Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Ocitáme se v čase mezi Velikonocemi a Letnicemi. V tom čase se ocitli i učedníci, první křesťané po Ježíšově smrti, které líčí závěrečná kapitola Lukášova evangelia. Víme, že se Ježíš nejprve zjevil ženám, potom učedníkům na cestě do Emauz a potom se, jak jsme slyšeli, objevil přímo mezi apoštoly.
Jsou to slavná slova, která se s obměnami objevují ve všech čtyřech evangeliích. Slyšeli jsme je mnohokrát a mnohokrát byla vykládána. Ale Božího slova není nikdy dost, a zvlášť ne velikonočního poselství. Nebudu nijak originální. Chci se zastavit u dvou věcí, které mají velký význam pro nás křesťany a zvlášť pro nás evangelíky. První je síla Božího slova a Písma, druhý viditelné a neviditelné tělo Kristovo.
Učedníci říkají, že doufali, že Ježíš je ten, který má vykoupit Izrael. Ale byl ukřižován, zemřel, už je to dnes třetí den. Až po slovech Ježíše se v nich znovu probudí víra. Je to tedy účinnost jeho slova, která až zázračně promění jejich mysl a jejich srdce. Stanou se z nich jiní lidé: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ Ještě ho nepoznávají, nevědí, že se setkávají se svým mistrem. Ne on se jim vzdálil, oni sami se mu odcizili a vzdálili se mu tím, že nevěří. Svou skepsí. Říká se, že skeptikové mívají pravdu a entuziasté ji nemívají. Platí to v měřítku viditelného světa a pragmatického uvažování. Ale právě entuziasté, kteří jsou otevřeni světu neviditelnému, mívají schopnost vytvořit něco nového, proměnit svět. Učedníci se ze skeptiků stávají entuziasty. A děje se tak právě silou Božího slova.
Bylo by bláhové zatracovat ony učedníky a divit se jejich slabosti a strachu. Vždyť jako oni i my sami, asi každý z nás, často kolísáme, nevěříme, chvějeme se jako apoštolové při zjevení v Jeruzalémě. Ježíšova zvěst a velikonoční poselství jsou něčím tak velikým a vzdáleným našemu běžnému světu. že vůbec není snadné je pochopit a uvěřit. Tuto překážku může odstranit jenom Bůh a Boží slovo, ať už skrze slova Ježíše Krista nebo ve svědectví o něm, jak jsou zachována v evangeliích. Ježíš nezatratil ony dva skeptické učedníky, ale sklonil se k nim, aby jim pomohl překonat slabost a nevíru. Vlídně promlouvá k jedenácti, kteří se shromáždili v zamčeném domě v Jeruzalémě, přesvědčuje je, že není duch. Je to tedy jeho slovo, které má moc způsobit proměnu jejich ducha, posílit otřesenou víru. A tak se děje i nám, kteří bloudíme, klesáme a váháme, ale čerpáme svoji naději a víru z Božího slova a z Písma.
Proto Martin Luther, zakladatel evangelické teologie, mluvil o církvi jako „creatura verbi“, tvořitelce slova. My lidé, i církevní hodnostáři a třeba členové synodní rady nebo staršovstva, jsme omylní, někdy se podobáme zesláblým nemocným a dětem, o které jak praví Luther, je třeba pečovat a s kterými je třeba jednat stejně laskavě a trpělivě, jako to učinil Ježíš s učedníky na cestě do Emauz i v Jeruzalémě. I mnozí svatí, připomíná Luther, bloudili, neboť to byli jenom lidé. Ale je tady právě Boží slovo a Písmo, které nás může napřímit a přivést k Ježíši Kristu. Není možné rozumět Kristu, říká Luther v kázání, které pronesl už před půl tisíciletím, 28. 3. 1529, bez tohoto Božího slova.
Nyní k tomu druhému.
Kristovo tělo, které se zjevilo apoštolům, je často považováno za první realitu novozákonní, křesťanské církve. Ta byla považována v tomto smyslu za tělo Kristovo, později mystické tělo Kristovo. Ježíš vstal z hrobu, ale neobjevuje se v té podobě, v které ho předtím jeho žáci znali. Nežije s učedníky a neputuje s nimi jako před ukřižováním. Když se jim zjevuje, je to pro ně nečekané a oni ho nepoznávají. V Janově evangeliu ho vidí Marie Magdalena, která ho považuje za zahradníka. Zde v Lukášově evangeliu ho dva učedníci nepoznávají, ač s ním rozmlouvají, dokud se jim neotevřou oči. Když se zjeví jedenácti apoštolům, domnívají se, že vidí ducha. Ježíš je ten, který jim musí otevřít oči. Vyzývá je, aby se ho dotkli a přesvědčili se, že má maso a kosti, ruce a nohy. Stejně jako v Emauzích i nyní s apoštoly večeří. „Vzal si a pojedl před nimi.“
Je-li Ježíšovo vzkříšené tělo obrazem církve, tak se i nám ve vztahu k církvi děje něco podobného, co se dělo učedníkům, když se zjevil Ježíš a zprvu ho nepoznávali, i když šel s nimi a stál mezi nimi. Církev je zde, náš sbor v Braníku je zde, setkáváme se s bratry a sestrami, účastníme se bohoslužeb, ale ne vždy v církvi vidíme Ježíšovo tělo. Ne vždy se setkáváme s Kristem, který v ní žije už dlouhá staletí. Většinou to bývá – budu teď mluvit jenom za sebe – při modlitbě, při kázání, čtení Písma nebo při Večeři Páně. Jsme stejní jako dva učedníci v Emauzích a jedenáct apoštolů v Jeruzalémě, kteří plně uvěřili až tehdy, když Ježíš s nimi pojedl, „vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim“. Možná i proto by nebylo na škodu, kdybychom sloužili Večeři Páně častěji než jednou měsíčně a při velkých křesťanských svátcích.
Ježíš Kristus se svým učedníkům zjevuje ve dvojí podobě, viditelné a neviditelné. Je-li Ježíš skutečně obrazem církve – řecké ecclesia znamená společenství, které se dá svolat, vyvolat –, potom existuje i viditelné a neviditelné církevní společenství. O viditelné a neviditelné církvi mluvil svatý Augustin, církevní otec ve 4. a 5. století, jeden z nejhlubších křesťanských myslitelů, který se občas pohyboval na samé hranici hereze („Miluj a pak čiň, co chceš!“). Reformátoři, Jan Hus a Martin Luther, se k té myšlence vrátili. Viditelná církev je instituce, která má jasné vnější hranice, vyznání víry, pravidla života, jejími členy jsou členové církevních sborů. Tato viditelná církev má však také všechny poklesky lidí. I když je důležité být členem viditelné církve, to, na čem v konečném důsledku podle reformátorů záleží, je členství v církvi neviditelné. Do neviditelné církve patří ti, kteří nejsou jen formálními členy církve, ale skutečně se odevzdali Kristu, věří v něho a žijí podle něho. Počet a jména členů této církve zná jen Bůh. To, jestli sem člověk patří nebo nepatří, je dáno jeho vztahem s Bohem, který se projevuje v křesťanském životě. Proto se Jan Hus mohl proti kostnickému koncilu na pohled paradoxně a z hlediska církevní vrchnosti zpupně odvolávat k Ježíši Kristu jako nejvyšší autoritě. Neboť byl přesvědčen, že patří k církvi Kristova těla a že jen Bůh sám může posoudit, zda tomu tak je.
Tady se dostáváme znovu k prvnímu čtení, úryvku z První knihy Samuelovy. I prorok Samuel, jako učedníci, je jenom člověk s lidskými slabostmi. Bojí se vyhledat a pomazat nového krále, protože svržený král Saul by se mu mohl pomstít. Odchází k Jišájovi Betlémskému (v kralickém překladu Izai) až na přímý příkaz Hospodinův. Když spatří nejstaršího Jišájova syna Eliaba, statného a vysokého, předpokládá, že je to právě on, prvorozený, který se má stát králem. „Jistě tu stojí před Hospodinem jeho pomazaný.“ Ale Hospodin mu říká: „Nehleď na jeho vzhled ani na vysokou postavu… Nejde o to, nač se dívá člověk. Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce.“ Vyvoleným izraelským králem není Eliab ani dalších šest bratrů, které Jišaj nabízí, ale nejmladší, David, který pase stádo vepřů nebo ovcí a nikdo s ním nepočítá. Připomíná to pohádku o Popelce nebo pohádku o Honzovi, nejmladším synovi, který získá princeznu a půl království. Důležité je to, co říká Hospodin: Nehleď na to, co je viditelné vám lidem, neboť právě to na pohled neviditelné, skryté, je to nejpodstatnější. Ve známé scéně z Janova evangelia, která variuje naše verše z Lukáše, věří apoštol Tomáš jen tomu, co může spatřit na vlastní oči. Když ostatní učedníci říkají, že viděli Pána, říká, že se chce sám o tom přesvědčit. Učiní tak a uvěří. „Můj Pán a můj Bůh.“ Ježíš mu odpovídá: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili.“
Ale jako učedníci, ani Tomáš není hodný zavržení. I on se setkáním s Kristem vnitřně proměňuje ze skeptika, dokonce superskeptika, ve věřícího entuziastu. Jan Hus v jednom ze svých kázání říká:
„Pak milostivý spasitel pěkně treskce Tomáše, aby již nebyl nevěřící, ale aby již věřil. A Tomáš, jsa i viděním, i slyšením, i dotknutím od dobrého místra naučen, vyznává spolu i jeho božstvie, i člověctvie, řka: Pán mój a bóh mój. Aniž jest pochybenie, by ho vnitř nenaučil milostivý spasitel, jakož ho zevnitř naučil; neb jako jest usty promluvil, tak jest duší věřil. A nazývá Tomáš Krista pánem, a ne mistrem (…). Neb již, vstav z mrtvých, ne tak obcoval jest s nimi jako místr, ale již jako mocný pán; vstav k životu nesmrtedlnému, byl jest od takového obcovanie s nimi odlúčen. A nazývá ho bohem, ne by božstvie okem tělesným viděl ani že by sě ho dotekl, ale že v duchu dal jemu Kristus poznánie svého božstvie.“ (Česká nedělní postila, Praha 1992, s. 214)
Tomášova slova připomíná Pavel Rejchrt v básni Strážce a příchozí (sbírka Stefanos, 1998):
Pán můj a Bůh můj!
Tak spolu s Tomášem
jsem Ho směl opět spatřit
Neviditelného a Mocného
kdy viditelné lhalo a tížilo
svou bezmocností, svou marností
Máme tedy my osobně, každý z nás, v sobě něco z Kristova těla? Patříme k církvi viditelné, nebo i k církvi neviditelné? Těžko to můžeme sami posoudit, není to možné, jsme jenom lidé, nemáme schopnosti Ježíše Krista. Ale každý z nás máme nějaké obdarování, i my, prostřednictvím víry, lásky, modlitby, bohoslužby, našich skutků a prostřednictvím slov Písma můžeme být v kontaktu s Ježíšem Kristem, stát se tak součástí společenství viditelného i neviditelného.
V Listu Petrově, 1. kapitole, se píše: „Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je pro vás připraveno v nebesích a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase. Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus. Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte, a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí, a tak docházíte cíle víry…“
Amen.
Jiří Holý