Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
tímto kázáním se pokusím alespoň maličko splatit dluh, který máme vůči oné neznámé ženě z dnešního příběhu. Na její památku se totiž žel příliš nemluví. A když už, tak je povětšinou příběh splácnut s podobným příběhem o ženě z města Naim, hříšnici, která mazala Ježíšovi olejem nohy v domě jakéhosi farizeje (Lk 7). Když už bychom hledali nějaký hodně podobný příběh, tak by to byl ten, který popisuje evangelista Jan (11,2; 12,3n). Ten se totiž odehrává také v Betanii, ale v domě Lazara a onou ženou je Lazarova sestra Marie. Jen pro pořádek dodávám – netahejme do tohoto příběhu Marii Magdalskou. Ta s tím vším nemá vůbec nic společného.
Tenhle příběh dost vybočuje z řady příběhů, které o Pánu Ježíši známe. Známe ten text: Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil. (Mk 10,45) Drtivá většina Ježíšových příběhů navazuje právě na tuto myšlenku. Pán Ježíš slouží lidem a slouží jim až do roztrhání těla. A přitom …lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil. (Lk 9,58) A najednou je tu obraz dnešního (krátce předvelikonočního) příběhu. Jsme pozváni jako přihlížející ke scéně, kde si Pán Ježíš užívá něčeho velmi příjemného.
Olej a jakási decentní masáž hlavy (či nohou, pamatuje-li si to lépe Jan než Marek) přináší příjemnou úlevu pro unaveného poutníka. Pozornost všímavé hostitelky, navíc všímavé tak říkajíc „standardně“. Taková péče o hosta potěší, ale nijak nepřekvapí, protože je v spíš pravidlem, než výjimkou. Takhle by to ale člověk pochopil, kdyby použila nějaký normální olej. Nardový olej se sice na takovou péči z principu také dá použít, ale je to pro tyto účely trochu „drahá sranda“. Nardový olej se používal jako voňavka. Luxusní a velmi drahá voňavka. Proč touto voňavkou ona žena zcela marnotratně plýtvá, když na masírování hosta by bohatě stačil jakýkoliv olej? Ještě jednou připomínám – odlišme tento příběh od již zmíněného příběhu z galilejského městečka Naim – tady se nemluví o nějaké ženě hříšnici, kde bychom to mohli vyložit jako akt pokání.
Jediné vysvětlení, které mi připadá smysluplné a reálné je, že ta žena měla Pána Ježíše ráda. Jestli to opravdu byla Lazarova sestra Marie, tak mi to připadá ještě pravděpodobnější. Prostě chtěla udělat to nejlepší, co jí jen napadlo, aby mu udělala radost, tohle bylo to první, co jí napadlo a ona šla a udělala to. Tohle by mi vysvětlilo i to, že tu nádobku rozbila. Víme, jak vypadají lahvičky na kvalitní voňavky. Lahvička, která má v hrdle malinký otvor, ze kterého se dá vycáknout vždycky jedna, dvě kapky. Jenže tahle žena toužila dát Pánu Ježíši všechno, co měla. Alabastr, sádrovec – když si ho ten nerost představíte jako hroudu ztvrdlé sádry, nebudete daleko od pravdy. Rozbít nádobu vyrobenou z něčeho takového není problém. To hrdlo s malinkou dírkou urazíte o hranu stolu, nebo o zeď. A tak Pánu Ježíši stéká po vlasech vzácný olej, místností se line sladká, kořeněná vůně a zároveň také poněkud houstne atmosféra. Tady totiž právě v Ježíšových vlasech nenávratně zmizelo tři sta denárů, tedy na dnešní ceny přepočteno nějakých 150 tisíc korun. I kdyby se učedníci o pár denárů v návalu vzteku spletli, pořad ta suma bude dost velká na to, aby byla zajímavá.
Ne, že by péče o hosta byla něco výjimečného. Právě naopak – host je středem pozornosti a nejeden starověký příběh (biblické nevjímaje) nám ukazuje, jak hostitel upřednostňuje hosta před všemi ostatními v domě. Ale co je moc, to je moc a zrovna Ježíš by měl znát míru, s jakou by se měl spokojit. Je hezké, že ho ta ženská má ráda, ale takováto oběť už je nesmyslná, přehnaná!
Jenže – kdo má právo dávat hranice lásce, která touží rozdat se pro druhého? Můžete mít ne jeden, ale 5, 10, 50, 100 argumentů, proč je ten který projev zamilovaných nesmyslný, bláznivý a absurdní a stejně to ti dva udělají. A my stojící vně jejich vztahu vidíme, že jejich chování opravdu je nesmyslné, bláznivé a absurdní, jenže právě proto, že jsme vně, tak nás ti dva „uvnitř“ neberou vážně. Ježíš je v tuto chvíli ten uvnitř. Proto rozumí. Rozumí té ženě, která je ochotná udělat něco nesmyslného, bláznivého a absurdního. Rozumí jí a přijímá to.
Tohle dělá ten příběh výjimečným a proto je velký dluh, že tam, kde je kázáno evangelium, tam se nemluví také na památku této ženy. Záhy pochopíme proč. Když řekneme „evangelium“ vybaví se nám nejspíš Velikonoce. Právem, protože to je jádro. Matouš, Marek, Lukáš, Jan – to jsou Velikonoční příběhy s poněkud delší předmluvou. Evangelium, to je příběh o Boží lásce, která se k nám sklonila v Ježíši Kristu. Fajn. Po evangeliích následují v Novém Zákoně Skutky a jednotlivé dopisy. Tam čteme, jak lidé tuto radostnou zvěst – evangelium – přijali a jak na evangelium odpověděli. Jistě, že to patří neoddělitelně k evangeliu! Tak, jak jsme uvěřili v Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého, tak to proměnilo naše životy, kterými odpovídáme Bohu na to, co pro nás udělal.
V tomto jedinečném příběhu je ale obsažen ještě třetí krok – totiž Boží přijetí této naší odpovědi a její zpracování Bohem. To, o čem v náznacích mluví Zjevení Janovo a ani to není ještě úplně to pravé ořechové.
Tohle, o čem mluví dnešní příběh, to je i v Bibli vzácné, ale pro nás navýsost důležité, protože s tím máme problém. Tedy – ať negeneralizuji – já s tím mám problém. Ale vím, že i další. Ano – (1) Bůh pro nás něco udělal. Věříme v Ježíšovu smrt a vzkříšení. Ano – (2) na to bychom měli nějak odpovědět. Víra v Ježíšovu smrt a vzkříšení mění lidské životy a změnila i ty naše. Chováme se jinak, než bychom se chovali, kdybychom byli nevěřící. Přinejmenším bychom v neděli dopoledne neseděli tady. Tedy – Bůh promluvil – my jsme odpověděli… Jenže – co dál? Pokračuje to nějak dál?! Kde je nějaký třetí krok, kde bychom se dozvěděli, jestli nás Bůh slyší, nebo ne?! Vnímá nás vůbec nějak Bůh? Nadělá on něco s tím, co děláme my pro něj? Nemají pravdu deisté tvrdící, že Bůh v tomto světě své už udělal a už se o něj nestará, už ho přenechal nám? Nemá pravdu Platon, když říká, že Bůh je kdesi v dálce a je příliš vznešený a dokonalý, než aby se zajímal o toto naše hemžení tady na světě? Vnímá Bůh to, že jsme mu uvěřili? Že hledáme jeho vůli, že se snažíme žít jako křesťané, že se snažíme podle poznané Boží vůle také jednat?
Moc toho v Bibli nenacházím, co by mi na tyto otázky odpovědělo. Tu a tam se objeví slova o posledním soudu. To jsou okamžiky, kdy biblickým pisatelům stálo zato zamýšlet se nad tím, že Bůh také nějak reaguje na to, co tady na světě děláme. Že mu to není jedno. Ano, sleduje to a jednou to všechno spočítá. Jednou budeme vydávat počet z každého prázdného slova, jednou shoří to zbytečné a marné v žáru ohně posledního soudu.
Jenže jsem dost netrpělivý. Hledám Boží odpověď i na věci nepoměrně malichernější, než je celkové zhodnocení všech těch desítek let, které jsem prožil, či prožiji. Leč – v tomto světě je slovo Hospodinovo vzácné a prorocká vidění nejsou častá (1Sam 3,1) a stejně jako za časů Samuelových, tak i dnes toho nemám příliš mnoho jistého v rozhodování o tom, co má před sebou dobrou budoucnost, abych byl jako strom štípený při tekutých vodách, kterýž ovoce své vydává časem svým, jehožto list nevadne, a cožkoli činiti bude, šťastně mu se povede. Abych se vyhnul osudu svévolníka, který je jako plevy, kteréž rozmítá vítr, který neobstojí na soudu ani ve shromáždění spravedlivých. (Ž 1)
Prostá logika, se kterou se dívám kolem sebe, mi říká, že ve světě to funguje právě naopak, než je psáno v Bibli. Spravedlivý a zbožný to prohrává v zápase se svévolníky. Je vůbec někde ten Bůh, aby mi řekl, že On mě bere vážně, když zkouším nechodit po radě bezbožných, na cestě hříšníků nepostávám a na stolici posměvačů nesedám? Vidí to nějaký Hospodin, když se snažím žít podle Zákona Hospodinova? Svět kolem mne takovéto jednání považuje z nesmyslné, bláznivé a absurdní.
Dá se žít (slovy úžasného Šklíblatíka) jako poctivý Narnian, i když veškeré autority světa říkají, že žádná Narnie není. Tahle postavička z letopisů Narnie ukazuje svoji víru tváří tvář pochybnostem, které vypadají velmi logicky a pochopitelně. Řečeno jazykem těch, kteří nečetli Letopisy Narnie – dá se žít jako poctivý křesťan, i když vážení a moudří tohoto světa říkají, že to je hloupost. Dá se žít jako poctivý křesťan, protože jsme to poznali jako dobré a dá se tak žít i navzdory nejtěžším pochybnostem. Dá se žít v naději, že Bůh to jednou všechno nějak sečte, zváží a na jeho milosrdných vahách nebudeme shledáni lehkými. Jen to jednoho časem dost vyčerpává.
Proto jsem rád za tento příběh, který mi říká, že Bůh nejen vnímá i ty jednotlivé kroky, které dělám, ale že je také přijímá. A teď to nejdůležitější: že Bůh přijímá i takové kroky, které jdou proti lidskému rozumu či obecným zvykům, které vládnou i v církvi. Již zmíněný Šklíblatík si stoupl bosýma nohama do žhavých uhlíků. Všechno svědčilo proto, že žádná Narnie není, ale jemu připadlo, že v tu chvíli je to nejlepší, co může udělat jako poctivý Narnian, byť stoupat si bosýma nohama do žhavých uhlíků je zjevně nesmyslné, bláznivé a absurdní. Vylít voňavku za statisíce na hlavu někoho, koho mám rád, to stojí s tímto skutkem v jedné řadě. Je to stejné plácání prostředky, zdravím, časem, energií… co vás jen napadne, to dokáží lidé do něčeho zbláznění promrhat a vyházet oknem – tedy alespoň tak to vnímají ti, kteří stojí vně. Je-li to uděláno pro Boha, tak Bůh nestojí vně. Má nás rád a tak chápe a přijímá i tyhle naše mnohdy dětinské projevy naší lásky k němu.
Zamilovaní tohoto světa to znají, že je možno jeden pro druhého dělat věci naprosto bláznivé a přijímat tyto věci naprosto bláznivé a jsou-li Ti dva do sebe zamilovaní, tak rozhodně nehrozí, že by se kvůli tomhle rozešli.
Nemusíme se bát, že by si Pán Ježíš ťukal na čelo a zavrhl nás, protože z lásky k němu děláme blbosti. Zrovna on s tím má velmi osobní zkušenost, co znamená pro druhého udělat něco, co je v očích světa bláznovstvím, a přitom právě v tom se projevila Jeho láska k nám.
A kdyby jen to, že je chápe a přijímá. On tyhle naše blbosti zapojuje do svých plánů. A to mi připadá na tom příběhu možná nejlepší. Ona učinila, co měla; už napřed pomazala mé tělo k pohřbu. Když se nad tím zamyslím zcela logicky a nezaujatě, tak je to stejná pitomost, jako čin té ženy. Použila něco jiného, než se používalo, v jiném množství, jiným způsobem, v jinou chvíli. To co udělala, to ani náznakem nepřipomínalo pomazání k pohřbu. Nehledě na to, že Pán Ježíš ani žádné pohřební pomazávání vonnými mastmi nepotřeboval, jeho mrtvola se totiž nijak rozkládat nebude. Prostě měl tu ženskou rád a když má člověk druhého rád, tak je pro něj ochoten věci, které jsou pro nás stojící vně nesmyslné, bláznivé a absurdní, nejen přijímat, ale i dělat. Prostě toto pomazání prohlásil za pomazání k pohřbu a tečka. Jsou snad na světě zamilovaní, kteří by litovali toho, co pro sebe dělají?
S připomínkou té úžasné ženy, která udělala pro Ježíše cosi bláznivého, protože ho milovala a s připomínku Ježíše, který toto bláznovství přijal, protože miloval ji, se připravujeme na Velikonoce. Připravujeme se na svátek, kdy si budeme připomínat Ježíše, který udělal cosi bláznivého, protože miloval nás a Boha. Nechal se pro nás zabít, protože poznal, že to je Boží vůle. Bůh bere vážně projevy lásky, i když jsou bláznivé. Přijímá je a odpovídá na ně. Zapojuje je do svých plánů se světem a pomocí těchto projevů svět mění. Ne až posledním soudem, ale již třetího dne křísí Ježíše z mrtvých a již nyní pro každého z nás platí Ježíšovo odpuštění vin.
Láska, ve které člověk dokáže dát to nejcennější, co má, to je mocný nástroj. Proto nám dvojpřikázání lásky říká, že máme milovat Boha a milovat bližního. Bůh to bere vážně. Tyto projevy lásky zapojuje do svých plánů se světem a pomocí těchto projevů tento svět mění. Ne až s posledním soudem, ale během několika málo dní mění svět kolem nás.
Nenechte se odradit od toho, že budete projevovat svoji lásku k lidem a svoji lásku k Bohu. Vší lidské logice se to může jevit nesmyslné, bláznivé a absurdní, ale je to nesmyslné, bláznivé a absurdní, právě tak, jako smrt spravedlivého Ježíše na kříži. Tohle je cesta, která vede do Božího království nejen pro nebe, ale už tady na zemi.
Amen.