Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Jsou krajiny rovinaté a krajiny kopečkovité
Kopečky jsou malé a velké. A jsou i kopečky, které jsou ze všech kopečků nejvyšší.
Jsou události malé, drobné, všední a jsou události mimořádné, velké, pozoruhodné.
Mezi takové velké události patří kolikrát války. Velkou událostí je pak např. ukončení války – pro nás např. jak první, tak druhé války světové. Historici takto hovoří i o válkách v daleké minulosti. Ve škole nás pak zkoušejí, co víme nejen o válkách – válkách Napoleona nebo Alexandra Velikého atp., ale i o válkách relativně malých – např. o třech válkách půnských.
Takovéto velké věci je možno nacházet i v bibli. Velkou událostí byl jistě odchod Abrahama z Ur Kaldejských, odchod Rebeky z domova za Izákem a setkání se s ním nebo útěk Jákoba z otcovského domu. Velkou událostí bylo jistě setkání Josefa s jeho bratřími v Egyptě nebo Davida s Goliášem, návrat z babylonského zajetí zpět do Jeruzaléma atp.
I v Novém zákoně nacházíme takové události, které je možno považovat za veliké. Příkladem může být vzkříšení Lazara, situace, kdy Pán Ježíš Kristus odpustil hříšníci a zachránil jí tím i život. Jiným příkladem událsoti velké důležitosti mohlo být pro učedníky jejich zavolání Ježíšem nebo pro bohatého mládence jeho setkání s Pánem Ježíšem Kristem atp.
Velké události přitahují pozornost. Považujeme je za něco posvátného. Na velké události se často vzpomíná.
I v našem životě je možno vidět události, které byly veliké. Pro naše rodiče bylo takovou událostí naše narození. Pro nás zase např. ukončení studia, svatba a narození našich dětí.
Každý tak máme na co ukázat, co považujeme za mimořádné, pozoruhodné a veliké.
Neexistují však ani v našem životě jen události, které mají takovýto civilní ráz. Existují i události jiného druhu. Takovou událostí může být chvíle, kdy jsem poprvé uslyšel slovo či přesněji píseň „Má Pán Ježíš má mne rád…“, když jsem četl v bibli slovo IZAIÁŠE 43,1–5 – a podle instrukce, který říkala, že bible je vlastně milostný dopis, adresovaný mně osobně – jsem si to také tak osobně vzal. I na takovouto velkou osobní událost jsem často vzpomínal a stále ještě vzpomínám. A jsem vděčný za to, že něco takového bylo.
Je možné, že jsme zažili veliké, mimořádné opravdu události. Pro mne to bylo např. bostonské úplně černé shromáždění. Jiným příkladem mi bylo zasedání Světové rady církví v Ženevě, kde tajemník Visser’t Hooft: úvodem přečetl z Ámose 5. kapitoly verš 22: „Když mi přinášíte zápalné oběti a své oběti přídavné, nemám v nich zalíbení, na pokojnou oběť z vašeho vykrmeného dobytka ani nepohlédnu. Pryč ode mne s halasem tvých písní, tvé brnkání na harfy už nechci slyšet“
Ať se valí právo jako vody, spravedlnost jak proudící potok“.
Takovéto mimořádné události jsou pokladem v naší paměti.
Text našeho kázání však nehovoří o velkých událostech ani v dějinách světa, ani v našem osobním životě. Nenajdeme tam slovo „sváteční“ – jako je neděle do určité míry dnem svátečním. Slyšíme tam slovíčko „všední“ – věnujte se všedním službám. Vede nás k tomu, abychom při vší radosti z velkých událostí – jak v životě tohoto světa, tak i v našem životě i v našem životě víry – nezapomínali na to, že žijeme nejen ve dnech svátečních, ale i ve dnech pátečních, všelijak nenápadných a všedních.
To, že nám to apoštol Pavel připomíná, může znamenat, že se na to leckde skutečně zapomínalo. Jinak by apoštol Pavel neměl důvod o tom mluvit. Do tohoto společenství Pavel píše: (Ř 12,16) Mějte porozumění jeden pro druhého. Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám. Nespoléhejte na svou vlastní chytrost.“
Tak to bylo tenkrát – v době prvního velice živého rozběhu církve. V době, kdy se rodil tzv. křesťanský způsob pospolitého života.
Když si otevřeme např. první dopis apoštola Pavla Timoteovi a čteme tam: „Kdo se nestará o své blízké a zvláště o členy rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící.“
Oč zde je? I to Pavel říká: „Cílem našeho vyučování – není získat rozsáhlé teologické znalosti, naučit se mít hluboké duchovní zážitky atp. – ale je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry. Od toho se někteří odchýlili a dali se na prázdné řeči.“
Pavel v tom není sám. Stejný tón zaslechneme i při čtení Jakubova dopisu:
„Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať ukáže své skutky dobrým způsobem života, v tichosti, kterou dává moudrost. Vždyť kde je závist a svárlivost, tam je zmatek a kdejaká špatnost.“ A nakonec hovoří o „ovoci víry“, kterým je rozsévání pokoje.
Tak pomalu začínáme rozumět žalmistovi (90,12), který zpívá:
(Hospodine) „Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce.“
Naše dnešní shromáždění jsme zahájili slovem z Nehemiášova proroctví: „Dnešní den je zajisté svatý našemu Pánu. Netrapte se! Radost z Hospodina bude vaší záštitou.“
Já neznám hebrejštinu, tak jsem si otevřel anglické znění – chtěl jsem totiž vědět, co znamená to slovo, které tam říká, co máme dělat. V anglickém znění je to slovo „Hallow“ – které známe z telefonování – naše zvolání: „Halo“ A dozvěděl jsem se, že „to hallow – znamená učinit posvěceným, posvětit.“ Tak tedy učiňme tento den posvěceným Pánu Bohu a věnujme se – v tomtéž duchu – všedním službám.“
Kázání pomalu končí.
Když se vám tak dívám do očí, vidím, že byste mi rádi položili otázku: „A ty to dokážeš? Ty sám tak jednáš?“ Na tyto otázky musím vyznat, že ne. Nanejvýše mohu říci, že se o to někdy snažím – v ideálním případě „snažně běžím“, ale moc se mi to nedaří.
A uprostřed všeho toho zamyšlení najednou čtu tento týden ve výkladu Na každý den (a nyní cituji doslova):
„My sami nejsme schopni nového lidství. Ale s díky přijímáme biblickou zprávu a výzvu, že můžeme, přes všechna zklamání, ještě nově žít. A že v to nové lidství můžeme ještě doufat i pro druhé – a zvát je k němu.
Nemusíme říkat pravdu nelaskavě, hlava nehlava – padni komu padni. Nemusíme z úcty k pravdě jedni druhé ponižovat a zraňovat.
Proč? Protože pravda Ježíše Krista nás osvobozuje k pravdivosti v lásce a ke společnému prospěchu.
Proto se můžeme odvážit promluvit jeden s druhým laskavě a pravdivě o tom, s čím máme problém, a můžeme laskavě řečenou pravdu přijmout, aniž bychom se uráželi. Nemusíme být k sobě navzájem nedůtkliví, když jsme údy jednoho těla. A věříme, že Pán Bůh nás má rád.
Amen.
Jaro Křivohlavý