Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
dnes bude řeč o Boží záhadnosti. O tom, že Bůh je vždycky nějak „jiný“, než bychom ho chtěli mít. S tím už můžeme mít problém. A zhusta s tím také problém máme. Tohle nám nevyhovuje. Teoreticky je nám to jasné, že Boha nedokážeme nějak dokonale popsat. Ale osobní setkání s touto jinakostí příjemné nebylo a není. Mluvím teď o věřících lidem kterékoliv doby, kterým jejich osobní zkušenost neladí s tím, jaký by tak nějak „měl Bůh být“.
Je jedno, jestli toho Izajáše čteme jako lidé třetího tisíciletí, nebo stojíme v jedné řadě s původními posluchači proroka kdesi v babylónském zajetí. Je to pořád to samé, v tomto jsme se my lidé nijak nezměnili. Máme svoje plány a svoje představy. Máme svoje očekávání od života, svoje očekávání toho, co bychom chtěli prožívat. Zároveň ale máme také spoustu prožitků, o které jsme nestáli a nestojíme. Prožitků tak říkajíc „dějinných“ – války, přestavby, revoluce – a prožitků navýsost osobních, ať už v rámci těch dějinných, nebo tak – v běhu všedních dní. Komu z lidí šel osud „na ruku“ a on je spokojený se vším, co prožíval?! Všichni jsme něčím nepříjemným či neuspokojivým v životě prošli a po mnohého těchto prožitcích zůstala viset ve vzduchu nezodpovězená otázka: K čemu to vlastně bylo dobré? Proč jsme to museli prožít?! A zcela biblicky k tomu dodávám: Co s tím Pán Bůh zamýšlel? Proč nás tím provedl?!
Vypálený jeruzalémský chrám, mnoho mrtvých, kteří padli při babylónském plundrování zaslíbené země – Izajáš se nijak netají s tím, že tohle všechno také probíhalo v Boží režii! Byl to trest za hříchy lidu, za jeho nevěru, byla to Boží léčebná terapie, která očistí lid od poskvrny modlářství. Po dvou a půl tisíci letech to my čteme a tak nějak chápeme, že Bůh takto se svými lidem jedná. Že provádí lid dějinami a že na tomto putování dějinami jsou chvíle vrcholů i pádů. Že „Babylónské zajetí“ je jeden z nejhlubších pádů. Deset izraelských kmenů zmizelo. Tam dole, na dně, se ale Izrael odrazil. Z Babylóna se vrací Boží lid semknutý okolo Písma, vrací se do Jeruzaléma a tam se semkne kolem chrámu. Po dvou a půl tisíci letech to my čteme a tak nějak chápeme.
Izajášovi současníci opouštěli svoje vypálené domovy a nechávali tam svoje mrtvé přátele. Oni tuhle Boží terapii prožívali jako osobní trápení, osobní bolest. Když je člověk do něčeho osobně namočený, když nemá odstup, tak se mu to špatně přijímá, že je součástí jakési velké hry. Pocit třísky, která právě odlétá kamsi do trní, protože se zrovna kácí les – to není nic příjemného.
V této souvislosti znovu přichází ke slovu kniha Job. Její rámec, její začátek a konec, nabízí právě tento pohled na svět. Na začátku je to nebeský spor Boha a satana a na konci je to Job, který klade ruku na ústa svá a mlčí, protože mu dochází, že události jeho vlastního života se vymykají jeho lidskému chápání. Že to tak tedy bere, že Bůh má své velké plány a my do nich nejsme s to proniknout. Jenže než dojde k tomuto poznání, tak se toho odehrává velmi mnoho. Je to pro Joba velmi osobní a v drtivé většině případů i bolestné. Job přichází o majetek, zdraví, umírají mu děti, rozpadá se mu manželství, ti, které považoval za přátele, se jen rýpají v jeho ranách. Job stále Bohu věří, ale není to víra která by vycházela z rozpoznání, jak Bůh chrání spravedlivého, jak mu žehná a jak se věřící člověk má v tomto světě dobře. Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří (Ž 1). Job stále víc věří navzdory tomu, co ho potkává a to je dost vratká základna pro víru.
A pak si bere slovo Élíhú. Zasahuje, když vidí a slyší, že Job se uzavírá do jakési skořápky vlastní sebespravedlnosti, skořápky, kterou zbývající přátelé nejsou schopni rozbít, naopak ji svými neuváženými slovy je utvrzují a tak staví Joba proti Bohu. Élíhúovy čtyři odpovědi jsou vlastně dost dlouhé, ale shrnout je můžeme do třech slov: Bůh je jiný!
Bůh je jiný! Někdy k nám promlouvá, ale my to nechápeme. A právě tak mnoho věcí dělá, aniž bychom je my chápali či jen mohli pochopit. Ale – je to snad náš úkol v tomto světě? Chápat Boha…? Bůh prostě je jiný a na nás je, abychom se s tím učili žít. Abychom se naučili od něj přijímat to, co on nám dává bez toho nekonečného nutkání pokoušet se všemu rozumět, protože to není náš úkol všemu rozumět. Bůh po nás nechce nemožné a všemu rozumět je úkol nad lidské síly.
Bůh je jiný. Dnes je svátek nejsvětější Trojice, proto je tu slavnostní bílá barva, kterou od příští neděle na dlouho vystřídá neutrální zelená barva liturgického mezidobí. Svátek nejsvětější Trojice ukazuje k nepochopitelnosti Boha a biblická čtení, která jsem vybral, tuto nepochopitelnost ilustrují. V prvním čtení při křtu Syna promluvil Bůh Otec a Duch svatý sestoupil jako holubice. Tři samostatné bytosti, ale křesťanská dogmatika ihned dodává, že to stále je jen jeden Bůh. Vyplývá z toho neustálá Boží proměnlivost. Jinakost. Nemožnost Boha jednoduše a jasně popsat. Nemožnost definovat Boha – protože slovo definice mluví o „finis“, o hranici. Jenže jak ohraničit Boha?!
Sledujme v tom příběhu ale jiný motiv a to Jana Křtitele, který káže o blížícím se hněvu. Tento Boží hněv dopadne na hříšné pokolení a Jan před ním varuje a volá k pokání za tyto hříchy. Lidé přicházeli, vyznávali své hříchy a dávali se pokřtít. Tu přichází Ježíš a žádá Jana o křest. Jan je překvapen. „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?“ Tady hovoří Jan Křtitel s Božím Synem! Kdo je tu hříšník, který musí vyznávat své viny – Jan, nebo Ježíš? Nemáme pochybnosti, že Ježíš nespáchal nic, z čeho by se musel kát a co by pak bylo potvrzeno křtem. Na Janovo překvapené ohrazení se Ježíš ale odpovídá dost zvláštně: „Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá.“ Připusť to nyní; Nech to nyní. V jednom anglickém překladu krásně: „Let it be!“ a – zcela v duchu textu známé McCartneyho písně) – tak ani zde není ani náznak vysvětlení toho, co nás v životě potkává. Jan se nikdy nedozví, proč vlastně měl Ježíše pokřtít – a popravdě řečeno se to nedozvíme ani my. Můžeme si (bez nároku na jistotu poznání pravdy) vytvářet nějaké teorie. Ježíš sám nám ale na tuto otázku neodpovídá a tak opustíme-li dohady, tak nám nezbývá nic jiného, než to také nechat být. Vzít to s tím, že to prostě bylo něco z toho všeho, co Bůh žádá, aby bylo naplněno a co skutečně naplněno bylo.
Jo. Dobře. Po dvou tisících letech to my čteme a tak nějak chápeme – ale pro toho Jana to hádám byl problém. Když je člověk do něčeho osobně namočený, když nemá odstup, tak se mu to špatně přijímá, že je součástí jakési velké hry. Pocit malinkého ozubeného kolečka které se zběsile točí, protože nějaké velké kolo v dáli se pohnulo o jediný zub – to není nic příjemného.
Co s tím… Co s tím, když jsme teď v takové situaci my. Když prožíváme něco, čemu nerozumíme, ale odmítáme ateistickou odpověď, že žádný Bůh není, odmítáme deistickou dopověď, že Bůh se o tento svět nezajímá, když chceme zůstat věřícími lidmi, tak, jak jsme poznali věřící lidi v Písmu? Máme věřit natruc? Věřit v milujícího a laskavého Boha navzdory tomu, co nás potkává?! To je dost vratká základna pro víru.
Řekl bych, že to máme nechat být. Pustit to z hlavy, protože s tím stejně nic nenaděláme. Bůh je jiný. Vyslal do tohoto světa své slovo, které se nenavrátí s prázdnou, nýbrž vykoná, co on chce. Jde o naplnění Boží vůle, ne o to, jestli ji pochopíme, nebo ne. Naším úkolem není chápat, ale stát se součástí. Po vzoru Izajášově a jeho současníků či po vzoru Jana Křtitele se stát součástí tohoto velkého dění, kterému z vlané části nerozumíme a nejspíš nikdy pořádně rozumět nebudeme, ale to neznamená, že to prostě máme zabalit.
Naopak! Myslím, že je potřeba podle svého nejlepšího vědomí a svědomí v tomto světě Boží vůli plnit. Snažit se žít, tak jak by chtěl Bůh, abychom žili. Protože nám to Bůh slovo od slova neříká, nutně to znamená, že čas od času šlápneme vedle. Řekl bych, že právě něco takového měl na mysli německý teolog Dietrich Bonhoeffer, když mluvil o tom, že musíme žít, jako by Boha nebylo. Jenže Bonhoeffera zabili dříve, než mohl vysvětit, co tím myslel a jak mu tahle myšlenka pomohla žít ve světě, kde zlo vítězí a Bůh mlčí. Pro mě ta jeho slova ale hodně znamenají, protože to byl člověk, který to nevzdal, nezabalil, ale pokusil se se ctí obstát v nelehké době. Takového člověka je potřeba brát vážně, i když máte pocit, že čas od času někam vedle šlápl.
To se stává, když se člověk snaží v tomto světě žít podle Božích úmyslů a chodit po Božích cestách, byť si je vědom toho, že Boží úmysly nebetyčně převyšují ty naše lidské úmysly a Boží cesty se svým rozsahem vymykají našemu chápání. Z Božích úst ale vyšlo slovo a to slovo vykoná to, k čemu ho Bůh poslal. V tomto světě se děje Boží vůle. Bůh je, Bůh se zajímá o tento svět a stále zůstává milujícím Bohem. Naším úkolem není sednout si do fotélu a čekat, až nás přijde Pán Bůh vyzvednout k cestě do Božího království. Musíme po tom Božím slově pátrat, hledat ho a tam, kde ho nenacházíme, tak jednat na vlastní pěst, tak, jak právě podle toho našeho nejlepšího vědomí a svědomí nejspíš podle našich dosavadních zkušeností Boží vůle vypadá.
Bůh nás holt už nechce vodit tímto světem pomocí seznamu příkazů a zákazů jako když Hospodin vedl lid skrze Mojžíše a proroky. Ani už nepřichází ve svém Synu do tohoto světa a neučí nás v těchto příkazech a zákazech hledat jejich hlubší smysl. Jsme ve věku Ducha svatého, který nás naplňuje a my bychom jím naplněni měli sami odhalovat dobré a zlé. Jen – jak známo – nejsme vždycky úplně s to odlišit, co že v nás říká Duch svatý, co naše svědomí, co naše staré hříšné já.
Je to všechno někde v nás a je na nás, abychom si sami přebrali vlastní zkušenosti, zkušenosti druhých i všechny ty biblické příběhy, protože to všechno mluví o Bohu, ale mluví o něm velmi různě. Nezbývá nám, než se s mířit s tím, že Bůh je vždycky nějak jiný. Že jeho plány a představy ty naše převyšují, tak, jako nebesa převyšují zemi. Že jsou to věci v plnosti nepochopitelné a jen vírou přijímáme, že to Boží slovo, které od Boha vyšlo a vykoná zdárně Boží vůli, že je slovem přátelským a laskavým i pro nás i pro tento svět a že se na té přátelskosti a laskavosti k sobě i ke světu můžeme a máme podílet i my.
Amen.