Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
tak radost… Dneska půjde o to, že bychom se měli radovat a to tak, že velmi, protože Pavel toto slovo v listu Filipským použije dokonce 13× a to je to jeden z nejkratších Pavlových dopisů. Radovat se – jenže z čeho? Pavlova osobní situace moc radostná není – sedí v kriminále. Nejspíš v Římě a tam byl v době Neronova pronásledování křesťanů. Snad proto hned v první kapitole listu Filipským dumá nad tím, jestli je umřít výhra nebo prohra. Je vidět, že otázka blízké smrti byla něco, co ho zaměstnávalo.
Ani situace filippského sboru neukazuje na to, že by měli nějaký zásadní důvod k radosti. Apoštol v tomto listu řeší i problémy. Mne zaujalo, jak vyzývá k jednotě a spolupráci zvláště pracovnice ve sboru, ale to zjevně není hlavní sporná situace. Klíčový je příchod kohosi, kdo je tradičně nazýván „judaisté“. Na první poslech by to mohlo vypadat na spory s někým z židovské strany. Jenže ve Filippech žádná židovská komunita nebyla. Nebyla tam ani synagoga – tohle bylo město které bylo určeno pro římské vojenské vysloužilce. Čili tady nešlo o židy jako takové, ale o židokřesťany, kteří přijeli a teď dělají ve sboru zmatky. A v těchto zmatcích ta radost mizela jako pára nad hrncem. Což Pavla očividně mrzí.
Popíšu tu situaci a jistě si dokážete představit, jak to asi museli lidé ve filippském sboru prožívat. Pavel na své misijní cestě dojel až do Makedonie a ve městě ve Filippy se Silasem, Timotejem a Lukášem založili sbor. Za Pavlova působení tam vzniklo krásné, živé radostné křesťanské společenství. Dost možná to byl první sbor v Evropě – tohle asi pro Pavla zas tak zajímavé nebylo, ale je to zajímavý historický drb. Stojí ale zato ještě jednou připomenout, že ve Filippy nebyla žádná židovská komunita a tak Pavel a spol. rozjeli práci tak říkajíc „na zelené louce“ a teď tam mají sbor z pohanských konvertitů.
Do tohoto sboru ale najednou přijedou křesťanští bratří z Jeruzaléma. Z hlavního města, z nejstaršího sboru, tedy ze sboru o desítky let staršího, než je ten filippský. Samotné jádro církve, které se opírá o autoritu Jakuba, bratra Páně. Kdo chodí na biblickou hodinu, kde si vykládáme Jakubův list, tak vědí, že to je sbor, který ctí a bere velmi vážně staré dobré židovské tradice, tak jak je první křesťané (původem židé!) dál zachovávali podle Mojžíšova zákona, protože pro ně byly samozřejmé a přirozené. Čité a nečisté potraviny a vůbec kultická čistota. Samozřejmost obřízky. Oproti tomu je filippský sbor s největší pravděpodobností čistě pohanského původu a tak tam mohli židokřesťané vidět ze svého pohledu hrozné věci. Už vidím ty chladné a přísné obličeje, vidím ten pozdvižený ukazováček, který se zabodává do toho kterého místa Mojžíšova Zákona a vnáší do sboru ve Filippech řád a kázeň. Jenže je to jeruzalémský řád a mojžíšovská kázeň, tedy něco, co v Pavlových sborech žádné místo nemá.
Situace, které rozumím. Opakuje se v dějinách jako průvodní jev každého duchovního probuzení – konflikt s těmi, kteří se pokouší o korekturu probuzenosti pomocí tradice a řádů. Snad se to dá udělat moudře a uvážlivě, ale to žel není filippská zkušenost. Tady se do filippských křesťanů z pohanů jeruzalémští „obřezaní bratři“ zjevně pustili hlava nehlava. Když se to Pavel dozvěděl, tak daleko pro slovo nejde: Dejte si pozor na ty psy, dejte si pozor na ty špatné dělníky…! (Fp 3,2) Na ty, co obřízkou přináší „rozřízku“, tedy důrazem na zachovávání tradice přináší rozkol, hádky a spory. Pavel znovu a znovu opakuje, aby se Filippští drželi Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého.. O toho tu jde. To je pevný bod. To je jádro. To je základ i cíl. Všechno je možno zahodit, zapomenout, odepsat jako ztrátu (Fp 3,7) – jen když získáme Krista, když se Krista budeme držet. Nic nemá větší hodnotu, než Kristus, protože kdo jde za Kristem, ten přijímá spravedlnost z víry a jde přímým směrem do nebe. My už přece máme občanství v nebesích (Fp 3,20) píše Pavel – nemusíme si ho pracně zasluhovat pozemskými předpisy, které nás prý také nějak do nebe dostanou. Možná ano! Může být – ale když Pavel poznal Krista, tak tyto formální, vnější věci, to Pavel odhodil jako zbytečnou přítěž. On je žid, z pokolení Benjamín, obřezaný osmého dne, farizejský znalec Písma a podle Mojžíšových požadavků spravedlivý – ale co s tím? Cožpak tohle má nějakou hodnotu, když to člověk srovná s Kristem? Se spravedlností založené na víře?! Pryč s tím… A Pavel dodá: „Bratří, napodobujte mne!“ (Fp 3,17) A o kus dále znovu „Čemu jste se u mne naučili, co jste přijali a uslyšeli i spatřili, to čiňte.“ (Fp 4,9) Nevracejte se o stupeň dolů. Nevracejte se k tomu složitějšímu, pracnějšímu a nejistějšímu způsobu cesty k Bohu! Nevracejte se k poslušností předpisů, když už jste uvěřili v Krista.
Tady už konečně proznívá ten důvod k Pavel 13× opakované zmínění radosti. Je to Kristus a to, co Kristus udělal. Nejde o naše zásluhy, nejde o naše skutky, nejde o naše dodržování nějakých předpisů. Plnění povinností se také snažilo přivést člověka k Bohu, ale jen málokdy přineslo radost. Stačí se podívat na to, co se pokusili prosazovat jeruzalémští židokřesťané, kteří přišli do sboru. Radost je v háji, akorát tím vnesli do sboru rozkol.
Aby filippští křesťané pochopili, co je to podstatné, co se změnilo, tak v druhé kapitole svého listu Pavel zjevně cosi cituje. Mluví o Ježíši Kristu a říká: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí… atd. – vypadá to, jako by Pavel citoval nějaké tehdejší liturgické vyznání víry, nebo nějakou tehdejší píseň. Prostě něco, co křesťané ve Filippech dobře znali. A Pavel se od toho odrazí a jako by řekl: „Když to znáte, když to zpíváte při bohoslužbách – vezměte to vážně!“ Vzpomeňte si na písničku z bohoslužeb, jak se v ní zpívá, že …ačkoli podstatou rovný byl Bohu, slávy se úplně bez výhrad vzdal!
A ti filippští křesťané se nad slovy této písně teď mají zamyslet a připomenout si situaci, kdy oni sami nemohli za Bohem. Od Boha je odděloval jejich vlastní hřích – ale Bůh sám přišel za nimi. Sám, o své újmě. Kristus Ježíš, který si mohl užívat toho, že je roven Bohu, tak ten ale na své rovnosti nelpěl a z té své nebeské slávy sestoupil k nám lidem. Stal se jedním z nás. Přišel za námi tak, abychom mu rozuměli, abychom ho chápali, aby byl na naší úrovni jednání.Velmi jednoznačným gestem vyjádřil svoji lásku (tedy Boží lásku!) k nám. Zemřel za nás na kříži. Tohle je pro nás Bůh ochoten udělat. Je ochoten zapomenout na svoji čest, vážnost, vznešenost – aby nám pomohl, aby nás postrčil někam dál.
Tím ten hymnus ale nekončí. Kristus byl opět vyvýšen. Vrátil se na nebe, my ho můžeme a máme chválit a oslavovat za to, co pro nás udělal. Kristus na tento svět přišel aby nám přinesl spásu a do nebe odešel, aby pro nás připravil nebeské příbytky. Tam, kde my jsme nebyli schopni jít za ním, tak on si přišel pro nás. Tam, kde nejsme schopni dostat se do nebe, tak on nás k sobě bere.
Tady je samé jádro důvodu Pavlovy radosti. To, že mezi nebeskou blažeností a naším pozemským plahočením, je tak těsné spojení. Které ale není založeno na nějakém našem výkonu. Kristus Ježíš je spojovací článek mezi nebem a zemí, který přemosťuje propast lidského hříchu a lidské neschopnosti a nehodnosti jít za Bohem. Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! … Pán je blízko. Je blízko protože je ochoten sestoupit z nebeské blaženosti, je ochoten vzdát se toho, co mu patří a na co má nárok, aby přišel vstříc nám i do takové situace, kdy nám to nepřipadá možné.
Tohle je pro mne spojovací bod s podobenstvím z prvního čtení. S postavou otce, který vybíhá vstříc svému nezdárnému synu. Už od minule víme, jak je důležité znát souvislosti podobenství. Nejen podobenství jako takové, ale především proč ho Pán Ježíš vyprávěl. Toto podobenství bylo proneseno v souvislosti s radostí nad nalezeným hříšníkem. Pán Ježíš řekl v té chvíli víc podobenství na toto téma – o ztracené ovci, o ztracené minci. Smysl je stále stejný: jde o radost. O radost ne ledasjakou, protože to je radost v nebi! Taková je radost nad hříšníkem, který činí pokání. Podobenství o marnotratném synu nám k tomuto faktu nebeské radosti přidává naprosto zásadní motiv a to v jednání otce. To podobenství mluví o tom, že v hledání té konečné a završující radosti není klíčovým okamžikem to, co děláme my, ale to, co dělá Bůh.
Otec je v podobenství ten hlavní a všimněme si, že tento otec vychází vstříc oběma bratrům. Nejen tomu zbloudilému, který hledá cestu domů, ale i jde i za tím, který domů jít odmítá. To je kristovský přístup. Jde nám vstříc, jde za námi – a to nejen do našich nejistot, ale i do našeho odmítání. To, že Pán Ježíš přišel za hříšníky, to víme, to se opakuje mnohokrát. Cesta otce za starším synem v dnešním podobenství je vzácné připomenutí, že Ježíš přichází i do našeho vzteku, do našeho nepochopení, kterému chybí i jakákoliv chuť pochopit. Našemu postoji, kterému chybí jakákoliv chuť přijmout za své ten Boží postoj k marnotratnému synu. Přichází za námi i tam, kde naprosto zásadně odmítáme přijmout Boží vůli, protože je nám v tu chvíli prosti srsti. I v tuto chvíli Bůh jde za námi. Prostě – děj se co děj, Pán Ježíš Tě neodepíše (jak říkal nápis na jedné propisce). Neodmrskne Tě v tu chvíli jako nevděčníka, který pohrdl milosrdenstvím a tak nejsi hoden jeho přítomnosti a lásky. Oba bratři v dnešním podobenství potřebovali pomoc. Jeden prošustroval prachy, tomu druhému teď dost možná mezi prsty propadají rodinné vztahy. Proto za nimi jejich otec jde a tuto pomoc jim nabízí.
Nabízí. To podobenství zůstává otevřené. Nevíme, jak to nakonec dopadlo s tím mladším a jakým způsobem nakonec na statku svého otce a bratra nakonec žil. Nevíme ani jak to dopadlo s tím starším. Jestli přijal pozvání do nabízené radosti, nebo zůstal uražený venku. Otec ho ujistil, že o nic ukrácen nebude. Nic neztratí. V tuto chvíli už je zjevné, že staršímu bratrovi už může jít jen o jakousi prestiž, o to, aby byl také pochválen, ba víc pochválen, než ten mladší marnotratník. A v tuto chvíli už otec nepřemlouvá. Nepřemlouval mladšího syna, ale s radostí ho přijal, když se vracel. Nepřemlouvá toho staršího, pozval i staršího syna ke společné radosti, když tento syn sám jít nechtěl.
Podobně tu proti sobě stojí zkušenost filippských křesťanů, kteří v radosti přijali odpuštění vin a jeruzalémských židokřesťanů, kteří kladli důraz na svoji vytrvalou poslušnost při plnění Mojžíšových příkazů. Strana mladšího bratra, který žije z víry v nezaslouženou milost, i strana staršího bratra s jeho důrazem na zásluhy a poslušnost.
Oběma stranám je Kristus nablízku, protože obě cesty mají v sobě kus naděje i kus pokušení. Za oběma stranami přichází a v otcovské lásce jim nabízí svoje vedení na cestě do nebeské radosti. Možnost vstoupit do radosti je otevřená pro každého, Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Pán je blízko. Pán Ježíš přišel a přichází úplně za každým, každému stojí nablízku, každého do této radosti zve.
Amen.