Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
v rámci Pavlových listů čas od času narazíme na místa, která vypadají jako citát. Ekumenický překlad je často odliší graficky, aby to bylo zřetelnější. Jsou to pochopitelně citáty ze Starého Zákona, ale k citování je toho už v Pavlově době víc. Další možností jsou citáty z liturgie mladé církve. Pavel je používá, aby křesťanům v tom kterém sboru ukázal, že není převratným novátorem, který všechno vytváří sám podle sebe, ale že sbory jsou součástí široké tradice celé církve. Že jako křesťané patříme dohromady a právě společná liturgie nás hodně spojuje.
Velmi často jsem slyšel od lidí, kteří nechodí do kostela, že tam raději nepůjdou, protože „nevědí, kdy se klečí a kdy stojí“. Že neznají liturgické zvyklosti. A na stranu druhou sám vím, jak je příjemný opak. Jak mne to potěšilo, když jsem se v jiném kostele setkal s něčím, co znám z liturgie užívané u nás. Určitě si to dokážete představit, nebo jste to i zažili – jste někde v cizině na dovolené, při kázání tak nějak lapáte slovíčka, ale pak přijde nějaký liturgický úkon – Otčenáš, pozdravení pokoje… A člověk je tak říkajíc „doma“. Najednou se chytá.
S odkazem na dnešní hlavní čtení připomenu jinou část liturgie. Když vidíte, že farář tam vepředu bere do ruky chléb a hned po tom kalich s vínem, tak by mohly být bohoslužby třeba v čínštině, ale díky vlastní zkušenosti stejně naprosto správně odhadujete, co že se v tu chvíli v rámci bohoslužby děje a jaké že slova v tu chvíli onen duchovní odříkává. Právě o večeři Páně dnes bude řeč. Tento motiv, totiž vlastní zkušenost, kterou s jejím slavením máme, ta se nám tam bude znovu a znovu vracet. Důvodem je první čtení, příběh o umývání nohou, protože tenhle příběh se se slovy ustanovení velmi zvláštně prolíná. Má to svůj důvod a tím důvodem je právě fakt, že lidé měli s večeří Páně svoji osobní zkušenost s coby běžnou součástí bohoslužeb. Znali večeři Páně, slavili večeři Páně. Čas od času ale tomu slavení něco chybělo a Jan jim chtěl svým svérázným způsobem ukázat, co že to je.
To, že Janovo evangelium je prostě nějaké jiné, než zbývající evangelia, to neujde ani náhodnému čtenáři Bible. Však také vzniká v jiné situaci a v jiné době. Možná roky uplynuly od sepsání jiných evangelií a určitě už desítky let uplynuly od doby, kdy apoštol Pavel psal dopis do Korinta. Můžeme si to představit tak, že nejen Pavlovy listy, ale i Matouše, Marka a Lukáše už lidé mají přečteného zleva zprava. Ježíšovy výroky i příběhy lidé znají velmi dobře, dozajista srovnatelně s tím, jak je známe my.
Tak se Jan pustil do něčeho jiného, než autoři před ním. Nepíše kronikářský záznam, ale vypráví příběh, podobenství… o Ježíšovi. Vypráví podobenství úplně přesně tak, jako vyprávěl podobenství Pán Ježíš. Podobenství je příběh o tom, co lidé dobře znají. Pán Ježíš vyprávěl podobenství o rybářích, pastýřích, vinařích, stavitelích…, protože mezi jeho posluchači byli rybáři, pastýři, vinaři, lidé, kteří si stavěli svůj dům. Mezi Janovými posluchači byli křesťané, kteří znali Ježíše. Někteří osobně, někteří z vyprávění, někteří ze četby evangelií – ale znali ho. Proto si mohl Jan dovolit vyprávět podobenství o Pánu Ježíši.
Když čteme Janovo evangelium, mějme tohle trvale na paměti. Máme před sebou dílo přímého Ježíšova učedníka. Autorem je někdo, kdo čerpá z vlastní zkušenosti, z vlastních vzpomínek. To, co čteme v Janově evangeliu, to nejsou nějaké fantazie. Historikové mohou využívat Janovo evangelium právě tak, jako jiné biblické knihy, jako zdroj informací. Má to ale jeden zásadní zádrhel – Janovo evangelium nevzniká jako zápis kronikáře, ale jako umělecké dílo. Vychází z toho, že čtenáři nepotřebují kronikářské poznámky, protože historii všichni dobře znají. Proto si on, jakožto autor, může dovolit uměleckou licenci. Může si dovolit si s tím příběhem trochu pohrát. Některé věci zdůraznit a jiné upozadit, aby vyniklo to, co on sám považuje za důležité. Ten dnešní příběh je přímo učebnicovou ukázkou tohoto přístupu.
Sledujeme ten příběh, jak ho Jan vypráví. Přeneseme se do období, které z Bible dobře známe. Je krátce před Velikonocemi. Před těmi posledními Velikonocemi Ježíšova pozemského putování. Pán Ježíš má před sebou už jen řeč na rozloučenou, modlitbu a pak už na něj v zahradě za potokem Cedron čekají vojáci, stráž od velekněží a farizeů, mají pochodně, lucerny a také zbraně. Víme, jak to bude pokračovat. Jsme pár desítek minut, nanejvýš několik málo hodin před Ježíšovým zatčením.
Ježíš je v tuto chvíli s učedníky a jedí svoji poslední společnou večeři. Jsou u stolu. Tu scénu si dokážeme představit, známe ji i z mnoha uměleckých zpracování. A při této večeři Pán Ježíš povstal, rozhlédl se po všech těch svých učednících… Co bude následovat? Vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“
A ono ne. Jan ve svém evangeliu tenhle příběh vůbec neuvede. Slova ustanovení večeře Páně jako by neznal. Cožpak tam nebyl?! Spletli se ostatní evangelisté?! Ne! To jsem jen narazili právě na tu uměleckou licenci, se kterou Jan převyprávěl příběh z poslední večeře lidem, kteří perfektně znali příběh a teď měli poznat smysl tohoto příběhu. Měli poznat, o co vlastně v té poslední večeři jde. O co jde, když se pak schází při bohoslužbách k večeři Páně, aby znovuprožívali to, co tenkrát zažili učedníci nad chlebem a vínem v jeruzalémském večeřadle. Je mu jasné, že v této souvislosti si na ta slova ustanovení každý vzpomene a on se od této vzpomínky může tak říkajíc „odrazit“ k dalšímu promýšlení.
Je to vlastně velmi podobné tomu, co dělá apoštol Pavel, když tato slova cituje Korintským. Nejde mu o to, aby je někoho učil. Všichni je velmi dobře znají! Cituje je, aby navodil atmosféru té poslední Ježíšovy večeře a tak ukázal, jak má večeře Páně vypadat a co dělají korintští křesťané špatně. Konkrétně v Korintě šlo o to, že se při večeři Páně vytratilo společenství. Každý si jedl sám to, co ke slavnosti přinesl a stávalo se, že někteří dosedli ke stolu, vrhli se na to, co si přinesli, nacpali si břicha a opili se a jiní skorem neměli co do úst. Tohle nám v naší formě slavení večeře Páně nehrozí, ale to neznamená, že jsme mimo všechna rizika. Nechme si v hlavě znít ta slova ustanovení, jak je Pán Ježíš pronesl nad stolem v jeruzalémském večeřadle a jak je Pavel cituje Korintským a nechme se zároveň vést apoštolem Janem a tím, jak ten příběh popsal on.
Když si tak představím apoštola Petra, jak mu Pán Ježíš myje nohy, tak na prvním místě je tu okamžik překvapení. Na počátku všeho filosofování je prý údiv. Teprve člověk, který věci nepřijímá jako samozřejmost, tak o nich může také přemýšlet a má tak šanci dobrat se jejich smyslu. Přesně v této situaci je teď Petr. Překvapen zírá na Ježíše, který s lavorem plným vody pokleká k jeho nohám.
Znovu opakuji, že čteme podobenství o večeři Páně! K večeři Páně patří na prvním místě údiv. Děje se něco zvláštního, nesamozřejmého. Korintští ji brali jako příležitost k jídlu. Normální, samozřejmou – vždyť si svoje jídlo přinesli, tak si ho také sami snědí! Když budeme my brát večeř Páně jako samozřejmou příležitost každou třetí neděli v měsíci a o všech velkých svátcích, protože tak je to normální a samozřejmé, není divu, že i nám unikne něco podstatného z jejího smyslu.
Ne, že bychom někdy mohli říct, že večeři Páně dokonale rozumíme. Že jsme zcela pronikli do všech záhybů tajemství večeře Páně. Alespoň něco se pochopit dá – jak to řekl Pán Ježíš Petrovi: „Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš.“ V přemýšlení o večeři Páně máme krok číslo jedna, překvapení, údiv, vědomí, že se děje něco nesamozřejmého, to ale v dobré naději, že později pochopíme víc
Krok číslo dvě je samotná zkušenost. Apoštol Pavel vychází z toho, co korintští křesťané prožívali. Připomíná jim jejich vlastní životní situaci, kterou si prošli. To, co mají v hlavě – tedy slova ustanovení a scénu z poslední večeře – teď mohou porovnat s tím, co prožívají sami, když večeři Páně slaví ve svém sboru. Všimněme si, že ani v Janově podání Pán Ježíš nevysvětluje Petrovi předem, jaký je smysl toho, co ho čeká. „Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš.“ Nejprve si musí Petr nechat umýt nohy. Petr potřebuje nejprve zkušenost a teprve z této zkušenosti se bude odvíjet i její pochopení. Bez této zkušenosti to nejde. Teoretické znalosti jsou většinou nedostatečné, jestliže spolu s nimi nemáme i zkušenost praktickou.
Tohle rozpoznání patří k večeři Páně velmi zřetelně. Všechny ty velké spory 16. století, které rozdělily katolické, luterské, kalvínské a zwingliánské chápání večeře Páně, vznikaly u úplně jiného stolu, než byl stůl Páně v kostele. To byly teoretické konstrukty akademických teologů, kteří se pokoušeli vymyslet, co se děje. V přímé reakci na to pak jeden z velkých dokumentů moderní ekumeny – Leuenberská konkordie – napíše, že pochopení večeře Páně se nedá oddělit od aktu jedení a pití. Ve chvíli, kdy se omezíme na teoretické rozebírání, tak se míjíme tím nejzákladnějším, co je ale nesdělitelné, pokud se omezíme jen na to, že o večeři Páně budeme učeně spekulovat.
Dva kroky už máme. Apoštol Jan nás jako režisér a dramatik nechá mít v hlavě obraz poslední večeře Pána Ježíše s učedníky a na příběhu o umývání nohou nám vysvětluje, o co tam u všech všudy šlo. Na začátku je údiv z rozpoznání, že půjde o něco, čemu na první pohled tak trochu rozumíme, ale stejně je v tom skryto mnoho nepochopitelného. Při poslední večeři šlo o nějaké to jedení a pití, ale zároveň bylo učedníkům jasné, že s tím chlebem a vínem tam šlo Pánu Ježíši ještě o mnohem víc.
Pak ale Jan zastaví tok našich myšlenek a odkáže nás k osobní zkušenosti s večeří Páně, jak ji slavíme ve svých sborech. Víme, že píše svůj spis do církve. Janovo evangelium je určeno křesťanům, tedy někomu, kdo tuto osobní zkušenost má. Proto jsme dobrými adresáty Janova evangelia i my, protože zkušenost večeře Páně máme. Když my přijímáme chléb a víno, tak je nám také jasné, že jde tak trochu o jedení chleba a pití vína, ale zároveň ještě o něco víc.
Tohle „něco víc“ pak Jan vysvětluje v podobenství o umývání nohou. To, co Pán Ježíš v Janově podání vyzdvihne, je motiv služby. O tu tady jde na první místě. Pán Ježíš posloužil učedníkům a tak, jako Pán Ježíš posloužil jim, tak i učedníci si mají navzájem sloužit. Křesťané si mají navzájem sloužit. Mají hledět na to, aby druzí neměli starosti. Aby druzí byli v pohodě. Když se vrátíme do Korinta, tak vidíme, že právě toto byl problém korintských křesťanů! Sobectví, ve kterém jedni křesťané kašlali na druhé křesťany. Sobectví, ve kterém si při společném stolování ti bohatí nacpali břicho, či se dokonce opili a chudí málem neměli co do úst. V Korintě rozhodně nikdo nikomu druhému nesloužil, protože se tam každý staral jen sám o sebe.
Z příběhu o umývání nohou se tedy dozvídáme něco důležitého pro pochopení toho, o co jde při slavení večeře Páně. Večeře Páně je okamžikem, kdy my všichni jsme hosté a tím jediným, kdo nás hostí, je Kristus. Je to on, kdo nás obsluhuje, kdo nám slouží. Dokončuje to poslední, co nám ještě chybělo. Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. I vy jste čistí… Od večeře Páně bychom tedy měli odcházet s vědomím, že pro naši spásu už bylo uděláno všechno, co jen uděláno být mohlo. Kristus vydal své tělo jako oběť za nás a svoji krev prolil jako pečeť, kterou je tato oběť stvrzena. V každé večeři Páně (a až bych řekl, že v kterémkoliv okamžiku, když jíme či pijeme!) nám Bůh potvrzuje, že o nás pečuje on sám a tak my máme volné ruce k tomu, abychom pečovali o druhé.
Amen.