Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé děti, milí bratři a sestry,
po svém vzkříšení se Pán Ježíš s učedníky několikrát setkal a to při různých příležitostech. Potřebovali to jako sůl, protože jejich víra byla velmi slabá. Setkávání se vzkříšeným Ježíšem jim dávalo sílu překonat vlastní strach. S Pánem Ježíšem se potkali na různých místech V tuto chvíli se musíme zamyslet kde a při čem vidíme některé z učedníků. Při čem – to je docela jasné, jsou na rybách. Ani otázka „kde“ není složitá – Tiberiadské jezero je jen jiný název pro Galilejské jezero či Galilejské moře. Velikánské jezero na severu Svaté země, tímto jezerem protéká Jordán a žije v něm spousta ryb.
Proč jsou učedníci zrovna tady? Nu protože tady bydlí! Tady mají své domovy, svoje rodiny. Prostě se po Velikonocích vrátili domů. Osm rybářů, kteří celý život lovili na Galilejském jezeře teď už zase na Galilejském jezeře loví. Nejspíš je zase na jedné lodi Petr se svým bratrem Ondřejem, na další lodi Jakub a Jan Zebedeovi – prostě jako kdysi, tak v tuto chvíli zase rybaří. Kdybychom se zamýšleli nad tím, čím se u všech všudy liší od Petra, Ondřeje, Jakuba a Jana, tak by nás nejspíš nic nenapadlo. Zestárli o tři roky, to se zas tak nepozná. A jinak nic. Abychom jim ale nekřivdili – to, že se vrátili k rybaření, to jim nemusíme mít za zlé. Něčím se živit musí. Společnou pokladnu té party kolem Pána Ježíše měl na starosti Jidáš a ten se oběsil. Kdo ví, jak to s penězi dopadlo – a oni něco k jídlu potřebují. Vrací se do Galileje k rybářským sítím, protože tohle umí. Jenže jak je tak u té vody vidím, tak mi připadá, že to, co prožili s Pánem Ježíšem na nich nezanechalo vůbec žádné stopy.
Nebo že by ano?! Jo – něco tam je. A o tom bude to dnešní kázání. O tom, že náš mozek nezapomíná. To, co jsme viděli, slyšeli, prožili, to všechno se v něm někam ukládá. Často je to skryté a my bychom řekli, že to z té hlavy nevydolujeme. Kdo by to neznal ze školy?! Ale někde to tam je a je to jen otázka, jak si na to vzpomenout. Čas od času ale nějaká vzpomínka vyletí z mozku naprosto nečekaně. Vzpomínka stará řadu let – na nějakou akci, na nějaký tábor, na nějakou výpravu. Nějaká drobnost, maličkost – ale je to tam a najednou jako by to člověk viděl živě před očima.
Tak jsou takhle Petr, Ondřej, Jakub a Jan a ještě další čtyři učedníci na břehu a Petr se rozhodl, že vyrazí na ryby. Vytáhl kotvu do lodi, překontroloval síť a ostatní se zvedli také, protože při rybaření se dá povídat a jednoho to samotného ani nebaví. Na obloze vyšel měsíc. V Izraeli je přes den vedro, ryby jsou u dna, ale v noci vyplouvají k prohřáté hladině, aby se najedly řas a planktonu. Většinou to nejsou žádní obři. Tilapie (někdy se jim říká „ryba svatého Petra) má nějakých dvacet a až třicet centimetrů, ale mnohem častější jsou lavnuni. To jsou takové malé sardinky tak kolem 15 centimetrů, ale zato připlouvají ve velkých hejnech. Rybář drží síť a když vidí takovéto hejno, hodí síť na něj a síť i s rybami vtáhne do lodi. Teď, po západu slunce, to je ideální chvíle. Dodnes to tam tak rybáři dělají, berou si i velké lucerny, aby světlem ryby přilákali k lodi.
Petr hází, hází, hází… ale jako na potvoru ani rybička. Prostě nic. Na východě se začíná projasňovat, za chvíli vyjde slunce. Za denního žáru se ryby zase stáhnou ke dnu a rybařit pomocí vrhací sítě pak už nemá smysl. Vypadá to, že je čeká smutný a hladový den. Tyhle malé rybičky jsou propečené hned – napíchnete je na klacek, chvilku otáčíte nad ohněm – no, tentokrát nebude nic. Rozmrzele propírají sítě od zacuchaných chaluh a klacíků, říkají si, že už to teda zabalí a poveslují ke břehu – když v tom se na břehu objeví postava. „Děti, nemáte něco k jídlu?!“ Asi nějaký starší člověk – jinak by jim neříkal „děti“. Je šero a na těch sto metrů ke břehu není zas tak vidět.
Hmmm… něco k jídlu. Kdyby chytili nějakou rybu, mohl by poutníka pozvat. Tak – napíchnout rybu na klacek, opéct a pak opatrně obírat, tyhle rybičky mají kosti ostré jako jehly, ale masou výborné. Pohostinnost je v této krajině spíš pravidlem, než výjimkou a o nějakou tu rybu neubude – teda, kdy by nějaká ryba byla. Jenže kde nic není, tam ani smrt nebere. Tentokrát si budou muset nechat všichni nechat zajít chuť na teplé sousto do žaludku.
Tak na tu dálku jen zahulákali, že nemají nic. Jsou nevyspalí a unavení. Což by zas tak nevadilo, kdyby aspoň něco chytili. Ale být unavený a nevyspalý a vědět, že to bylo naprosto zbytečné, to jednomu na dobré náladě nepřidá. A do této rozmrzelosti jim ten stařík na břehu ještě začíná radit. Někdo to mají starší lidé v povaze. Tak – za každou cenu těm mladým radit… „Hoďte tu síť ještě jednou – támhle na pravou stranu od lodi!“ „Ty toho tak víš o rybaření, chytráku…“ nejspíš napadne všechny ty, co jsou v lodi. Petr a jeho kamarádi se tady dřou celou noc. Jsou to rybáři – profíci, tohle dělají už řadu let. Prostě když neberou tak neberou. Ale má se Petr hádat s neznámým, když jde o takovou hloupost, jako je hodit síť do vody ještě jednou?! Za to to přece nestojí. A tak jeden z nich roztočil síť nad hlavou, už letí, dopadá na hladinu a olověné kroužky na jejích krajích ji rychle stahují ke dnu a zároveň zavírají, protože jsou provlečeny lanem. Když se vrh podaří, může šikovný rybář takto jedním hodem chytit i několik desítek ryb! A to se potom musí zabrat, aby je mohl vytáhnout do loďky! A nebo taky nic – prostě jako to bylo při stovkách hodů celou tuhle noc.
Jenže teď – co to – rybáři táhnou, chtějí síť vtáhnout přes bort loďky, jenže tíha je moc velká. V síti to přímo vře, jak se tam ty ryby melou. Ne to je už moc těžké, to nevytáhnou. Bude potřeba dovléci síť ke břehu a tam už si snad s tím neočekávaným úlovkem poradí.
Možná by pro samou radost z té rybí záplavy zapomněli na cizince na břehu. Ale jednoho to přeci trklo. Něco, čemu se v psychologii říká „déja vu“, což znamená francouzsky „již viděno“. Zažila to většina lidí – takový ten zvláštní pocit, že …tohle už tu někdy bylo. Tohle už jsem někde viděl. Tohle už jsem prožil…
Přesně tohle teď prožívá apoštol Jan. „Tohle přeci znám – to už tu bylo, takhle jsme už přeci jednou ryby lovili…!“ Petr (tehdy mu ještě říkali „Šimone“) tenkrát řekl: „Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“ Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly. Dali znamení svým společníkům na druhé lodi, aby jim přišli na pomoc. Oni přijeli a naplnili rybami obě lodi, že se až potápěly...“ (Lk 5,5n) A tehdy Petr nechal rybaření rybařením a šel za Ježíšem. A s ním i jeho bratr Ondřej i jejich společníci – Jakub a Jan Zebedeovi. Něco takového asi prolétlo hlavou právě Janovi Zebedeovu a pak se směsí pochybností i naděje, radosti a překvapení – je o on, není to on – se otočí k Petrovi a vyhrkne: „Pán je to!“
Tady ten příběh utneme. On sice pokračuje dál ještě dalšími událostmi, ale nám ale pro dnešek stačí, když zůstaneme u toho, co jsme si přečetli z Bible. Jde mi o to déja vu, které ale bylo do Pána Ježíše perfektně naplánované. On to udělal po vzkříšení vícekrát, že nechal učedníky prožít něco, co už znali, co kdysi prožili – a teď, díky tomu opakovanému prožitku jim to zase v něčem pomůže. V tuto chvíli to posílí jejich víru v Ježíšovo vzkříšení.
Tohle je dobrá metoda, kterou můžeme používat i my dneska. Je potřeba sami sobě i lidem kolem nás do hlav ukládat dobré vzpomínky. Vzpomínky na pěkné věci, na příjemné prožitky. Ony pak někdy vylezou. Je potřeba číst dobré knížky, dívat se na dobré filmy. A hlavně – prožívat něco, co je dobré, pěkné, veselé. To je potřeba především. O to bychom se měli snažit, aby lidé s námi prožívali pěkné věci, protože ono to v té jejich hlavě někde zůstane. A až jim třeba jednou bude mizerně a budou mít pocit, že se jim nic nedaří, tak potom třeba na opačném konci světa prožijí něco podobného a ono to z těch záhybů mozkových závitů vyskočí. A najednou je líp.
Každý dobrý skutek, který uděláte – to je samo o sobě dobrá věc. Někomu pomůžete a ten druhý má radost. Tím to ale nekončí! K tomu je ten váš dobrý skutek ještě takovéhle dobré semínko, které někomu zasadíte do hlavy. Pán Ježíš hned na začátku svého působení pomohl učedníkům, aby v tu chvíli neměli hlad To byl ten první rybolov, o kterém jsme slyšeli z prvního čtení. To bylo samo o sobě dobré. K tomu jim ale dal do hlavy vzpomínku na tento příběh – a ta vzpomínka pak po letech učedníkům pomohla.
Něco takového můžeme dělat všichni. Pomáhat lidem. Dělat dobré věci, které jim v tu chvíli nějak pomohou. Díky tomu dnešnímu příběhu pak navíc ještě víme, že je to o to lepší, že to dobré, co uděláme, to se neztratí. To není něco, co jste pro někoho prostě udělali, ale teď už je to prostě pryč. To dobro nemizí, ale navíc ještě zůstává někde pěkně skryté a přinese své další dobré důsledky.
Amen.