Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
četli jsme si ten evangelijní příběh trochu zpřeházeně. Nejprve v prvním čtení podobenství a teprve teď slyšíme tu úvodní scénu. Využijeme tohoto rozdělení a podívejme se na obě části zvlášť a pak udělejme to naprosto zásadní – pochopme, který z těch přečtených textů je důležitější. Co je obsah a co je ilustrace. Co si máme zapamatovat a co slouží jen jako pomůcka pro toto zapamatování.
Podobenství žel někdy fungují jako špatná reklama. Špatná ne v tom slova smyslu, že by se nám nelíbila, ale špatná, že nesplnila svůj účel. Reklama, která nesplnila svůj účel, to je ta, která nás nenalákala k zakoupení toho kterého produktu. Stalo se mi to už mockrát, že přišla řeč na nějakou reklamu, shodli jsme se na tom, jak se nám líbila, jak byla nápaditá, vtipná, technicky dobře provedená – ale už jsme si nedokázali vzpomenout, na co vlastně ta reklama byla.
S podobenstvím o milosrdném Samařanu se nám snadno může stát to samé. Bude se nám líbit, budeme ho perfektně znát, odříkáme ho takřka z paměti, dost možná i doslova – ale to ještě není to hlavní. I proto zaznělo to méně podstatné v prvním čtení. Samotné podobenství, jakási vtipná historka, poučný příběh, který vlastně můžeme klidně zapomenout, ovšem – když si zapamatujeme to hlavní. To, co jsme si četli teď. Druhé čtení, tedy samotný základ pro kázání. Když tento druhý text pochopíme, když nějak přijmeme, zažijeme, strávíme jeho smysl, když tento druhý text v nás vydá užitek, tak jsme dosáhli toho hlavního. Procházejme tedy pozorně dnešní hlavní čtení a to, co z něj zjistíme, to můžeme pak ilustrovat na podobenství o milosrdném Samařanu. Když už ho tu máme, tak ho využijeme, ale nezapomínejme, že to je opravdu ilustrační příběh. Mohl by být jiný a je dost dobře možné, že nás během toho přemýšlení i nějaký další biblický příběh, který se bude týkat téhož. Základ je něco jiného.
Tedy – co je ten základ? Co je to hlavní? Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ejhle, jak je záludné zapamatovat si příběh z reklamního spotu a zapomenout, na co že vlastně ta reklama byla! To, že Samařan pomohl nepřátelskému židovi – to by v tom podobenství našel ledaskdo. Ale kdo z nás by řekl, že podobenství o milosrdném Samařanu výslovně hovoří o něčem, co se týká věčného života?! Navíc nejen nějak obecně, že by tak Ježíš stál tváří v tvář zástupům a pronášel moudré výroky. Tady přišel jeden konkrétní člověk a ptá se zcela osobně: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“
Podobenstvím o milosrdném Samařanu vstupujeme do osobních starostí nějakého konkrétního Izraelity, který měl k Pánu Ježíši blízko. Jakýsi zákoník poznal v Pánu Ježíši spřízněnou duši, člověka podobných postojů, podobného náhledu na život. Už tohle by mělo nějak měnit způsob, kterým se nad tím podobenstvím zamýšlíme. To není mravoučná historka, ale rada do zcela osobního duchovního hledání. Příběh, jehož prostřednictvím se můžeme nechat pozvat do světa jednoho konkrétního živého člověka. Když se Vás někdo zeptá, o čem že je podobenství o milosrdném Samařanu, pak vězme, že to není příběh popisující, co potkalo nějakého obchodníka na cestě z Jeruzaléma do Jericha, kterého přepadli lupiči a pak mu někdo nepomohl a někdo pomohl. Když už se omezíme na samotné podobenství, tak výrazně víc je to příběh Samařana, který se náhodou připletl do nějaké situace. Ale úplně nejvíc je to příběh zbožného Izraelity, člověka, který přichází za Pánem Ježíšem a ptá se: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ A na tuhle otázku Pán Ježíš příběhem o Samařanovi odpovídá. Kvůli téhle otázce ten příběh zazněl a kvůli této otázce ho tedy čtěme.
„Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ To je dobrá otázka. Položit dobrou otázku, vědět, jak se zeptat a na co se vůbec zeptat – to není nic samozřejmého! To je velké umění, umět se zeptat na to podstatné. Tento zákoník to uměl. A Pán Ježíš s ním odpověď hledal. Máme řadu případů, kdy Pán Ježíš na tu kterou otázku neodpověděl či odpověděl nějakou vícesmyslnou kličkou. Tady ne. Sice čteme, že ho zákoník „zkoušel“, ale za tím nemusíme vidět nic záludného. Zkoušel, tedy zjišťoval, jaký je jeho postoj. Pán Ježíš měl k zákoníkům blízko a není divu, že to je právě zákoník, kdo se ho zeptal na to úplně nejdůležitější. Na věčný život a na to, jak na něm mít podíl. To je zásadní věc a proto je i pro nás důležité té jeho otázce porozumět. Jistě, že je důležitá i odpověď na otázku, co máme dělat, abychom měli i my podíl na věčném životě! Ale zůstaňme ještě u otázky. Rozeberme si tu otázku, abychom dobře chápali, o co tu jde.
První věc, nad kterou se totiž musíme zamyslet, je co to vůbec má být ten „věčný život“. Chtěli byste žít věčně? Chtěli byste žít napořád? Když je ta otázka postavena takto, tak já ne. Přiznávám, že tohle časové pojetí mi vlastně vůbec nesedne. Už jsem poznal, že čas je relativní a že nejde o to, jak dlouho něco trvá, ale jak to „něco“ člověk prožívá. Dá se promarnit minuta, hodina i den, dá se prožít spousta zbytečných let. Dá se prožít úplně prázdný a plytký život, po kterém neštěkne pes. Ba ani náš pes a ten řve pro každou pitomost.
A dá se prožít „hvězdná vteřina“. Dá se prožít okamžik tak krásný, že kvůli němu stálo zato žít. Tenhle okamžik dá našemu životu věčný smysl – asi jako když čteme v talmudu, že kdo zachránil jeden lidský život, tak zachránil svět. Když se nad tím jeden zamyslí, tak je to blbost. Formálně vzato je to nesmysl. Logický nesmysl, že by záchrana jednoho člověka přinesla spásu světu. Jak spasil svět někdo, kdo před sto či tisíci lety vytáhl topícího se z vody?! Ale je za tím rozpoznání, že se dá na svět dívat i jinak a že jsou i jiná měřítka, než formální logika, matematika či fyzika.
„Soustava SI“ definuje metr, kilogram, sekundu, ampér, stupeň kelvina, mol a kandelu. To všechno jsou jednotky, na kterých jsme se my lidé dohodli, abychom mohli nějakým stejným jazykem popisovat této svět. Život, který prožíváme, který se nás dotýká, který má pro nás význam, ten se ale odehrává ve světě vztahů, ne ve světě fyzikálních veličin.
Jeden metr, jedna sekunda, jeden kilogram, jeden teplotní stupeň… Když si to představíte v praxi, co to je, když něco měří metr, něco trvá jedinou sekundu a něčeho máte kilo, nebo se to liší v teplotě o jeden stupeň, je to všechno takové nic… Ale metr může být veliká vzdálenost, když Vás ten metr odděluje od člověka, kterého máte rádi a vy se ho tím pádem nemůžete dotknout. V poslední sekundě života prý člověku proběhne před očima celý život. S jakou bedlivostí sledují mnozí (a v tomto případě spíše mnohé!) změnu o jediný kilogram, když si stoupají na osobní váhu. Rozdíl teploty jediného stupně Vás rozruší, když ho sledujete na lékařském teploměru, kterým jste právě změřili svoje dítě…
Zůstaňme u toho času, protože řeč je o životě věčném a to probouzí jakési „časové“ představy. Jistě, že se čas dá měřit hodinkami – to je to objektivní a přesné měření. Můžete takhle změřit lidský život. Na základě takovéhoto měření pak řeknete, jak dlouho ten který člověk žil. Máte výsledek třeba do Guinessovy knihy rekordů. Jenže pak je tu něco, co objektivně a obecně platně měřit neumíme, protože se to odehrává v našich hlavách. Je to smysl života. Hodnota života. Váha života. Jeho význam, důležitost, cena. A když takový život má smysl, má hodnotu, váhu, význam, důležitost, cenu – tak pak bez ohledu na počet prožitých vteřin to je „život věčný“ v biblickém slova smyslu. Na tohle se ten zákoník ptá a novozákonní řečtina na to upozorní použitým výrazem, kterým je zde označen ten (na první pohled) časový úsek. Použité slovíčko odkazuje k naplněnosti času, ne k délce jeho trvání. Tady jde o „aion“, život v eonu, život v novém věku, život nové éry, život nového řádu věcí. Jak to v tomto novém věku vypadá s během času, to nikdo netuší a je to vlastně úplně jedno. Čas je součástí stvoření a jako takový stejně jednou zanikne a zůstanou ty nepomíjející poklady v nebi, o kterých Pán Ježíš mluvil v souvislosti s dobrými skutky.
„Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ – toliko na první poslech tahle otázka znamená: Co mám dělat, abych neumřel, ale žil pořád a pořád a pořád. Abych žil na věky! Ale nenechme se zmást, o to tu ale nejde. Ne žít „navěky“, ale žít „v novém věku“. Žít život, který má smysl. „Mistře, co mám dělat, aby můj život měl smysl?“ „Mistře, co mám dělat, abych nežil marně a zbytečně?“ Ejhle – to je otázka velmi osobní. A je to dobrá otázka. Tak dobrá, že bychom si ji měli klást i my. Co máme dělat, aby náš život měl smysl?!
Starý židovský vtip: Pan Novák se ptá pana Roubíčka: „Proč vy židi na každou otázku odpovíte protiotázkou?“ „A proč ne?!“ Pán Ježíš jako správný žid také odpovídá protiotázkou. „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ Pán Ježíš reaguje otázkou, ale dobrá otázka je lepší než dobrá odpověď. A tahle je výborná. Mít Bibli je výborná věc, ale v Bibli je potřeba také umět číst. „Co je psáno…“ a „…jak to čteš?“ S psaným textem je to stejné jako s těmi metry, kilogramy, sekundami a tak. Stejný text mohou číst různí lidé různě. Jasně, že zákoník četl Bibli. Teď jde o to, jestli jí porozuměl. Pán Ježíš se ptá, aby se ukázalo, jestli zákoník poznal, co je důležité a co podružné. A ejhle – on dobře četl. V hledání toho, co dá našemu životu smysl, nalezl v Bibli něco, na čem se s Pánem Ježíšem výborně shodne. ‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe‘. Pán Ježíš to doplní jen tak, že potvrdí tento rozměr Biblického textu – jde o tebe. Nestačí vědět, je potřeba podle toho žít. „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“ Pořád zůstáváme na té zcela osobní rovině, se kterou zákoník za Pánem Ježíšem přišel a o kterou tu jde. Život, který má smysl, to je život v láskyplném vztahu k bohu a k bližním. To je život, ve kterém získáváme podíl na novém věku.
Zákoník má doplňující otázku, ze které není úplně jasný jeho postoj. „On však, chtěje ospravedlnit sebe samého, řekl…“ Nevíme, jestli to je snaha o výmluvu, nebo snaha o upřesnění informace, ve které zákoník touží nalézt co možná přesné pravidlo pro získání podílu na věčném životě. Kdo je můj bližní? Kdo je ten, komu jsem povinován láskou?
Každopádně Pán Ježíš i tuto otázku vzal vážně a odpověděl příběhem, ve kterém tu otázku trochu otočil. Už to víme, jak je důležitá otázka a že správně se zeptat není nic samozřejmého. Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče? Ne kdo je můj bližní, ale komu se stanu já bližním. Znovu a znovu se vrací prostý fakt, že jde o toho zákoníka, že jde o mě, že jde o Tebe. Muž na cestě z Jeruzaléma do Jericha, lupiči, kněz, levita, Samařan… to je všechno podobenství skutečných osob a skutečných dějů, tedy nás a toho, co prožíváme my. Tedy půjde o jeho věčný život, můj věčný život a tvůj věčný život. Jakmile se tento rozměr ztratí, ztratili jsme to nejcennější z příběhu. Vyměnili jsme hledání věčného života za vyprávění příběhů. Nic proti vyprávění příběhů, ale za tuhle cenu to nestojí.
Neřeš jiné, řeš sebe. Jde o Tvůj věčný život. Jde o to, aby Tvůj život měl smysl. Aby Tvůj život měl hodnotu, váhu, význam, důležitost, cennost. To je rozhodující pro odpověď na otázku, jestli máš podíl na věčném životě, protože to je věčný život – život nepromarněný, ale naplněný.
V takovémto životě se protínají zcela odlišné světy. Ten pomíjející běžný svět, který nás obklopuje, kde jsou podstatné metry, kilogramy, sekundy, ampéry, stupně kelvina, moly a kandely, se setkává se světem nepomíjejícím, kde je důležité něco jiného. Na významu ztrácí měřitelné a obecně platné jednotky a nastupují zvláštní pravidla říkající: Kdo zachránil jeden život, spasil svět. Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere. Kdo pomohl trpícímu, posloužil Bohu. Kdo ztratil život pro Krista, ten ho nalezl. Kdo věří v Krista, i kdyby umřel, tak bude žít. Za Božím královstvím se nemusí putovat kraj světa. Na království Boží není třeba čekat až do druhého příchodu Páně. Vždyť království Boží je mezi námi a získat na něm podíl a žít v něm na věky život, který má smysl – to je možnost otevřená pro každého, kdo se stane bližním tomu, kdo je v nouzi.
Amen.