Jednota přinese pokoj. Cenou za tento pokoj bylo poslání heretiků do vyhnanství. A církev na to kývla. Co by koncil neudělal pro blaho církve.
Jak má církev reagovat na změny? Jaká změna je k dobrému a jaká ne? blížící se odluka církve a státu nás do značné míry vrací do období tak říkajíc „předsilvestrovského“. Období, kdy církev není se státem nijak formálně spjata. Stále se nám tu ale vrací obdobné motivy, které sbližují situaci tehdejší a dnešní. Přes všechno oddělení tu církev bude a nebude možné to přehlédnout. Na sklonku Římské říše tvořili křesťané asi 20 % obyvatelstva. Ne tedy většina, ale velmi výrazná, ba nepřehlédnutelná menšina. Menšina, která má ve společnosti také nějaký vliv. Menšina konající nepřehlédnutelnou sociální práci. Čas od času na ni shlédnou mocní tohoto světa okem laskavým, čas od času musí od státní moci vydržet nějaké ty ústrky. Tu větší tu menší. Od brutálního pronásledování, zatýkání a poprav až po milostivě povolené a vzápětí zabavené kostely a tak. Myslím, že je pro nás nad jiné zajímavé dívat se na tu církev předsilvestrovskou a posilvestrovskou, učit se z jejich rozhodnutí a z důsledků těchto rozhodnutí.
Pan premiér Nečas před časem řekl, že k odluce církve a státu dojde „do roka a do dne“. Už z více stran mi přišly signály, že od roku 1989 jsme nikdy nebyli odluce církve a státu blíže, než v této době. Přes slavnou Špidlovu větu, že „zdroje jsou“ už není zas tak moc kde brát, poslanci se handrkují o statisíce – a tady leží ladem církevní majetek za desítky miliard. Dát ho prostě církvím, ať si s ním dělají, co chtějí?! Jako jeden z nepřímých signálů příprav odluky církve a státu jsou pro mě informace, jaké se v médiích objevují o církvi. Včera večer jsem koukl na „meinstream“ internetového zpravodajství, tedy Novinky.cz a ejhle – hned tři zprávy z církevního prostředí: Vatikán se brání nařčení z praní špinavých peněz, belgický kněz navržený na Nobelovu cenu míru, přiznal pohlavní zneužívání a bývalý prelát kláštera v Teplé dostal podmínku za zpronevěru. Když si ty zprávy pročtete, tak zjistíte, že to není tak divoké. Ale špatný dojem už zůstane. Tahle církev by ještě něco chtěla?!
Dejme tomu, že se tedy církev v naší zemi dostane do jakéhosi „předsilvestrovského“ období. Pokud by mělo dojít k jakémusi „zrcadlovému efektu“, bylo by to skvělé, protože po ty tři staletí života bez oficiální podpory církev i přes pronásledování rostla. Přes pronásledování fungovala misie. Souběžně vedle sebe žily různé proudy teologické i liturgické, protože nebyla žádná světská páka, která by je sjednocovala a co především – nebyla ani žádná touha vytvořit jeden jediný model církve. Připomínám ještě jednou císaře Konstantina a jeho touhu, aby křesťanství fungovalo jako jednotící prvek říše.
S tímhle se totiž potkávám i dnes, ba dokonce z úst čelných představitelů církví. Křesťanství je hráz proti islámu. Musíme se vrátit ke křesťanským kořenům Evropy, protože jinak euroamerická civilizace zanikne v postmoderním pohanství či v proudu přistěhovalců z muslimských zemí. Nu – poučme se z dějin. Křesťanství Římskou říši nezachránilo. Ani ne sto let po Silvestrovi již píše svatý Augustin svůj slavný spis „O obci Boží“, kde reaguje na Vandaly drancující Řím tím, že církev se neváže na žádné konkrétní světské zřízení. Žijeme ve světě, i křesťané jsou součástí světských struktur, ale církev žije nezávisle na něm. Zánik toho kterého impéria či těch kterých struktur není nic, nad čím by si měli křesťané zoufat. Jich se to netýká. Světské struktury jsou tu stejně jen proto, aby udržely světský pořádek a když to nezvládají, tak jsou nahrazeny jinými. To byla v jeho době revoluční teze, protože Římská říše už v té době existovala více než tisíc let. Tisíc let uplynulo do založení Říma. Tahle tisíciletá říše – to nebyl mýtus čehosi do budoucna, ale historická zkušenost jistoty, která přetrvávala věky. A najednou není.
Křesťanství jako jednotící prvek rozpadajících se systémů… To už tu tedy bylo. Vymyslel si to pohanský císař a nefungovalo to. Křesťanství nezachránilo Řím, ale přečkalo jeho rozpad. I tento motiv se čas od času objeví a připadá mi mnohem nosnější. Přichází lidé a hledají něco jistého v nejistém světě. Lidé přichází s dětmi do sboru a hledají společenství, ve kterém by jejich děti měly vyrůstat. Je to jakýsi ozvuk toho, že se děti dávaly na výchovu do klášterů. Přibývá ale nový prvek. Nemáme nedostatek světských škol, není nedostatek všemožných klubů a volnočasových aktivit a přece je to církevní školství, které jako jediný úsek na trhu českého školství trvale narůstá.
Církev má něco, co jinde není. Je v něčem jiná. Tím, že se propojí se státem, zařadí do jeho struktur, tak více či méně převezme jeho zvyky, způsoby. Nazývám ji pro tuto chvíli jinak, než je obvyklé v literatuře. Běžně se jí říká konstantinská či konstatntinovská církev. Nebo pokonstantinská, pokonstantinovská církev. Velmi se mi při tom mém přemýšlení zalíbilo pojmenovat je ne po císaři, ale po papeži, po představiteli církve. Císař dělal to, k čemu byl korunován – staral se o prosazování práva a spravedlnosti ve své říši. Šlo mu o světský pokoj a dělal takové kroky, které k němu měly podle jeho soudu vést. Ten, kdo měl tyto kroky obezřetně sledovat, měla být církev. Velmi rozvážně měla rozmýšlet, jaké kroky udělá s císařem a jaké už vedou špatným směrem.
Ne tedy konstantinská církev, ale silvestrovská církev. Církev, která zcela silvestrovsky slaví nárůst svého vlivu. Raduje se z peněz, které dostává od světské moci. Prorůstá se strukturami státu. A pak jí čeká zcela klasická novoroční kocovina, když ji tyto struktury začnou válcovat. Kocovina, kterou zažívala církev pokaždé, když stát přestal jen dávat a chtěl také brát. Když fungoval tak, jak tento svět naprosto přirozeně a samozřejmě funguje – totiž něco za něco. Ani kuře darmo nehrabe.
Tato kocovina znovu a znovu stavěla církev před zásadní otázku – co je to podstatné. Čeho se může vzdát, co můžeme postrádat, co můžeme třeba právě tomu státu s klidným srdcem přenechat. Konečná a vyčerpávající odpověď asi není. Snad jen celkový rámec, který nám dává poznat i to dnešní hlavní čtení.
Nesmíme si nechat vzít rozpoznání, že počátek, to jediné, k čemu má smysl se vztahovat, je Bůh a jeho vůle, která se zjevila v Ježíši Kristu. On tento svět stvořil, jemu patří. Ve chvíli, kdy budeme mít pocit, že nás něco vzdaluje od Boha a toho, co jsme o něm díky Pánu Ježíši poznali, je potřeba dát od toho ruce pryč.
Když se budeme držet poznání Boha, tak jak ho poznáváme na Ježíši Kristu, stáváme se bratry a sestrami tohoto Ježíše Krista. To je nejvyšší čest, jaká může být kdy udělena. Jsme Boží děti, Ježíšovi sourozenci. Jakékoliv další pocty se můžeme vzdát. Bude-li si nás kdo vážit pro cokoliv jiného, dobře tak. To není špatné – mít dobrou pověst mezi lidmi. Chce-li nás stát podporovat v naší práci, protože ji sám shledává prospěšnou, dobře tak. Ale milostí za milostí jsme obdarováváni z Kristovy plnosti a spoléhat na cokoliv jiného je další silvestrovský přípitek, který v malé míře neškodí, ale je-li jich mnoho, pak za vystřízlivění se platí daň velmi bolavá.
Amen.