Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé děti, milí bratři a sestry,
máme před sebou poslední žebro, poslední podobenství, které zdobí náš kostel. Podobenství opět známe, obě klíčové scény pak máme pro připomenutí na nejsevernějším žebru.
Scéna číslo jedna – rozdělování. Pán odjíždí na dlouhou cestu a byl by rád, aby se mu o majetek někdo staral. Povolává tedy tři služebníky a začíná rozdělovat. A ejhle – slyšeli jsme o těch služebnících zajímavou informaci, kterou je potřeba připomenout a nezapomenout. Tou informací je klíč, podle kterého jeden dostane pět, druhý dvě a třetí jednu. Tím zásadním rozdílem jsou jejich schopnosti. Člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek; jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval.
Pán zjevně své služebníky dobře zná. Ví, co od kterého může čekat. Někomu může svěřit pět jinému maximálně jednu hřivnu. Podnikání v malém se liší od podnikání ve velkém. To, že je člověk v něčem schopný, to ještě neznamená, že zvládne úplně všechno. Mohl by si říct, že tomu nejschopnějšímu prostě svěří celý svůj majetek. „Tady máš osm hřiven a tamti dva ať se ti nemíchají do práce!“ Jenže ono to není tak jednoduché – velký majetek může třeba také znamenat velké pokušení. Takový služebník by mohl zpychnout. Nebo by mu s penězi někam ujel. Takhle by to dobrotu nedělalo a pán je rozumný, že práci rozdělil mezi více lidí. Ten zvládne tohle, ten něco jiného. Tak služebníci berou měšce a odchází. No – měšce… Ten náš obrázek dost mate. Jedna hřivna je 36 kilo, takže pět hřiven je 180 kilo. Jestli služebník dělal kulturistiku, tak možná a kdyby pět hřiven hodil nad hlavu, tak se pohybuje mezi světovými rekordmany. Jinak si spíš představuji, že naběhlo pár spoluslužebníků a ti mu to pomohli odnést.
Také stojí za zmínku, kolik to tenkrát bylo peněz. Takovou jednu hřivnu měl normální dělník vydělanou za dvacet pět let práce. Na naše peníze by to mohlo být tak osm miliónů. Převeďme si tedy podobenství na naše poměry. Člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek; jednomu dal 40 miliónů, druhému 16 miliónů a třetímu 8 miliónů, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Docela by mě zajímalo, co si tak lidé mysleli, když Pán Ježíš takovéhle podobenství vyprávěl. Když si ale tyto v pravdě ohromné částky necháme v hlavě, uvidíme, jak nám to pomůže v pochopení podobenství.
Zatím si zapamatujme, že pán zná svoje služebníky, ví, co se od kterého z nich dá čekat a každému svěřuje podle jeho schopností nějaký ten úkol. Čeká, že si s ním podle těch svých schopností také nějak poradí. A oni si skutečně každý nějak poradili. Přesouváme se do okamžiku mezi zobrazenými scénami – služebníkové nakládají se svěřeným majetkem.
Ten, který dostal pět hřiven, tak vydělal dalších pět. Ten který dostal dvě, vydělal další dvě. No a pak tu máme toho nebožáka, co dostal jednu hřivnu a neudělal s ní nic. Třicet šest kilo stříbra není vlastně nic na objem tak velikého – asi jako krabice od bot. Zakopat to někde tajně, to se dá zvládnout v jednom.
Ti první dva byli zjevně dost schopní, protože zdvojnásobit podnikáním hodnotu, to je dost frajeřina a svědčí to o tom, že se opravdu snažili. Ale jde to – a hlavně o to zřetelněji vyzní fakt, že ten třetí nic takového neudělal. Kdyby ty peníze dal alespoň do banky, tak by z toho byl úrok. Asi nijak velký, bankéři se pochopitelně také nepředají, ale přece jen aspoň něco. Takhle z toho nebyl výnos žádný.
Vrátím se k těm přepočtům na naše peníze. Když si uvědomíme že ta „krabice od bot“ plná stříbra představoval na dnešní peníze asi 8 miliónů, tak pro nás vlastně je ten třetí služebník možná docela srozumitelný. Kdyby těch osm miliónů prostě pánovi nechal, tak i v případě totálního krachu oněch dvou „podnikatelů“ bude jeho pán mít do konce života z čeho žít. Nemusíme si hned myslet, že to byl lenoch líný. Třeba si řekl: „Ti dva to nezvládnou a o všechno přijdou. Pán je může uvrhnout do vězení pro dlužníky, ale co s na nich vezme. Když budete někomu dlužit 40 miliónů, tak nepřipadá v úvahu varianta, že byste to někdy v životě zaplatili! Já mu ale zůstanu a s těmi osmi milióny si pořídí domek někde na venkově a pokojně dožije ve stále ještě dostatečně příjemném blahobytu.“
Můžeme se přesunout k druhé části obrazu, který máme na posledním žebru, totiž k hodnocení služebníků. I zde stojí něco za připomenutí a zapamatování. Jistě, že z těch „podnikatelů“ má jeden 32 miliónů a druhý 80 miliónů. 32:80 – je to rozdíl. Ale! První a druhý služebník hospodařili tak, že zdvojnásobili klad. Jeden byl schopný hospodařit s pěti hřivnami, druhý byl schopný hospodařit se dvěmi hřivnami. První a druhý služebník ale vydělali právě tolik, kolik dostali do startu. Když je porovnáme takto, ta schopní byli ale oba stejně. Vidíme to na tom, jak je pán po svém návratu hodnotí. „Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.“ Takto to slyší první služebník, který dostal pět hřiven a svému pánu vydělal dalších pět. Jak to slyší ten, který dostal dvě a vydělal jiné dvě? Úplně stejně! „Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.“ To je velmi důležité. Pán nehodnotí své služebník podle tak říkajíc „absolutních čísel“, ale podle toho, jak naložili s tím, co měli do začátku. To, že jeden vydělal 40 miliónů a druhý „jen“ 16 miliónů – tím se pán nenechá ovlivnit, natož, aby se tím nechal zmást. Komu je hodně dáno, od toho se hodně očekává, ale také naopak – kdo dostal trošku, nemusí se trápit, že má teď jen dvě trošky. Srovnávat se s druhými je ošidné a moudrý pán to u svých služebníků nedělá. Nijak je nesrovnává, ale hodnotí každého zvlášť. Prvního, druhého – i toho třetího.
My mu rozumíme. Myslel to dost možná dobře a navíc měl ze svého pána strach. Ono když má někdo majetek v řádech desítek miliónů, tak už to není jen tak obyčejný člověk. To si nevyděláte tak, že chodíte na osm hodin denně do továrny. Takový člověk musí být velmi tvrdý k sobě i k druhým. V soukromí to může jistě být pořád člověk milý, laskavý – ale jak jde o obchody, tak jde veškerý kamarádšoft a ohledy stranou. Nechat si utéct nějakou možnost výdělku – pro to musí být už jó nějaký důvod. Ten služebník to ví. Moc dobře to ví. Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk… A stejně se podle toho nezachová. Proto mu to pán zopakoval: „Vždyť jsi to věděl, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Věděl jsi to a nezachoval jsi se podle toho. Věděl jsi, co máš dělat a neudělal jsi to! Jiná věc by byla, kdybys to nevěděl. Kdyby Ti peníze spadly do klína a ty bys ani nevěděl, kde se vzaly. Když člověk vyhraje první cenu, ohromnou sumu, v loterii – dělal se nějaký takový průzkum – tak to velmi často dopadne špatně. Lidi neumí najednou nakládat s tak neskutečným množství peněz, na které nebyli zvyklí. Ale tenhle služebník tohle všechno věděl. A co především – nedostal víc, než by byl schopen zvládnout. Pán zná své služebníky. Ví, na co mají a na co jsou jejich síly slabé. Minimálně na to zajít s tou stříbrnou cihlou do k peněžníkům, tedy do banky, to zvládne i mamlas. „Kdybys byl nevzdělaný služebník nebo hloupý služebník, tak ti budiž odpuštěno – ale ty jsi lenoch a mizerný služebník, který neudělal ani to nejmenší, co bez problémů udělat mohl. Pryč s tebou!“
Tak – co už víme?
Nu – a co teď s tím my? O čem to podobenství vlastně bylo? Úplně na začátku toho podobenství bylo řečeno: Bude tomu, jako když člověk… Bude – čemu? Co bude, že to bude stejné, jako v tomto podobenství? Jasně, že poslední soud. O tom to podobenství je. Ale také je dobré si uvědomit ještě jednu věc. Pětadvacátá kapitola Matouše – jsme někde na dohled o Jeruzalémských hradeb o Velikonocích roku třiatřicátého. Učedníci čekají, že teď se to nějak zvrtne – no a Pán Ježíš jim v podobenství ukazuje, že docela dost dostali a teď se od nich očekává, že by to, co dostali, měli také nějak zhodnotit. Poslední soud bude – ale nejprve je potřeba něco dělat. A tak to podobenství mluví k nám úplně stejně, jak k učedníkům. Až vám někdo začne vykládat, že už se můžeme na všechno vykašlat, protože stejně bude konec světa, tak mu připomeňte tohle podobenství. V něm se totiž říká, že na konci světa přijde soud a tam se bude hodnotit, kdo co udělal.
Platí ale i to, co z podobenství víme! Nemusíme se nijak srovnávat s druhými, protože Pán Ježíš nás zná velice dobře a také nás s druhými nesrovnává. Ví, co nám dal – a chce, abychom k tomu přesně to samé svojí pílí a snahou přihodili my. Nezahrab tu hřivnu do země, ale rozmnož jí! Baví Tě zpívat nebo hrát na nějaký hudební nástroj? Tak to pořádně cvič a někomu s tím pak udělej radost. Prožil jsi něco pěkného na táboře? Nezapomeň na to a za pár let budeš moct pomáhat při táborech pro druhé. Jde ti matematika? Baví tě Angličtina? Pomoz tomu, komu to nejde a tak ho to nebaví! To, co umíš a co Ti jde – nenech si to pro sebe. To by byla právě ta zahrabaná hřivna. Jezdil jsem hodně stopem – tak se snažím brát stopaře.
K dvojpřikázání lásky – miluj Boha a miluj bližního – přihazuji třetí přikázání. „Pošli to dál!“ To co jsme přijali my od Boha i od bližních, to, co nám kdy udělalo radost, to můžeme rozmnožit tím, že to pošleme dál. Že stejnou radost necháme prožít někoho dalšího. Žádné „extrabuřty“! Jen to, co jsme dostali! Tohle udělali ti první dva služebníci a byli pochváleni. Když se zachováme stejně tak i my na tom posledním soudu u nebeské brány uslyšíme: Správně, služebníku dobrý a věrný – vejdi a raduj se u svého pána.
Amen.